Není na světě mnoho moderních budov, které si lidé dokážou okamžitě spojit s konkrétním městem. To, čím je budova opery pro Sydney, je pro San Francisco pyramidální mrakodrap. Po padesáti letech provozu si tato kdysi nenáviděná stavba vysloužila generální rekonstrukci, která vzdává hold původní architektonické koncepci. Transamerica Pyramid stojí mimo stylové škatulky – má v sobě monumentalitu pozdní moderny i drzost nastupující postmoderny.
„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.
„Žádné ‚na Česko dobré‘. Seriál s Donutilem šlape a má světové parametry,“ hlásily první recenze. To bývá důvod k nervozitě: vždycky když nějaký novinář napíše, že hudba či film „šlape“, víte, že je načase začít se bát. Děj nového politického thrilleru Moloch se odehrává v mírně pozměněné realitě české politiky: prezident Toman (hraje ho Miroslav Donutil) silně připomíná Miloše Zemana (paní Ivana by se také našla), jen ruských agentů tu běhá asi o něco víc než ve skutečnosti. A novináři, snad i ti z Respektu, mají, doufám, o něco klidnější práci, než jak se nám snaží namluvit autoři seriálu.
S Wesem Andersonem to nemáme jednoduché. Z pastelově barevné estetiky jeho filmů se stal mem na sociálních sítích a každý jeho nový film je očekáván s čím dál většími obavami. Kdysi jednomu z nejoriginálnějších hollywoodských tvůrců se dnes vyčítá, že se až příliš urputně drží svého specifického rukopisu (z jeho filmů se tak někdy stávají spíše rozpohybované pohlednice) a již několikrát vytěžených témat. „Kolikrát ještě bude středobodem jeho filmu sbližování nefunkčního otce s odcizeným potomkem?“ ptá se rozlícený divák.
Na severu znojemského okresu, ve vlnící se krajině borovicových lesíků, božích muk a táhlých polností, mezi nimiž vedou prašné cesty ozdobené v létě vlčími máky a chrpami, nalézá se obec jménem Boskovštejn. Její starobylý název je prý odvozen od jména majitele hrádku čili tejna, Bočka z Kunštátu, pána na nedalekých Jevišovicích, předka pověstného Hynka z Jevišovic zvaného Suchý čert, hejtmana vyschlé tváře a mozolnatých pěstí, jenž za časů krále Václava IV. hájil čest a důstojnost královské věci v tomto koutu Moravy.
Po betonové pěšince si to šine můj otec, doživotní zahradník, v doprovodu asistentky. Po devadesátce a operované zlomenině krčku se svět zmenšil na okruh dvou zahradních chodníčků. Zrovna pronásleduju pampelišky, a protože některé již kvetou, nacvičeným pohybem jejich čmejřivé bakule skryji nejdříve do dlaní a teprve pak je svobodně podryji. Zabrán v tuto bohulibou činnost, slyším jen úryvek jejich rozhovoru. Patrně začal důsledky nedávných dešťů. „To byste pořád jenom pleli,“ povídá konverzačně paní. Otec na to vědoucně odvětí: „O tom je celé zahradnické umění…“
Jako podkova přimykající se k zalesněné skále. Tak je ve svém konceptu pojata luxusní rezidence na okraji portugalského města Oeiras, kterou navrhli jedni z nejperspektivnějších evropských architektů mladé generace. Stavba soudobým způsobem interpretuje klasický typ atriového domu a s obdivuhodnou samozřejmostí propojuje sebevědomou architekturu s okolní přírodou.
Romány se nečtou kvůli výročí, ani když je to výročí konce války, ale občas padnou do rukou v onen výroční čas. Tak se v těch rukou po třiceti letech od vydání může objevit román, který jeho autor psal také proto, aby pokud možno vyšel k tehdy padesátému výročí konce oné války, což samozřejmě nebyla motivace jediná a ani určující. Ale před třiceti lety ještě byla silná představa, že romány se píší i kvůli dějinám, ba jakýmsi způsobem dějiny i spolutvoří. To je dnes velmi archaická a naivní ambice, ale lze se domnívat, že jakmile se opustí, význam literatury značně utrpí a literatura se stane tím, čím dnes, lze se obávat, je: okrajovým koníčkem pro neurotiky.
Život umí překvapit, proto je taky vzrušující (někdy). Například. Kdyby mi tak před patnácti lety někdo řekl, že jednou usednu za klávesnici, abych napsal paján na Toma Cruise, nevěřil bych mu nebo bych v tom viděl smutný důkaz toho, že směřuji k naprostému zaprodání se. Rok se s rokem sešel – a vida. Možná jsem se změnil, možná se změnil Tom Cruise, pravděpodobně jsme se změnili oba, jednou to spolu třeba probereme. Moje zatím poslední zprostředkované setkání s ním proběhlo na projekci nového filmu Mission Impossible – Poslední zúčtování.
Opera Leoše Janáčka Její pastorkyňa, opera, dalo by se říct, pro Janáčka osudová, se po dvaceti letech vrací do pražského Národního divadla, odkud ji kdysi, na úplném začátku 20. století, z nepochopení a malosti vykázali, takže tam musela vejít až pokryta evropskou slávou. Na té měl zásadní přičinění Kafkův přítel Max Brod, který o ní nadšeně psal do německých novin a sám přeložil libreto a všemožně se o ni a Janáčka zasazoval, což tu budiž připomenuto jako příklad prospěšnosti emisarů pro kulturní export.
Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.
Mladý pan hospodský Hlaváček z rodiny, jež zachránila Bohumila Hrabala před sebevražedným úmyslem, jak jsem o tom psal minule, mi ještě doporučil, ať se zastavím v Dlouhé Lhotě, že tam je hospoda, která se mi bude líbit. Byl jsem tedy na cestu z Bystřice u Benešova dobře instruován. Prohlédl jsem si ještě náměstí a uznal, že je hezky upravené, kostel svatých Judy a Tadeáše svítil jiskřivou omítkou, svatý Jan Nepomucký držel krucifix jako kojence.
Z našeho denního slovníku výraz „škorně“ vymizel již dávno, ale kdysi jsem hrál středověké divadlo a naše botky s ostrou špičkou zanechávaly stopu docela přesně ve tvaru listu jedné hájové květinky. Ta mne ovšem zaujala nejen pro svůj tvar listů, ale pro poměrně všestranné použití a nebývalou odolnost i vytrvalost. V Lednici na Moravě jsme je obdivovali pod vzrostlým habrem v části parku zvané Arizona. Výheň a sucho, které zde zvládaly, byly těžkou zkouškou. Přesto byly schopny vytvářet díky svým výběžkům jakés takés koberce a vytrvávat na stanovišti celé dlouhé roky bez jakékoli péče.
Architektonická událost roku. Tak můžeme už nyní mluvit o rekonstrukci bývalého hotelu InterContinental v centru Prahy, jejíž důslednost a velkorysost nemá v českém prostředí obdoby. Pod novým jménem Fairmont Golden Prague slouží monumentální brutalistická stavba opět jako luxusní hotel, který hrdě staví na své minulosti. „Setřít hranice mezi architekturou a uměním, mezi interiérem a exteriérem. To byly hlavní dva koncepty našeho návrhu,“ říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel kanceláře TaK Architects.
Když jsem ve skoro prázdném kinosále čekal na projekci tohohle filmu, přišlo mi, jako kdybych se v čase vrátil do 90. let. Upoutávky na největší nadcházející letní hity byly všechny pokračováním toho, na co jsem jako malý chodil do kina před třiceti lety. Mission: Impossible, Jurský Park: kde je nějaká originalita? Devadesátá léta totiž nebyla jen o rozmachu velkých hollywoodských studií, zažili jsme v nich i renesanci nezávislých filmů. Velké a malé filmy tehdy ještě koexistovaly vedle sebe.
„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.
Tady v Bystřici u Benešova to bude. V městečku, kde jsem nikdy nebyl, kde jsem nikdy nespal. – Co tam bude? Smrt. Naplánovaný konec mladého života mladého výpravčího, který měl ideu, že si koupí lístek naslepo, tam, kam se kasírka v pokladně poprvé podívá, jenže ta slečna, která myslela, že s ní mladý sebevrah jen tak koketuje, říkala, že ona přece na lístky pořád hledí a zná jejich místa i poslepu. Tak jí musel ten adept sebevraždy říct: Sedmý sloupec sedmý řádek zprava doleva – a slečna vytáhla jízdenku, to byly takové ty kartonové obdélníčky, do Bystřice u Benešova.
Kanadští Arcade Fire jsou archetypem indierockového úspěchu z počátku milénia: neznámá skupina, která se z malých montrealských klubů dostala až k vyprodaným arénám po celém světě, prodala miliony alb a získala Grammy. Hlavními tvářemi početné skupiny byli od začátku zpěvák a kytarista Win Butler a jeho dlouholetá partnerka, zpěvačka a multiinstrumentalistka Régine Chassagne, s níž se oženil v roce 2003, rok před vydáním jejich debutové desky Funeral.
Za posledních třicet let jsme mnohé dohnali, možná i předehnali, ale jedna kratochvíle mi u nás tuze chybí, a to květinové slavnosti či trhy. Měly u nás před mnoha lety velkou tradici a nechyběly v žádném větším městě. Dnes to zemím západní Evropy velice závidím a každoročně na nějakou takovou akci zavítám. Vím, i u nás nějaké ty trhy přece jsou, různá výstaviště to alespoň tvrdí. Bohužel až na výjimky mají tyto akce na můj vkus extrémně komerční charakter a jsou určeny spíše pro masové spotřebitele. Prostě to není můj šálek kávy.
Rozvinutí původních hodnot neorenesančního paláce hudby, zachování stop Karla Pragera z devadesátých let a nová autorská vrstva empatické architektury ateliéru Lenky Míkové. Právě v takových intencích se nesou další úpravy pražského Rudolfina, které do jeho interiérů přináší živý dialog napříč epochami a styly. Postupné úpravy interiérů Rudolfina probíhají už několik let. Roku 2021 architektka Lenka Míková se svým týmem zrenovovala předsálí Dvořákovy síně a další přilehlé prostory.
První záběr filmu Ptáče britské režisérky Andrey Arnoldové ukazuje odlétajícího racka viděného přes drátěné pletivo, je v něm velice zřetelná symbolika. Naprostá ptačí volnost jako předmět touhy člověka zavřeného do klece – poměrů, času, lidského těla neschopného letu. Tím, kdo se dívá, je hrdinka filmu Bailey (Nykiya Adamsová), dvanáctiletá holka z malebného anglického hrabství Kent, z nějž ale zná především jeho odvrácenou, ušpiněnou tvář, mezi jeho obyvateli patří k té nejnižší vrstvě. Její táta Bug (Barry Keoghan) se chce po krátké známosti ženit, což Bailey neschvaluje
Na nejlepším albu britské kapely Pulp panuje shoda. Different Class nemohlo vyjít v příhodnější čas, trefilo se totiž takřka přesně do vrcholu britské hudební horečky poloviny 90. let. Snoubí se v něm ryzí emoce, sarkastické postřehy a hlavně jakási těžce definovatelná citlivost k problémům, které má každý druhý, ale málokdo o nich chce mluvit: ať už je to strach ze samoty, nebo ještě větší obava z toho, co se stane, pokud budeme skutečně sami sebou. Pulp nebyli tak přehnaně oslnění vlastním intelektem jako Blur ani tak přiznaně buranští jako Oasis.
Jakmile člověk opustí Lovosice, což vůbec není tak marné ani tak dlouhé město, jak by si někdo mohl myslet, každou chvíli hrozí, že spadne z kola. Krajina Českého středohoří nutí k neustálému užaslému zírání, jehož se nelze jen tak nabažit. Jezdec krájí ostrý jarní vzduch, zeleň lučin a polí je koncem dubna dosud mladá a líbezná, krev tepe v končetinách. Velbloudí hrby sopečných kopců se harmonicky řadí do zástupů, z nichž kynou pocestným. Věky a věky ohlodaly kdysi ostré špičky vulkánů do malebných oblin, takže připomínají obří zvony
Jeden z britských doyenů péče o stromy, Ted Green, si k devadesátinám nadělil knihu. Když jsem ji otevřel pro první prolistování, bezohledně mne pohltila na několik hodin. Mimo jiné se zde vyznává z velké ztráty obrazu krajiny, kterou niterně sám prožil – a tou byla ztráta jilmů. Na několika mizerných snímcích mimořádné hodnoty ukazuje, nakolik bývaly volně rostoucí jilmy mezi živými ploty nepostradatelným krajinotvorným stromem spolu s duby. Aha. Krajina, která nám může připadat poetická, až téměř parková, může jemu přijít jako vylámané zuby. Mezi duby chybějí jilmy.
Světová výstava se po 55 letech vrátila do Ósaky. Ve zcela jiném společenském kontextu a se značně odlišným pojetím architektury. Vzhledem k dobrým česko-japonským vztahům v politické, obchodní i architektonické rovině najdeme mezi stavbami od předních světových studií také tuzemský národní pavilon. A v silné konkurenci rozhodně nijak nezaostává.
"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.
Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.
Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).
Už jste se oklepali z prohraného tiketu na vítěze ceny Magnesia Litera? Nebuďte rozmrzelí, skutečná literatura je stejně jinde. Po výjimečně špatné kvalitě většiny nominovaných děl na českou prózu roku by místní čtenář snadno mohl propadnout dojmu, že velký evropský román dnes už snad ani napsat nejde. Na letošní ročník Světa knihy přijedou těžké váhy, které mu to snadno vyvrátí.
„Jsem ze zahradnické rodiny, takže moje pěšinka je zdánlivě vyšlapána, ale světe, div se, musí se stále udržovat. Zahradnický svět se tuze mění, a snad proto jsem o něm kdysi začal psát,“ říká zahradník Ondřej Fous, který již čtyři roky píše pro Echo. Nyní vychází výběr jeho autorských textů v knize s názvem Lodyhy v řádcích. Úvahy, postřehy, zážitky a rady zkušeného zahradníka Ondřeje Fouse se objevují na stránkách Týdeníku Echo v rubrice zvané Zahrada, záběr však mají mnohem širší
