Už pětadvacáté léto za sebou se v londýnských Kensingtonských zahradách připravuje dočasný pavilon. Projekt iniciovaný místní galerií Serpentine si za tu dobu vybudoval takřka kultovní status – ne ani tak díky architektuře těchto malých sezonních staveb, ale především díky kurátorskému výběru autorů. Pavilon totiž každý rok navrhuje jiná výrazná osobnost současné architektury, která dosud neměla příležitost stavět na území Velké Británie, její dosavadní práce je však příslibem globálního významu.

Architektura relevance

Galerie Serpentine se výběrem architektů pavilonů v minulosti opakovaně bravurně trefila. Stačí připomenout pavilon z roku 2017 od burkinafaského architekta Diébéda Francise Kérého, který o pět let později získal nejprestižnější ocenění oboru – Pritzkerovu cenu. Prostřednictvím těchto zakázek se často etablují nové mezinárodní hvězdy, které za sebou sice už v době přípravy pavilonů mají úctyhodné kariéry, jejich jména však širšímu západnímu publiku mnohdy moc neříkají. Podobně má nakročeno také autorka letošního pavilonu Serpentine, sedmapadesátiletá bangladéšská architektka Marina Tabassumová. Její architektonickou i pedagogickou činnost už ocenily mnohé světové instituce, protože však dosud navrhovala převážně ve své domovině, euroamerický svět neměl moc příležitostí se s díly seznámit. Jde navíc převážně o stavby se silným sociálním rozměrem, realizované z obyčejných lokálních materiálů, které se do mainstreamu dostávají jen obtížně.

Marina Tabassumová se narodila roku 1969 v Dháce a v roce 2005 založila vlastní ateliér Marina Tabassum Architects (MTA), který dodnes vede v záměrně malém kolektivu. Studio se zaměřuje na stavby, které reagují na místní klima, geografii a potřeby komunit. Nejvýraznějším příkladem jejího přístupu je mešita Bait Ur Rouf, nenápadná stavba z ručně pálených cihel na předměstí Dháky. I přes skromný rozpočet a absenci dekorací zaujala odborný svět svým architektonickým zpracováním, prací se světlem a proměnlivostí vnitřního prostoru. Vedle toho působila Tabassumová jako profesorka na Harvardu, Yaleu i na technické univerzitě v Delftu a stala se důležitým hlasem pro tzv. architekturu relevance, tedy přístupu, který místo ikon klade důraz na hodnoty jako udržitelnost, přiměřenost, spravedlnost nebo souvislost s místem. Její architektura je současná, ale pevně zakotvená v místních tradicích. Vychází z lidového stavitelství a ověřených principů – z dostupných materiálů, lehkých konstrukcí a důmyslné práce s přirozeným světlem a větrem.

Šamijána po anglicku

Právě tyto principy se otiskly i do pojetí letošního pavilonu. Marina Tabassumová se inspirovala šamijánou – tradičními slavnostními stany používanými v jižní Asii při venkovních setkáních. Do britského parku tuto atmosféru přenáší čtveřice podlouhlých dřevěných kapslí s poloprůsvitnými stěnami, které filtrují světlo a vytvářejí jemně proměnlivé prostředí. Otevřený prostor uvnitř pavilonu doplňuje pouze jinan dvoulaločný, Ginkgo biloba, jehož listí během trvání výstavy postupně změní barvu ze zelené na jasně žlutou.

Tabassumová chtěla původně konstrukci potáhnout jutovou tkaninou, jak tomu u těchto staveb bývá, ale anglické požární předpisy ani tamní deštivé počasí tomu nepřály. Pavilon tedy využívá tónovaný plast, který světlo rozptyluje, ale zároveň stavbě dodává technicistnější výraz, vzdálený poetice jejích staveb z Bangladéše. Technická omezení jsou nicméně běžnou součástí této zakázky – pavilony se musejí postavit rychle a snadno demontovat. Po skončení výstavy (trvá od června do října) bývá stavba většinou odkoupena soukromým sběratelem nebo sběratelkou a převezena na jejich pozemek. Tabassumová si pro svou „kapsli v čase“ vysnila druhý život v podobě komunitní knihovny, a tak už nyní vnitřek vybavila policemi a výběrem knih o bengálské literatuře, kultuře a ekologii.