Umění a kritika

Hromy divo bijú

Pokud jste stejně jako já nemístně dlouho váhali, jestli si pustit nejúspěšnější slovenský film loňského roku Miki, teď je nejlepší doba, kdy tuhle zbytečnou chybu můžete napravit. Už na konci ledna totiž do kina zamíří Černák, jeho pokračování. Příběh ve zkratce: Miki, původním povoláním řidič autobusu, v sobě postupně objevuje schopnosti k tomu, aby vybudoval jednu z nejobávanějších mafiánských skupin v zemi a posléze pronikl i do politiky. O čemž bude druhý díl, jde tedy spíše o jeden film rozdělený do dvou částí. Reflexe 90. let je v československé kinematografii poměrně smutnou podívanou, o nějaké alespoň trochu upřímné snaze zachytit ducha té doby nemůže být řeč. Miki se o to pokouší.

Dvojdomek v saské Hluchavě

Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.

Co se změnilo?

Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno. Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc.

Starý známý mrtvý svět

Dracula (Nosferatu) je pro dnešního diváka něco jako starý známý, mile staromódní prapředek monster, jimiž se strašíme dnes, postava tak důkladně „vytěžená“, že jakékoli její další zpracování nemůže nikoho překvapit nebo hlouběji zasáhnout, otřást jím. Je jako domestikovaná šelma, asociující spíš pohodu a příjemné teplo domova než hrůzu. Dracula je retro strašák. V jeho příběhu se může umírat a srdce (ne)mrtvých čekají na vysvobození zásahem ostrého kůlu, v knize Brama Stokera a mnohých jejích adaptacích to je ale taky romantická story.

Pomalý originál

Pokud jste mezi své novoroční plány zařadili také cestování a poznávání soudobé architektury, možná vás zaujme projekt Living Architecture. Ten totiž nabízí nezapomenutelné pobyty v domech navržených architekty světové extratřídy, které si lze s partou přátel na pár nocí najmout. Neziskovou organizaci Living Architecture založil úspěšný švýcarský spisovatel Alain de Botton s cílem umožnit široké veřejnosti kontakt s moderní architekturou na vlastní kůži.

Jako pára nad hrnkem s vodou

Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.

Rok Pavla Kolmačky, novoromantička, Morgenstern to má u nás dobré

Nejoceňovanějším tuzemským literátem byl loni básník a prozaik Pavel Kolmačka. Zatímco mediálně nejsledovanější cenu Magnesii litera opanovala se svým románem Hella Alena Machoninová, Cenu Jaroslava Seiferta i Státní cenu za literaturu získal právě Kolmačka. Odborné poroty ho ocenily především za poslední román Canto ostinato / Listopad, prožitky blízké zimy s přihlédnutím k jeho předchozí básnické tvorbě. Kolmačku literární kritici od jeho básnické prvotiny Vlál za mnou směšný šos (1994) s oblibou nazývali metafyzickým venkovanem.

Krajkové Vánoce v Kopci Svaté Anny

Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro.

Knihy

Okno do světa zahrad otvírají stovky a stovky knih, v kterých je opravdu těžko se vyznat. Která je spíš pro laika, nadšeného pěstitele či zahrádkáře? A která cílí na profesionální zahradníky, jsouc pro náhodného kolemjdoucího nečitelná? Rozdíl mezi profesionální a hobby literaturou se nám v době pofaktické tak nějak setřel. Jako by všichni rozuměli všemu a nebylo se co nového učit. Všechno máme přece po ruce na tři kliknutí. Možná i méně. Stačí, aby nás cokoli napadlo, a „on“ už ví, na co myslíme.

Sbohem a šáteček

Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.

Slzy a naděje

Dřevo, kámen, hlína. Tradice, současnost, emoce. Tato slova nejlépe vystihují novou kapli v moravské vesnici, která po dlouhých dvanácti letech příprav letos otevřela svá pět metrů vysoká vrata. Vstoupit konečně mohou nejen všichni věřící, ale také světlo symbolizující bolest patronky této výjimečné stavby. „Byl to místy vážně útrpný proces, během kterého jsem si mnohokrát nebyl vůbec jist, jestli to vůbec ustojím,“ odpovídá architekt Jan Říčný na otázku, jak zvládal projekt rámující celý jeho dosavadní profesní život.

Dobře odvyprávět povědomý příběh

O začátku století se často píše jako o „zlatém věku televize“, myslím, že právem. Mimořádnost té pro televizní produkci šťastné doby vyniká právě teď, když už ji máme za sebou. Existuje pro to mnoho důvodů, kvůli neukojitelnému apetitu streamovacích společností, jež potřebují chrlit dostatečný počet novinek, proměně diváckých návyků, produkčních podmínek a tak dále a tak podobně. I v takto proměněném prostředí jistě mohou vzniknout a vznikají skvělé věci. Jenom to už těžko mohou být díla, která by měla mít tak široký divácký zásah,

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

Tři zuby Karla Velikého na Karlově

Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.

Vždyzelený strom

Stálezelené dřeviny u nás značně nabyly na popularitě a s nimi i různé další rostliny „zimních zahrad“. Pro mnohé z nás má „zimní zahrada“ tak trochu dva významy. Buď jde o skleník přisazený k domu, do kterého si na zimu schováme palmy a oleandry, anebo nám vytane na mysli obraz černých holých stromů zasypaných sněhem. Jako od Lady. Jenže taková zima přichází dnes již spíš ve formě katastrof a dá se říct, že kromě horalů jsme jí i trochu odvykli. Bez sněhu začaly být zahrady velice pusté. A to nás posouvá k rostlinám stálezeleným.

Dům všemi smysly

Obsese estetikou je obecnou charakteristikou mnoha architektů, která se projevuje také v jejich návrzích. U mladé české architektky je tomu ale jinak. „Vizuální stránka architektury je přeceňovaná,“ tvrdí trochu překvapivě Magdaléna Havlová, která svůj názor zhmotnila do neobyčejné stavby stvrzující, že velikost architektury se neodvíjí od rozměrů dané stavby. Romantika a tajemství, to byla hesla, která vyslovil investor při první obhlídce pozemku, kde zamýšlel stavbu pro krátkodobé rekreační pronájmy.

Jaký byl hudební rok 2024?

Na Spotify byl zveřejněn přehled poslechovosti za uplynulý rok, tzv. Wrapped. Tuto oslavu průměrnosti opanovala Taylor Swiftová, počet přehrání překročil 26,6 miliardy. Na hudebním webu MusicRadar nedávno vyšel článek s šokující statistikou. Dnes vychází víc hudby za jediný den, než vyšlo za celý rok 1989.

Zapomenuté povídky

Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress. O tuzemské vydání nově nalezených dávných Pratchettových miniatur, jež uveřejňoval v sedmdesátých letech pod pseudonymy na pokračování v novinách, byl mezi nakladateli velký zájem, vítězná Kniha Zlín zaplatila za práva údajně desítky tisíc liber (sumu prodejem spíš nevratnou).

Dračí láska v Lublani

Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný.

Rozkvetlé křižovatky

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Nadstandardně průměrný

V reakci na přísnou klimatickou legislativu Dánska, která už od minulého roku stanovuje uhlíkové limity novostaveb, připravilo sdružení několika dánských společností prototyp toho, jak může vypadat výstavba rodinného bydlení budoucnosti. Skupina malých domů minimalistického vzezření se strmými šikmými střechami působí na první pohled jako ukázka soudobé rezidenční architektury. Dřevěné fasády napovídají o materiálu konstrukce, velkými okny proniká množství denního světla.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Estráda v troskách světa

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Zapomenutý fotograf v New Yorku

Monografie absolventa oboru fotografie FAMU Jana Douši mapuje detailním, přitom velmi náruživým způsobem všechny oblasti života a tvorby českého exilového fotografa a kulturního organizátora Bohumila Krčila, mimořádné osobnosti české kultury. Jádro knihy je možno hledat v reprodukcích desítek fotografií z Krčilova života i dosud nepublikovaných snímků autorských. Krčil tu vystupuje jako jedinečná osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře není doceněn.

Tisíce válečných křížů v Záhřebu

Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.

Spony

Slovíčko spon, nikoli spona, bude dneska na přetřes. Čeština si pohrává, protože on takový spon má se sponou mnohé společné. Určujeme jím nemilosrdně vztah rostlin mezi sebou a ty jsou odkázány na naše umění či neumětelství. Záleží na jejich životním stylu a našich znalostech. O strategiích přežití byly popsány stohy knih a taková kompozice záhonu rostlin se pak stává rozehranou partiturou, která má své zadání a mantinely, nicméně žije si svým životem.

Posun vpřed

Pražské Výstaviště se mění před očima, tentokrát pozitivním směrem. Jednou z posledních stavebních úprav areálu je rekonstrukce bílých výstavních pavilonů z počátku devadesátých let, které díky rozsáhlým střešním zahradám hrdě vstupují do své nové éry. Areál Výstaviště byl posledních dvacet let bolestivým územím celého hlavního města. Postupná kultivace Výstaviště jde ruku v ruce s úspěšnými architektonickými a urbanistickými úpravami celého areálu.

Když se remake (ne)podaří

V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.

Zpět na hlavní stranu