Na film Odyssea režiséra Christophera Nolana mělo mnoho a mnoho lidí velmi silný názor ještě předtím, než vůbec vstoupil do kin. Na sociálních sítích i jinde se o něm vedly značně intenzivní spory, jejich tón udal Elon Musk, když Nolana v tweetu kvůli obsazení dvou epizodních rolí označil za „zrádce západní civilizace“. Tímto způsobem nastartovaný „diskurz“ místy dosahoval až mozek rozežírající míry stupidity.
Tržby filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana za první víkend předčily značně vysoká očekávání. Stalo se tak po týdny a týdny trvající kampani vedené různými osobnostmi online pravice včetně Elona Muska, podle nichž koupě lístku na ten film rovná se podílení na zradě západní civilizace a Odyssea si nezaslouží nic než bojkot.
Zítra vstoupí mezi stoleté Ludvík Vaculík. Z tohoto světa odešel před jedenácti lety. Zdání, že se postupně (a dost rychle) vytrácejí originální a zajímaví lidé, by Vaculíkova absence potvrdila dokonale. V české společnosti s ním nikdo jen trochu srovnatelný není. Vaculík byl zcela jedinečný úkaz, naprosto původní a samorostlý, až na výjimky (napadá mě jen Jirous) bez konkurence a nápodoby.
Žijeme v éře digitální inkvizice. Podobnost s temnou historií je až překvapivá, změnily se vlastně jen kulisy. Zločinem kdysi bývalo kacířství, odchylka od výkladu čisté víry, dnes je kacířstvím odchylka od „správného názoru“ a veřejného dobra. Samozřejmě doba je oproti středověku náležitě změkčilá, takže provinilcům už nejsou utrhávány končetiny, ani nebývají nadšeně upalováni na zaplněných náměstích, ale průběh „očistného“ procesu i obsazení je velmi podobný.
Francie uzákonila eutanazii, jenomže ani tahle extrémní možnost nepokryje všechny zoufalé dimenze existence, respektive nouzového východu z ní. Co totiž s lidmi, kteří si nepřejí umřít, ale kteří by nejraději vůbec nikdy nebyli? Kdepak, tohle není otázka do pořadu Terezy Matějčkové. Jednadvacetiletý influencer Hassan Azteca z Argentiny ji dovedně převedl do té nejmateriálnější roviny následujícím, mohutně virálním požadavkem: protože nikdy nedal svým rodičům souhlas s tím, aby se narodil, nikdo ho dnes nemůže nutit, aby pracoval – rodiče by ho měli živit po celý zbytek života. A je to.
Scott Atlas radil nejmocnějšímu politikovi světa a současně musel mít nepřetržitou policejní ostrahu a jeho bezpečnost musela řešit i FBI. Bylo to v prvním covidovém roce, kdy se Atlas postavil proti několika konvenčním pravdám té doby. Veřejně hlásal, že nošení roušek a respirátorů nevede ke zpomalení přenosu viru, že testovat na covid by se měli jen lidé, kteří mají příznaky nemoci, nebo že je třeba otevřít školy a sociální život a dosáhnout stádní imunity a do té doby chránit zranitelné skupiny, tedy především hodně staré lidi. I v týmu prezidenta Trumpa se Atlas dostal do sporů, jeho univerzita se od něj distancovala, sociální sítě ho cenzurovaly.
Ostuda. Porážka soukromí. Fraška, která poškozuje demokracii. To nejšpinavější, co jsem zažil. Totální prasárna. Tak znějí namátkou vybrané reakce českých i zahraničních europoslanců na velice nestandardní hlasování Evropského parlamentu z minulého týdne. To vrátilo do hry masové šmírování digitálního prostoru známé jako Chat Control 1.0. Jde o výjimku ze směrnice ePrivacy, která jinak chrání důvěrnost elektronické komunikace a zakazuje poskytovatelům – zde si představme zejména americké technologické giganty jako Facebook, Google nebo Microsoft – svévolně prohledávat obsah soukromých zpráv.
Image Filipa Turka a v nějaké míře i strany, která z něho udělala svého čestného prezidenta, je do značné míry postavena na kombinaci usilovné snahy štvát ty – z hlediska Motoristů – správné lidi a schopnosti svoje kauzy jaksi okecávat. To znamená s nevinným výrazem tvrdit nějakou zjevnou nepravdu. Smyslem takových promluv primárně není přesvědčit veřejnost, že věci se měly tak, jak Filip Turek tvrdí, ale předvést před fanoušky schopnost vykrucovat se, dostat dotírajícího tazatele do úzkých, předhodit mu verzi, jež sice působí absurdně, v rámci polemiky ji ale není možné stoprocentně vyvrátit.
Máme legalizovat konopí? Nebo nedejbože kokain či heroin? A co si počít s dnes tak populárním kratomem? Protidrogová politika České republiky v posledních letech mířila spíš k preventivnímu přístupu orientovanému na snižovaní zdravotních a sociálních rizik, s novou vládou Andreje Babiše se ale zdá, že kormidlo se otáčí zpět k represivnějšímu pojetí – odbornou veřejností je kritizováno například přesunutí široké, meziresortní protidrogové agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví, větší vliv policie či poněkud zvláštní a rychlý konec sotva jmenovaného Národního protidrogového koordinátora Pavla Béma.
Náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1930, tvrdí ve své nové knize Robert D. Kaplan, předseda katedry geopolitiky Institutu pro výzkum zahraniční politiky a bývalý poradce Pentagonu. A není sám. Srovnání s Výmarem se ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji. Kaplanova nová kniha Pustá země nedávno vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon (jehož zakladatelem je exministr Ivan Pilip). Právě zde v poslední době vycházejí jedny z nejzajímavějších současných knih o geopolitice. Vyšla tu i novinka Giuliana da Empoliho Hodina predátorů.
Petr Macinka, mistr kalibrovaných jedovatostí, popřál prezidentovi před odletem do Ankary „mnoho povedených obrázků“. Nemyslel tím, že by si generál bral s sebou skicák, ale že si tam jede lovit selfie. To nebylo zrovna fér, neboť prezident sice není imunní vůči různým emocionálně pojatým kompozicím, třeba s dětmi nebo pejsky, ale zaprvé mu to na nich dosti sluší a zadruhé on je na nich častěji objektem, čili je fotografován, než že by se (sám) fotografoval. To, jak to distribuují jeho imagemakeři, to už je jiná věc.
Otevřete si noviny, počítač, váš partner otevře ústa – všude je summit NATO v Ankaře. Konal se tento týden, 7. a 8. července, a do české delegace byl nakonec po předběžném opatření Ústavního soudu zařazen i prezident Petr Pavel. O táhlém konfliktu Hradu a vlády, který sporem o místo prezidenta v delegaci graduje, o tom, kdo si začal a proč je prezident představitel „morální opozice“, hovoříme s jeho zahraničněpolitickým poradcem, dlouholetým diplomatem a politikem Michaelem Žantovským.
Když hodíte žábu do hrnce s horkou vodou, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do vody vlažné a tu pak pozvolna přivedete k varu, vyskočí taky. Ať se mezi lidmi traduje, co chce: žáby ve skutečnosti nejsou úplně stupidní. Německý fyziolog Friedrich Goltz sice ve svých experimentech z 19. století několik žab takto opravdu vařil až k smrti a je pravda, že nehnuly ani brvou; nicméně aby se tak stalo, musel jim předtím chirurgicky odebrat velkou část mozku. Zdraví jedinci si to totiž líbit nenechali. Až tedy zase uslyšíte apel na to, abychom nebyli jako pomalu se vařící žáby, vězte, že řeč je o žábách lobotomizovaných.
Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle?
„Čím méně lidé přemýšlejí, tím více mluví,“ napsal před třemi staletími Charles Louis Montesquieu. Digitální epocha tuto jeho pravdu mohutně eskaluje. Slova, slova, slova – to není jen banální hamletovské povzdechnutí, ale diagnóza celé naší společnosti. Nemyslíme, mluvíme, slibujeme. V politice, která by měla být o silných myšlenkách, vizích a zodpovědnosti, to s rozvojem sociálních sítí nabralo až bizarních rozměrů – kdo několikrát denně neoznámí své bublině zásadní odhalení, nezaútočí na politického oponenta, nevyhlásí válku či neslíbí růžové zítřky, nemá v politice co dělat.
Motoristický ministr kultury Oto Klempíř má zvláštní auru. Prakticky kamkoli přijede, budí jeho účast takové emoce a pozornost, že se okamžitě stává hlavním tématem akce právě on. A je už v podstatě jedno, jestli byl vidět – jako na nedávném Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Nebo přijel v tichosti a ani nechodil mezi širší veřejnost – jako během posledního víkendu na jubilejním 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Stačil jeden screenshot z mobilního telefonu s influencerem Čestmírem Strakatým (....).
Proč vlastně neudělat rozhovor s Monikou Rychlíkovou… O jejím manželu Břetislavovi, kdysi herci, pak režisérovi, učiteli a současném senátorovi a věčnému kverulantovi, toho je známo dost. Ale jeho žena Monika, jako by byla v pozadí. Jenže z bližšího pohledu je to spíš naopak. Hlučnější, rychlejší, přímější a důraznější je v té dvojici ona. A možná i chytřejší… Vystudovaná historička, dokumentaristka, filmová produkční, důvěrnice mnoha důležitých mužů a žen.
Maciej Ruczaj nedávno v komentáři Štrasburk ví lépe? (Echo24.cz 14. 6. 2026) upozornil na deklaraci zástupců ministerstev zahraničí členských zemí Rady Evropy, kteří se sešli v květnu v Kišiněvě. Ti vyzvali Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby víc dbal práv členských zemí rozhodovat o tom, které cizince vpustí na své území. Ač jejich apel byl zahalen do „europeistických“ termínů jako princip subsidiarity, v kultuře, kde se považuje za nepatřičné, když politici hodnotí rozhodování soudů, šlo fakticky o nebývale ostrou výhradu.
Na příběhu padající porodnosti je cosi smutného a nadějného zároveň. Nadějná je skutečnost, že rostoucí bezdětnost (a jednodětnost) zjevně není stavem, který by si většina lidí přála. Podle poslední Zprávy o rodině, kterou si nechává zpracovávat MPSV, chce dlouhodobě zůstat bez potomků pouze jeden z deseti dosud bezdětných respondentů ve věku 25 až 44 let; většina z dotazovaných se naopak po vzoru všech Čechů přiklání k modelu dvoudětné rodiny. Čili, jak se říká v korporátní sféře, je tu „prostor pro zlepšení“.
Příběh je spolutvůrce světa. Ne jenom způsob, jímž se lidé odjakživa pokoušejí postihnout zkušenost existence, rozmlouvat tak o ní mezi sebou, k sobě samým, se světem. Lidské příběhy ten svět a život – ať už na obecné, nebo velmi individuální úrovni – také formují, ožívají v něm. To, co si o sobě vyprávějí národy či jednotlivci, se velmi zřetelným až zásadním způsobem projevuje v životech těch národů či jednotlivců. Příběhy jsou mocná síla, záleží na nich, na tom, co si o sobě a o světě vyprávíme. A je jedno, že člověku taky přinášejí nějaké povyražení, že si oddechne u seriálu či knihy, nechá se zaujmout tím, že mu někdo jiný vypráví něco zábavného.
Na konci května přišel magazín Time s otázkou na první pohled bizarní: kdo vyhrál „válku memů“ – Írán, nebo Spojené státy? V konfliktu na Blízkém východě si totiž znepřátelené strany vyměňovaly nejen balistické rakety, ale také ironizující videa, posměšné obrázky a další formy virálně šířeného digitálního obsahu. Nicméně i tady šlo v důsledku o vážnou věc: ve hře bylo globální veřejné mínění, jež je v moderním konfliktu stejně důležité jako munice nebo převaha na bojišti.
Před pěti sty lety nám začali na další staletí vládnout Habsburkové. Stalo se tak po nešťastné bitvě s Turky u Moháče (29. srpna 1526), která skončila porážkou křesťanských vojsk a smrtí dvacetiletého krále Ludvíka Jagellonského. V říjnu nastupuje na český trůn Ferdinand I. a nastává… zlatá doba českého písemnictví a jazyka, Veleslavínova a Blahoslavova, Bible kralická… To s Habsburky zas tak nesouvisí, jen je dobré si uvědomit, že s nimi nepřišlo hned jen „temno“. Přesto v českém historickém povědomí dlouho cosi jako „černá legenda“ o cizácké dynastii nepřející české věci dále existuje.
Jsou to již dva týdny od momentu, co se súdánský imigrant Hadi Alodid pokusil uříznout hlavu Stephenovi Ogilviemu uprostřed severoirského Belfastu. Následovaly tři dny násilných protiimigračních protestů. Ty ostře odsoudila Ogilvieho rodina. „Události, které se včera po celém Severním Irsku odehrály v návaznosti na to, co se stalo, v nás zanechaly pocit znechucení. Chceme zcela jasně říci, že takováto reakce nemá podporu naší rodiny a že jedinou správnou cestou jsou pokojné protesty.
V Británii ještě pořádně neskončila debata o důsledcích vraždy Henryho Nowaka a už musí řešit další akt násilí. V severoirském Belfastu se súdánský azylant, později identifikovaný jako Hadi Alodid, pokusil na ulici podříznout Stephena Ogilvieho. Svědci hrůzný čin zachytili na mobil. Na videu kolujícím po internetu Alodid sedí Ogilviemu na hrudi, máchá nožem a cosi nesrozumitelného křičí. Ogilvie má zkrvavený obličej. Mimo záběr lidé na Alodida křičí, aby ze své oběti slezl. Ten místo toho začne řezat Ogilvieho do krku. Skupina mužů se rozhodne zasáhnout a snaží se Alodida z Ogilvieho strhnout.
V roce nedožitých devadesátin Václava Havla vznikly v jeho Knihovně hned dvě série debat, které jej mají přiblížit jako dramatika i myslitele. Nejasné zatím je, zda divadlo, které se strhlo v Knihovně samé, tyto chvályhodné počiny nezastíní. V centru pozornosti nyní stojí jiné otázky: Nedělá se z Havla Mickey Mouse? Nebo naopak hrozí, že z něj bude muzejní exponát? A kdo má vůbec právo na užití jeho jména? Tomáš Sedláček, ředitel Knihovny, tvrdí, že ji chtěl spravovat podle principu pravdy a lásky: říkat věci tak, jak jsou, ale nepřiživovat pomluvy ani staré rány.
Někdy v květnu roku 1981 zasáhla i kroužek hochů z jednoho periferního gymnázia zpráva, že Jiří Schelinger je po smrti, snad se měl utopit v Dunaji. Bulvár tehdy neexistoval, možná vyšla noticka v novinách, trochu konkrétnější byl až článek Jana Rejžka v červnové (těžko sehnatelné) Melodii, který pak někteří uměli nazpaměť: „Snad poprvé volal do redakce Melodie František Ringo Čech a nevtipkoval. Oznámil tu neuvěřitelnou zprávu, že v noci na 13. dubna pod bratislavským železničním mostem zahynul zpěvák Jiří Schelinger.
Immanuel Kant varuje před „povýšeným tónem“ v myšlení, který – opírajíc se o „blouznivou vizi“ – vyhlašuje „smrt veškeré filozofie“. Do diskurzu vstupuje „zahalená bohyně“, blouznivá vize, která hrozí podrobit si rozum a ohýbat jej podle „věšteb přístupných všemožným výkladům“. Interpretuji ta Kantova slova jako varování před tónem, jenž – když se zmocní diskurzu – přebije každou argumentaci, a opevní ho tak proti kritice. Dějinotvornou roli měl v západní tradici tón apokalyptický.
Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie z 2. září, na níž bylo bezvládné tělo utonulého dvouletého Alana Kurdího, vyplavené na pláži u tureckého Bodrumu. Rodina tohoto syrského chlapce kurdského původu se pokoušela dostat na řecký ostrov Kos a při ztroskotání člunu zahynuli kromě něho i jeho matka a starší bratr. Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent (...).
Svět zažívá bezprecedentní pád porodnosti. Celkově 71 procent lidí žije v zemích, kde je míra plodnosti pod úrovní reprodukce. Ta se běžně uvádí jako 2,1 dítěte na ženu. Světová míra plodnosti byla v roce 2023 podle OSN 2,25. Ekonom působící na Pensylvánské univerzitě Jesús Fernández-Villaverde tvrdí, že ve skutečnosti je světová plodnost již na 2,18. Dodává, že je potřebná světová míra plodnosti k dosažení reprodukce ve skutečnosti 2,2 kvůli vysoké úmrtnosti v chudších zemích. Planeta je dle něj již nyní pod úrovní reprodukce.
Británií zmítá skandál ohledně vraždy Henryho Nowaka. Přestože umíral, policie ho zatkla a nasadila mu pouta, jelikož ho jeho vrah osočil z rasismu. Podle mnohých Britů jde o důkaz „dvouúrovňové“ policejní práce, kdy jedna pravidla platí pro většinovou společnost a jiná pro menšiny. Dost dobře se schyluje k zásadní politické změně. Osmnáctiletý Henry Nowak studoval účetnictví na univerzitě v Southamptonu. Dne 3. prosince loňského roku se vracel na kolej poté, co byl v klubu se svými kamarády z fotbalového týmu. Popíjel, ale ne moc.
