Jako bílý meteorit usazený mezi historickou a moderní zástavbou Porta. Tak působí jedna z nejlepších moderních koncertních staveb, od jejíhož otevření letos uplynulo dvacet let.

Prakticky hned po svém otevření na jaře roku 2005 se Casa da Música stala architektonickým kultem. Nizozemský architekt Rem Koolhaas se svým studiem OMA návrh pojal přesně v duchu svého oblíbeného hesla „fuck the context“ a na parcele přiléhající k parkové kruhové křižovatce Rotunda da Boavista, jakési portské verzi pražského Vítězného náměstí, se odmítl nechat svázat očekáváním dotvořit roztříštěnou okolní zástavbu. Místo toho navrhl celou parcelu vydláždit travertinem a na ni usadit výraznou stavbu v podobě ostře řezaného mnohostěnu. Díky fasádám z bílého betonu budova září do dálky jako krystal.

Y2K

Dnes osmdesátiletý Koolhaas patří mezi hrstku globálně nejuznávanějších architektů naší doby. V době, kdy se Casa da Música projektovala, však jeho jméno rezonovalo spíše s ohledem na jeho teoretické dílo v podobě mnoha knih, esejí a manifestů. Nejznámější z nich je bezpochyby Třeštící New York / Retroaktivní manifest pro Manhattan, fascinující rozbor vývoje americké metropole vydaný na konci sedmdesátých let. Do češtiny byl přeložený roku 2008 – ve stejném roce, kdy časopis Time Koolhaase zařadil mezi stovku nejvlivnějších lidí planety.

Díky Koolhaasovu profesnímu profilu má také Casa da Música výrazný teoretický základ. Návrh koncertní síně z roku 1999, s nímž Koolhaasova kancelář OMA zvítězila v mezinárodní soutěži, ve skutečnosti navazuje na nerealizovaný návrh rodinného domu označovaný jako Y2K – podle fenoménu „problému roku 2000“ (koncem devadesátých let panovaly obavy, že s novým miléniem nastane kolaps počítačových programů a zhroutí se veškerá infrastruktura). To inspirovalo Koolhaase k návrhu domu, který odpovídal nejisté, rychle se měnící době. Namísto obvyklého členění domova navrhl plynulý prostor, který by se dal přizpůsobovat aktuálním potřebám. Pohyblivé příčky, rozostřené hranice mezi místnostmi, důraz na flexibilitu a proměnlivost – to vše představovalo architektonickou reakci na digitální nejistotu. A přestože se dům Y2K nikdy nepostavil, jeho koncept se naplno přetavil právě do návrhu koncertní budovy Casa da Música.

Redefinice vztahu

„Za posledních třicet let jsme byli svědky horečných snah architektů vymanit se z dominance tzv. shoebox typu koncertních sálů (jejich tvar je odvozen od krabice na boty, což nabízí ideální akustiku – pozn. red.). Místo toho, aby se Casa da Música snažila bojovat s nepopiratelnou akustickou výhodou této tradiční formy, přichází s jiným přístupem: snaží se vdechnout tradičnímu koncertnímu sálu nový život redefinováním vztahu mezi posvátným interiérem a veřejným prostorem města,“ prohlásil Koolhaas po dokončení stavby.

Zmíněný vztah mezi městem a sálem redefinoval doslova – Casa da Música je první koncertní síní na světě, která je osvětlená denním světlem. Díky zvlněným skleněným stěnám na obou koncích prostoru s kapacitou tisíc tři sta lidí světlo proniká přímo do sálu a vytváří fascinující vizuální propojení s městem. Uvnitř se paprsky odrážejí od dřevem obložených stěn, jejichž povrch pokrývají ornamenty z plátkového zlata připomínající obrovské letokruhy (použito bylo údajně až sedm kilogramů zlata). Z města je tak vidět do sálu a ze sálu do města – hudební představení se stává součástí městského života.

Casa da Música nemá klasické foyer. Místo toho návštěvníci procházejí sérií schodišť, ramp a chodeb, které spojují jednotlivé provozy – zkušebny, variabilní sály, restauraci, VIP salonky i střešní terasu. Komunikačním prostorům vládne strohost a funkčnost, zatímco jednotlivé interiéry jsou výrazně výtvarně zpracované – například díky použití tradičních ručně malovaných portugalských kachlíků azulejos. To vše přispívá k mimořádné architektonické dynamice stavby, která ukázala, jak lze originálně pracovat s koncertními sály.