Moravská metropole má od loňska další turistické lákadlo: nově zpřístupněný unikátní komplex historických vodojemů na Žlutém kopci, který dokládá stavební umění i rozmach industrializovaného Brna konce devatenáctého století. Lesy cihlových i betonových pilířů a kleneb tady vytváří snové podzemní katedrály s mimořádnou prostorovou silou. Nechybělo přitom málo a očím veřejnosti by tento architektonický klenot zůstal navždy skryt.

Minimalizace zásahů

Historický areál vodojemů se nachází na svazích Žlutého kopce v sousedství vilové čtvrti s několika architektonicky význačnými stavbami – především funkcionalistickou Tomešovou vilou a památkově chráněnou vlastní vilou architekta Mojmíra Kyselky. Při vstupu do areálu přitom návštěvník nemá šanci poznat, že tu na něj čeká monumentální technický projekt. Trojice vodojemů je totiž důsledně zahloubena do terénu a překryta trávníkem navazujícím na okolní park. Jedinou stavbou je tady na první pohled historicky působící domek, částečná replika původního domu hlídače. Protože byl ve špatném stavu a současně bylo potřeba pod ním vybudovat nové přístupy do dvou ze tří vodojemů, byl rozebrán a na jeho místě zhotovena betonová stavba opatřená replikami původních fasád, dřevěného krovu a dalších prvků a detailů. Dnes domek slouží jako pokladna a přibyla k němu přístavba se sociálním zázemím, zvenčí opláštěná cortenovými plechy ze zkorodované oceli. Pro zhlédnutí hlavního architektonického představení ale musíte sestoupat několik metrů pod zem.

Parková úprava areálu i prostory jednotlivých vodojemů zůstaly bez větších viditelných změn. To byla hlavní snaha architekta Davida Prudíka, který měl projekt na starost. Tam, kde bylo potřeba realizovat nové zásahy, především kvůli zpřístupnění vodojemů, pracoval s materiály korespondujícími s industriálním charakterem místa – pohledovým betonem a ocelí se zrezivělým povrchem nebo černým nátěrem. Nové tak zůstává tiše v ústraní, aby mohla naplno vyniknout historická vrstva.

Anglický systém

Historie areálu sahá do doby překotné průmyslové urbanizace, kdy Brno potřebovalo zásadně posílit svůj vodárenský systém. Ten postupně vznikal v průběhu druhé poloviny devatenáctého století v režii londýnského stavitele Thomase Docwryho, vodojemy na Žlutém kopci byly jeho součástí. Monumentální prostory vodojemů kombinují cihlové a betonové konstrukce, valené a křížové klenby, nesené řadami pilířů. První cihlový vodojem z roku 1874 je také tím vizuálně nejpůsobivějším – jeho pravidelný rytmus kleneb a otvorů vytváří iluzi nekonečného labyrintu, ve kterém člověk snadno ztratí orientaci. Druhý, dokončený na konci století, má díky soustavě pilířů až sakrální rozměr – podobně jako třetí, nejnovější, který díky své realizaci z konce první světové války využívá už železobetonové konstrukce. Pro zdůraznění až fantaskního dojmu nakonec posloužilo pouze jejich nasvícení. Každý z vodojemů ho má jinak řešené, na míru, tak, aby vynikly jeho nejsilnější stránky.

Z provozu pak byly nádrže vyřazeny v roce 1997 a na další více než dvě desetiletí upadly prakticky v zapomnění. Ještě před deseti lety město dokonce zvažovalo jejich demolici. Obrat nastal v roce 2019, kdy je ministerstvo kultury prohlásilo kulturní památkou. Následně se začalo připravovat jejich zpřístupnění, k němuž došlo loni a vyvolalo obrovský zájem. Projekt se dostal také mezi třicítku nominovaných děl na Českou cenu za architekturu 2025, jako jeden z mála projektů památkové ochrany. Ukazuje totiž, že s kulturním dědictvím lze pracovat s citem pro minulost a přitom v moderním, aktuálním kontextu zároveň.