Tklivý příběh mlčocha ztvárněného Oldřichem Kaiserem (film Zahradníkův rok) mezi nás přinesl dvě dekády pozapomenutý příběh o zvůli peněz a moci, bezmocných zákonech, zoufalé nekompetenci úřadů a zlomeninách bezpráví v každém z nás. Také o selsky pařezovité povaze, z které zahradníci prostě vyrůstají a nesou si ji celý život. Každý po svém. Příběh je uložený vlastně v bezčasí a dost dobře by se hodil i k setkání Karla Čapka se starým „Fulinusem“, který na jeho vyslovené přání k vysněné kytce zabručel prostě jen to své „nedám“. Můžeme snadno zařadit zahradníky mezi profese zmítané počasím, které trpí nadbytkem či nedostatkem čehokoli, až to vypadá na chronickou nespokojenost. Nadúroda střídá neúrodu, horka mrazy a sucha záplavy. Vlahé, svěží chladné dny s přeprškami zůstávají nedochváleny. Taky lze lehkým perem napsat: Můžou si za to sami.

Tuhle jsem během květinových slavností viděl, jak stovky lidí obléhají několik posledních zahradníků v těžké přesilovce. To člověka donutí k zamyšlení. Kde jste byli posledních třicet let? Tisíce zahradnictví zanikly. Zdánlivě padly za oběť územnímu rozvoji, společenským změnám, zájmům developerů či vlastní neochotě se přizpůsobit. Čemu? Přece trendům. Ano, když drtivá většina zákazníků odešla do hobbymarketů a zahradních center dohánět Západ, zahradníci se ocitli v klinči. Existuje řada zahradnických rodin, které se rozhodly přetavit své řemeslo v tento prodejní model a dnes vlastní po čertech prosperující odbytiště. Každý týden přijede jeden dva kamiony z Itálie či Holandska s čerstvou masou z obřích dopěstováváren a zboží se rozprodá. Řemeslo se zcela vypařilo. Jejich rodiče nad tím kroutí hlavou, ale přijali to jako vývoj věcí.

Pěstitel je naprosto okouzlen výpěstky ze sofistikovaných provozů pěstíren s nasimulovanými dokonalými podmínkami na úrovni optimálního environmentu. Postupem času je ale víra v to „lepší“ nahlodávána výsledky aklimatizace. Schopnost přežít a růst je tak nízká, až vzniká podezření, že tyto kousky obsahují zvláštní „chcípátka“, která usilují o to, abychom si kytku koupili znova. Z významné části dřívějších zahradníků se tak stávají dopěstovávači, kopírují úspěšný model a jdou s vlnou. Jiní to zabalí s tím, že jim to za to nestojí, a jdou prostě dělat něco jiného nebo do penze. Jistá nesourodá skupina ovšem vzdoruje a daří se jí to díky různým výstavám, na kterých nachází sobě podobné zkušené pěstitele, kteří poměrně rychle rozpoznali skleníkový syndrom. Pro výlisky tohoto importovaného typu se vžije pojem „brojleři na kapačkách“. Zahradníci se promění v kočovné trhovce a někdejší generace školených zahrádkářů je drží nad vodou. Tatáž skupina je ovšem obětí agresivních marketérů, pro něž se vžil pojem „šmejdi“. Ti jsou schopni platit výstavištím snové nájmy a zahradníky vytlačí z jejich posledního útočiště. Ve stejné době se objeví zásilkovky, a tak se někteří pokusí posílat. I do tohoto segmentu ale zakrátko vletí jestřábi, kteří zjistí, že mohou snadno rozprodávat prostokořenný materiál, polotovar z holandských polí za cenu hotových rostlin. Rozjede se masový kobercový nálet „market penetration“, ve kterém zbytky zahradníků zcela zmizí pod super fotkami a kontextovou reklamou všech webů a sociálních sítí. Produktizace kytek je absolutní a všem přijde najednou normální živé rostliny posílat poštou.

Mít svého místního zahradníka či zahradnici je tedy dnes absolutní luxus. Znát ho osobně, chodit si za ním a užívat si rozhovory s ním, jako nám kdysi ukázal Daniel Auteuil. Objevit v sobě zahradu je stav, na který nechceme být sami.