V úterý 29. června roku 1875 krátce po 16. hodině odpolední se z Pražského hradu ozval dunivý hlas největšího zvonu katedrály sv. Víta – mohutného Zikmunda, který svými rozměry zaujímá první místo i mezi všemi zvony v zemi. Mohutná ozvěna jednotlivých úderů záhy pronikla do všech zákoutí Hradčan, Malé Strany i daleko za hranice Starého Města pražského. Rušné ulice, nábřeží i náměstí najednou ztichly. Lidé se zastavovali a vzrušeným – zároveň však tlumeným – hlasem se navzájem ujišťovali, že je sluch neklame. Tak jak to při mimořádných příležitostech dělává již od roku 1549, byl Zikmund i tento den poslem důležité zprávy určené všem obyvatelům Českého království. Jeho kovové srdce v historické chvíli oznamovalo, že se právě zastavilo jiné srdce – to, jež 82 let bilo v hrudi korunovaného českého krále. V letošním roce, předposlední červnové odpoledne, uplynulo 150 let od okamžiku, kdy na Pražském hradě zemřel Ferdinand V.

Jak se za onu dobu půldruhého století změnilo vnímání jeho osobnosti, života a vlády ? Jak si ho dnes my Češi, Moravané a Slezané připomínáme? A měli bychom vůbec? Jistě se to patří, vždyť se koneckonců jedná o muže, který byl déle než 13 let (přesně 5224 dní) úřadujícím suverénem zemí Koruny české.

Od doby, kdy započalo budování a upevňování českého státu, až po současnost stálo v jeho čele téměř 70 osobností – přesněji jedna žena a 68 mužů. Na počátku oné pomyslné řady je první z českých panovníků Bořivoj, jehož existence v polovině 9. století je doložena. V průběhu dalších 400 let ho vystřídaly téměř čtyři desítky Přemyslovců, zprvu jako knížata, později také coby nositelé dědičného královského titulu. První panovnickou dynastii vystřídaly postupně rody Lucemburků, Jagellonců a Habsburků, mezi nimiž se dokázali prosadit jednotlivci, jako byli Jiří z Poděbrad nebo Fridrich Falcký.

Ne všichni čeští vládci dosahují popularity a všeobecné známosti jako Karel IV. nebo Josef II. Přitom představují velmi pestrou skupinu různorodých individualit lišících se od sebe projevem charakterových typů a osobnostním založením. Jména některých z nich se pak do historie zapsala i s přídomky, které jsou připomínkou důležitého počinu jejich vlády, charakteristického povahového rysu nebo opisem fyzické dispozice (a nezřídka i handicapu). Mezi nejznámější jistě patří svatý kníže Václav, který byl na knížecím stolci vystřídán svým bratrem – a zároveň i vrahem – Boleslavem I. Ukrutným. První české dědičné krále si historie pamatuje jako Václava I. Jednookého a Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Výrazná je jmenná posloupnost monarchů, kteří usedli na český trůn ve 14. a v 15. století: Jan I. Lucemburský zvaný Slepý, Karel IV., Otec vlasti, Václav IV. řečený Líný a Zikmund přezdívaný od mládí „liška ryšavá“. Opomenout přirozeně nelze ani „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad, Ladislava řečeného Pohrobek nebo též „král Holec“ a jagellonského panovníka Vladislava alias „krále Bene“.

Je to vlastně tak trochu paradox, ale většina z nás by si díky tomuto výčtu dokázala vzpomenout na některé reálie vlád panovníků vzdálených dějinných epoch, a přitom by byla pravděpodobně značně nejistá při rozpomínání se na posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V., který se slavnostním aktem přijetí svatováclavské koruny v první třetině 19. století stal pro českou veřejnost důležitým zosobněním státoprávní zemské tradice a nositelem jejího odkazu.

Životní příběh tohoto muže je přitom v mnohém pozoruhodný a ojedinělý, současně však také plný nesnází a překonávání překážek. Tento v pořadí druhý rakouský císař (jako Ferdinand I.) je – coby král český – uváděn jako pátý. Současně se jedná o posledního z našich monarchů, který má panovnický přídomek. V porovnání s ostatními vyznívá ten jeho na první pohled mírně a snad až překvapivě laskavě. V seznamech hlav států je totiž uváděn s přídomkem „Dobrotivý“. Původním záměrem snad skutečně bylo zdůraznit jeho mírnou, přátelskou a dobromyslnou povahu, která stála i  u počátku jeho popularity. Ale nakonec se tento opis stal prostředkem k osobním útokům. Jedni v něm tak viděli snahu intrikánů a pochlebovačů zalíbit se, důkaz jejich servility. Druzí mluví o výsměchu a nepochopitelném zdůrazňování dětinského chování, sníženého intelektu a naivity. Můžeme jen smutně konstatovat, že v historii naší země se sotva najde panovník, který by byl více podceňován, zpochybňován, karikován a vysmíván než právě Ferdinand V. A to z důvodů, které sám nemohl nikterak ovlivnit.

Letošní výročí se  může stát  vhodnou příležitostí zbavit jeho jméno znevažující přítěže nespravedlivého, zkreslujícího a zjednodušeného hodnocení.

Uprostřed velké rodiny

Rodinná pospolitost představovala pro Ferdinanda jednu ze základních životních opor. Jako císařský a královský princ, následník trůnu a později i vládnoucího monarcha a hlava „domu rakouského“ byl od narození součástí husté sítě příbuzenských vazeb nejvyšší evropské aristokracie. Ferdinand se narodil 19. dubna 1793 ve Vídni jako nejstarší syn Františka II., posledního císaře Svaté říše římské (a od roku 1804 prvního císaře rakouského). Byl jeho v pořadí třetím potomkem a druhým z císařova manželství s princeznou Marií Terezií Neapolsko-Sicilskou. Ze strany otce pocházel Ferdinand z  habsbursko-lotrinského rodu, k jehož třetí generaci jakožto pravnuk zakladatelů patřil. Matka pocházela z rodu Bourbonů. Jméno Ferdinand dostal po svém dědečkovi, neapolském králi Ferdinandovi IV., který byl současně také jeho kmotrem. Ze 13 dětí císaře Františka II. se dospělosti dožilo sedm: dva synové a pět dcer. Dvě z Ferdinandových sester se staly dokonce císařovnami: o 16 měsíců starší Maria-Louise jako manželka Napoleona I. císařovnou Francouzů, o čtyři roky mladší Leopoldina vstoupila do dějin zase jako první brazilská císařovna.

V roce 1832 se Ferdinand oženil s princeznou Marií Annou Savojskou, ale manželství nebylo naplněno a zůstalo bezdětné. Důvod k rodinné radosti ale nakonec přece jen byl: v průběhu let se totiž Ferdinand stal dvaadvacetinásobným strýcem! Mezi jeho neteřemi a synovci byli například císařové rakouský, mexický brazilský a titulární francouzský nebo královna portugalská.

Těžce zkoušený a vážně nemocný muž

Veřejný obraz císaře Ferdinanda byl již za jeho života (a poté po dlouhá desetiletí) karikován a vykreslován v duchu nelichotivých a  zavádějících zpráv zpochybňujících jeho mentální kondici a úroveň intelektu. A to i přesto, že se zachovala četná svědectví lidí, kteří ho dobře znali a odmítali, že by jeho chování vykazovalo známky slabomyslnosti.

Pravdou je, že se od raného dětství potýkal s řadou zdravotních obtíží. Velké starosti dělaly jeho nejbližším zejména příznaky epilepsie. Nebylo to poprvé, co se tato nemoc v císařské rodině objevila (trpěl jí jeden z Ferdinandových strýců), a předpokládalo se, že se jedná o neblahé dědictví spřízněného rodu Bourbonů. Příčiny razantního nástupu epilepsie u korunního prince v tak nízkém věku mohly mít souvislost s porodním traumatem. „Kletba předků“ se každopádně stala natrvalo součástí Ferdinandova života. U dvora a záhy po celé Vídni se začaly šířit zvěsti, že je duševně nemocný, slaboduchý, zaostalý a hloupý.

Není jistě možné zastírat, že budoucí císař byl vážně nemocen. Vedle epilepsie ho trápila řada neurologických potíží a nedůvěru vzbuzoval i jeho tělesný vývoj. Hlava se zdála být příliš velká a disproporční vůči zbytku těla, čelo bylo příliš vyklenuté a oči vystouplé. Jednalo se o příznaky hypotonie (porucha svalové koordinace) a hydrocefalu (vodnatelnost mozku). Dnes běžné chirurgické řešení nebylo tehdy proveditelné. To vše mnozí označovali za projevy degenerace a přičítali je blízkému příbuzenskému vztahu rodičů a prarodičů. To byl ale jednostranný a dost zjednodušený pohled. Faktem zůstává, že to byly hlavně právě epileptické záchvaty, které zpochybňovaly Ferdinandovo předurčení usednout jednoho dne na trůn.

Stejně destruktivní a poškozující vliv jako nemoc sama měla na Ferdinandovu osobnost některá doporučení a léčebné metody lékařů, pod jejichž permanentním dohledem byl. Tehdejší medicína totiž věřila, že jakákoli fyzická a duševní námaha stav pacienta trpícího epilepsií může jen rapidně zhoršit. Proto došlo k drastickému omezení princovy tělesné a duševní aktivity. Začal tak brzy zaostávat za svými vrstevníky a situace se jen horšila. Nešťastný korunní princ si nedokázal poradit se sebemenší překážkou, sejít sám schody nebo otevřít dveře (všude ho totiž nosili a dělali vše za něj).

Vychovatelům a lékařům se naštěstí podařilo neblahé projevy popsané indispozice limitovat, a pacient tak mohl plně vyspět. Následující výčet jeho studijních úspěchů by měl vyvrátit pochybnosti o úrovni jeho mentální způsobilosti: velmi rychle se naučil psát a číst; naučil se hrát na klavír a trubku; vyučil se zahradníkem; kromě rodné němčiny si osvojil znalost dalších pěti světových jazyků (maďarštiny, latiny, francouzštiny, italštiny a češtiny – tu ovládal z celé „nejvyšší“ rodiny asi nejlépe); živě se zajímal o biologii (zejména botaniku), fascinoval ho také rozvoj železnice.

Český domov

K českým zemím a českému národu choval Ferdinand sympatie již v době dospívání. Své vůbec první samostatné oficiální vystoupení na veřejnosti (odhalení otcovy sochy) tak absolvoval například v Brně. Třináct let Ferdinandovy vlády se v českém prostředí neslo ve znamení klidu a naděje. Došlo k výraznému technickému pokroku, zahájena byla stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda a roku 1845 spuštěn provoz parostroje mezi Olomoucí a Prahou. Císař se těšil všeobecné oblibě.

Na jaře roku 1848 zasáhla mnohé evropské země revoluční vlna z Francie. Výjimkou nebylo ani České království. Veřejně zaznívaly požadavky na respektování základních občanských svobod. Císař Ferdinand v této chvíli nejenže přislíbil splnění všech předložených požadavků, ale oznámil i chystané zrušení poddanství a roboty. A hlavně zásadně odmítl, aby proti demonstrantům zakročila silou armáda. Tím zabránil velkému krveprolití. Svobodu a konstituční proces lidé v ulicích vnímali jako císařský dar a provolávali slávu panovníkovi i ústavě. Došlo také k hlasitému zamítnutí návrhu, aby se Čechy spojily s Německem, v prohlášení se o něm psalo jako o „dobrotivém císaři, nejdobromyslnějším a nejsrdečnějším člověku v celé Evropě“. S lítostí pak přijala česká veřejnost 2. prosince 1848 zprávu o abdikaci Ferdinanda I. ve prospěch jeho synovce Františka Josefa.

Ferdinandova popularita zůstávala i v dalším období neměnná. A to i proto, že se i se svým početným dvorem usídlil na Pražském hradě a na zámcích Zákupy a Ploskovice. Značnými finančními dary také podpořil řadu místních projektů. Sympatie české veřejnosti vůči  bývalému vladaři v sobě ale vždy měly rysy jisté politické demonstrace vůči  úřadujícím představitelům systému. Proti Františku Josefovi, který zůstal pouze u slibu své korunovace českým králem, stavěly vlastenecké kruhy osobnost Ferdinandovu, úzce spojenou s českou státností. Ferdinand V. byl bezpochyby jedním z nejoblíbenějších představitelů habsbursko-lotrinské dynastie a lidé mu prokazovali úctu a dávali najevo podporu až do posledních dnů…

Epitaf

Jen pár hodin po oznámení excísařova skonu dorazila z Vídně zpráva, která zarmoutila většinu Pražanů. Ti totiž doufali, že zesnulý panovník nalezne místo posledního odpočinku v královské hrobce pražské katedrály. Volba ale nakonec padla na kryptu kapucínského kláštera v hlavním městě habsburské říše. Praha tak zažila jen smuteční průvod z hradu na nádraží. I tak se ale s posledním českým korunovaným králem rozloučila důstojně. V ulicích byla nastoupena celá pražská posádka, podél trasy hořely plynové lampy a z kostelů vyzváněly zvony. Kam jen oko dohlédlo, všude stály husté špalíry upřímně truchlících obyvatel. Pietně i vděčně vyznívaly také četné nekrology v českých i německých novinách.

K očištění památky císaře a krále Ferdinanda bude zapotřebí ještě nějaký čas. Je to ale dluh, který by se měl splatit. Kvůli němu a i kvůli nám.

Epitaf Ferdinanda I./V. by mohl znít takto: „Syn dobrého císaře Františka, který čtrnáct let cítil břímě panovnické koruny. Během své vlády nevedl žádné války, nebojoval v žádné bitvě. Vlastně neudělal nic mimořádného. Vlastně až na jedno: Díky tomu, jaký byl, se podařilo zachránit monarchii, která tak jako vzácné rodinné dědictví byla zachována jeho nástupcům.“

O kolika (a to nejen českých) panovnících se to dá říct?