Jaké jsou hlavní zrady otcovství? Jednak musíte navštěvovat manželčiny příbuzné. Dítě vás také připraví o čas na práci, nejspíše i soustředění. Navíc se bojíte, že své potomky neuživíte. Takto uvažoval Charles Darwin, který si otázku, zda se stát otcem, položil systematicky: sepsal si seznam pro a proti. Dětí měl nakonec deset. Ne proto, že by objevil více pozitiv. Spíše připadl na jednu výhodu, která převálcovala všechna negativa. „Jak nesnesitelné strávit celý život jako bezpohlavní trubec – jen pracovat a nic z toho,“ napsal. Tento příběh je jedním z těch, které americký historik Augustine Sedgewick vypráví ve své letos vydané knize Otcovství. Zdaleka nejde jen o portréty slavných mužů – autor vysvětluje historické okolnosti, z nichž se zrodilo dnešní pojetí otcovství, provádí sociologickou analýzu toho, jaké nároky na otce klademe, a zároveň přináší osobní výpověď o hledání vlastního otcovství v současné Americe.

Začněme historickým rozměrem vaší knihy. Tvrdíte, že otcovství bylo nejdelší dobu chápáno jako forma moci – nad lidmi, věcmi, domácností –, a proto vyvolávalo konflikty: lidé se proti podrobení bouří. Je to právě tato souvislost mezi otcovstvím a mocí, kterou se současná kultura snaží odstranit?

Jednoznačně. Ale především chci zdůraznit, že otcovství je ústředním pojmem, skrze který západní kultura – možná kultura vůbec – uchopuje moc a autoritu. Přinejmenším na Západě funguje otcovství již dlouho jako dominantní metafora stvoření, počátků, ba samotných dějin. Přitom víme tak málo o tom, kde se tato metafora vlastně vzala. Nejstarší doklady oslavují spíše mateřskou moc; takové artefakty sahají přibližně padesát tisíc let do minulosti. Symboly otcovské autority se objevují výrazně později.

Zmiňujete, že otcovství mohlo vzniknout kolem doby, kdy bylo vynalezeno písmo.

Mnoho přelomových institucí vzniklo zároveň: písmo, soukromé vlastnictví, stát, monoteistická náboženství. Vzestup otcovské autority se zdá být součástí tohoto souboru změn. Někde mezi světem před padesáti tisíci lety, v němž je otcovství sotva patrné, a světem před deseti či pěti tisíci lety, kdy se objevuje písmo, se otcovství objevuje na scéně a stává se určujícím principem společností. A my stále nevíme, proč.

Máte nějakou teorii?

Možná je to nakonec prosté: význam žen byl vždy zřejmý a nezpochybnitelný – dávaly život. Zato proniknout do tajemství reprodukce, pochopit, jak jediný pohlavní styk může vést o měsíce později k porodu, představovalo obrovskou výzvu. Po většinu lidských dějin jsme sex s těhotenstvím neuměli jednoznačně propojit. Role otce tak byla méně zřejmá než role matky, a muži proto vytvářeli propracované příběhy, jimiž svou pozici ospravedlňovali. A nutno říct, že sahali rovnou k božské moci, s níž se ztotožňovali. Základní otcovská teze se stále opakuje: Poslouchej mě a budeš v bezpečí; vzepřeš se mi a není ti pomoci. Jenže smrtelník takové božské roli nemůže dostát – a otec tak nevyhnutelně selhává. Kdykoli se otcovský příslib ochrany stane natolik neudržitelným, že je to zřejmé všem, rodí se nové představy. Dnes se v takovém přechodném období nacházíme. A protože je naše identita, osobní i společenská, postavena na otcovském archetypu, otřásá se celá společnost.

Je to dobře?

Rozhodně. Patriarchát, respektive otcovství jako struktura moci je pravděpodobně tou nejstarší podobou sociální nerovnosti. Důvodem, proč je tak mocný, ale i nestabilní a zpochybňovaný, je fakt, že je již na první pohled absurdní. Je přece směšné, aby jedné skupině lidí náležela autorita jen proto, že se narodili jako muži. Tato absurdita tkví v samé myšlence patriarchátu. Není divu, že byl vždy zmítaný takovým napětím.

Než se k tomuto bodu vrátíme, chci zdůraznit druhý klíčový rozměr vaší knihy. Zdůrazňujete, jak Cicero, Augustin, Darwin, Freud své děti milovali. Při četbě mě napadlo, zda na minulost neprojektujeme falešný obraz. Máme sklon představovat si otce jako emocionálně odtažité, možná i proto, aby vyniklo naše moderní, citově založené pojetí. Ve veřejné diskusi často zplošťujeme, i pojmem patriarchát, mnohem vrstevnatější historický obraz a muže pak vyobrazujeme jako tyrany.

Ano, být otcem bývá synonymem pro jednu z nejhlubších podob lásky. A ta samá láska pomáhala udržovat patriarchát. Kdyby byl otec pouze tyran, patriarchát by nevydržel. Přetrvával právě díky tomuto spojení lásky a autority. Otcové jako by říkali: Miluji tě; a také vím, co je pro tebe nejlepší. A díky své lásce tě k tomu smím donutit. Tato směs ochrany a kontroly, moci a lásky je zdrojem obrovské otcovské moci i jejího přetrvání v lidské představivosti a společnosti.

Poznamenáváte, že patriarchát mohl vzniknout jako reakce na existenciální nejistotu – něco, co často přehlížíme, když si jej představujeme pouze jako hrubou sílu. Jedním z příkladů, který v knize rozvíjíte, je obávaná mužská neplodnost.

Často máme sklon myslet si, že neplodnost je i historicky záležitostí ženy, ale když se na věc podíváme zblízka, vidíme, že obava o plodnost určovala životy takových osobností, jako je třeba Jindřich VIII. Otcovství navíc rozhodovalo o politickém statusu. Ve starověku se plnohodnotného občanského života mohli účastnit pouze otcové.

Jedním z vrcholů vaší knihy je kapitola o svatém Augustinovi, který rozvíjí doktrínu o dědičném hříchu. Je pozoruhodné, že dle jeho koncepce je to otec, kdo dětem předává hřích. Uprostřed patriarchálního systému na sebe muž bere plnou odpovědnost za zlo.

Augustin žil ve světě, kde moc náležela mužům. Církve vedli muži. I Bůh byl představován jako muž, což není nic samozřejmého. Raní křesťané vyobrazovali Boha jako ztělesnění mužských i ženských aspektů, ale ta podoba křesťanství, která se v té době objevila – a kterou utvářel i svatý Augustin –, určovala Boha jednoznačně jako otce. Logika byla zřejmá. Pozemští otcové měli velkou moc, ale také viděli, jak nedokonalí jsou. Nebyli schopni ochránit své děti před zlem. To, že muži předávali hříšnost, je opravňovalo k tomu, aby ostatní přiměli vstoupit do církve. Omylnost a nedokonalost mužů byla proměněna v argument, že právě oni mají lidi směrovat ke spáse. To, že se otec v kontextu domácnosti pozdvihl na božskou funkci, znamenalo, že směl trestat, nikoli však z krutosti, ale z lásky.

Až do moderní doby byly spisy o výchově a vzdělávání také psány pro muže, ne ženy. Změnilo se to až v moderní době.

Ano, až do devatenáctého století platili za primární rodiče otcové. Což je patrné i v případě Augustina. Když se rozešel se svou partnerkou, syn zůstal u něho. Tak tomu bylo po staletí, až do devatenáctého století, kdy osvícenecký důraz na rovnost umožnil ženám poprat se o uznání. Ženy v tomto boji zdůraznily svou pečující a milující roli a vybojovaly svou roli v domácnosti. Málo se ví, že i to si ženy musely vybojovat. Jejich morální autorita v domácí sféře jim dala dosud nevídaný vliv.

Což je přesně to, čeho se dnes chtějí zbavovat.

Ano, ten samý ideál je také nesmírně omezoval. Definovat ženy jako přirozeně pečující posílilo jejich postavení, ale omezilo jejich působnost na úzkou společenskou roli. Ale samozřejmé také je, že pokud jde o posun od otce k matce jako primárnímu rodiči, rozhodující byla industrializace, která rozbila domácnost. Otec začal pracovat mimo domov. Teprve nyní se objevuje idea živitele rodiny; muž je nyní „breadwinner“. To dříve nedávalo smysl. Každý si dělal svůj chléb doma. Najednou o něj muž musel usilovat na trhu.

Další rozměr otcovství, který modernita mění, je intimita. Ve dvacátém století se sexualita stává nejen viditelnější, ale také ústředním prvkem toho, jak si představujeme naplnění a dospělost. To mě přivádí k paradoxní postavě Freuda: po narození svého šestého dítěte se ve čtyřiceti vzdal sexu, právě když začal tvrdit, že sexualita je jádrem lidského života. Co když nás naše moderní zaměření na sexualitu jako středobod intimity činí slepými vůči jiným formám blízkosti, které byly dříve možná důležitější?

To je zajímavý postřeh, ale mějme na paměti, že Freud byl zvláštní případ. Trápila ho impotence. Intimita a sexualita mu způsobovaly neskutečný stres. Kolem čtyřiceti měl navíc dojem, že selhal. Snažil se zformulovat převratnou myšlenku, po vzoru Darwina, kterého tolik obdivoval. Našel ji v sexu, a jak víme, formuloval všeobsáhlou, bombastickou teorii, v níž spojil fyzické a psychické potíže se sexuální dysfunkcí. Jeho myšlenky byly odvážné a provokativní, ale možná více než u jiných myslitelů vidíme, jak moc vycházely z vlastních bolestivých zkušeností.

Jednou z jeho nejvlivnějších myšlenek je, že se dítě – zejména chlapec – musí vzbouřit proti svému otci. To se ozývá ve vaší kapitole o Bobu Dylanovi. Má dobrého otce, proti kterému povstane. Takový rebel bez příčiny. Nad touto kapitolou jsem uvažovala, zda naše moderní očekávání, že adolescent musí mít konflikt s otcem, není fikcí, která sama konflikty vytváří.

Freud netvrdí jen to, že se dospívající nesmí obávat střetu s otcem. Ono to funguje i opačně. Freud učinil přijatelným, dokonce nezbytným, aby otcové byli nenáviděni. Takže pokud mě dítě v určité fázi nezačne nenávidět, měl bych se zamyslet, kde se stala chyba. Oboustranná nenávist se stala znakem zdravého vývoje. A ano, podezření, že tento příběh konflikty spíše vytváří, než vysvětluje, sdílím.

Ve Freudově pojetí je otec vskutku tyran. Vy však máte za to, že se takové pojetí v druhé polovině dvacátého století stalo neudržitelné.

Američané tento obraz odmítli během studené války. Tehdy nestačilo mít nejlepší domy, auta, kuchyně – i rodina musela zářit. Tyranským otcům se prostor zúžil a na scéně se objevuje „daddy“, táta, který již nevystupuje jako přísná autorita, ale jako kámoš a společník. A i v tomto případě jde o ideál, kterému se muži marně snaží dostát. To je ostatně jedno z poselství mé knihy: ideály jsou mnohdy natolik náročné, že se jich lidé raději vzdají, než aby čelili selhávání v jejich naplňování. Sám jsem přesvědčen, že nás dnes spíše ničí. Ať muži skončí s těmi svými věčnými průpovídkami, co kdo má dělat. Ať se konečně naučí naslouchat druhým a brát vážně i někoho krom sebe sama.

Co námitka, že kultura formovaná patriarchálními ideály přinesla navzdory všem nedostatkům také mimořádné úspěchy – ve vědě, v umění i ekonomice? Neobáváte se, že když se vzdáme tohoto staršího ideálu, o něco podstatného přijdeme?

Neobávám. Vezměme si příklad Spojených států, které tvoří podstatnou část západní civilizace a drahnou dobu se prezentovaly jako vrchol bohatství a kultury. Máte pravdu, že tyto úspěchy byly dosaženy v patriarchátu, já bych však dodal: i navzdory patriarchátu. Představte si, čeho by bylo možné dosáhnout, kdyby všichni přispívali za rovných podmínek. Dnes se hodně diskutuje o tom, že ženy porážejí muže ve vzdělání i na trhu práce. Někteří muži na to reagují útěkem do minulosti. Chtějí ženy zahnat zpět do domácnosti. Ledacos spíše svědčí pro to, že bychom si těch žen měli vážit: vždyť jejich úspěchy jsou nyní základem úspěchů kultury i ekonomiky. Společnosti nevzkvétají tím, že se omezují okruhy těch, kdo se smějí účastnit, ale tím, že se jejich řady rozšiřují.

Četní myslitelé, třeba německý sociolog Andreas Reckwitz, tvrdí, že úspěchy žen jsou dnes viditelnější, protože se svět změnil: již se nespoléháme na fyzickou sílu a technologie nahradila velkou část manuální práce, kterou často odváděli muži. Tato změna otevřela nové příležitosti, zvláště ženám, které bývají schopnější v komunikaci, na níž dnes svět stojí, aspoň ten západní.

To je asi pravda. Ale víte, co by mi přišlo skvělé, zejména v dobách, kdy nám muži dělají starosti? Ti muži by se mohli naučit širokou škálu dovedností, díky kterým by byli úspěšným ženám co platní. Třeba by se mohli vrhnout na vaření. Mohli by začít uklízet, pracovat na zahradě, trávit volný čas s dětmi. Muži po generace očekávali, že to dělají ženy. Pokud se nyní cítíme ohroženi tím, že ženy vstupují do oborů, které jsme dosud ovládali my, pak mám pro nás výtečnou zprávu: doma je fakt spousta smysluplné práce. Starat se o domácnost je navíc krásná, důstojná disciplína. Kdyby se o ni upřímně zajímalo i více mužů, prospělo by to všem – v neposlední řadě těm mužům.

A nebylo by to ani nic nového. Ve své knize citujete Martina Luthera, který v roce 1523 napsal: „Když otec pere plínky nebo vykonává jinou podřadnou práci pro své dítě, Bůh se se všemi svými anděly a stvořeními raduje.“ Ale my moc nevidíme, že by se muži vrhali na přebalování, spíše se stáváme svědky poklesu porodnosti napříč západním světem. Je otcovství vůbec atraktivní?

Jednoznačně, stát se otcem je jedním z největších darů. Na tom se nezměnilo zhola nic, ale my jsme – a teď mluvím jako Američan – vybudovali společnost, ve které je obtížné už jen existovat. Nemoc, vzdělání či vlastní bydlení mohou být ekonomicky zničující. Je obtížné uživit jednu osobu, natož přivést na svět nové lidi. Otcovství je hluboce obohacující, ale i hluboce trestající zkušenost. Problémem není samo otcovství, ale společnost, v níž se muž má stát otcem. Kdyby se člověk na každém rohu nemusel obávat bankrotu, kdyby náš svět nebyl natolik trestající, lidé by zcela jistě rádi na svět přiváděli nový život.

Rozumím, jak tíživý musí být ekonomický tlak. Ale třeba už váš portrét Charlese Darwina ukazuje, že i on se neustále obával chudoby, neschopnosti postarat se o svou rodinu, stejně jako otcové po celou historii, a přesto měl děti. Darwin hned deset. Ekonomika asi není jediná proměnná…

Samozřejmě, ale tehdejší sociální struktura byla odlišná. Děti mohly fungovat jako svého druhu zdroj. To dnes neplatí. Víte, při psaní knihy jsem se hodně vzpíral myšlence, že lze vše vysvětlit penězi. Do rodičovství přece promlouvá tolik zřetelů. A přesto platí, že pocit jistoty nebo základního bezpečí mění vše. Podívejte, lidé na Trumpových shromážděních skandují „Daddy is home“. Což není novinka, léta mu říkají „daddy“.

Což je podivné.

Ale ti lidé tím vyjadřují něco hlubokého: touhu, aby o ně bylo postaráno. Není snadné si tuto potřebu přiznat a v jistém smyslu je důležité, že toho jsou schopni. Špatnou zprávou samozřejmě je, že o ně postaráno nebude. Musíme se přestat spoléhat na „taťku“, který nás chrání, ať v politice, nebo doma. Spíše by bylo záhodno vytvářet společnost, v níž se o sebe budeme starat vzájemně.

Knihu uzavíráte scénou, v níž se svého osmiletého syna ptáte, kdo je pro něj otec, a on odpovídá, že táta je ten, kdo je „vtipný a umí objímat“. Vy nad touto definicí váháte.

Ano, váhal jsem, protože jsem měl za to, že mluví o své matce. Nenapadlo mě, že by se otec dal takto definovat. Ale pak jsem si uvědomil, že to mohou být i mužské vlastnosti – a že i já mohu být svému synovi takovým otcem.

Nedovolila bych si posuzovat váš vztah se synem. Ale připomněl jste mi nyní italského psychoanalytika Luigiho Zoju. Ve své knize Soumrak otců (2022) tvrdí, že děti potřebují dva archetypy: pečující matku a náročného otce, který dítě konfrontuje s mezemi a neúspěchy. Dokonce tvrdí: „Otec učí dítě umírat.“ To je tvrdý obrat, kterým míní, že otec připravuje dítě na pocit zmaru, zklamání, tíhu. Zoja přitom výslovně podporuje emancipaci žen, ale trvá na tom, že oba archetypy jsou nezbytné.

Představa přísného otce je velmi stará. Souhlasím s tím, že člověk, který vás tlačí k výkonům a podněcuje vaše schopnosti, navzdory bolesti, je nesmírně cenný. Jen mi nejde do hlavy, proč by tato úloha měla připadnout výhradně otcům. Nevidím pro takové dělení žádný důvod, leda by byla jedna role spojena se statusem a druhá nikoli. Syna navíc vychovávám sám. Musím zastat obě role, stejně jako třeba samoživitelky, které své děti rozvážejí po sportovních kroužcích.

Vy svého syna vychováváte zcela sám, nebo máte střídavou péči?

Ano, máme střídavou péči.

Jak se vám v tom daří?

Dobře, měli jsme to tak nastavené od samého začátku. Když byl syn menší, bylo to fyzicky fakt náročné. Teď zas zažíváme jiný typ stresu. Být svobodným rodičem je mimořádně nákladné. Manželské páry mají v USA velké daňové výhody, což se nás netýká, navíc každý udržujeme svou domácnost. Ale to nejtěžší nakonec stejně je, že už to končí. Mám dojem, že můj syn dětství odrůstá. Je mu osm, ještě mě občas chytne za ruku, ale cítím, že mu to už dlouho nevydrží. Což není snadné.

Jak vás otcovství proměnilo?

Musel jsem přehodnotit, co je to dobrý život; znovu si položit otázku, kým chci být. Což je nakonec důvod, proč jsem se do knihy vůbec pustil. Když se syn narodil, propuklo hnutí MeToo, sexuální skandál kolem Billa Cosbyho. I to hrálo roli. Ostatně nejsem nijak výjimečný – mnoho lidí se ptá, co to znamená být otcem. Ale v rodičovských příručkách jsem odpovědi nenašel. Rozhodl jsem se tedy obrátit na historii. Chtěl jsem pochopit, jak jsme se ocitli v bodu, v němž nyní stojíme.

Co jste se z historie dozvěděl?

Hlavně to, kým nechci být. Při studiu různých tradic jsem si uvědomoval jejich slepá místa a hledal vlastní cestu, jak být otevřenějším, shovívavějším a příjemnějším otcem. Je to samozřejmě nikdy nekončící výzva. Ale díky svému synovi na ni naštěstí nejsem sám.

Jednou z nejzdařilejších kapitol je podle mě ta o Charlesi Darwinovi. Na smrtelné posteli žádá svou ženu: „Řekni mým dětem, ať nikdy nezapomenou na to, jak hodné na mě byly.“ Vy dodáváte: „Darwin nevyjadřuje vděčnost, ale otcovskou hrdost. Měl za to, že takřka vše lze zdědit, ale lidskost je třeba se naučit.“ Co z toho, co nelze zdědit, byste rád předal svému synovi?

Dobrá otázka… Nejvíc bych si pro něj přál to, co on naučil mě: schopnost být ve vztahu přítomen. Naučil mě naslouchat – to byla jeho lekce – a doufám, že si to ponese s sebou a možná to jednou jako otec předá dál svým dětem. Navíc mám pocit, že se tu dotýkáme širší společenské otázky. Nacházíme se v okamžiku, kdy se rozhoduje o tom, zda umíme být pozorní. A nejdůležitější věc, kterou mě moje dítě naučilo, je, jak významná je pozornost.