Letní výstava s názvem Místo dětí v benešovském Muzeu umění a designu nabízí jiný pohled na dětskou hru z hlediska designu i architektury a otevírá otázky a témata, jak přistupovat k vytváření takového prostředí, které neodsouvá naše nejmenší na druhou kolej.

Umělecké a kulturní instituce nebývají zrovna místy přívětivými k dětským návštěvníkům. Nedotknutelné exponáty, vážná atmosféra a kustodi hlídající každý hlasitější zvuk či rychlejší pohyb – dobře známá praxe většiny galerií a muzeí. To se však začíná pomalu měnit. Instituce se stále více otevírají i těm nejmladším pomocí atraktivních herních koutků, programů pro děti, a dokonce i speciálních výstav – částečně ze snahy institucí otevřít se širší návštěvnické základně, částečně i s ohledem na aktuálně prosazovaná témata a společenskou poptávku. „Při slovech dětská hra se nám však dnes často vybaví oplocená standardizovaná hřiště nebo dětské pokojíčky přetékající plastovými hračkami. Výstava se snaží obrátit tohle paradigma naruby,“ tvrdí autoři výstavy architektka Klára Koldová a designér Eduard Herrmann ze studia Nami Nami, kteří tvoří pár také v osobním životě a díky svým malým dětem mají k tématu bytostně blízko.

Prostory benešovského muzea sídlícího v krásné secesní budově, která před pár lety prošla citlivou rekonstrukcí, se během léta proměnily v interaktivní instalace navržené speciálně pro děti a jejich rodiče. Hlavním cílem bylo vytvořit prostředí, které podporuje svobodnou hru, rozvíjí dětskou představivost a přirozeně propojuje design, architekturu a výtvarné umění s dětským světem. Jednotlivé místnosti, celkem pět, nabízejí různé druhy her. Ta první, největší, slouží jako podnět pro pohyb i smyslové vnímání. Najdeme zde měkkou horu ušitou z vycpaných džínů, schůdky, po kterých se dá skákat, barevný kruh z průsvitných látek, skřítkovské domečky vyrobené technikou paper mache a schody, které nevedou do patra, ale ven – přímo oknem.

Proti umrtvujícímu bezpečí

Další část výstavy se věnuje dětské touze stavět skrýše a bunkry. Stojí tu také velká růžová almara plná modelů autíček, letadel a vláčků. Nejsou však ke hraní, jakožto předměty ze sbírek muzea je lze pouze pozorovat malými kukátky. Na konci výstavy se nachází hobliniště, jakási alternativa pískoviště, doplněné o autorské lopatky a hrábě. Všechny tyto prvky spojuje volnost, možnost vlastního uchopení a nepředdefinované využití. Nejde o to, jak si správně hrát, ale o to, aby se děti mohly rozhodnout samy, čímž podnítí svoji tvořivost. Autorské předměty a herní prvky odpovídají tvorbě studia Nami Nami, které rádo pracuje s upcyklovanými materiály. Eduard Herrmann je na scéně dobře znám jako jeden z nejtalentovanějších produktových designérů své generace, mimo jiné spoluzaložil studio Herrmann & Coufal ověnčené řadou cen (letos však po necelých deseti letech zaniklo).

Výstavní instalace doprovází i série krátkých textů, které zasazují dětskou hru do širšího kontextu – historického i současného. Zamýšlejí se nad tím, jakou roli hra hraje v psychosociálním vývoji, jak se mění její obraz ve společnosti a jak ji ovlivňuje tlak na bezpečnost a výkon.

Důležitým momentem výstavy je její vykročení za zdi muzea – konkrétně na benešovské sídliště Bezděkov, kde Klára Koldová s Eduardem Herrmannem navrhli několik herních prvků pro obyčejný travnatý plácek mezi paneláky. Růžové betonové schůdky, žulové kameny válející se dříve opodál, skluzavka a látky ostře kontrastují s běžnými dětskými hřišti v podobě oplocených zón s unifikovanými herními prvky, které namísto podpory dětské hravosti vedou spíše k jejímu umrtvení – ve jménu splnění všech bezpečnostních certifikací a poskytnutí co možná nejuniverzálnějšího produktu pro všechny. V různých koutech Česka se už ale naštěstí začínají objevovat mnohem zajímavější autorsky pojatá hřiště, kde je dobře dětem i jejich doprovodu. Tudy vede cesta. Výstava končí 31. srpna, neváhejte.