Lisabonské předměstí při řece Tajo není zrovna symbolem malebné krajiny – navzdory svému potenciálu, především přírodnímu. Jak tomu bývá u periferií většiny metropolí, taky tady se mísí neuspořádaná městská zástavba s hlučnou dopravou doslova znemožňující přístup k vodě i pobřeží. Díky inspirativnímu projektu krajinářské kanceláře Topiaris se však opomíjené území nikoho proměnilo ve vyhledávanou lokalitu odpočinku a sportu.

Neefektivně

Podél mohutného ústí řeky Tajo do Atlantského oceánu se rozprostírají biologicky velmi cenné mokřady. Pro místní však byly až donedávna prakticky neznámé – po celé délce je totiž odřezávala dálnice se železnicí. V rámci strategického projektu lepšího propojení Lisabonu s Loures a jeho novými městskými oblastmi ovšem vznikl plán vybudovat podél řeky dlouhou síť stezek pro pěší a cyklisty. Nabízelo by se vybudovat běžné cyklostezky, dopravní efektivita tady ale nebyla ultimátním cílem – a tomu odpovídá také design.

Mnohem důležitější než zajištění dopravního spojení z bodu A do bodu B tady bylo nabídnout lidem žijícím v okolních městských čtvrtích přímý kontakt s přírodou, prostor pro odpočinek i aktivní pohyb. Stezka je celá postavena ze dřeva a svými křivkami krásně koresponduje s měkkými tvary říčního koryta, které se tu rozšiřuje před svým vyústěním do oceánu – a současně je také atraktivním protipólem obřího dálničního mostu. Protože jde o přírodně významnou lokalitu, spolupracovali architekti ze studia Topiaris s hydrology a statiky na vývoji základů pylonů pro minimalizaci zásahů do půdy – jsou kotveny hluboko do stabilních vrstev podloží, aby nenarušovaly kořenové systémy, a terénu se přizpůsobuje samotné umístění stezky.

Pro poskytnutí nejlepšího výhledu jsou části stezek vytaženy až víc než pět metrů nad terén, přičemž jejich šířka tři a půl metru umožňuje pohodlný obousměrný provoz. V pravidelných intervalech stojí kryté pavilony k odpočinku a dvě zrekonstruovaná betonová mola, bývalé průmyslové relikty, která dnes slouží jako rybářské platformy. Nejlepším důkazem toho, že tady jde především o smyslové napojení lidí na krajinu, je vedení stezky v jednom bodě do obrovského kruhu, který doslova nutí ke zpomalení. Neefektivně efektní moment.

Zapomenutá voda

Kancelář krajinářské architektury Topiaris musela během sedmi let příprav a výstavby splnit přísné podmínky ochrany přírody – oblast spadá pod národní ekologickou rezervaci a chráněné ptačí území. Mohla zde však uplatnit své zkušenosti ze staršího projektu pro město Póvoa de Santa Iria na jihozápadě Portugalska, kde navrhla patnáctihektarový park v úzkém kontaktu s oceánem a podobně řešenými stezkami. V obou těchto případech architekti rozvíjeli důležitou myšlenku posledních let, ke které se vztahuje čím dál víc samospráv po celém světě – a sice návrat měst k řece.

Na řeky bylo dlouho nahlíženo jako na dopravní bariéry a živelní hrozby, které je potřeba co nejlépe uzavřít v korytech a přemostit, aby se lidé přes ně dostali suchou nohou. Až v poslední dekádě vídáme snahu měst a obcí tuto praxi přehodnotit a víc se otevřít vodě, u které také vznikají zpravidla ta nejoblíbenější útočiště místních v horkých měsících. Takové zásahy současně pomáhají budovat lepší vztah lidí k svému prostředí i přírodě pouhou radostí z pobytu v ní, nikoli intenzivní edukací.

Právě z toho se mohou od loňského roku těšit také obyvatelé předměstí Lisabonu a Loures. Díky novému zmapování celé lokality se také podstatně zvýšil zájem o tamní přírodní bohatství, takže stezky fungují nejen jako rekreační prostor, ale také jako platforma pro výzkum. I díky tomu získal projekt Loures Riverfront prestižní cenu A+Award v kategorii veřejných parků. Není to zkrátka jen otázka mobility, je to manifest přemýšlení o životním prostoru a našem vztahu k němu.