Na nové desce Davida Byrnea je písnička My Apartment Is My Friend (Můj byt je můj přítel), nasládlou ironií cinknuté vyznání lásky k místu, kde člověk prožil dlouhý čas, bylo svědkem jeho euforie, zmatků, hanby i těch nejtemnějších momentů, sdílelo s ním i všechno to, o čem jiným lidem nikdy neřekl. Kdybych zkusil popsat nějaký svůj imaginární byt, prostor, v němž se odehrává můj vnitřní život, zařízený starými známými věcmi, z nichž člověk vnímá jakousi uklidňující kontinuitu a jednou za čas k nim třeba přidá něco nového, viděl bych v něm i stopu Davida Byrnea a jeho hudby.

Možná ohrané elpíčko Stop Making Sense jeho dávné kapely Talking Heads, s fotografií torza roztančené Byrneovy figury na obale, možná jeho podepsaný plakát, na který jsem se kdysi díval při nočních vysíláních v rádiu. Občas by tím bytem zněla jeho hudba, jako zaříkadlo sugestivní fráze „same as it ever was“ ze skladby Once in a Lifetime, chytlavý refrén písničky Life Is Long, kterou před sedmnácti lety natočil s Brianem Enem. Ta Byrneova přítomnost by asi nebyla jaksi definiční, zdroj, od něhož by se odvíjelo vše ostatní. Byla by ale projevem něčeho trvalého, zaznamenával bych ji s radostí z toho, že ne všechno se proměňuje a odchází.

To neměnné na Davidu Byrneovi je jeho zaujetí, cit pro detail, až maniakální perfekcionismus, velmi divadelní showmanství, specifická kombinace spontaneity a proaranžovanosti, možná i drilu, odstupu, někdy ironického, a emocí, energie a živočišnosti a jakéhosi „mimoňství“. A taky Byrneův hlas, jeho specifická barva a výraz, které si uchoval i do svých třiasedmdesáti let. Poprvé jsem ho slyšel někdy na začátku osmdesátých let z koncertního dvojalba The Name of This Band Is Talking Heads. Z jakéhosi důvodu jsem v tom okamžiku stál na štaflích a skoro jsem z nich pod vlivem té hudby spadl. V jednom důležitém ohledu totiž byla jiná. Neotvírala mi okno do vzdáleného světa titánských rockových hvězd a jejich nadlidských životů, plných divokosti a vášně. Zněla ne jako hlas idolu, ale vykreslovala obraz života, v němž bych se mohl najít i já, k písním Talking Heads jsem se mohl vztáhnout, jako kdyby byly také o mně. Ne proto, že bych jim tehdy tolik rozuměl, ale spojení odvázaného, až tanečního „party“ rytmu s jakousi stísněnou nervozitou a sarkasmem mohlo být blízké prožitku mladého člověka v pozdně normalizační Praze.

Talking Heads patřili k newyorské scéně konce sedmdesátých let, nedá se ale říct, že by do ní zapadali. Mezi punkery z metropole působili dost slušňácky, děti ze spořádaných rodin, které se daly dohromady na vysoké umělecké škole. Jejich hudba měla od začátku funky švih, frontman a vůdčí duch vyzařoval jiný typ energie než přímočaře smyslné a vůbec emotivní hvězdy soulu a funku. Neklidný bílý mladík, vzhledem podobný Anthonymu Perkinsovi v Hitchcockově Psychu, první (a možná největší hit) jeho kapely se taky jmenoval Psychokiller. Rozpohybovaný a velmi teatrální, zároveň v něčem distancovaný, jakoby oddělený od světa (Byrne o sobě říká, že má nediagnostikovaný Aspergerův syndrom). Postupem doby se desky Talking Heads komplikovaly, třeba využíváním složitějších rytmů a v té době nezvyklou prací se zvukem. Vrcholu ta tendence dosáhla na jejich čtvrtém albu Remain in Light produkovaném Brianem Enem, jednom z vůbec nejdůležitějších alb osmdesátých let. Byrne a Eno natočili ještě společnou desku My Life in the Bush of Ghosts, která předběhla vývoj hudby o několik let, třeba velmi tvůrčím využitím samplingu. Na koncertech ale hudba Talking Heads zněla jinak – sevřená a nadupaná, rozkročená mezi divadelní stylizací, choreografií a spontánně působícím řáděním, jakého bývají schopny kapely, které často a důkladně zkoušejí. Tuhle podobu Talking Heads zachycuje film Stop Making Sense z roku 1983 režírovaný Jonathanem Demmem (tvůrcem mj. Mlčení jehňátek), považovaný za jeden z vůbec nejlepších koncertních snímků všech dob. Tuhle podobu kapela ukázala i na koncertě v Budapešti o rok dřív, z Československa se tam vypravilo mnoho tehdejších mániček a další „závadové mládeže“. Někteří byli z toho zážitku dezorientovaní a zklamaní, nebyli zvyklí na to, že by se na dobrou kapelu mohlo taky dát tančit, Talking Heads jim kvůli tomu přišli podezřelí.

V druhé půli osmdesátých let se zvuk Byrneovy kapely posunul k posluchačsky vstřícnému popu, provedenému ale s hravostí a invencí, jejich deska Little Creatures se dočkala i značného komerčního úspěchu. Vztahy v kapele ale za moc nestály, velmi k tomu přispělo i Byrneovo rozpínavé ego a sklon k, řekněme, autoritativnímu řízení. Skupina si takzvaně dala pauzu a po pár letech oznámila rozpad, respektive z ní Byrne odešel, zbytek Talking Heads se o tom dočetl v novinách. Dnes prý už spolu opět jakžtakž mluví, Byrne také párkrát připustil, že svého tehdejšího chování lituje.

Spokojený muž

Sólová kariéra Davida Byrnea je plodná a docela úspěšná. Zvuk jeho desek je proměnlivý – někdy v latinskoamerickém stylu, jindy v africkém, pak zase se smyčcovým orchestrem, klasickou doprovodnou kapelou, dechovými nástroji… Dál pracuje se stylizací živých vystoupení, vrcholu v tom ohledu dosáhl na šňůře k albu American Utopia (2018), kdy koncert působil jako hybrid baletu, divadla a živě prováděné hudby. Má vlastní hudební label Luaka Bop, který vydává hudbu z Latinské Ameriky a Afriky, americký soul, gospel i modernější tvorbu. Na veřejnosti vystupuje jako milý a pozitivní starší pán, rád jezdí na kole a napsal o tom knihu. Nedávno se taky oženil, zveřejnil playlist instrumentálek hraných během svatební hostiny, je na něm hodně zajímavých mexických kapel. Důkladný muž.

Té spokojené stylizaci odpovídá i Byrneova nová deska Who Is The Sky?. Natočil ji se souborem Ghost Train Orchestra, hostují na ní známá hudebnice St. Vincent, zpěvačka Hayley Williamsová a další. Je to hravé a spíš veselé album, Byrneovy popěvky na něm v něčem připomínají pozdní tvorbu Talking Heads. Ráz určuje úvodní Everybody Laughs, euforická píseň, jejíž zvuk postupně košatí, k akustické kytaře se přidává elastická rytmika, pak smyčce, dechová sekce, marimba, sbor a bůhvíco dalšího. Toho ducha si deska udrží, je zvukově pestrá – Byrneova hudba na ní někdy připomíná country (Door Called No), mexickou hudbu (What Is The Reason For It), většinou se nese v duchu pro Byrnea charakteristického eklekticismu.

Je to album, které plyne s lehkostí, nijak nepřetěžuje mysl ani ucho, na té vstřícnosti ale není nic vykalkulovaného, vytvářeného s ohledem na potřeby trhu. Takové písničky, prostě. Zahrané s chutí a aranžované s intelektem i citem, díky čemuž mohou působit přímočaře a nápaditě zároveň, snad jenom v některých pasážích se ta pozitivita může zdát trochu usnažená. David Byrne v nich zní způsobem, který je pro jeho dávného fanouška starý a dobře známý, tedy jako člověk, který při vší hravosti a veselosti má cit pro absurdní stránku existence, v ubíhajících rytmech a chytlavých refrénech vyjadřuje někdy taky melancholii a pobavenou rezignaci. Je mu třiasedmdesát, k tomu věku patří i určité sentimenty a určité vnímání světa i života. Na Who Is The Sky? je slyšet i tohle, jakkoli Byrne vystupuje s energií člověka o dost mladšího. Někdy si ze svého stárnutí taky utahuje, jako v písni Moisturizing Thing, jejíž protagonista si na tvář aplikuje omlazující krém, který funguje trochu moc dobře.

David Byrne, myslím, takovou chemickou výpomoc nepotřebuje. Stárnutí mu neškodí. Z newyorské scény, na které tenhle skotský přistěhovalec začínal, už toho přitom moc nezbylo, po všech těch letech není ani divu. Byrnea dobře vystihuje jedna scéna z jinak ne moc povedeného filmu Paola Sorrentina This Must Be The Place, pojmenovaného podle písničky Talking Heads. Jeho hrdinou je kdysi slavný rocker Cheyenne, který žije v osamění a tvrdě na něj doléhají důsledky let nezřízeného života. Octne se na Byrneově koncertě a vidí tam velice vynalézavé scénické provedení titulní písně. Po koncertě zajde za Byrnem do šatny, jsou staří přátelé, Cheyenne říká, jak moc si toho váží. Sám sebe má za „fucking pop star“, která píše depresivní písničky pro děcka v depresi. „Ale o tobě říkají tu nejneobyčejnější věc, že jsi umělec. A mají pravdu. David Byrne je umělec.“ Něco na tom asi bude.