Umění a kritika

Frank furt nad Adinou

Zkraje října zajelo ostravské Divadla Petra Bezruče do Prahy hostovat v Divadle pod Palmovkou s inscenací podle populárního románu Karin Lednické Šikmý kostel, jež měla v Ostravě premiéru v dubnu a jež dle anotací stejně jako román pojednává o dějinách Karvinska, ačkoli spíše než v posledku populární zdejší žánr krajového místopisu je to standardní vztahovka – a bylo narváno a pražských repríz se výstižnými slovy jedné dramaturgyně „poprděný už předem zúčastnil skoro každý, kdo v divadelním rybníku něco znamená“.

Kniha vrahů, kniha obětí

Je dobře, že Miloš Doležal vydal svou knihu o „vražedném létě“ 1945 až jako třetí díl své dokumentární řady „moritátů a faktů“ z druhé světové války. Ne že by neobstála sama o sobě, ale jeho předchozí knihy (Čurda z hlíny, 2019, a Do posledních sil, 2020) jsou dostatečným důkazem, že když nyní píše o českých vraždách a zločinech na německých civilistech po skončení války, ví dobře, že jim něco předcházelo a něco je připravovalo.

Úvahy o výchově, Poklady starověkého Egypta, Fotograf pospolitosti

Kniha Století nového dítěte obsahuje texty zabývající se úvahami o výchově dětí. Pozoruhodná je jejich nadčasovost, čtenář v nich rozpozná věčná výchovná témata, která jsou i po více než sto letech stále předmětem pedagogického diskurzu. Autorka se jimi zabývá s velkou dávkou temperamentního humoru. Ellen Key: Století nového dítěte, přeložila Viola Somogyi, Portál, 208 str.

Vosí fasáda v Táboře

Účastníci exkurze po svém vlastním městě, které jsme opustili v předminulém čísle, došli k Bechyňské bráně. Tam se zastavili a čekali, co jim ten člověk, který se pořád omlouval, že to vlastně v Táboře moc nezná, bude říkat. – Tak to je Bechyňská brána, že. Moc hezká; a ještě vám ji Josef Mocker vylepšil. Město bez bran není pořádné město. Škoda že jste si nechali zbořit ty ostatní, tahle jediná zůstala. Já vím, že za to nemůžete, a ani komunisti za to kupodivu nemůžou, v 19. století byla taková představa, že města se musejí zbavit okovů, hradeb, bran a opevnění a takových užitečných věcí.

Jezírko

Moc se o tom nemluví, ale parky jsou plné našich vzpomínek. Se stromy si celý život budujeme mimoděk nevyslovené pouto a nikdy si to neřekneme. Začíná to někde mezi bukvicemi a mechem, které jsou figurkami našich her. Pokračujeme kradmými pohyby v lovení kaštanů, které komorně žmouláme v kapse, aby je pak kdosi vyhodil po týdnech svrasklé z kapes kabátů s neomluvitelným zamručením. Když takovou oběť najdeme zjara při úklidu auta, cukne nám koutek a pak ji zahodíme. Pošetilé.

Lanďák, poslední macho romantik

Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.

Nové a staré

Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.

Oči, které hrály

Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody ve Vracově s právem spějí ke svému vrcholu. Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo 88 let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium.

Vnitřní dítě

Na psychice každého z nás se projevuje, jak úspěšně se vypořádáváme se svou minulostí a svým dětstvím. Druh výchovy, malé křivdy, ale i velká nepochopení, ublížení, ztráta či odloučení blízkého člena rodiny a další zátěže ovlivňují naše budoucí vnímání a čtení života, a tak nemálo z nás tyto nedostatečně vypořádané nánosy minulosti donekonečna odlupuje při konzultacích s psychology, při čtení knih, při analyzování se svými nejbližšími. Tématu dítěte v současném umění se nedávno souborně věnovala monumentální výstava v Centru současného umění DOX s názvem Nadějné vyhlídky

Bylo jich pět

Po pečlivě připraveném knižním souboru Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera, vydaném na jaře 2021, přichází Albatros s druhým, komplementárním svazkem Rychlé šípy Jaroslava Foglara, Marko (sic) Čermáka, V. Junka, B. Čermáka a J. Gruse. Jsou zde, jak titul napovídá, shromážděny komiksové příběhy, jež výtvarně zpracovali jiní kreslíři než původní spoluautor. Jeho osobnosti je v loňské antologii věnována obsažná a objevná studie Tomáše Prokůpka.

Petr Bajza a spol., velké i malé dějiny, otec očima dcery

Šumperské zpracování jedinečného díla Karla Poláčka připomene nejen osobnost spisovatele, který se narodil v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, ale i kontext tehdejší doby. Poláčkův román, nabitý známými postavami a zlidovělými hláškami, je citlivým i komickým ohlédnutím za časem ničím nezkaženého dětství. Karel Poláček: Bylo nás pět, režie: Petr Smyczek, Divadlo Šumperk, premiéra: 22. 10. 2022.

Tajemná cedule na nástupišti

A tak se také stalo. Vlak zastavil, Tomáš Garrigue Masaryk, vracející se 21. prosince 1918 do vlasti, vystoupil na peron a pravil nadšeným a pak i překvapeným občanům z města a okolí: „Tábor je náš program“. – Pak zamával a odjel. Zůstala po tom hádanka, co tím myslel, a cedule na táborském peronu. Ta je tam dosud. Za socialismu bylo prý Masarykovo jméno překryté palcátem, takže tomu šlo rozumět ještě o trochu míň. Ale asi to nikomu nevadilo. Mimochodem, stálo by za to tu desku občas utřít.

Lože

Palbu na odvedence v ruském Belgorodu, která si vyžádala nejméně 11 životů a 15 zraněných, zřejmě způsobili muslimští Tádžikové. Podle očitého svědka je urazil podplukovník Andrej Lapin, který v proslovu nazval islámského boha Alláha zbabělcem. Ruské ministerstvo obrany útok označilo za teroristický čin. „Řekli ‚tohle není naše válka‘ a pokusili se sepsat prohlášení, že už nechtějí sloužit,“ uvedl očitý svědek podle televizní stanice Astra.

Neschopnost snést krásu

Období září a října se pro většinu aktérů i účastníků výtvarného uměleckého života stává nejnabitější sezonou roku. Po letním klidu přišla smršť vernisáží, křtů, komentovaných prohlídek, performancí, festivalů a veletrhů; nejednoho pravidelného konzumenta umění mohla přivést k přetížení organismu, vedoucímu až k tzv. Stendhalovu syndromu. Stav euforického okouzlení uměním, doprovázený bušením srdce, závratěmi, halucinacemi či dušností, byl diagnostikován poprvé v roce 1981, prožíván je jistě od počátku věků u vysoce citlivých či mladistvých osob, které snadněji podléhají emocím.

Titul erbenovského ražení

Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský).

Někam patřit aneb Zdeněk Rotrekl

Těžko říct, jak je živý takzvaný literární odkaz Zdeňka Rotrekla (1920–2013), muže těžce zkoušeného osudem. Ale ne, nebudeme se ptát knihovníků, jak často jsou příslušné svazky žádány „v ústředí“ či „na pobočkách“. Jako si nebudeme klást otázku, kolik asi lidí na světě si dnes (míněno doslova, v den vydání tohoto čísla Týdeníku Echo) přečetlo nějaké verše takového Otokara Březiny nebo Jana Zahradníčka. Možná nikdo. Na tom nesejde. Jisté je, že jejich dílo, podobně jako dílo Rotreklovo, je tu jednou provždy, stále k dispozici, a spoluvytváří nabídku toho lepšího, co kdy bylo v češtině napsáno básnickým perem.

Krásy Českého Švýcarska, příběh statečné plavkyně, soumrak civilizace

Dvacet pět žen spojuje místo, kde žijí – kouzelná krajina Českého Švýcarska. Skály, hluboké rokle, průzračné řeky, lesy. Všechny ženy mají ke svému kraji blízký vztah, proto vznikl nápad vnímat ho jinak, naplno, nahými těly. Prostřednictví fotografií tyto ženy podávají svědectví o přírodním a lidském bohatství Českého Švýcarska.

Táborité na procházce s adamitou

Na Žižkově náměstí v Táboře hřměly staré motorky a auta zhruba mého věku, neboť tam právě ve dvě hodiny začínala přehlídka veteránů. V tu dobu se tam u kašny shromáždil hlouček občanů. Poněkud udiveně hleděli na muže, jenž se jim snažil skrz to burácení motorů sdělit, že letošní procházkou Táborem v rámci Dnů architektury byl pověřen on, který přitom Tábor zná jen tak namátkově, a to hlavně z knih a Vávrových filmů. Proto, upozorňoval je, není vyloučeno, že se po cestě ztratí a bude se jich ptát, kudy pokračovat.

Dům v lese

Frank Lloyd Wright nepochybně proslul svým domem nad vodopádem, který svým posazením do divočiny inspiroval a inspiruje architekty po generace. Domy v lese najdete i u nás, třeba u Jana Kouly nebo Josefa Kumpána. Ne každá stará vila začínala coby Baba na kozím vršku a les kolem ní přineslo století. Láká to i dnes. V libretu ke stavbě se obvykle píše něco o tom, kterak byla architektům z duše odporná myšlenka byť jen poškodit jediný strom a jak komplikované a nákladné bylo celou stavbu vymyslet a poskládat bez sebemenšího kontaktu s divočinou,

Město ve městě

Střešní bazény, privátní sauny a kluby, prostorné balkony se zelení a obchody se službami pár kroků od domovních dveří. Ne, to není popis nového rezidenčního komplexu s drahými byty poblíž centra města, řeč je o jednom sídlišti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které dokazuje, že i cenově dostupné městské byty mohou mít punc žádaného bydlení. V různých žebříčcích hodnotících životní úroveň a spokojenost obyvatel konkrétních měst se na prvních dvou příčkách pravidelně střídají Kodaň a Vídeň.

V tichém rytmu

Když se chcete cítit staří, zeptejte se svých dětí, co je to magneťák. Přenosné médium, bez kterého si starší generace neuměla představit dospívání, stejně tak jako bez vinylových desek nebo VHS kazet. Ty jsou dnes už retro a mají převážně estetický a dobový charakter. Hudba se přenesla do nul a jedniček a už jen fajnšmekři si ji užívají z limitovaných edic nových labelů anebo hledají po vinylových antikvariátech speciální nahrávky, které jsou digitálním záznamem nenahraditelné.

Práce očí aneb Řešení diverzity v českém filmu

Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.

Axolotl, mexický pohádkový hrdina

Asi jen člověk, který se zajímá o surrealismus, zná jméno Wolfgang Paalen, ale zato ho pak chová ve zvláštní úctě. Byl to jeden z těch podivných géniů, kteří jako by spadli na svět z kosmu, odkud si přinesli tajuplné schopnosti a vědomosti. Paalen byl zázračné dítě, výzkumník v mnoha oborech, poutník světovými mytologiemi, znalec nejrůznějších oborů, včetně astrofyziky a kvantové mechaniky, zastánce univerzálního vědomí a propojení lidského ducha s kosmickým.

Stigma duševní nemoci, láska z renesanční Francie, do lesa na Designblok

V publikaci Mám to o sobě říct? zúročuje autorka své zkušenosti lektorky a snaží se lidem s duševním onemocněním pomoci, aby se zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Předkládá praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Anita Hubner: Mám to o sobě říct?, přeložila Milena Nováková, Portál, 224 str.

Setkání na vysoké úrovni v Sezimově Ústí

V Sezimově Ústí se po náměstí procházejí tři pánové, poznáváme v nich Jana Husa, Edvarda Beneše a Jana Antonín Baťu. Ten poslední se trochu diví, proč se náměstí jmenuje Tomáše Bati, nemůže si vzpomenout, jestli ho nechal po něm pojmenovat on, když Tomáš s tím městem neměl nic společného. Logicky by se mělo jmenovat po něm, vždyť on tady postavil takový menší Zlín, vrtá mu hlavou, jestli si je nespletli po devětaosmdesátém, kdy se vracely některé názvy, ale už si na to, že si ho lidé pletou s bratrem, zvykl.

Stromometry

Je to pořád dokola, zdá se. V období kolem komunálních voleb se žongluje počty vysazených stromů a politici neváhají sáhnout i po mnohamístných číslech. Pečlivě si všímám těchto výchlubků a hledám, kdo do své bilance připíše ten dovětek „… a všechny rostou“. Máme ale asi smůlu. Nějak jsem nenarazil na starostu či zastupitele, který by měl možnost a odvahu pochlubit se skutečně rostoucími stromy. O to víc mě pobavila stránka, která sčítá dlužné stromy a tváří se, že je rozčilený daňový poplatník požaduje. Ano, není těžké uhádnout, že jde o ten kouzelný milion.

Divotvůrce amerického filmu

Ten, kdo si dá práci a aspoň letmo prostuduje dějiny filmu minulého století, se nepochybně přesvědčí o fascinující transatlantické výměně vlivů mezi tvůrci, jejich díly, vlnami a generacemi ze dvou z největších kinematografických velmocí. Americký film noir nalezl část inspirace ve fatalitě předválečných děl francouzského poetického realismu či v estetice o něco staršího německého expresionismu, aby přibližně o dekádu později uhranul nedávno zesnulého Jean-Luca Godarda, Françoise Truffauta, Clauda Chabrola a další reprezentanty francouzské nové vlny.

Živelný tanečník

Zemřel architekt Tančícího domu, hlásaly titulky českých i zahraničních médií 17. září. Díky této světově proslulé stavbě si Vlado Milunić vydobyl takovou pozornost jako málokterý jiný tuzemský architekt. Jeho skutečný přínos pro českou architekturu ovšem spočívá v něčem zcela jiném. V této nechtěné situaci se ocitají mnozí architekti a architektky. Během své kariéry navrhnou jednu stavbu, pro kterou si je veřejnost zapamatuje, a z jejího stínu se dostávají už jen obtížně.

Vyhnání bubáka

Ať už se podíváme na současnou českou politickou scénu, nadcházející prezidentské volby, ruskou agresi na Ukrajině, anebo občas do vlastního nitra, dalo by se eufemisticky říci, že s bubáky bojujeme dnes a denně. V obrazech Evy Macekové jsou jejich zástupci v mnoha podobách zobrazováni už od počátků její tvorby, přestože se na nás z jejích pláten, podobně jako z televizních obrazovek či zrcadel, sladce usmívají. Jejich temný původ a neobvyklé prostředí někdy až s hororovými kulisami je však prozradí.

Pětasedmdesát let ve službě

Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.