Americký film Obvinění (After the Hunt) známého italského režiséra Lucy Guadagnina kritika nepřijala zrovna vstřícně. Ne že by se tomu dílu nedalo ledacos třeba i zásadního vytknout. V podtextu těch odsudků ale byla také nechuť ke způsobu, jímž Guadagnino a debutující scenáristka Nora Garrettová podávají jedno z centrálních témat filmu – obvinění ze sexuálního útoku v prostředí elitní americké vysoké školy. Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena (pokrokářskou veřejností dnes vnímaného jako problematická osobnost) a podobně.

O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.

Počátkem minulého desetiletí se ve Spojených státech s novou intenzitou začalo debatovat o sexuálním obtěžování a napadání v pracovním a univerzitním prostředí, nedostatečném postihu mužů, kteří se ho dopouštějí, apriorní nedůvěře, s níž se setkávají jeho oběti, institucionální kultuře, která to všechno umožňuje. Mezi důsledky patřila i federálními orgány iniciovaná změna způsobu vyšetřování přečinů toho typu na vysokých školách. Ve srovnání s normami trestního práva drasticky omezovala práva obviněných. V roce 2017 byla publikována odhalení týkající se velice vlivného filmového producenta Harveyho Weinsteina. Mnoho hereček ho obvinilo z toho, že se vůči nim choval jako sexuální predátor a vyděrač. Na síle tím nabrala kampaň MeToo, na veřejnost se dostávaly další a další kauzy prominentních osobností zábavního průmyslu a mediálního světa, z nichž některé ovšem nepůsobily zdaleka tak průkazně. K podobným odhalením, po nichž velmi často následovala ostrakizace a ztráta zaměstnání, pak docházelo v daleko vyšším počtu i na jaksi nižších úrovních, mimo sféru zájmu velkých médií. Představa toho, co všechno je projevem sexuálního obtěžování, se rapidně měnila, zahrnovala i věci dříve považované za neškodné či normální. Důležitým heslem kampaně bylo „Believe Women!“ (Věřte ženám!), jež původně mělo reagovat na nedůvěru, s níž se oběti dříve setkávaly. Důsledné uplatňování toho imperativu ale někdy vedlo k prosazování nekritické apriorní důvěry k obviněním, jejichž opodstatněnost byla, mírně řečeno, sporná.

Kampaň ovlivnila nejenom poměry ve filmovém průmyslu, ale také podobu a obsah filmů. V Hollywoodu i jinde vzniklo mnoho snímků, které z různých úhlů zachycovaly situaci hrdinek, které se staly oběťmi nebo byly svědkyněmi nepřijatelného chování, snažily se obhájit svou pravdu před světem, jenž jim odmítal naslouchat, dostat ji na veřejnost, dosáhnout odplaty po svém, když systém selhal, a podobně. Část z těch snímků vycházela ze skutečných událostí (například Šokující odhalení a Když promluvila), jiné byly fiktivní (například Nadějná mladá žena), motiv obtěžování se objevuje i ve filmech a v seriálech, jejichž hlavní téma je jiné. To všechno dohromady vytváří jakousi konvenci, jež určuje, jak ve filmu o „kauzách MeToo“ vyprávět, čeho si všímat a čeho ne, k čemu dojít. Snímků, které se těch axiomů ve všem nedržely, je málo, nejznámější z nich je asi Tár režiséra Todda Fielda, s ním je také Guadagninův snímek často srovnáván.

Ze života nepříjemných lidí

Alma Imhoffová (Julia Robertsová) je profesorka filozofie na Yale (co taky jiného má s takovým jménem dělat?), žije v manželství s terapeutem Frederikem (Michael Stuhlbarg), usiluje o definitivu, všechno se zdá být na dobré cestě. Její chráněnec v akademickém prostředí a blízký přítel je Hank (Andrew Garfield), mladý učenec, který poněkud křečovitě přehrává roli univerzitního „bad boye“. Mezi jejími doktorandy je také Maggie (Ayo Edebiri), má pověst velmi talentované mladé ženy. Hank a Maggie se potkají na večírku, který Alma pro studenty doma pořádá. Odejdou spolu, víceméně náhodou. Druhý den se rozrušená Maggie Almě svěří, že Hanka pozvala domů na „šláftruňk“ a on využil situace a napadl ji. Hankova verze je ale jiná – Maggie se mu prý mstí za to, že odhalil, že její doktorská práce je plagiát, a když s ní byl sám doma, konfrontoval ji s tím. Alma je tak důvěrnicí obou stran sporu, bere ale taky ohled na svoje zájmy, ví, že když na katedře vybuchne podobná kauza, může to dopadnout i na ni, svoje jednání a vystupování se tak tomu snaží podřídit. Zároveň v ní narůstá tenze, trpí silnými bolestmi nejasného původu… To je pak obtížné udržet nervy na uzdě.

Film Obvinění se odehrává na jedné z nejprestižnějších amerických univerzit, ve slonovinové věži oddělené od sféry prostých smrtelníků, ve zdobném novogotickém areálu v hlučném a moderním americkém městě. Kamera Malika Hassana Sayeeda to prostředí ukazuje jako velmi nevlídné, v chladných barvách a syrově působícím světle, zřejmě bez užití osvětlovací techniky. Chodby a učebny, v nichž se vykonává moc učitelů nad studenty a hrozí moc nepředvídatelné „spravedlnosti“, anonymního systému, který si jednou začas musí vybrat svou oběť – a jednotlivec může jen usilovat o to, aby se jí nestal. Každá konverzace se v takovém prostředí stává minovým polem, ať už je vedená v hospodě, nebo v předsálí auly před začátkem debaty se slavným teoretikem na téma „budoucnost džihádismu je ženská“.

Tímhle napjatým a nepříjemným prostředím se pohybují napjatí a nepříjemní lidé. Julia Robertsová je obsazená proti typu, nemá příležitost uplatnit svůj pověstně vřelý úsměv. Vypočítavá a inteligentní dáma s rovnými blond vlasy, které se vnitřní tenze vrazila do těla a vybíjí se v atacích bolesti. Podezírá ostatní, že ji vnímají jako chladnou mrchu, a člověk snadno pochopí, proč by tak o ní někdo mohl smýšlet – když jí jednou povolí nervy a v konfrontaci s trochu jednodušší a ideologicky kovanou studentkou dá průchod svojí frustraci, vyletí z ní sprška ledově přezíravých vět (v něčem zároveň velice přesných). Nezralý Hank rozmáchlými gesty přebíjí svoje vnitřní nejistoty. Maggie zdůrazňuje svou zranitelnost, taky ale může být obluzená pár narychlo vstřebanými poučkami nebo manipulativní a vědomá si mocenských výhod, které jí zaručuje privilegovaný rodinný původ. Procítěně říká ty správné fráze, nedá se ale s určitostí říct, že jimi vyjadřuje skutečný prožitek nebo fikci, ve které se obsadila do role oběti. Frederik se snaží vystupovat s pochopením terapeuta, může to ale mít blízko k pasivní agresi. Z nich všech se stanou části mechanismu událostí, jejichž běh jako kdyby nezávisel na lidské vůli. Instituce se dala do pohybu. Tikání hodin, jež často zní ze zvukové stopy, neasociuje ani tolik naléhavost krátícího se času, spíš je to hlas stroje, zotročujícího mechanismu. Na dostatečném zneklidnění publika pracují i autoři hudby, známá skladatelská dvojice Trent Reznor a Atticus Ross. Do jejich nervních perkusivních skladeb občas na nečekaných místech vpadnou velmi hlasité dechy.

Film se opravdu důsledně vyhýbá odpovědi, třeba jen naznačené, na centrální otázku, což může působit až samoúčelně, jako zmermomocnění příběhu a postav autorským záměrem. Dalo by se to ale snad obhájit tím, že ta nevyjevitelnost pravdy (jaké?) je charakteristikou prostředí, v němž si neustále ostražitě lidé střeží to svoje a nedokážou spolu normálně mluvit. Místo toho pěstují jakousi strategickou komunikaci, případně vedou dost prefabrikovaně působící filozofické disputace (někdy ovšem těžko říct, zda scény těch promluv mají ilustrovat topornost situace, nebo jen nejsou moc dobře napsané). Scéna, v níž se dvě postavy doopravdy a se vzájemnou důvěrou otevřou, ovšem podle mě nemá tu sílu, jakou by mít měla. Ve třetím aktu navíc do příběhu vstoupí i motiv dávného traumatu, který se na poslední chvíli nabídne jako interpretační klíč. Působí to trochu ledabyle a – kvůli přečastému využívání tohoto motivu v posledních letech – i ohraně. Obvinění je tak film, který vykračuje za hranici nějaké konvence, zároveň je ale rozkročený mnoha směry, programová nejednoznačnost se v něm může měnit v jakousi mnohomluvnou roztříštěnost. Je to jeden z těch snímků, o nichž se dobře mluví, a hůř se na ně dívá. Jako člověk, který se o filmech baví rád, to ale nemám za naprosto zásadní nedostatek.