Tag: společnost

Články k tagu

Proč se s těmi druhými vůbec bavit?

Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.

Východní Němci se neztotožnili se západní hymnou a vlajkou. Potřebujeme nové, zní z Levice

Německo by mělo změnit svou hymnu a vypsat referendum o podobě vlajky. V dnes zveřejněném rozhovoru s listem Rheinische Post k tomu vyzval místopředseda německého Spolkového sněmu Bodo Ramelow. Podle člena postkomunistické strany Levice a bývalého durynského premiéra se prý mnoho východních Němců nedokáže se současnou hymnou ztotožnit. Mnoho lidí žijících na východě Německa, podle Ramelowa "z mnoha důvodů" nezpívá, když se hraje současná německá hymna.

Evropa má problém: populace stárne, stále více lidí čelí riziku chudoby ve stáří

Chudoba ve stáří bude normou pro velkou část evropské populace, pokud nedojde k rozsáhlé reformě současné důchodové politiky, varuje evropský regulátor zaměstnaneckých důchodů. A protože evropská populace rychle stárne a porodnost klesá, náklady na financování důchodových systémů prudce stoupají, píše list Politico. „Každý pátý Evropan již nyní čelí riziku chudoby ve stáří,“ uvedla pro list Politico Petra Hielkema, šéfka Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké důchody (EIOPA).

Nešťastní panicové

Loňský průzkum CzechSex zjistil, že u nás 54,4 procenta mužů ve věku 18–25 let nikdy nemělo pohlavní styk, u žen to bylo 30 procent. Nízká míra sexuální aktivity u mladých lidí překvapila výzkumníky vzhledem k tomu, že příležitostný sex s sebou již dávno nenese společenské stigma a zdálo by se, že seznamování s široce dostupnými digitálními aplikacemi jako Tinder bude jednodušší než kdy předtím. To se ovšem evidentně neprojevuje v realitě tak, jak bychom očekávali.

Britská bitva o vlajku

Rozpadá se Británie? To je otázka, kterou si vážně klade řada komentátorů a pozorovatelů ostrovního dění. Pravda, stejnou otázku si kladli před deseti a více lety, ale tehdy se týkala především možnosti, zda Skotsko vyhlásí nezávislost. Nyní ale narůstá napětí napříč Británií, často napříč městy. Poslední projev tohoto napětí je rozvěšování britských a anglických vlajek na veřejnosti, následované rychlou reakcí úřadů, které je zase strhávají. Epicentra boje o vlajku jsou dvě, druhé největší britské město Birmingham a londýnská čtvrť Tower Hamlets.

A co děti? Pomyslel někdo na děti?

Starší řady seriálu Simpsonovi jsou zásobárna citátů dobře využitelných při debatě o prakticky každé otázce, včetně těch nejvážnějších. Když se dozvídám o záměru dánského předsednictví EU prosadit tzv. chat control, tedy plošnou kontrolu zpráv, jež si posílají uživatelé různých chatovacích aplikací, aby se tak zamezilo šíření dětské pornografie, hned mi jedna simpsonovská citace naskakuje. V tom seriálu se čas od času objevila postava maloměstské dámy, která ráda navštěvuje různá veřejná shromáždění, a když se tam rozproudí debata, pokaždé s patosem vzkřikne: „A co děti? Pomyslel někdo na děti?“

Duch hlubiny

Můžeme si představit skutečnost, ve které žijeme, jako hluboké moře. Nahoře fouká vítr, děje se spousta událostí, které se hladiny dotýkají a vyvolávají vlny. Všechno se neustále mění, co je chvíli veliké, vzápětí zaniká. Když se začneme nořit hlouběji, pohyb postupně ustává, co nahoře vyvolá velikou vlnu, v hloubce deseti metrů se odrazí daleko slabším pohybem. A když se ponoříme do hlubiny několika kilometrů, nepohne se vůbec nic, mnohakilometrová vrstva vody dokonale izoluje od veškerého hemžení na povrchu. Události na hladině řídí Duch doby, jeho působení je povrchové a krátkodobé, dokáže vyvolávat silné emoce, hýbat davy, umí svádět a ovládat.

Virtuální přátelství s AI je nakažlivé, varují vědci. Sehrává svou roli i v sebevraždách

Stále více lidí po celém světě má svého vlastního virtuálního přítele - chatbota s umělou inteligencí, se kterým si povídají, hrají hry, sledují filmy nebo si dokonce vyměňují lechtivá selfie. Podle nedávného průzkumu neziskové organizace Common Sense Media více než sedm z deseti amerických teenagerů alespoň jednou použilo AI společníka a více než polovina dotázaných se označuje za pravidelné uživatele, píše list Politico.

Až přijdou roboti

Nástup dostupného internetu značil natolik zásadní změnu fungování lidského společenství, že jsme tímto milníkem definovali celou jednu generaci: Z neboli iGen, internetové pokolení digitálních domorodců, již nezažili svět bez všudypřítomných chytrých telefonů a sociálních sítí. My ostatní, kteří pamatujeme nejen dobu před internetem, ale i počátky této technologie, můžeme v posledních letech zažívat určité déjà vu: v podobě umělé inteligence opět přichází proměna, zatím pouze v zárodku, ale je již téměř jisté, že bude stejně dramatická, ne-li víc.

V zajetí pravdy filmových dokumentů

V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky. Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl.

Nebuďte jako Kundera

Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.

Nový šerif ve městě

Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti.

Lidé s názorem na cestách

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Taková okupace se jen tak nepovede

Možná se ještě dočkáme rehabilitace sovětské etc. okupace ze srpna dávného roku 1968. Hlasů, že režim nastolený okupací vlastně nebyl tak špatný, přibývá, nyní už si to nešpitají mezi sebou jen staří kolaboranti, ale dorůstá nová generace, která nezažila nejen ten historický srpen, ale ani valnou část doby po něm, přesto dochází k závěrům, že šlo o nějakou kosmetickou operaci, která „lidskou tvář“ jen tak trochu štípla, ale k prospěchu věci.

Vraťte nám patolízala!

Před měsícem jsem v článku „Zamilovat se do stroje“ citoval varování psychologa Michaela Inzlichta před nekonečnou empatií a přílišnou úslužností velkých jazykových modelů. Umělá inteligence je natolik vřelá a povzbuzující, že se s ní uživatelé, často osamělí, baví čím dál častěji a popisují dokonce pučící vztahy, v některých případech i emocionální závislost. Objevila se i řada svědectví o tom, že modely nadšeně přiživovaly zjevně iluzorní či přímo psychotické představy konverzačních protějšků, což bludy dále posilovalo, a několik nešťastníků kvůli tomu muselo být i hospitalizováno.

Slova se přeceňují

Jsme rozhádaní, protože se spolu nebavíme, anebo protože naopak mluvíme až příliš? Přeceňují se slova, komunikace a konsenzus? Proč v politice nenajdeme výrazné osobnosti? A potřebujeme náraz, aby se věci ve společnosti začaly měnit? O tom se diskutovalo v sobotu 9. srpna ve Stodole myšlenek na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích.

Sebetravičství otevřené společnosti

Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě. Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení.

Díky a teď vypadni

V roce 2003, kdy Peter Doherty, zpěvák britské indierockové skupiny The Libertines, bojoval se silnou závislostí na heroinu a cracku (odhadem za ně utrácel kolem 200 liber denně), došlo k dramatickému vyhrocení situace. Doherty byl bez varování vyhozen z turné a kapela odletěla do Japonska bez něho. Rozzuřený se vloupal do bytu svého spoluhráče Carla Barâta a odcizil starožitnou kytaru, notebook, sošku ceny NME Award, harmoniku, několik knih a… šunku z lednice. V srpnu 2003 se k činu přiznal a v září byl odsouzen k pár měsícům vězení. Po propuštění na něj Barât čekal u bran věznice.

Generace úzkostných neurotiků

Při vysvětlování společenských změn, ať jde o vývoj chápání morálky, trendy v seznamování, či nové vzorce chování, máme tendenci klást důraz na myšlenky a ideologii. Teze univerzitních profesorů o intersekcionalitě tak vedou k růstu nejrůznějších progresivních hnutí zabývajících se sociální spravedlností. Názory feministek se zase promítají do vztahů mezi pohlavími. Na druhé straně agitace krajně pravicových politiků může stát za nárůstem rasismu. Tyto faktory jistě hrají roli, ale v debatě o myšlení může zanikat vliv technologií na změny ve společnosti.

Proč si nevážíme půdy, která nás živí?

Asi v polovině rozhovoru mi pohled sklouzl za Chrise De Stoopa – na polici za jeho zády stála ohořelá soška Panny Marie. „To je ona?“ zeptala jsem se překvapeně. Kývl a očouzenou sošku postavil přede mě. Kdo si přečte jeho Knihu Daniel (2025), tomu se soška vryje do paměti. Jeho čtyřiaosmdesátiletý strýc Daniel Maroy ji nejspíš svíral v rukou, když ho na rodinném statku, kde žil jako sedlák a poustevník, ubila k smrti pětice mladých mužů. Soška zázrakem přežila požár, který útočníci založili, aby zahladili stopy. Z Daniela nezbylo téměř nic. A přesto zůstalo všechno podstatné – díky synovci, který se rozhodl jeho příběh vyprávět.

ČT brání pořad Chi Chi na gauči. „Moderátor byl sprostě zneužitý,“ míní senátor Hraba

Česká společnost žije několik posledních dní další kulturní válkou. Tím je televizní pořad Chi Chi na gauči od České televize, který je dostupný na iVysílání a stal se terčem kritiky. Talk show, kterou moderuje první česká drag queen Chi Chi Tornado, vyvolala bouřlivé reakce zejména ze strany konzervativních hlasů. Česká televize se zastala tvůrců a odsoudila jakékoliv nenávistné komentáře a výzvy k násilí.

Potíže s „pravdivými“ příběhy

Členové České filmové a televizní akademie vybírali hlasováním film, který by měl Česko reprezentovat mezi díly, z nichž bude americká akademie vybírat kandidáty na Oscara pro nejlepší neanglicky mluvený snímek. Stane se jím dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, nekonvenčně a působivě pojatý portrét fotografky Libuše Jarcovjákové. Volba, proti jejímuž výsledku nelze nic namítat. Předcházela jí však místy vyhrocená diskuse o jiném snímku – Sbormistrovi scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka (recenzi najdete v Echu č. 29/2025 – pozn. red.).

Chi Chi, no a co?

Zde v Echu se nebojíme vylézt na barikády kulturních válek. Ale i tak může nastat situace, kdy místo vztyčení praporu reakce obrátíme oči v sloup, či se dokonce nesměle postavíme na druhou stranu. Samozřejmě autor tohoto komentáře nemůže mluvit za zbytek redakce, ale přesně toto se mu stalo, když sledoval kauzu okolo pořadu České televize Chi Chi na gauči. Jedná se o talkshow, ve které drag queen, tedy muž převlékající se za ženu, Chi Chi Tornádo, vlastním jménem Petr Vostárek, zpovídá jiné drag queens. Rozhodně to není podívaná pro každého – ani pro autora, který se vydržel dívat jen na pár minut prvního dílu, než to urychleně vypnul

Trump slíbil vymýtit bezdomovectví ve Washingtonu, zvažuje nasadit Národní gardu

Americký prezident Donald Trump slíbil vymýtit bezdomovectví ve Washingtonu a pozavírat místní zločince. Hodlá tak učinit navzdory tvrzení starostky, že hlavní město Spojených států nezažívá nárůst kriminality. Agentura Reuters dnes v této souvislosti uvedla, že hlava státu zvažuje nasazení Národní gardy v hlavním městě. Podrobnosti plánu zatím nejsou jasné, ale podle jednoho amerického činitele Trumpova administrativa připravuje nasazení stovek příslušníků Národní gardy do Washingtonu.

Neumíme mluvit s vlastními rodiči

Na nový film Letní škola, 2001 už přišlo přes dvacet tisíc diváků. V českých podmínkách jde o výjimečný výsledek, který potvrzuje, že nejen laciná komedie, ale i autentický příběh má sílu oslovit široké publikum. Letní škola, 2001 je první český film z vietnamského prostředí, který natočil režisér vietnamského původu. Mluví se v něm vietnamsky a vypráví příběh komunity, s níž se denně potkáváme, ale o níž stále víme překvapivě málo. Zároveň nabízí první filmový pohled na tuto komunitu očima generace Vietnamců, která v Česku vyrostla. O Češích se říká, že Vietnamcům automaticky tykají, sotva vejdou do večerky.

Akédie, polední démon

Podle mezinárodních průzkumů patří Češi mezi dvacet až padesát nejšťastnějších národů světa, ale něco tady nehraje. Stále častěji se potkávám s psychiatry, kteří jsou zahlceni novými pacienty, se středoškolskými učiteli, kteří říkají, že u nich se sebepoškozuje asi pětina dětí, a už víckrát se mi stalo, že mi byla s povzdechem položena otázka: U nás v práci snad nikdo není šťastný, co se s námi stalo? Řekl bych, že být šťastný se bere jako důkaz úspěšnosti a stává se bez ohledu na to, jak se cítíme, „společenskou povinností amerického typu“.

Cosi shnilého ve státě britském

Většina Britů se domnívá, že jejich země nevzkvétá. Podle průzkumu think-tanku More in Common si jen 9 % Britů myslí, že Spojené království je v dobrém stavu, 52 % se domnívá, že je na tom špatně, ale ne hůř než v ostatních těžkých obdobích, a 39 % míní, že je na tom hůř než v minulosti. Makroekonomická čísla dávají pesimistům za pravdu. Od finanční krize v roce 2008 Spojené království stagnuje. Mezi roky 1993 a 2007 britský HDP rostl v průměru o 3 % ročně, poté o 1,5 %. Na začátku roku 2024 byl HDP Británie zhruba o 28 % menší, než kdyby pokračoval trend před finanční krizí.

Oasis: když hudba spojila národ

Osmdesát tisíc lidí zpívajících z plných plic každé slovo každé písně, skákajících jako šílení, plačících, objímajících se – všichni ve stavu naprosté euforie. Tak popisují letošní koncerty Oasis ti, kteří měli štěstí sehnat lístky. Jak se kapele podařilo vzbudit takové kolektivní šílenství? A jak je možné, že se to stalo právě jim, když je někteří dodnes považují za skupinu, která z hlediska hudební kvality vlastně nijak nevyčnívala?

Polsko je jak Německo (než spáchalo sebevraždu)

Čtyřicet let jezdím do Polska, což neznamená, že ho znám podrobně a se vším všudy, ale přesto je mi asi nejbližší zemí za hranicemi, ostatní snad prominou. Kdysi dávno to byly dobrodružné cesty za svobodou, která se tam urputně vybojovávala. Byly to cesty romantické, jak to má v mládí být, skoro bez koruny či zlotého, což ale tehdy moc nevadilo. Porovnávat dvě zbídačelé socialistické země ekonomicky mě tehdy snad ani nenapadlo, o to tehdy věru nešlo. Na první pohled bylo ale jasné, že Polsko je chudá země, chudší a zaostalejší, než byla ta naše, což se projevovalo skoro ve všem: nejen v obchodech, ale snad ještě víc ve stavu domů a ulic, v děravosti silnic a chodníků, v obecné omlácenosti a omšelosti, v celkové ošuntělosti, ze které vybočovaly jen ženy. ,

Proč je láska šílená?

„Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí / když počasí je špatné,“ napsal Jacques Prévert. Básníkovy verše svými protiklady vyjevují, proč zamilovanost nelze považovat za prostou emoci – jde o širší zchvácení mysli a těla, jež jiným citům po všech stránkách velí a neúprosně směřuje pozornost a vnitřní rozpoložení k objektu naší touhy. Máme radost, když se na nás dotyčná osoba usměje, úzkostníme z toho, co si o nás pomyslí, a jsme zarmouceni, pokud nemá zájem.