Umění a kritika

Ševcovská mystika ve Zhořelci

Nevím, jestli se to obecně ví, ale nejhezčí město v blízkosti našich státních hranic je určitě Zhořelec. Čili Görlitz. Na mapě to dělá nějakých dvacet kilometrů od hraniční obce Černousy ve Frýdlantském výběžku, ale praktičtější je se tam dostavit spořádaně po železnici z Liberce s přestupem v Žitavě, jež mimochodem taky stojí za vidění. Kdo do Görlitzu přijede autem, přijde o krásné nádraží, kterým se s belle époque loučila secese. Jest to totiž nádraží postavené těsně před první válkou, která začala, ještě to ani nebylo hotové.

Jmelí

V zimních měsících jmelí často prozrazuje jeho vlastní stálezelenost a pro rozdílný odstín i texturu ho můžeme vypozorovat i v jedlích nebo borovicích. Tento poloparazit nás těžko kdy přestane fascinovat svou přičinlivostí i neúnavným šířením. Před pár týdny jsem narazil na staré krásné jabloňové sady, které jmelí dokázalo naprosto zdecimovat. Některé staré stromy se začaly dokonce pod vahou jeho obřích kotrčů lámat, čímž se ho tak trochu samy zbavovaly.

Postavy z rozpálené pece

Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français.

SSSR a Amerika, tragédie a šílenství

Nakladatelství audioknih OneHotBook chystá na nejbližší dny a týdny hned několik zajímavých novinek. O čem všem český národ snil v uplynulých sto padesáti letech? Šestnáct esejů ze souboru České snění od Pavla Kosatíka načetl Petr Lněnička. Řada národních idejí, mýtů či stereotypů na nás Čechy nevrhá zrovna příznivé světlo. Brzy vychází i Americká idyla (Philip Roth) a Žízeň po živote (Irving Stone). Do divadla zveme na Rolanda Barthese.

Pohádka z New Yorku

Když dnes vyjedete z New Yorku na východ města, pořád najdete místa, která jsou skutečná. Místa, kde žijí i chudí lidé a kde pochopíte, co je to síla ulice. V centru a okolí už nic zajímavého nezažijete. Ze čtvrti Lower East Side a přilehlých ulic jako Bowery Street se stalo místo, kde ještě oceníte nájmy v Praze, a z punkového klubu CBGB, než ho ranou z milosti zavřeli, byla dlouhé roky už jen smutná prodejna pro turisty na procházce po městě téměř zcela pohlceném gentrifikací. Pamětníci toho, jak moc rozdílný byl New York v 70. letech, stárnou a postupně umírají.

Terezínský prach ve vesmíru

Z Prahy do Terezína to vlakem netrvá déle než dvě hodiny. Autem ještě míň, ale historie spojila Terezín s vlaky, i když tam žádné nádraží není. To až dva roky před koncem války postavili židovští vězni ze stanice Bohušovice nad Ohří do terezínského ghetta vlečku. Zůstaly tam po ní zbytky kolejí a na místě, kde končilo překladiště, domek s bronzovým reliéfem. Ty koleje se tam nepostavily kvůli pohodlí, ale kvůli větší efektivitě transportů a také proto, že když Židy odváželi z Terezína na východ, tak aby to budilo méně pozornosti a rozruchu, než kdyby šli pěšky těch pár kilometrů po cestě.

Trnky

Menší černé stromy se toulají v řadách po svazích, jak si mez řekne. Tu je řada kratší, tam zas delší. Rozbíhají se po pastvinách zdánlivě nepravidelně po jednotlivých lánech vlastníků a každý ví, který strom komu patří. Můžete v nich hledat snad i jakýsi kód, podpis tohoto kraje. Tichov vypadá shora skoro jako pták s roztaženými křídly. Valašské osady jedna vedle druhé mají svůj půvab a život.

Navždy s vámi. Brazilský nositel Oscara je tak trochu jako české Vlny

Projekt karlovarského festivalu Tady Vary pokračuje ve středu 12. března. Ten večer v sedmdesátce kin po celé republice proběhne exkluzivní předpremiéra filmu Navždy s vámi. Snímek je čerstvým držitelem Oscara za mezinárodní zahraniční film. V současné době obzvlášť aktuální příběh střetu s totalitární zlovůlí líčí osudy rodiny demokratického politika, kterého brazilský vojenský režim nechal vymazat beze stopy.

Příliš velký úspěch

Když se předloni otevřel nový prostor Veletržního paláce věnovaný především dětem s rodiči, setkal se tento krok s mimořádným úspěchem – se vzácnou shodou stran veřejnosti i odborníků na architektu, design a umění. Inspirující realizace poukázala na zoufalý nedostatek podobných míst nejen v hlavním městě, ale celé zemi, a mnozí tak doufali, že jde o předzvěst dalších takových iniciativ veřejných institucí

Happy end na Oscarech

Na Oscarech dnes už zjevně záleží tak málo, až je možné, že je vyhraje skutečně dobrý film. Jmenuje se Anora, natočil ho režisér Sean Baker. Jeho vítězství v něčem odpovídá způsobu, jímž se Oscary v posledních letech proměnily, celkem často se stane, že cenu pro nejlepší film získá snímek, který v kinech moc lidí nevidělo. Anora ve světových kinech utržila 41 milionů dolarů, mezi oscarovými vítězi hůře dopadly jen snímky Země nikoho a V rytmu srdce, jež ale byly uvedeny v době covidových lockdownů (i tak ale Bakerův malý a nezávisle produkovaný film něco vydělal).

Spíš do křesla než na cesty

Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.

Mlčení jehňátek v Českém středohoří

Mít za svou uměleckou tvorbou silné téma ještě neznamená napsat dobrou básnickou sbírku. Přesvědčit jsme se o tom mohli nedávno v tzv. příležitostné poezii reflektující válku na Ukrajině nebo v básních tematizujících střelbu na filozofické fakultě. Naštěstí v současné české poezii máme i témata, v nichž velké dějinné příběhy absentují. Pro její inspiraci je důležitější subjektivně prožívaný mikrosvět, který přesto promlouvá v nějaké přesahující univerzálnosti. Takovým příkladem je i prvotina básnířky Lenky Chýle s názvem Raná / Deník pastýřky.

Velké mostecké stěhování

Je to zvláštní, ale pořádný most vlastně v Mostě nebyl, ani když Most ještě byl tím starým středověkým městem, v němž by to člověk očekával. To jméno ovšem není od mostu přes řeku, která tam vlastně také žádná pořádná není, neboť Bílina je takový větší potok, ale pochází prý od navršených klád a haluzí přes zátočiny močálovitého Komořanského jezera. Český Balaton, jak by se té bažinaté vodní ploše dalo říkat, zmizel – stejně jako středověké město Brüx, město půvabně položené pod kopcem Hněvín a prý podobně krásné jako třeba Český Krumlov nebo třeba Cheb, která měla to štěstí, že nestála na uhlí.

Perry

V západní Anglii na hranici Walesu najdete oblast tří hrabství, která jsou vyhlášena produkcí ovoce. Najdete zde i bájnou „Májovou horu“, z níž můžete přehlédnout za dobrého počasí významnou část pahorkatiny, jež dala za vznik tolika ovocným sadům. Zatímco jižnější polohy jsou rovinaté a daří se na nich především jablkům pro slavné anglické cidery, pomezí hrabství Herefordshire a Gloucestershire je jako stvořené pro hrušky. Z nich se tu vyrábí kdysi slavné perry, které nyní tak trochu vstává z mrtvých.

Brutálně pomatený

Zatímco tříapůlhodinový snímek Brutalista sklízí po světě nadšené filmové recenze (redakční kolega Ondřej Štindl toto nadšení úplně nesdílí, viz jeho recenze v Echu č. 7 – pozn. red.), architektonické kruhy jej zavrhly coby diletantské dílo plné misinterpretací a generalizujících klišé. Kvůli snaze o maximální dramatizaci totiž režisér Brady Corbet bez okolků obětoval kunsthistorickou věrohodnost i důležité souvislosti.

Spíš zimnice než letnice

Na zadní straně obalu, mimochodem velmi pěkném, knihy Miroslava Hlauča Letnice je dobrozdání literárního kritika Petra A. Bílka tohoto znění: „Na člověka dýchne čas meziválečných experimentujících vypravěčů… Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné.“ Předpokládám, že citát bude z lektorského posudku, kterým text doporučil k vydání. Nebylo by nezajímavé dozvědět se, jaké „meziválečné experimentátory“ má na mysli a jak zdůvodnil onu „zajímavost“ a „zábavnost“.

Lidský hnus

„V nejlepších hororech, které znám, jako jsou filmy Kijošiho Kurosawy, je postava důležitější než žánrová forma,“ říká švédský režisér Magnus von Horn. Kodaň, 1918, poválečný svět drtí nerovnost a bída. Karoline, chudá textilní dělnice, zůstala sama – manžel se ztratil na frontě. Má špatně placenou práci, hned v první scéně přichází o byt. Karoline sní o lásce a lepším životě, ani ta soulož v podchodu jí zpočátku nepřipadá podezřelá, ale my už víme, o co tu půjde. Sledovat její životní přešlapy bude jako dívat se na artovou verzi Výměny manželek. U těchhle případů se vžilo označení „misery porn“, tedy pornografie bídy.

Holky v sedle, přehlídka nevkusu, mezi smyslem a nesmyslností

Když kapela Horsegirl v roce 2022 vydala své debutové album Versions of Modern Performance, byla to vítaná útěcha pro všechny fanoušky Sonic Youth. Ti jsou stále rozhádaní a nové desky se od nich už těžko kdy dočkáme. Ze všech epigonů zněly nejlíp právě tyhle holky z Chicaga. Navíc navazovaly na jejich asi „nejpopovější“ desku Rather Ripped; je vždycky dobré si na začátek nevzít příliš velké sousto. Teď se vrací s druhou deskou, celkem překvapivě ale ztišily a tentokrát jim snad více nahlas zní rytmická sekce než kytary.

Každý jsme chtěli být Hlinkou

Koldům stojí až na úplném kraji Litvínova. Hned za ním se zvedají zalesněné svahy Krušných hor, na něž měli a mají nájemníci vyšších pater exkluzivní pohled. S tím se počítalo. Slabinou byly časté poruchy výtahů, o kterých se zmiňuje Josef Jedlička v knize, o níž jsem se zmínil minule já: Kde život náš je v půli se svou poutí. Píše tam, že riskantní to bylo zvláště pro starší lidi, jejichž srdce nemusí vydržet stoupání do devátého nebo jedenáctého patra, jeden starší inženýr právě nedávno umřel v mezipatře na infarkt. Tak jsem jel výtahem.

Thenford

Diváci šesté řady seriálu The Crown (Koruna) mohli snadno přehlédnout epizodní roli, kterou sehrál Michael Heseltine. Pamětníci jeho úlohu ve vládách Margaret Thatcherové a Johna Majora ovšem těžko. Vysloužilec vrcholné britské politiky koupil v polovině sedmdesátých let v Thenfordu venkovský dům z 18. století spolu se zahradou, farmou a pozemky a více než stošedesátihektarovou usedlost kultivoval v pozoruhodné dílo člověka. Zaslouženou pozornost budí zejména třicet hektarů někdejších porostů, které proměnil v uznávanou zahradu a živé arboretum.

Každý za sebe a Bůh proti všem

Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama. Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých.

Ani rekonstrukce, ani demolice

V dnešní architektonické praxi se můžeme mnohdy setkat s až úzkostlivou snahou rekonstruovat stavebně dožilé objekty za každou cenu namísto jejich náhrady novostavbou. Jak ale ukazuje projekt dánské školky The Swan, existuje ještě jeden přístup, který se začíná v zahraničí pomalu prosazovat. Klíčové je rozpoznat, kdy rekonstrukce či přestavba přináší více škody než užitku, a v případě nutné demolice přehodnotit stávající praxi nakládání se stavebním odpadem.

Rakovina jako performance

Potěší to, když člověk náhodou a nepřipraven narazí na dílo, které ho osloví silněji, než čekal, uvázne mu v hlavě. Ne nutně jako vrcholný umělecký výkon, ale jako výsledek poctivé snahy vyprávět příběh, na kterém „něco je“, něco víc než senzační okolnosti a drama, v němž jde také o lidské životy. Podobnou zkušenost jsem udělal s šestidílnou australskou minisérií Jablečný ocet. Pustil jsem si ji na zkoušku, na základě letmo zahlédnutého doporučení a bez velkých očekávání, ve stavu otupělosti, kdy mysl zvládne nanejvýš chvíli zpracovávat pohyblivé obrázky, než odpadne.

Rocker s kapsami plnými básní, intriky a smrt v thajském ráji

Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.

Kolektivní plamen v Litvínově

Večerní cesta do Litvínova vrcholí slavnostní iluminací při průjezdu chemickými závody. Baterie světel a reflektorů svítí na uvítanou a v noci ozařuje celou podkrušnohorskou krajinu jako roj gigantických světlušek. Obyvatelstvo si na to nejspíš dávno zvyklo, ale návštěvník je fascinován. Zvláště užasle hledí na plamen šlehající do noční oblohy, která tím získává něco orientálního, něco, co patří spíš do naftových polí kolem Baku nebo do Saúdské Arábie. Ale jsme v severních Čechách

Od krupny ke květnici

První městské parky vtrhly do pražského městského prostoru před bezmála dvěma stoletími a procházka po Chotkových sadech či promenádě Na Šancích při Koňské bráně patřila mezi kratochvíle nového životního stylu. Do ulic a na rynky či někdejší tržiště vtrhly nečekaně stromy, hradby byly strženy do příkopů a na nich vznikaly nedělní promenády z fundací mecenášů a obecní smetánky. V kioscích hrála kapela, stánky nabízely první kávu, teplé mléko a cukrlata.

Design podzemí

Loni v květnu tomu bylo padesát let od zprovoznění prvního úseku pražského metra mezi stanicemi Kačerov a Sokolovská (dnešní Florenc). K tomuto jubileu na konci roku vyšla vizuálně ambiciózní publikace, která představuje tento unikátní dopravní systém nejen jako infrastrukturní projekt, ale především jako svědectví své doby. Pražské metro je fenomén – po architektonické, designové i umělecké stránce. Už v době výstavby pronikl jeho věhlas do zahraničí.

Uprchlík v „prohnilé zemi“

Americký snímek Brutalista režiséra Bradyho Corbeta je obdivovaný a v některých ohledech taky obdivuhodný film. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Benátkách, kde získal Stříbrného lva za režii, se o něm psalo jako o události, která svým významem přesahuje dimenzi jednoho roku. Následovala další ocenění, na Oscara je nominovaný v deseti kategoriích včetně ceny pro nejlepší film. Brutalista je film nesený vskutku obdivuhodnou ambicí.

Flora řídce vysázená

Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.

Sparks? Nejlepší kapela na světě

Psal se rok 2005 a já jako elév začínal v redakci hudebního časopisu Rock&Pop. Tehdy ještě redakci vedl Vojtěch Lindaur, a protože měl občas problémy s disciplínou, byl mu přidělen asistent. Moc to nevyšlo, tím „dozorem“ byl totiž Petr Potužník, někdejší člen radikální umělecké skupiny Vyžvejklá bambule. Poměrně záhy se ukázalo, že má přece jen trochu jiné kvality než disciplínu. Ještě než z redakce ze dne na den zmizel (nikomu nic neřekl, jeho odchod se poznal jen podle zanechaných bačkor pod stolem), představil mi Sparks, dle jeho slov „tu nejlepší kapelu na světě“.

Zpět na hlavní stranu