Tag: společnost

Články k tagu

Něco mezi pejskem a Bohem

Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné za to, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým, podle průzkumů prudce stoupá počet uživatelů, kteří v AI vidí především důvěrníka a rádce.

Muzeum Evropa

„Evropa je shlukem zemí třetího světa s lepším brandingem. Žádná klimatizace. Žádné sušičky. Led je luxus. Při večeři se zpotíte, zatímco číšník si vás dvě hodiny nevšímá,“ napsal na X (Twitter) reportér magazínu Reason Billy Binion. Zařadil se do stále rostoucí skupiny Američanů, kteří se o letních prázdninách vydali přes Atlantik a byli zděšeni chudobou svých evropských bratranců. Například spisovatelka a aktivistka Sarah Haiderová měla podobný pocit z návštěvy Velké Británie.

Zadek Sydney Sweeneyové a obrat v kulturní válce

Zdálo se, že reklamy již dávno neslouží k propagaci výrobků, ale jako munice v kulturních válkách. Pro jejich tvůrce bylo důležitější signalizovat příslušnost k té správné straně než dosáhnout zvýšení příjmů. Někdy nad tím zákazníci jen obrátili oči v sloup, jindy to pro danou firmu skončilo katastrofou. Například když pivo Bud Light použilo v kampani transgender influencerku Dylan Mulvaneyovou, čímž vyvolalo bojkot a trvalý propad prodejů. Nebo když automobilka Jaguar oznámila rebranding za pomoci podivných bezpohlavních bytostí, reakce byla nechápavé zděšení.

I kočky požadují své osvobození

Je doba dovolených. I letos strkám klíče do cizího zámku, abych sousedům zalila kocoura. Kocour se nejdřív podlézavě přilísá, po nažrání přezíravě vzdálí. Ačkoli se známe mnoho let, náš vztah se nikam neposouvá a už se ani neposune. Kocour je rád, že se ještě tak nějak zvládne posunout sám. Je mu odhadem asi tak sto let, chodí nakřivo, je orvaný jako pes, uzounký jako gramodeska, granule drtí dásněmi a navzdory tomu, že mě vraždí pohledem, je spolehlivě slepý. Už dávno čekám, že si mě za dveřmi nevraživě přeměří jiná kočka (se stejně pokryteckým charakterem).

Epstein jako zbraň

„Mohl bych se postavit doprostřed Páté avenue a někoho zastřelit, a stejně bych neztratil voliče,“ prohlásil o sobě během kampaně v roce 2016 Donald Trump. Dlouho se tato jeho nadsázka považovala za v něčem pravdivou. Popularita Trumpa samozřejmě během let kolísala. Ale vždy existovalo tvrdé jádro těch nejzarputilejších trumpistů, kteří opravdu svému idolu odpustili cokoli, jakoukoli kauzu, jakýkoli politický obrat. Podváděl Trump svou manželku s pornoherečkou? Pokud je to pravda, je to chování alfa samce. Zavedl Trump cla? Bylo načase, aby svět platil za odírání Spojených států. Zrušil Trump cla? Geniální vyjednávací tah.

Lepší, kdybychom se vůbec nenarodili

V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.

Koalice klídku

Na kandidátkách hnutí Stačilo! by mělo být čtyřicet zástupců sociální demokracie, předsedkyně Jana Maláčová se stane jedničkou v Praze, první místopředseda Lubomír Zaorálek bude o zvolení usilovat v Moravskoslezském kraji z druhého místa za komunistkou Kateřinou Konečnou. Šance obou uskupení dostat se na podzim do sněmovny tak výrazně stoupla, Andrej Babiš je jistě rád. Zaorálek dohodu vysvětlil potřebou zachránit zemi, nikoliv stranu.

Sud se střelným prachem jménem Velká Británie

Příští týden uplyne jeden rok od násilných nepokojů ve Velké Británii. Ty začaly loni 30. července v Southportu, rozšířily se do ostatních měst v Anglii a Severním Irsku a pokračovaly až do 5. srpna. Spouštěčem byl brutální útok na taneční lekci pro děti o den dříve, kde byla ubodána tři děvčátka, ve věku 6, 7, a 9 let, a další byla vážně zraněna. Vrah, v té době sedmnáctiletý, Axel Rudakubana byl rozený Brit, jeho rodina však přišla do země ze Rwandy z řad křesťanských Tutsiů.

Pravda mě nezajímá

„Legenda, loser, Londýňan.“ Těmito slovy popisuje sám sebe Baxter Dury. Syn punkové ikony Iana Duryho, britský muzikant a antihrdina vlastních příběhů, si nikdy nehrál na spasitele ani morální policii. V rozhovoru pro Echo mluví třeba o tom, proč se odmítá stavět do role politického komentátora, proč nevěří na upřímnost, ale i o třídních rozdílech, toxické maskulinitě, Instagramu či o tom, co s námi dělá svět, kde každý může zobchodovat své trauma. S Baxterem jsme spolu nemluvili poprvé, proto si tykáme. Pokud jste ho ještě nezažili naživo, máte příležitost – v sobotu 26. července vystoupí na brněnském festivalu Pop Messe.

Lidská inteligence se přeceňuje

„Umělá inteligence je výtvorem mimozemské, nadřazené inteligence, která je přímo mezi námi a nepochází z dalekého vesmíru,“ řekl v nedávném v rozhovoru pro Noema Magazine historik Niall Ferguson. „Vždy jsme si představovali, že mimozemšťané přijdou z jiného světa. Ukazuje se však, že je vytvoříme sami a obdaříme je inteligencí, která nás nakonec předčí. Měli bychom být velmi opatrní, kam tohle nejspíš povede. Přinejmenším riskujeme, že budeme sdílet osud koní. Nahradíme sami sebe tak, jak jsme kdysi nahradili koně.“

Bulšit jako nešvar předvolebního klání

Do voleb nezbývají ani tři měsíce a nelze si nevšimnout podivné kvality, která letošní klání provází: bezobsažnost. Ani jeden ze dvou favoritů zatím nezveřejnil program – s tím si máme počkat až na září – a ačkoli billboardy s vágními hesly stojí a kandidáti objíždějí republiku, nedá se říct, že by se nějak věcně diskutovalo o konkrétním směřování země, o reformách, jež je třeba prosadit, o daních, o rozpočtu a podobně, což by volič, zvlášť je-li nerozhodný, už v této chvíli očekával.

Božská míra byla neblaze překročena

Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce.

Poprask na globální vesnici

Asi jste tu historku zaznamenali. Existuje kapela jménem Coldplay, je docela populární. Její koncert dokrášlují projekce na velké obrazovce, říká se jí jumbotron. V jednom okamžiku přenášel záběr ze skyboxu, lóže pro prominentní hosty. Objevili se na něm pán a paní, kteří se k sobě, řekněme, velice měli. V okamžiku, kdy si uvědomili, že jsou vystaveni pohledům všech těch tisíců lidí kolem, se velmi vylekaně pokusili dostat ze zorného pole kamery, vypadali při tom velmi komicky, v dané situaci dost dobře není možné vypadat jinak.

Prsten moci nové doby

Všechno se mění. Poslední dobou poněkud rychleji, dramatičtěji a možná i fatálněji. Galadriel, elfka z Tolkienových příběhů, pronáší v úvodu k filmové verzi Pána prstenů monolog, který je zjevně platný nejen pro Středozem, ale i pro náš svět. Přeloženo z elfštiny říká: „Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v zemi. Tolkien ve své fantazii načrtl příchod doby temna, kdy všemu vládl jediný prsten moci. Naše společnost možná spěje k něčemu podobnému. Dominantně ji dnes formují dvě věci: technologie a politika. . Cítím to ve vzduchu. Mnoho z toho, co kdysi bylo, je ztraceno.“

Průzkum: Češi mají nejraději Čechy. Kdo naopak skončil nejhůř?

Z národnostních skupin v Česku jsou nejméně populární Romové, po nich následují Arabové a Rusové. Vyplývá to z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR (CVVM). Vztah obyvatel Česka k Ukrajincům, jejichž podíl v zemi v posledních letech stoupl kvůli příchodu lidí prchajících před ruskými okupanty, je většinou neutrální. Nejvíce pozitivních hodnocení v průzkumu mají Češi a po nich Slováci. Lidé měli v průzkumu uvést svůj vztah ke 14 národnostním skupinám žijícím v Česku.

Drobná přímluva za návrat public shamingu

Po dalším abnormálně teplém jaru a katastrofálně horkém červenci, což se poznalo tak, že byla zima a pořád pršelo, konečně vylezly paprsky. To je dobré. Na konci paprsků jsou letní těla jim vystavená. To už tak dobré není. V zimě si lze ještě leccos namlouvat. Holá pravda letních těl zabíjí poslední molekuly důvěry v to, že to s námi ještě dobře dopadne. Zabije je tak, že si na ně lehne a pak je rozmačká. Ale co už. Národ tekutého chleba si v plavkách nezaslouží vypadat líp. Body positivity se v české kotletě nějak zásadně prosazovat nemuselo.

Lotyšsko se zbavuje Rusů. Oznámilo deportaci dalších 841 ruských občanů

Lotyšsko vydalo varování před deportací dalších 841 ruských občanů z důvodu neznalosti lotyštiny. Ruští občané s povolením k pobytu v Lotyšsku museli do konce června požádat o status trvalého pobytu v Evropské unii. K tomu museli složit zkoušku z lotyštiny. Na začátku roku 2024 bylo na seznamu pro deportaci 1167 Rusů, z nichž 70 % bylo starších 60 let, informuje stanice Deutsche Welle (DW). Dalších 841 ruských občanů obdrželo varování před deportací z Lotyšska.

Zpívat, ale nemluvit

Český film Sbormistr režiséra Ondřeje Provazníka je vzácný příklad díla, o němž média unisono referují jako o velmi dobrém. A člověk se na něj vypraví a zjistí, že skutečně velmi dobré je, že všechny ty aplausy vstoje a pochvalné recenze mají nějaké opodstatnění. Je to taky film, který nejde snaživě naproti diváckým očekáváním, což se v tomto případě dá považovat za přednost. Plakáty na Sbormistra publiku sdělují, že film „inspirovaly skutečné události“, což může Provazníkův snímek přiřazovat do početné skupiny velmi populárních true crime filmů a seriálů.

Když vědci kazí vědu

„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové.

Musíme zavést klouzavé letní prázdniny

Začaly letní prázdniny a masy dovolenkářů se daly do pohybu. Populární destinace pod návalem turistů často trpí a místní si stěžují, že se tam nedá žít. Města zavádějí regulace, snažící se počet návštěvníků omezit. O fenoménu, pro který se v poslední době vžilo označení overturismus, debatovali ředitel agentury CzechTourism František Reismüller, místopředseda Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a odborníci na cestovní ruch Nora Dolanská z Metropolitní univerzity Praha a Miroslav Rončák z Vysoké školy ekonomické.

Téměř dvě třetiny dospělých míní, že regulace alkoholu má být přísnější

Téměř dvě třetiny dospělých míní, že by v Česku měla být přísnější regulace alkoholu. Většina dotázaných by byla pro zákaz propagace alkoholických nápojů na akcích pro mladé, pro omezení reklamy či prodeje na benzínových pumpách a v automatech či pro zrušení daňové výjimky pro tiché víno. Ukázal to průzkum think tanku Ministr zdraví, který v dubnu provedla společnost Behavio. V dubnu jí odpovídala tisícovka lidí. Zjištění jsou reprezentativní.

Docent svobody

Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk.

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Jak se z vlků stali beránci

Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli.

Už ani elity nevítají migranty

Jestli se nějaké médium dá považovat za hlas světové elity, je to týdeník The Economist. Od svého vzniku v roce 1843, kdy byl založen za účelem propagace volného trhu, je považován za tribunu „rozumného středu“, odmítající extrémní pozice jak na levici, tak na pravici. Jeho poměrně vysoká cena zaručuje, že ho čte především vyšší třída, politici, podnikatelé a kapitáni průmyslu. Když tedy tento magazín umístí na přední stránku titulek „Zrušte azylový systém“, je to signál velkého posunu na vrcholu společnosti.

Hranice naší výdrže: migrace a dominový efekt

Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“.

Abychom nedopadli jako v Koreji

Data Českého statistického úřadu (ČSÚ) jsou neúprosná. Za první čtvrtletí letošního roku se oproti prvnímu čtvrtletí 2021 v České republice narodilo o 35 procent dětí méně (18 tisíc). Úhrnná plodnost spadla z 1,85 k 1,37 dítěte na ženu. Už to mělo vyvolat rozruch, který se ale dostavuje, teprve když někdo upozorní na mezinárodní studii, podle níž české ženy očkované mRNA vakcínou proti covidu-19 rodí o třetinu méně často než ženy neočkované. Jedním z autorů studie je disentní český matematik Tomáš Fürst. Naopak Tomáše Sobotku bychom si mohli představit jako typického představitele vědeckého establishmentu.

Pravda paní Pohlové aneb Normální lidé „hejty“ nepíší

Pronikavost slavného výroku paní Věry Pohlové „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“ z roku 1999 se prokazuje po každé události, na kterou je možné mít vypjatý názor. Okamžitě se jím „všechny ty internety a počítače“ (paní Pohlová v roce 1999 ještě neznala „sociální sítě“, ale myslela je) zaplaví, okamžitě se přes ně přeleje vlna hnusu a nechutností, špinavý proud lidského kalu a zloby. A může jít o tak rozdílné skutečnosti, jako je tragická smrt slavné horolezkyně nebo obvinění kontroverzního politika ze zavrženíhodných skutků, které se měly odehrát před patnácti a snad i více lety.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.