Výrazem současného Íránu nejsou jenom apokalyptické hrozby ajatolláhů a sevřené šiky revolučních gard. V zemi existují i lidé, kteří se diktatuře dokážou odvážně a třeba i za cenu těžkých obětí postavit. Patří mezi ně i někteří íránští filmaři, tamní kinematografie je oceňována už od konce minulého století, kdy festivalové publikum zaujaly filmy tzv. íránské nové vlny, především její nejvýraznější osobnosti – Abbáse Kiarostamího, filmaře a básníka, autora snímků na první pohled jednoduchých a zároveň velice komplexních, prodchnutých velmi přesvědčivým a neokázalým humanismem. V nejvýraznějších íránských filmech posledních let se dá najít daleko explicitněji vyjádřená politická dimenze, nejsou to ale tezovité filmy, v nichž by nebylo víc než protest proti poměrům v jedné zemi světa.

Diktatura v nich je také prostředím, v němž se výrazněji a naléhavěji zpřítomňují témata univerzální. Pamětník předrevolučního Československa se k těm dramatům ze současného Teheránu může vztáhnout velmi snadno, některé situace a dilemata v nich zobrazené poznává, pamatuje si nějakou jejich obdobu (jistě v režimu daleko méně krvavém a životu nebezpečném). Pamatuje si také, jakým způsobem mění totalitní systém lidi, kteří mu slouží. A jako v něčem povědomé postavy mu mohou přijít i autoři těch filmů, které se – vzhledem k okolnostem jejich vzniku – dají považovat za jakousi pokročilou formu dávného samizdatu.

Velkou mezinárodní pozornost loni vzbudil film Semínko posvátného fíkovníku režiséra Mohammada Rasoulofa. Okolnosti jeho vzniku a uvedení byly značně dramatické. Rasoulof (nar. 1972) je přední íránský opoziční filmař, v roce 2010 byl odsouzen na šest let žaláře, později mu byl trest snížený na rok. Jeho filmy se v Íránu oficiálně promítat nesmějí, k tamnímu režimu jsou otevřeně kritické – například jeho snímek Rukopisy nehoří (2013) popisuje hrůzně groteskní true story. V devadesátých letech se íránská tajná služba pokusila zabít několik básníků a spisovatelů tak, že je pod falešnou záminkou vylákala na cestu autobusem, který se měl cestou zřítit do propasti. Plán moc nevyšel. V roce 2020 Rasoulof vyhrál na berlínském filmovém festivalu s potajmu natočeným filmem Není zla mezi námi. Je to snímek rozdělený do čtyř povídek, hrdina každé z nich je nebo v minulosti byl postaven před volbu, zda uposlechnout rozkaz a někoho popravit. Někteří uposlechnou: první povídka ukazuje zkušeného kata „profesionála“, jehož všední existenci a rodinné starosti občas naruší rutinně provedená hromadná poprava, protagonistovi to na první pohled nepůsobí žádné problémy. Voják základní služby zase za každou popravu dostane třídenní dovolenou, kterou může prožít s dívkou, do níž je zamilovaný. Jiní se ale dokážou vzepřít: druhá povídka o vojákovi, který se ze strašného úkolu snaží na poslední chvíli vyvléknout, má strhující thrillerový závěr.

Krátce po uvedení Není zla mezi námi byl Rasoulof opět nakrátko uvězněn za podporu protivládních protestů. Bez požehnání úřadů pak natočil Semínko posvátného fíkovníku, film byl ještě nedokončený přijat do soutěže v Cannes. Režim to pobouřilo, Rasoulof se dověděl, že má být odsouzen k osmiletému trestu a bičování. Po dlouhé a zřejmě dost komplikované cestě se mu spolu s částí herců a štábu podařilo ze země utéct, natočený materiál vzal s sebou, v Německu se podařilo snímek sestříhat a udělat postprodukci, mimo jiné do něj byly doplněny amatérské záběry z prodemokratických protestů. Semínko posvátného fíkovníku je skoro tříhodinový film odehrávající se v době masových demonstrací poté, co byla íránskou policií zabita studentka Mahsá Amíníová, zatčená proto, že na ulici na sobě neměla správně upravený hidžáb. I tentokrát se režisér zaměřil na lidi na straně režimu. Iman pracuje jako vyšetřující soudce a dočká se povýšení, jeho manželka – partnerovi i režimu oddaná Nadžmeh – je nadšená, rodina od vlády dostane větší byt ve funkcionářské čtvrti. V zemi ale začnou studentské protesty a jejich dcery mají mezi demonstranty kamarády, přes mobilní telefony a videa na sociálních sítích se dovídají, co se skutečně děje. Ukryjí doma přítelkyni, která byla policií zraněná. Iman do toho zažívá velký nápor v práci, je hodně politických případů, u některých bylo politicky rozhodnuto, že skončí rozsudkem smrti… Když Iman ztratí služební zbraň, za což by mohl jít do vězení, začne se chovat paranoidně, zavede doma vlastní policejní režim a film dospěje k symbolickému konci, v něčem možná přepjatému. I tak je ale Semínko posvátného fíkovníku dobře vystavěné klaustrofobické drama (většina filmu se odehrává v jednom bytě), není nijak poznamenáno okolnostmi vzniku, tím, že se natáčelo narychlo a v skrytu. Ten film, myslím, zapůsobí i na diváka, který o jeho historii nic bližšího neví.

Natáčet v domácím vězení

Mohammad Rasoulof se do Íránu hned tak nepodívá. Připojí se ke skupině filmových režisérů, kteří pracují a žijí především na Západě. Nejznámější mezi nimi je Ali Abbasi, který ještě jako student emigroval z Íránu do Dánska, kde začal s filmem. Známý je především jako režisér loňského snímku The Apprentice: Příběh Trumpa, který popisuje počátky kariéry současného amerického prezidenta, představitelé hlavních rolí byli nominováni na Oscara. Dva roky předtím výrazně uspěl s dramatem Svatý pavouk, natočeným v Jordánsku íránskými herci a v perštině. Dost drsně podaný příběh vychází ze skutečného případu sériového vraha, který na přelomu století ve městě Mašhad zabil šestnáct prostitutek a po dopadení se stylizoval jako obránce tradičních mravů proti postupující dekadenci. Část společnosti to přijala a viděla v něm hrdinu. Ve Velké Británii zase žije a působí Babak Anvari, tvůrce především žánrových filmů. Před osmi lety se v persky natočeném filmu Zahaleni stínem pokusil propojit nadpřirozený horor a téma traumatu z íránsko-irácké války. Mezi Íránem a Západem pendluje Asghar Farhádí, tvůrce světově známého skvělého dramatu Rozchod Nadera a Simin. Doma před čtyřmi roky natočil v Cannes oceněný film Hrdina.

V Teheránu ale dál zůstává klasik íránského filmu Džafar Panahí, někdejší spolupracovník Kiarostamího. Jeho filmy doma zprvu získávaly ceny, Panahí se ale postupně dostával do konfliktu s režimem – aby některé snímky mohly vzniknout, předložil úřadům ke schválení jiný scénář, než hodlal natočit. V roce 2010 byl odsouzen k šestiletému vězení, což vyvolalo mnoho projevů solidarity ze strany světových filmařů. Trest byl později změněn na domácí vězení a zákaz výkonu povolání a vycestování ze země, v době demonstrací v roce 2022 byl opět zatčen a krátce vězněn, za mřížemi držel hladovku. Letos v květnu směl po mnoha letech vyjet za hranice, byl hostem festivalu v Cannes, kde soutěžil jeho film Byla to jen nehoda, natočený bez souhlasu úřadů, snímek tam získal hlavní cenu, Zlatou palmu. Do kin na Západě bude uveden až letos na podzim, přístupný zdejšímu publiku (v nabídce HBO Max) je ale předcházející Panahího film Medvědi tu nejsou (2022). Je to opět pokoutně natočený snímek, v němž Panahí hraje i hlavní roli, postavu, jež s ním má mnoho společného: filmového režiséra jménem Džafar Panahí, který v Íránu nesmí točit. Odjede z hlavního města do zapadlé vesnice poblíž íránsko-turecké hranice, kde, jak zjistí, vládnou bizarní pověry. Přes počítač, mobil a značně nespolehlivé připojení se pokouší řídit štáb a herce, kteří za hranicí pracují na jeho novém filmu. Na place se stejně jako v dočasném režisérově bydlišti rozvíjejí paralelní příběhy lásky, v nichž hraje úlohu i dilema, zda opustit vlast.

Medvědi tu nejsou je film tragický a groteskní, vyprávěný s pobaveným odstupem, kdy ukazuje absurditu jako jaksi inherentní součást života a lidského jednání, nejenom poměrů v jedné konkrétní zemi. Se stejnou nesmlouvavou pronikavostí jako svět pozoruje autor i sám sebe, zdrženlivě groteskní momenty střídají podobně přesvědčivě podané situace, v nichž zní jiný rozměr života – tragický patos. Možná právě tohle je to, co pamětníka časů komunismu může oslovit nejsilněji. Nejen politika a analogie mezi životy ve dvou diktaturách různého typu (a jistě i různé míry krutosti). Ale taky podobný étos lidí, kteří se v podmínkách těch režimů pokoušeli a pokoušejí svobodně tvořit. Patří k němu jistota, že v životě o něco jde, tak samozřejmá, že ji ani není nutno artikulovat. Ten život je o tom totiž přesvědčuje každý den.