Na kraji silnice drcené koly kamionů valících se třeba do papíren ve Štětí stojí socha Krista Světovládce. Za zády má vinici, čí spíš její zbytek, vyšší terasy s kamennými zídkami jsou zarostlé, zídky povalené. Úplně nahoře je kostelík, rovněž zpustlý a omlácený, ale malebně korunující scenerii. Vlastně je to nádherné místo, navzdory té zpustlosti. Kristus jen už možná úplně neví, proč tam stojí. Má dokonale ušlechtilou tvář, jak to mělo rádo devatenácté století, které ho tam postavilo, v levé ruce královské jablko, symbol světa, pravice možná nechtěně žehná automobilovému provozu.

Ten je tady v Liběchově tak silný, že se skoro nedá přejít silnice. Je to hlavní tah z Mělníka na Litoměřice a dál, kdysi to mohla být pěkná cesta, z níž měl Liběchov prospěch, každý se tu rád zastavil, něco pojedl, neboť nespěchal. Teď to krásné místo válcuje naše doba tranzitní, která musí pořád cosi přemísťovat, aniž by z toho vzešlo něco opravdu užitečného. Nic moc se s tím však nedá tady asi dělat, neboť jde o úzké hrdlo trychtýře, hned pár desítek metrů odtud teče Labe a na druhé straně se zvedají kopečky, jimiž na jihu končí bizarní krajina kokořínská. Sluneční svahy těch vršků byly kdysi, možná už za Karla IV., osázeny vinnou révou z Burgund, kterou se císař snažil zcivilizovat zemské poměry. Pokračovali v tom barokní majitelé Liběchova, kteří z toho krásně posazeného místa udělali místo kouzelné, dalo by se říct barokně dokonalé, neboť barokní krajina se měla podobat předsíni nebes. Naše doba si s takovými dary minulosti neví moc co počít, jsou z nich hlavně místa po cestě, která zavazí tomu rychlému přemísťování. Ani formanská hospoda, která tam na vhodném místě k zastavení stála – a já si pamatuju, že tam měli docela velké porce –, nevydržela a je už léta zavřená. Teď se kousek dál předělává náměstí, lze-li tak tomu místu říct, má to být hotové příští rok. Je to poněkud kvadratura kruhu, udělat z něčeho, co slouží jako průjezd, místo, kde by se chtělo člověku zastavit. Ale rádi se necháme překvapit. I příjemně.

Ale Liběchov je i tak opravdu krásné místo, jen mělo posledních osmdesát let poněkud smůlu. Na vedutách z devatenáctého století vypadá, jako by se nacházelo někde v Toskánsku nebo na Rýnu. Od břehů Labe se mírně zvedají zahrady a parky s mohutnými duby a jasany, jejichž stín padá na zdi zvláštního zámku, který vypadá jako remoska: ze strany do města podkovovitě zaobleného, neboť slavnostní brána byla na straně do parku. Vlastníci zámku, esteticky založení Pachtové z Rájova, kteří byli teprve nedávno povýšeni do šlechtického stavu, najímali špičkové umělce své doby: stavitele F. M. Kaňku, sochaře M. B. Brauna, malíře V. V. Reinera. Nechali postavit kostel, opravit kapli, přestavět zámek. Po napoleonských válkách koupil zámek selfmademan, původně tkadlec od Volar Jakub Veith, který ohromně zbohatl na armádních dodávkách. Jeho syn Antonín Veith byl mecenáš s bizarními nápady jako třeba vystavět v nedalekých Tupadlech českou Valhalu, tedy Slavín, z čehož bohužel sešlo. Ale co zůstalo, jsou jednak bizarní skalní díla sochaře, původně zámeckého kuchtíka, Václava Levého a na zámku fresky malíře tzv. druhého rokoka, „českého Goyi“ Josefa Navrátila. Za Veithem, který se snažil – dnes by se řeklo – o česko-německé sblížení, do Liběchova jezdil filozof Bernard Bolzano a zámecký pán také poskytl azyl utopickému socialistovi F. M. Klácelovi, knězi, kterému, jak známo, popletla hlavu eroticky Božena Němcová, zatímco on jí tu hlavu popletl politicky. Zůstala tady po něm rovněž Klácelka, což není nějaký útulek pro milence, nýbrž jeskyně, do níž je vytesán, rovněž Václavem Levým, spletitý děj Klácelova zvířecího eposu Ferina Lišák. Výstřední nápady pana Veitha připomínají Šporkův Kuks s Braunovými lesními skulpturami.

Za druhé války zámek sloužil jako německý lazaret, pak byl vyrabován rudoarmějci a lůzou, tedy uprázdněn pro sklad zemědělského nářadí a ubytovnu, zachránila ho na poslední chvíli rekonstrukce na přelomu 60. a 70. let. Od roku 1975 se sem jezdilo za sbírkami Náprstkova muzea v Praze, koncem osmdesátých let je tady hlídal Saša Vondra, jak na to jistě rád vzpomíná.

Zámek tvoří těžiště obce, na jejíž východní straně stoupá strmě vzhůru skalnaté návrší, které objímá terasovité schodiště vedoucí k průčelí barokního kostela svatého Havla. Kostel je fantasticky umístěný, vchod je jako divadelní balkon s kovaným zábradlím, z něhož by se daly shazovat růže na hlavy kajícníků. Teď ční nad zaprášenou soutěskou se silnicí a pustými staveními. Od kostela vede výklenková křížová cesta na viniční kopec, pod nímž stojí ten Kristus s koulí v ruce. Celé urbanistické dílo korunuje kaple svatého Ducha, ve kterém si tehdejší majitel panství s hezkým jménem Karel Hyacint, svobodný pán Villani de Castello Pilonico, nechal v polovině 17. století vystavět hrobku. Po něm ji převzali Pachtové z Rájova, po nich ji jako pohřebiště užívala rodina Veithových, majitelů panství v devatenáctém století.

Doba po roce 1945 uměla hrobky leda opakovaně vykrást a kapli zprasit. V roce 1973 orgány, nebo kdo to měl na starosti, ostatky sebraly a naházely do hromadného hrobu na liběchovském hřbitově. Někdy před pětadvaceti lety jsem se nahoru vyštrachal a zcela jasně věděl, že žiju v barbarské zemi: ruina kaple byla počmáraná satanskými znaky, všude bordel a odpadky, zmar naprostý, přitom na tak úžasném místě, v srdci Čech, odkud je nádherný pohled směrem na Mělník a na Říp, který se tady natáčí z nezvyklé strany, a také přímo naproti na elektrárnu Mělník II. Teď jsem tam vylezl znovu, je to jiné, nadějnější, o kapli se stará spolek Liběchov sobě, okolí je decentně upravené, střecha je nová, konají se tam nějaké koncerty, místo se pomalu hojí.

Liběchovem začínaly Sudety, což trochu zkušené oko hned pozná – podle zpustlosti a lokální tvarovosti, která tu po vyhnaném obyvatelstvu zůstala: čeští Němci, obývající převážně kopcovité terény (proto „skopčáci“), dovedli nápaditě spojovat rozmanitost svých obydlí se záhyby terénu, takže jejich historická městečka působí pitoreskně a malebně, navzdory té zpustlosti. Protektorátní hranice tady byla nejbližší od Prahy, kousek od toho Krista, který s tím ale neměl nic společného. Teď je na místě, kde vedla linie, benzinka a kousek dál pěkný kamenný milník na trojmezí někdejších krajů Litoměřického, Mladoboleslavského a Rakovnického: Liběchov, německy Liboch, patřil už do Leitmeritz, po roce 1945 okres Mělník. Němci s Čechy tu žili ovšem v poměru téměř vyrovnaném, Němci poněkud převládli až koncem 19. století, což v Mnichově rozhodlo. Díky tomu mohl současný majitel, pan Homolka, restituovat liběchovský zámek, který jeho dědečkovi po první světové válce víceméně (ne)dobrovolně prodala poslední šlechtická majitelka, Marie Luisa hraběnka von Lippe-Weissenfeld-Biesterfeld, která se po vzniku republiky přemístila umřít do Saska. Starší pan Homolka byl prý dobrý hospodář, ale zámek i se statkem mu sebrali Němci (nacisté), po roce 1948 Češi (komunisté) a v srpnu 2002 ho vyplavilo Labe.

Zámek sice zůstal, ale od té doby tam smutně a prázdně stojí, kolem něj polorozbořená hospodářská stavení. Voda tehdy sahala do tří metrů a ze zámku barokního se stala opět vodní tvrz, jak původně ve středověku byla. Spláchlo to i park, který původně dosahoval až k Labi, než ho od něj oddělil železniční násep tratě z Mělníka do Štětí a dál, zvané ajznboňáky pravobřežka, z čehož inteligentní čtenář odvodí, na jaké straně břehu Labe se nacházíme. Ten násep měl vodu zadržet, ale ta se valila průsaky, zespod a z potoka Liběchovka, takže za chvíli byl v přízemí zámku bazén. Objížděl jsem tehdy v září roku 2002 některá ta nejhůř zaplavená místa, teď když to píšu, se mi v nose vybavuje nahnilý a zabahněný zápach harampádí, skříní, regálů, které byly vytahané na louku před zámkem. V něm hučely vysoušečky, pár lidí se hrabalo lopatami v zasychajícím bahně, jiní se snažili omýt zablácené stěny. Psal jsem o tom pak článek, ve kterém jsem znalecky tvrdil, že oprava bude odhadem stát šedesát milionů, ale za dva tři roky by se zámek mohl znovu otevřít. Člověk je rád optimista.