Umění a kritika

Lolita z holandské vesnice, audiokniha pro železniční lidi, o lásce, válce a vykoupení

V odlehlé holandské vesnici se veterinář vydává na další rutinní návštěvu sousedního statku. V okolí se šíří zvěsti o nemoci skotu, ale on má oči jen pro čtrnáctiletou farmářovu dceru, která tráví prázdniny podivnými hrami. Nikdo netuší, jak daleko jejich tajný vztah zajde. Marieke Lucas Rijneveld: Ty moje skvostné zvířátko, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Argo, 272 str.

Hotel kněžny Daisy v lázních Szczawno

Ščauno ščauno ščauno ščauno zdrúj ščauno zdrúj… Šišlal jsem si, když jsem vcházel do lázeňského městečka nesoucí jméno, které napsané vypadalo jako spřežková past: Szczawno-Zdrój. Což se vyslovuje ščaunozdrúj. Zdrój jsou lázně a szcaw je šťovík, ale když jsem se tam ptal, jestli má kyselá bylina něco společného s těmi lázněmi, tak paní v cukrárně, pokrčila rameny a řekla, že nie wie, to tylko imię, prostě jméno. Do roku 1945 se ty lázně jmenovaly poněkud banálně, ale srozumitelně Bad Salzbrunn, slaná kašna či slaná studna.

Ostrov

Není to moc dávno, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se vlastně ostrovem a je jen na nás, zda bude pustý, či rajský. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to, co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, platí v době letadel a kontejnerové přepravy pro celou planetu.

Podchycení trendů

Už jsme si zvykli, že velké obchodní domy se sklady vypadají zpravidla jako rozměrné oplechované krabice stojící u rušných výpadovek. Je to efektivní situace jak pro prodávající, kteří mají k dispozici velké pozemky, tak pro nakupující, kteří k nim snadno zajedou vlastním automobilem, bez problémů zaparkují a odvezou si i rozměrnější zboží. Tak fungují i prodejny IKEA. Švédský výrobce nábytku si nicméně svou vůbec první experimentální prodejnou v centru velkoměsta osahává nové modely provozu, které reagují na radikálně nové chování zákazníků.

(Ne)skutečná váha slov

Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.

Rockstars táhnou do války

V podobně nevlídných obdobích, jako je to aktuální, se nemalé části diváctva (domnívám se, že jde častěji o muže, ale data na to nemám) stane, že je skoseno obávanou a zákeřnou rýmičkou. V tomto zkřehlém a zranitelném stavu, v němž jednotlivec bývá konfrontován s omezeností vlastních sil tváří v tvář nepřejícnému kosmu, ocení nepřetěžující zábavu, která vyjde vstříc jeho potřebám, ošetří jeho emoce a pozvedne srdce, ukáže mu nějaké známé a vděčné příběhové schéma způsobem, který ho přesto vtáhne.

Kafka v nás, pochmurný Serotonin a vizionářský román

Franz Kafka inspiroval mnoho českých spisovatelů. Jak se k němu vztahují současní čeští autoři, jak si vykládají jeho texty? Čím je ovlivnil, čím je irituje? O svém vztahu ke Kafkovu dílu promluví autoři zastupující rozdílné podoby prózy – Magdaléna Platzová, Viktorie Hanišová, Stanislav Biler.

Dobře prožitá hodina v Meziměstí

Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.

Cena rostliny

Před časem jsme uveřejnili vcelku nanicovatý obrázek kytky v květináči, na jehož průřezu je vyjmenováno, co tak zhruba všechno spolkne kytka, než se dá nabídnout k prodeji. Nejpevněji zakořenělá z celého vnímání hodnoty rostlin je představa, že rostou tak nějak samy. Nejlepší byl v tomhle můj daňař, s kterým jsem začínal. Starý účetní praktik koukal do čísel a říkal: „Víte, mě fascinuje ta vaše přidaná hodnota. Vždyť vy můžete třeba jít po zahradě, sebrat z něčeho semínko, vysít ho do nějaké země, co kde máte, a jak vám to naroste, tak ji někomu prodat. Fantazie.“

Trapní a prokletí

V situaci, kdy nějaká skutečná ojedinělost či novost jsou vzácné, ale může zapůsobit o to silněji, setká-li se člověk s dílem, které skutečně nové a ojedinělé je, a to dokonce v takové míře, až je těžké ho popsat v nějakém tradičním výkladovém rámci (například ideologie). Uniká a znejišťuje. Mezi taková díla patří desetidílná minisérie The Curse (Kletba) vytvořená Nathanem Fielderem a Bennym Safdiem, v Česku v nabídce streamovací služby SkyShowtime.

Nezvyklá souhra

Ještě předtím, než si po vstupu stihnete odložit zimní bundu, pocítíte teplo sálající z velkých kachlových kamen s lavicemi. Objednáte si kávu a domácí koláček nebo třeba polévku a pivo a jdete se posadit do vedlejší místnosti k jednomu ze stolků mezi regály plné knih. Vítejte v Löwitově mlýně, památkově chráněné stavbě v pražské Libni, která se díky odhodlání spolku nadšenců proměnila ve výjimečné místo nejen sousedského setkávání.

Kdyby byl Bavorov kousek od Prahy

Čechy odděluje od Bavorska hráz pohraničních hor a lesů, jež byly v dějinách různě průchozí, někdy tam vládl čilý ruch (solná stezka z Pasova do Prachatic), jindy byly téměř nepropustné: v letech 1948 až 1989 dokonce ostnatým drátem a psovody s ostrými náboji střežené. Jsou to dvě země však nepochybně historicky provázené a spřízněné, existuje i teorie o společném původu slova Baiowaria a Boioihaemum, tedy Bavorsko a Bohemie, země kmene Bójů. Značná podobnost napadne ale i pouhého pozorovatele

Poslední cesta na Dřevíč

Tři měsíce po smrti Karla Schwarzenberga žijí na Dřevíči dva koníci. Stará se o ně paní Naďa, která se podobně jako o ně starala o knížete. To znamená laskavě, vlídně a pozorně. Říkala mi, že jsou to její oblíbenci, jen je na nich vidět, že jsou od podzimu jacísi smutní. Když jsem tam byl na jaře, procházeli se po louce a dotvářeli bukolický charakter celkového dojmu. Nejdřív předstírali úplný nezájem o nějakého návštěvníka, ze kterého toho moc nekouká, ale když viděli, že se před návštěvou objevila bábovka s kávou, začali se pomalým krokem přibližovat.

Návrat fejetonu

Kritik Jiří Černý zemřel loni v létě v požehnaném věku sedmaosmdesáti let. Jako knižní autor snad odešel spokojen, jelikož poslední jeho knížka (ve smyslu poslední, na jejímž vzniku se mohl aktivně podílet) vyšla dva dny před jeho úmrtím: jmenuje se Napřeskáčku 4. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 2017 a 2018. Z názvu je zřejmé, že jde o čtvrtý díl řady – třetí (vybírající z autorových příspěvků z let 2015 a 2016) vyšel rovněž loni, druhý předloni (obsáhl výběr z let 2010 až 2014) a první (2005 až 2009) před třemi roky.

Neobyčejná Sidonie Nádherná, klima zemí Koruny české, legendární francouzská komedie

Alena Wagnerová představuje Sidonii Nádhernou jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život poznamenaly všechny pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – rozpad Rakousko-Uherska, nacistická okupace, odchod do exilu v Anglii, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá. Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, přeložil Vratislav Slezák, Argo, 248 str.

Kozí noha

Před jakoukoli rozpravou na téma bršlice musím avizovat, že o jejím lahodném kulinářském poselství tu nepadne ani slovo. Její české jméno má v sobě veškeré protivenství, protože kozí noha vleze taky kamkoli, není-li koza uvázaná. A to je právě životní strategie téhle kytky. Uvázat se nenechá. Naopak, díky své životní strategii je spolu se svlačcem na špici mezi vytrvalými plevely. Tento vrchol dlouho patřil triumvirátu se svlačcem, ale ten díky masovému rozšíření selektivních herbicidů přece jen oslabil. Na kyselých podkladech ho leckde vystřídala milovaná přeslička.

Prolínání

Podle průzkumů je ideálním místem pro život většiny Čechů a Češek zrekonstruované venkovské stavení, které upomíná na životy našich předků, současně však nabízí veškerý komfort dnešního bydlení. Typicky jde o staré hospodářství s obytným domem a stodolou, které nabízí řadu možností budoucího využití, jak u nás ukazuje nespočet výborných realizací zejména posledních dvou dekád (mnohé z nich prezentuje loni vydaná kniha 66 domů).

Cesty obchůzkáře Bohdana Holomíčka

Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.

Ruské monstrum na Baltu

Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.

Zbyhněvovo místečko v Úněticích

Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.

Rozkvetlá ulice

Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.

Odvážná hra na jistotu

O filmu Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose se píše a mluví jako o filmové události sezony. Co se vymyká nivelizované většinové produkci, ukazuje něco nečekaného a nevídaného a neomezuje se nějakou předběžnou opatrností. Lanthimosův snímek už vyhrál prestižní festival v Benátkách, dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama, očekávají se ceny ještě významnější, zvlášť pro představitelku hlavní role Emmu Stoneovou, jejíž výkon je popisován jako nejenom skvělý, ale také vskutku odvážný.

Rekordní hybrid

Na jednom z berlínských brownfieldů vyrostla na první pohled vcelku fádní administrativní budova, která však svým zpracováním předznamenává nejeden z nastupujících trendů globálního stavitelství. Mírou užití dřeva jde o jednu z vůbec největších budov svého druhu v Evropě. Dřevostavby jsou dnes jedním z těch nejdiskutovanějších oborových témat – u nás i ve světě. Nahrává mu především globální snaha o větší udržitelnost, snižování uhlíkové stopy, ale také mnohé praktické výhody.

Když feťák a režisér přenosí trip

Česká televize umístila na webovém iVysílání šestidílný seriál režiséra Adama Sedláka Adikts, pojednávající o několika dnech v životě skupiny studentů adiktologie (vědy o závislostech), kteří se z různých osobních důvodů rozhodnou užít novou syntetickou drogu, jež má zostřit jejich smysly, ale o níž jejich profesoři vědí od kolegů ze Srbska, odkud droga pochází, že nevyhnutelně zabíjí do sedmi dnů po aplikaci (studenti o této skutečnosti nemají ponětí, stejně jako profesoři netuší nic o tom, že si látku jejich studenti vzali).

Řeka jako symbol, o nezdolné ženské soudržnosti, Nomi nezapadá

Řeka jako symbol Řeka jako cesta do nitra temnoty – komponovaný večer v rámci doprovodného programu k výstavě Praha zítra? Město a řeka. Na příkladu díla Josepha Conrada se přednáška zabývá symbolikou řeky v umění. Zazní úryvky ze Srdce temnoty a vybrané ukázky z filmových adaptací této nejslavnější Conradovy knihy včetně dalších filmů, které inspirovala. Řeka ve filmu, CAMP, Praha, 26. 1. 2024.

Zapomenutý adamita od Příběnic

Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže.

Hněditi

Zní to možná trochu absurdně, ale už léta je tu s námi „sušina“, která se snaží po svém vyrovnat se zimní květinovou pustinou. Samozřejmě, můžeme si koupit růži z Kolumbie, ale tohle „hnědé“ období k nám tak nějak patří a z logiky věci ho musíme prožít. Budeme-li prožívat věčné jaro, zevšední nám a nebude důvod se na něj těšit. To bychom přišli o hodně. Naproti tomu umění sušených květů a rozmanitost přírodnin jsou samy o sobě hodně zajímavým oborem. Trochu lacině by se dalo mluvit o padesáti odstínech hnědi, ale barva není skutečně to, oč tu běží.

Radostná velkolepost

„Nevím, jak to bude vypadat, nevím, kdy to bude hotové, a nevím, kolik to bude stát.“ Po takových slovech by většina lidí architekta rychle vyprovodila ze dveří, ne ale francouzský továrník, díky jehož trpělivosti vznikla ta vůbec nejvelkolepější z moderních vil na Azurovém pobřeží.

Ferrari, jméno pro odvážné

Ti, kteří viděli upoutávku na nový snímek režiséra Michaela Manna Ferrari a poté i celý film, si možná pomyslí, že jde o kompozici zavádějící, jelikož trailer slibuje příběh závodní a sportovní, plný adrenalinu a krásných žen podporujících vzletnými frázemi o nutném vítězství své soutěživé muže v jejich úsilí dosahovat rekordů. Zatímco film je o něčem jiném. Ne že by rozpor příslibů filmových vábniček a hotových děl nebyl trvalou součástí filmového průmyslu, stálou hrou, na které kouzlo filmového mámení částečně stojí.