Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý.
Zdá se, že ta otázka je věčná. Proč se právě Židé v průběhu dějin jako jediní na světě stali terčem všeobecné nenávisti? Proč je dodnes tolik lidí hanobí a pomlouvá? Antisemité tvrdí, že sama historie antisemitismu vysvětluje a ospravedlňuje antisemitismus. Skutečnost, že Židé jsou tak dlouhodobě terčem nenávisti a často pronásledováni, má být důkazem, že s nimi něco není v pořádku. Po celé dějiny se nepřátelství vůči Židům řídí určitým vzorcem. Křesťanský a islámský antisemitismus se sice od sebe značně liší, ale mají stejný důvod k nenávisti.
Debata o genderové identitě je dnes často zjednodušována na souboj dvou nesmiřitelných pólů – biologického determinismu a kulturní konstrukce. Kniha Budeme, kým jsme? zachycuje tento rozpor v dialogu mezi klinickou sexuoložkou Hanou Fifkovou a filozofkou Terezou Matějčkovou. Tato esej čte jejich výměnu nikoli jako pouhý střet pohledů, ale jako symptom kultury, která hledá nový jazyk pro zkušenost těla a identity. V době, kdy se identita stává nárokem, otázka zní: Co je základem tohoto nároku? A kdo jej má moc potvrdit?
Nejvyšší soud Spojených států usnadnil podávání žalob kvůli takzvané obrácené diskriminaci jedinců z většinových skupin, jako jsou běloši nebo heterosexuálové. Obnovil žalobu podanou Marlean Amesovou z Ohia proti jejímu zaměstnavateli. Žena tvrdí, že nebyla v práci povýšena a místo toho byla přeřazena na nižší pozici kvůli tomu, že je heterosexuálka, informují tiskové agentury.
Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.
V základních školách za poslední čtyři roky přibylo učitelů, kteří se setkali s tím, že jsou k nim žáci vulgární. Jejich počet se podle průzkumu Mapa školy společnosti Scio zvýšil z 9,7 procenta v roce 2022 na letošních 17 procent. Současně vzrostl počet učitelů, kteří v daném školním roce cítili strach z některého žáka. Před čtyřmi lety tyto obavy pociťovalo 4,6 procenta, zatímco letos je měl téměř každý desátý pedagog zapojený do průzkumu.
Smlouva se Svatým stolcem, v médiích běžně nazývaná smlouva s Vatikánem, již několik měsíců z mnoha důvodů budí rozruch, přestože relativně hladce prošla parlamentem. Nejkontroverznější se zdá pasáž o zpovědním tajemství, jež je podle kritiků, mezi něž se počítá i prezident Petr Pavel, smlouvou značně rozšířeno. Obhájci ale tvrdí, že smlouva neobsahuje nic, co by v českém právu již nebylo. Nyní o tom, zda je smlouva s Vatikánem v souladu s českou ústavou, bude rozhodovat Ústavní soud (ÚS).
Resort ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) se snaží podle kritiků protlačit návrh, který umožní policii obcházet soudní kontrolu při biometrickém sledování lidí. A zatímco nyní se předloha týká jen kamer na letištích, do budoucna se zjevně počítá s rozšířením technologie na rozpoznávání obličejů i na další veřejné prostory.
Hudební festivaly a noční klid rozhodně nejdou k sobě. Pražané, městské části i aktivisté dlouhodobě bojují proti hudebním akcím a koncertům, které narušují večerní klid v ulicích. Nová vyhláška pražského zastupitelstva se stala rozbuškou mezi radnicemi, občany a magistrátem. Připravovaný návrh by totiž umožnil vybraným kulturním a hudebním akcím, aby mohly pokračovat i po 22. hodině. Takže by nemusely dodržovat noční klid.
Natálie Císařovská je filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází ze skrznaskrz umělecké rodiny, její dědečkové byli Adolf Born (1930–2016) a kunsthistorik Josef Císařovský (1926–2017), rodiče jsou výtvarníci. Ona studovala režii na FAMU a také historii na FF UK, v čemž pokračovala na pařížské Sorbonně. Pro televizi natáčí sociální dokumenty na různá civilizační témata: odkládané mateřství, paliativní péče, manipulace s tělem.
V poslední době je jedním z nejviditelnějších důsledků globalizace stírání bariér mezi domácí a zahraniční politikou. Na jedné straně jsou zahraničněpolitická rozhodnutí stále častěji podřízena čistě domácím okolnostem. Na straně druhé je zdrženlivost ve vnějším „vměšování se“ do volebních rozhodnutí občanů cizích státu, která kdysi patřila mezi základní diplomatické ctnosti, také tatam.
Americký sociální vědec Charles Murray byl konvenčním liberálním světem umístěn do oblasti skládek toxického odpadu označených výstražnými tabulemi „kontroverzní“ a „rasista“. Vysloužil si to tím, že po knize Ztracená půda (Losing Ground, 1984), v níž analyzoval neúčinnost sociálních programů, přišel (se spoluautorem Richardem Herrnsteinem) s knihou Gaussova křivka (The Bell Curve) o lidské inteligenci. To je škoda, protože ta nálepka je nezasloužená a protože Murray, který je ve svých 82 letech stále činný, napsal mnoho zajímavého i o jiných věcech než o rase.
„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.
Už několik dní na člověka vyskakují hrůzu nahánějící titulky: Do Česka dorazí extrémní počasí! Meteorologové vydali výstrahu! Tohle nikdo nečekal! Počasí se zbláznilo! Je to velmi neobvyklé, potvrzují odborníci. Pak se popisuje, co všechno hrozí: Obloha se zatáhne a někde dorazí déšť, někde ten déšť „doprovodí“ bouřky a, představte si tu hrůzu, i vítr. Teploty kupodivu zůstanou spíš nižší, hlavně v Čechách, kde jim to patří. Na Moravě bude tepleji, ale ne o moc.
Člověk dnes nikdy neví, která z mnoha sentencí, jež se do veřejného prostoru – třeba každodenně – vypouští, ho bude na dlouhou dobu definovat. Například koordinátor vládní strategické komunikace plukovník Otakar Foltýn. Je to už tři čtvrtě roku, co ve spíš komorním prostředí na besedě s publikem na festivalu ve Slavonicích cosi řekl. A vášnivé (a někdy taky hysterické) debaty se o tom vedou ještě dnes (například v čerstvém diskusním střetu s Janem Zahradilem v pořadu Echo Prime Time). Způsobilo to jedno slovo. Pokud by to někdo náhodou nevěděl, bylo to slovo „svině“.
Nedělní večerní duel Jana Zahradila a Otakara Foltýna dostupný na Echo Podcastech stojí za poslech sám o sobě, byť tam nic zcela nečekaného neuslyšíte. Foltýn se projevuje jako obvyklý arogantní vševěd a Zahradilovi se nedaří do tohoto krunýře sebevědomé ignorance proniknout žádným ze svých ostrých, někdy možná až příliš ostrých, oštěpů. S těmito plukovnickými typy nic nenaděláte. Inteligenci mají značnou, ale moudrost v podobě aspoň miniaturní pochybnosti o sobě sama se jich ani nedotkla. Možná je to někde v zákopech výhodné; pro „strategického komunikátora“ české vlády je to katastrofa
Portály náhradní justice byly původně zavedeny jako ochrana pro whistleblowery (podnět přišel z Evropské unie), ale v praxi nezvratně mutují v nástroj politického udávání a osobní msty. Může to být tak rok a půl, kdy česká média nadšeně přejala zprávu BBC o vlně udávání v Rusku. Vracejí se k prověřené sovětské praxi, psala, soused práší souseda kvůli diskreditaci armády a šíření dezinformací o válce, následují pokuty, ztráta zaměstnání anebo vězení. Z článků čišelo zlomyslné uspokojení, že RuSSákům zkrátka není rady ani pomoci, když hledají a opět slavně nacházejí zrádce ve vlastních řadách.
Kulturní válka skončila. Kulturní válka neskončí. První platí ve vztahu k realitě tohoto světa, ke střetům, jež vyvolal vzestup ideologie, jíž se říká progresivismus nebo „woke“, o níž se ještě nedávno předpokládalo, že jí bude patřit budoucnost. Její vzestup byl ale krátkodobý, její politická základna se dramaticky zmenšila, podobně jako její popularita, značně nejistá (přinejmenším) je i její budoucnost – mladší generace se od ní dle průzkumů odklánějí. V Paříži působící americký filozof Justin Smith-Ruiu nedávno pobaveně popisoval setkání s francouzským novinářem, který se ho ptal na Smithův postoj k „le wokisme“.
Při Noci kostelů se dnes otevře 1867 kostelů, modliteben, chrámů a kaplí spravovaných křesťanskými církvemi. Akce každoročně zpřístupňuje místa, která se otevírají výjimečně nebo slouží pouze k bohoslužbám. V Praze se lidem otevře mimo jiné sněmovní kaple od architekta Josefa Pleskota. V kostelech farnosti a církevní sbory připravují koncerty, mše, přednášky nebo výstavy. Jednotlivé programy v krajích lidé naleznou na webových stránkách.
Katolická církev a s ní tak trochu i širý svět mají nového papeže. Je jím Lev XIV., narozený v před 69 lety v Chicagu jako Robert Francis Prevost. Američan papežem, to bylo velké překvapení, často i pro katolické insidery. Kam po pontifikátu Františka Lev svou církev povede? Kde se nachází severoamerický katolicismus? A jak volba papeže probíhá? České země mají dnes jediného kardinála v Dominiku Dukovi, který překročil osmdesátku, a proto tentokrát už nemohl papeže volit. Nicméně ve Vatikánu byl a nového papeže osobně zná z dřívějších setkání.
Pouze 5-6 % lidí, kteří byli v poslední době na Ukrajině mobilizováni, se může stát víceméně bojeschopnými vojáky. Prohlásil to poslanec Hrihorij Mazurašu v rozhovoru pro YouTube kanál Superposition, uvedla agentura Unian. Mazurašu se odvolává na nejmenované vojáky, kterým důvěřuje a kteří mu situaci popisují. Podle něj je možná i těch 5-6 procent mírně nadnesených. Poslanec ale zároveň tvrdí, že toto procento je jen o něco menší než v jakékoli jiné zemi, kde je obecně pouze 6–7 % občanů schopno skutečně bojovat.
Něco podobného se dělo na počátku loňského roku, teď se to podle všeho vrací. Přibližně čtyři a půl měsíce před volbami do Poslanecké sněmovny, které proběhnou 3. a 4. října, se znovu projevuje trend oslabujícího zájmu o volby. Aktuální průzkumy ukazují, že počet nevoličů stoupá a celková ochota volit klesá. Data od agentur Median, NMS Market Research i STEM/MARK potvrzují, že čím dál více lidí zvažuje, že k urnám nepřijde – a nejčastěji proto, že zkrátka nevědí, koho podpořit, nebo politikům vůbec nevěří.
V pražském Rudolfinu se dnes veřejnost může rozloučit s hercem a prezidentem karlovarského festivalu Jiřím Bartoškou, který zemřel ve čtvrtek 8. května ve věku 78 let. Dvořákova síň je od 10:00 do 17:00 hlavním vchodem do Rudolfina z náměstí Jana Palacha. Pietní místo bude na pódiu, kde bude také prostor pro květinové dary. V předsálí Dvořákovy síně je umístěno několik kondolenčních knih. Už víc než dvě hodiny před začátkem posledního rozloučení dorazila k Rudolfinu první návštěvnice.
Silným argumentem zpochybňujícím přesvědčení některých „realistů“, že Rusko je v podstatě normální země, která i ve válce proti Ukrajině jen hájí své přirozené zájmy, je existence a činnost Vladimira Solovjova. To je ten pochmurný fešák ve zvláštním saku čínského střihu, který – sedě v televizním studiu jako v nějaké vesmírné lodi – cedí skrz zuby šílené průpovídky, v nichž vyhrožuje Evropě a Západu třeba vymazáním atomovými zbraněmi. Před pár dny se vyjádřil, že zatímco „evropské svině“ a Chochlové, tedy Ukrajinci, si přejí příměří, on si přeje jejich smrt. Mají se plazit po zemi a prosit za odpuštění, které jim nebude poskytnuto.
Projekce je psychologický proces přenášení vlastních nejistot, strachů a agrese na okolí. Vlastní nežádoucí pocity zavěšujeme na kamaráda samozřejmě proto, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat, řešit je či nedejbože přijmout, že někde uvnitř nás bydlí i to, co jsme nezvali. Ovšem čím horlivěji projektujeme, tím víc to roste. Tak třeba ženy, které tak trochu nenávidí muže, vidí ve všem mizogynii. Pak muže nenávidí ještě o trochu víc. O vlastní projekci často (ale ne vždycky) nevíme.
V sobotu večer ve švýcarské Basileji proběhl další festival bizáru známý jako Eurovision Song Contest. Oficiálně soutěž mezi interprety ze zemí napříč Evropou, nad kterou se nejeden tradicionalista zhrozí, je taktéž oknem, které může leccos napovědět ohledně politických úvah na kontinentu. Je to dáno tím, že o výherci rozhodují odborné poroty, které udělují jednu polovinu bodů, ale druhou udělují ve svém hlasování diváci. Je zakázáno hlasovat pro zpěváka nebo skupinu reprezentující vlastní zemi. Vzhledem k tomu, že umělecká kvalita je na Eurovizi na nějakém druhém až třetím místě, skýtá to příležitost Evropanům vyjádřit podporu ostatním národům.
Americké ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS) uvažuje o zapojení do televizní reality show, v níž by migranti soutěžili o získání amerického občanství. V pátek o tom s odvoláním na úřady informoval server deníku The New York Times (NYT). Mluvčí DHS Tricia McLaughlinová uvedla, že soutěž by obnášela plnění úkolů souvisejících s americkými zvyky a tradicemi. Ministerstvo podle ní návrh producenta Roba Worsoffa stále zkoumá.
Předvídat, čím se bude vyznačovat papež Lev XIV., který byl zvolen v den 80. výročí ukončení evropských bojů druhé světové války, je zatím obtížné, asi i předčasné. Snad lze ale říci, že půjde o papeže hájícího mír a pokoj v církvi i ve světě, jak ostatně naznačil už ve své první řeči – a možná to naznačuje právě i den, kdy byl zvolen. Dost možná se bude snažit, aby církev včas reagovala na novou vlnu průmyslové revoluce spojenou s umělou inteligencí a dalšími novými technologiemi, jak naznačil, když vysvětloval, proč podle papeže Lva XIII. přijal toto jméno. Domnívám se, že hlavní výzvou pro současnou církev jsou otázky spojené s pojetím člověka.
Ke konci března žilo v České republice 1 073 303 cizinců. Více než polovinu tvořili Ukrajinci, následovali Slováci, Vietnamci a Rusové. Ve zprávě o migraci za první čtvrtletí letošního roku to uvedlo ministerstvo vnitra. V meziročním srovnání podle úřadu počet cizinců klesl o 20 787 lidí, tedy o necelá dvě procenta. Nejvíce cizinců, skoro třetina, žije podle ministerstva v Praze. Nejvíce lidí v Česku pobývalo na základě povolení k trvalému pobytu, bylo jich 378 418.
Do Českého registru dárců krvetvorných buněk přibylo letos již více dárců kostní dřeně než za poslední čtyři roky. Zejména kvůli příběhu dvouleté nemocné Madlen se zaregistrovalo zhruba 9000 lidí, jindy se průměrně zapíšou asi dvě tisícovky ročně. Na sobotní akci Staň se hrdinou v pražské zoo to uvedli její pořadatelé. Další potenciální dárci se dnes mohou v zoo do registru přihlásit. Podle otce nemocné dívky Lukáše Přibyla se v současnosti hledá vhodný dárce pro 50 lidí.
