Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.
Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.
Fotograf Josef Vrážel se narodil v Karolince na Vsetínsku. Celý život tam žije a fotografuje, svůj kraj dobře zná a miluje, což je vidět na jeho hluboce lidských fotografiích. Jsou to obrazy plné emocí, dokonalé kompozice a jistého přesahu. Navíc často k nim autor přidává zajímavé příběhy o různých lidech a událostech.
Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.
Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.
O filmu Chudáčci režiséra Yorgose Lanthimose se píše a mluví jako o filmové události sezony. Co se vymyká nivelizované většinové produkci, ukazuje něco nečekaného a nevídaného a neomezuje se nějakou předběžnou opatrností. Lanthimosův snímek už vyhrál prestižní festival v Benátkách, dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama, očekávají se ceny ještě významnější, zvlášť pro představitelku hlavní role Emmu Stoneovou, jejíž výkon je popisován jako nejenom skvělý, ale také vskutku odvážný.
Na jednom z berlínských brownfieldů vyrostla na první pohled vcelku fádní administrativní budova, která však svým zpracováním předznamenává nejeden z nastupujících trendů globálního stavitelství. Mírou užití dřeva jde o jednu z vůbec největších budov svého druhu v Evropě. Dřevostavby jsou dnes jedním z těch nejdiskutovanějších oborových témat – u nás i ve světě. Nahrává mu především globální snaha o větší udržitelnost, snižování uhlíkové stopy, ale také mnohé praktické výhody.
Česká televize umístila na webovém iVysílání šestidílný seriál režiséra Adama Sedláka Adikts, pojednávající o několika dnech v životě skupiny studentů adiktologie (vědy o závislostech), kteří se z různých osobních důvodů rozhodnou užít novou syntetickou drogu, jež má zostřit jejich smysly, ale o níž jejich profesoři vědí od kolegů ze Srbska, odkud droga pochází, že nevyhnutelně zabíjí do sedmi dnů po aplikaci (studenti o této skutečnosti nemají ponětí, stejně jako profesoři netuší nic o tom, že si látku jejich studenti vzali).
Řeka jako symbol Řeka jako cesta do nitra temnoty – komponovaný večer v rámci doprovodného programu k výstavě Praha zítra? Město a řeka. Na příkladu díla Josepha Conrada se přednáška zabývá symbolikou řeky v umění. Zazní úryvky ze Srdce temnoty a vybrané ukázky z filmových adaptací této nejslavnější Conradovy knihy včetně dalších filmů, které inspirovala. Řeka ve filmu, CAMP, Praha, 26. 1. 2024.
Lednový vítr se proháněl po vymrzlé pláni. V šedi toho dne bylo něco velmi dávného až prastarého. Cesta vedla po návrší, ze kterého byl výhled na mírnou pahorkatinu, jež pokrývá většinu vnitřních Čech. Čechy jsou vlastně zemí zmuchlanin, hrbolatin, oblin a krabatin. V zimě, když je zem holá a zbavená barev, vystupuje tato její danost silněji a působivěji, takže se víc propojuje s minulostí a ději, jež ta nerovná půda plodila. Mocně si to člověk uvědomuje v okolí Tábora. To je opravdu kraj, který nasákl dějinami a jejich křečemi a záchvaty, z nichž někdy naskakuje husí kůže.
Zní to možná trochu absurdně, ale už léta je tu s námi „sušina“, která se snaží po svém vyrovnat se zimní květinovou pustinou. Samozřejmě, můžeme si koupit růži z Kolumbie, ale tohle „hnědé“ období k nám tak nějak patří a z logiky věci ho musíme prožít. Budeme-li prožívat věčné jaro, zevšední nám a nebude důvod se na něj těšit. To bychom přišli o hodně. Naproti tomu umění sušených květů a rozmanitost přírodnin jsou samy o sobě hodně zajímavým oborem. Trochu lacině by se dalo mluvit o padesáti odstínech hnědi, ale barva není skutečně to, oč tu běží.
„Nevím, jak to bude vypadat, nevím, kdy to bude hotové, a nevím, kolik to bude stát.“ Po takových slovech by většina lidí architekta rychle vyprovodila ze dveří, ne ale francouzský továrník, díky jehož trpělivosti vznikla ta vůbec nejvelkolepější z moderních vil na Azurovém pobřeží.
Ti, kteří viděli upoutávku na nový snímek režiséra Michaela Manna Ferrari a poté i celý film, si možná pomyslí, že jde o kompozici zavádějící, jelikož trailer slibuje příběh závodní a sportovní, plný adrenalinu a krásných žen podporujících vzletnými frázemi o nutném vítězství své soutěživé muže v jejich úsilí dosahovat rekordů. Zatímco film je o něčem jiném. Ne že by rozpor příslibů filmových vábniček a hotových děl nebyl trvalou součástí filmového průmyslu, stálou hrou, na které kouzlo filmového mámení částečně stojí.
Zásah štěstím, první francouzský film Woodyho Allena (88), může být i jeho filmem posledním, jakkoli neúprosně to zní. Ta „francouzskost“ je sice poněkud vynucena neblahými okolnostmi Allenovy situace, ale není v rozporu s jeho založením. Navzdory newyorskému domicilu (ale New York je celý svět) to vždycky byl poněkud „evropský“ režisér, kulturně mu byla Evropa vlastní a Evropa ho přijímala jako svého. Francie v tom měla zvláštní význam, protože s ní, tedy s představou o ní, byť již asi upadající, se spojuje jedna významná komponenta Allenova světa, již bychom mohli nazvat „savoir vivre“.
Zažijte dobrodružnou cestu, na jejímž začátku je malé městečko a na jejímž konci na vás čekají moderní Pardubice. Je plná pozoruhodných lidí a důležitých událostí… Pardubická výstava je určena především malým objevitelům a seznámí je s významnými milníky města od roku 1845 až do 30. let 20. století.
Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.
Pro někoho je natírání švestek vápnem dávnou vzpomínkou, pro jiného prostou realitou příštích dnů. Každopádně jde o letitou praktiku, která mívala dva tradiční důvody. Jednak se věřilo v dezinfekční moc vápna, a to včetně ochrany proti přezimujícímu hmyzu či okusu zajíců. To je sice požadavek poněkud snový, ale fakt je, že to škůdcům snižuje „zimní pohodu“. Ovšem čára není zeď, jak ví každý automobilista, a jakákoli malůvka není pevnou ochranou. Co je nesporné a zima 1929 to našim dědečkům dostatečně ukázala, je vliv bílé barvy na mrazuvzdornost.
Dnešní doba se může zdát rezistentní vůči filmové satiře. Ne že by nevznikala, některá satirická díla jsou dokonce velice úspěšná. K satiře by ale měla patřit i nějaká míra nebezpečnosti. A to pro obě strany. Pro autora, který může něco přehnat, nebo si prostě jen trochu moc troufnout, a postavit tak publikum i svět filmového průmyslu proti sobě. A také pro diváka, který do kina vyrazí za příjemnou zábavou, místo toho tam sleduje, jak si z něho dvě hodiny střílejí, a odchází s pocitem, že v sále dostal pár facek.
Tam, kde se ještě před pár dekádami vyráběly miliony cigaret a tuny dýmkového tabáku, se dnes kouří z hlav studentům i profesionálům z uměleckých a technologických oborů. Průmyslový areál mimořádné architektonické hodnoty v rakouském Linci prošel v posledních letech inspirující přestavbou na kreativně technologické centrum nadregionálního významu. Peter Behrens (1868–1940) měl vliv na utváření radikálně nového pojetí architektury začátku dvacátého století jako málokdo.
Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika
Fotograf Vladimír Birgus vystavuje v Kabinetu fotografie, který na kladenském zámku vede Jiří Hanke. Birgusovy fotografie jsou nearanžované, zachycují scény, v nichž se snoubí reálno se surreálnem. V konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé situace autor představuje mikropříběhy lidských životů. Vladimír Birgus: Samotáři, Kabinet fotografie, zámek Kladno, do 18. 2. 2024.
Světla bylo dva dny před koncem roku jen na několik hodin a na Vídeň padal už ve čtyři soumrak, takže Schwarzenberský palác byl neviditelnější ještě víc než obvykle. Vlastně je to už léta nejschovanější velký palác ve Vídni, aspoň mně se tak jeví: jako něco, k čemu není moc možné se přiblížit, ale ani ho pořádně vidět, ani pak do něj vniknout. To poslední by možná šlo nějak zařídit, ale tak daleko mé úmysly při krátké cestě do Vídně nešly. Chtěl jsem provést individuální rituální procházku Vídní.
Za posledních sto let se z těžby rašeliny stal významný byznys a v posledních dekádách zejména pobaltské země těží a těží. Ne však jenom ony. Zahradnictví má ale významný etický falír. Rostliny jsou ti žrouti CO2 a vypadá to s prominutím dost pitomě, když se u jejich produkce sahá po nejmladším fosilním palivu a celé plejádě ropných produktů. Ano, všechna ta chytrá hnojiva a květináče s barevnými jmenovkami jsou vlastně jen různě zabalená ropa. Tenhle bizarní byznys nemá sice nijak hluboké kořeny, avšak šeredně jsme si na něj zvykli.
Na začátku minulého století se v provinčním východočeském městečku potkal ambiciózní investor a talentovaným architektem a zkušeným stavbařem, což dalo vzniknout dílu významem přesahujícímu hranice rakouské monarchie. Dodnes vás po vstupu dovnitř doslova srazí na kolena. Uplynulý rok v české architektuře patřil Josefu Gočárovi. Respektive jeho pozapomenutým stavbám, kterým se podařilo navrátit nový život a dát jim staronovou podobu.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Při cestovních hovorech s Karlem Schwarzenbergem jsem se snažil vyhýbat tématu smrti, protože bylo zřejmé, že se blíží. Nemyslím, že by to kníže neunesl, to vůbec ne, ale právě proto, že jí rozuměl jako katolík a jako člen rodu, kde smrt představuje vždy nějaký historický milník, o ní nemluvil naplano. Když se v říjnu jeho stav zhoršil, řekl mi v nemocnici, že ví, že se přiblížil ke konci, ale hned začal mluvit o něčem jiném. Jednou jsem ho ale pobavil, když jsem mu vyprávěl o svém otčímovi Janovi, jenž je v pětadevadesáti letech stále čilý a plný různých zájmů: třeba sepisuje spisek o mariáši.
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Michael Rittstein se v pražském Museu Kampa představí unikátním výběrem z malířského díla. Tentokrát s důrazem na stěžejní práce ze soukromých sbírek v kombinaci s výběrem z tvorby posledních tří let. Většina obrazů si odbude výstavní premiéru, některé z nich se do Čech vracejí po desítkách let ze zahraničních kolekcí. Michael Rittstein – Nohy na stole, Museum Kampa, Praha, do 10. 3. 2024.
