Čechy a Slováky mnohé spojuje, jsou si blízcí natolik, že pro mnohé z nich není problém žít v jedné i druhé zemi. Což je milé a není na tom potřeba nic měnit. Ale zároveň mají Češi a Slováci jinou politickou identitu, a proto se koneckonců Československo rozdělilo. Naše civilizace pro to nemá příliš použitelný pojmový aparát, celá poválečná éra evropské integrace se nesla v duchu zdůrazňování primátu „people to people“ kontaktů s nedořečeným, ale nepochybným záměrem postupného odumírání národních států (o to víc, že to mělo svou specifickou roli v západoněmecké Ostpolitik vůči Východnímu Německu – obrušování tvrdosti německého rozdělení prostřednictvím různých opatření für die Menschen, pro obyčejné lidi). Ale politická společenství mají svou reálnou existenci a letmý pohled na českou a slovenskou scénu to ilustruje velmi dobře. Lze si obtížně představit, že by nějaký výrazný slovenský politický lídr, ať už Fico, nebo třeba Matovič, slavil podobný úspěch mezi českými voliči či že by šlo v Česku postavit stranu na principu „obyčejných lidí a nezávislých osobností“, abychom použili ten nejbizarnější příklad.

To je, zřejmě proto, že česká společnost je už století relativně dost pokrokářská, popis, který má u nás znatelně menší použitelnost než na Slovensku nebo třeba v Polsku. Nezaměňujme tento popis s realitou; i v Polsku kdysi tamní sekulární liberálové bojovně zastávali postoj, jenž byl parafrázován jako „abychom mohli stavět dálnice, musíme přestat stavět kostely“, a nakonec navzdory střídání konzervativních a liberálních vlád postavili víc dálnic než my. Ale popis, konceptualizace jsou v politice důležité.

Jisté publikum pro větší česko-slovenskou politickou blízkost asi i u nás existuje. Ale máme podezření, že větší roli v tom hraje pro lidi nevybavené znalostí angličtiny možnost rozšířit si obzor diskurzu a zvýšená tendence k nostalgii, již lze u nich taky očekávat. Ale důležitější než strana poptávková tu bude strana nabídková. Komerční populisté typu Okamury hledají témata, jež by na jejich příznivce zabírala, a ta pak forzírují. Pokud se vyskytne reálná shoda postojů, třeba vůči Ukrajině, je jen dílčí.

V oficiálních česko-slovenských vztazích ovšem vytrvale strašila jako něco, s čím by se mělo nějak pracovat a dávat tomu nějaký praktický výraz. Takže se organizovaly symbolické akce jako společná jednání české a slovenské vlády. Reálných výstupů bylo méně a nechyběly mezi nimi i společné příležitosti ke korupci (kdo zapomněl, může si vygooglit „Marek Dalík Miroslav Výboh Pandury“). Nedávno tradice těch společných zasedání posloužila jako materiál pro zcela bezobsažný, symbolický spor, když se je Fialova vláda rozhodla zrušit a opozice spolu s influencery na sítích z toho podle očekávání našlehala téma.

Někteří čeští pětikoaliční politici se i vypravili podpořit slovenskou opozici přímo na předvolební mítinky, zcela nedotčeni vědomím, že česká tendence poučovat mladší bratry, co mají dělat, je na Slovensku dvojsečná a polarizující. Jiní se vyjadřovali ke slovenským politickým bojům s granulární znalostí a emocionální investicí, jako by se ty události odehrávaly u nás.

Nejnověji vyrazili parlamentní funkcionáři nové garnitury na Slovensko a přivezli si skvělý nápad – vydají usnesení o Benešových dekretech. Protože na Slovensku to téma začali řešit, vytáhla ho tam opozice, vláda na to opáčila, že o tom vůbec nehodlá diskutovat, a chystala se i oprášit deset let staré usnesení o tom, že o tom vůbec nehodlá diskutovat. A proto by i zahraniční výbor naší Poslanecké sněmovny měl mít usnesení o Benešových dekretech, protože Česko a Slovensko jsou zřejmě něco jako spřažená táhla, bez ohledu na to, že v jedné zemi jde o Maďary a rozhodli se tam udělat problém a v druhé o Němce, a nemají v kalendáři žádný aktuální problém. Podstatu věci bezděky vyjádřil poslanec Rajchl z klubu SPD: „Za mne se jedná o extrémně živou věc. Kdyby to nebyla živá věc, tak o ní teď nediskutujeme a nediskutují o ní na Slovensku.“ Jen obrátil kauzalitu. Živá věc to není, a kdyby o ní nezačal diskutovat on – a Slováci –, tak o ní nikdo nemluví.

Po desetiletí platilo, že ve spořádaných zemích mají politici své domácí spory a v zahraniční politice se snaží hledat společný národní zájem a před zahraničím pokud možno vystupovat jednotně. Zejména to platí pro činitele zákonodárných sborů, jež nereprezentují jen vládní většinu, ale všechny občany. Teď nový předseda sněmovny Okamura, aby ukázal, že je nová doba, přivezl na Slovensko parlamentní delegaci, složenou výhradně z vládních poslanců. Takže se poslanci českých opozičních stran vypravili sami do Bratislavy a pojali to jako spanilou jízdu. KDU-ČSL vystavila fotografii delegace, přichystané k nástupu do rychlíku, na svém twitterovém účtu se slovy „Nic nás nezastaví“, aniž by cokoli takového hrozilo, tedy pokud by nedošlo k železniční výluce. I oni zase jednali jen s opozičními poslanci a domů se vracejí s trofejí – dopisem od předsedy Slovenské národní rady, který se s nimi odmítl setkat.

Nechcete toho nechat?