Tag: společnost

Články k tagu

Devadesátky už znova nebudou

Jako protiklad v mnohém upjatého a opatrného dneška se v současné veřejné debatě často používají devadesátá léta. Léta oslabení kontroly a dohledu, neomezované svobody projevu, spontánnosti a aktivity – alespoň tak vypadají v líčeních nostalgických pamětníků, tehdejších mladíků a mladic, z nichž se po desetiletích stali rozhněvaní staří muži a ženy. Vlastně by se dalo říct, že za protestními náladami a voláními po radikální změně zdejší a třeba i evropské politiky jsou dvě v mnoha ohledech protichůdné nostalgie. Osmdesátková a devadesátková.

„Miluji vůni deportací po ránu.“ Trump naznačuje vyslání armády do Chicaga

Americký prezident Donald Trump zveřejnil na své sociální síti Truth Social obrázek sebe sama, kde je stylizován jako postava Roberta Duvalla ve filmu „Apokalypsa nyní“, vietnamském válečném velkofilmu o vyznamenaném americkém důstojníkovi, který se ztratil hluboko v kambodžské džungli. Na obrázku AI je nápis „Chipocalypse Now“. Trump tak jasně naznačil, že by mohl poslat do ulic kriminalitou zmítaného města Chicaga Národní gardu, jak to udělal ve Washingtonu.

Lockdown jako stav ducha

Od začátku covidové pandemie a souvisejících lockdownů začátkem roku uplynulo pět let. V těch časech se zrodil dnešek, nebo v nich aspoň prudce akcelerovaly trendy, které jsou pro tvář dneška určující, existuje na tom dokonce široká shoda, spor se vede jenom o to, co to tenkrát vlastně akcelerovalo a k čemu to vedlo. Covidové časy jsou ve veřejné debatě a vůbec veřejném životě přítomné na jednu stranu silně a na druhou skoro vůbec. Na sociálních sítích dál a dál běží hádky o „tradiční“ covidová témata.

Demokracie a náboženství ve věku interpretace

Tereza Matějčková rozvíjí v eseji Chybí demokracii Bůh? (Echo č. 22/2025) tuto myšlenku: „Demokracii a církev – téměř protipóly – v posledních dvou stoletích spojuje to, že ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? (…) věříme, (…) jako věříme třeba i tomu, že lidé si jsou rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení data? Nemáme data, jen příběh. A ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie.“

Když jste chudí, nejste svobodní, období komunismu nevnímám jako dobu temna, říká Konečná

Kapitalismus nemá oproti socialismu žádné výhody, chudí lidé akorát pomáhají elitám zvyšovat jejich získy. V rozhovoru pro Echo24 to řekla šéfka KSČM a volební lídryně Stačilo! Kateřina Konečná. Dodala, že kdo je chudý, stejně si nemůže užívat výhody kapitalismu, jako je svoboda cestování. Období komunismu nevnímá jako dobu temna a navrhuje, aby se zkoumáni tohoto období nechalo historikům. Vyjádřila se i k prioritám Stačilo! i k odmítnutým žalobám na jejich kandidátky.

Já už ve svém světě zůstanu

Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.

Únos státu

Následuje text o tom, že sněmovní volby bývají v mnoha ohledech méně důležité, než by si politicky angažovaný občan myslel. Letos se nám prodávají jako kosmický souboj Babiš–Fiala. Ale v důležitých ohledech jsou tyto volby spíš jen bojem o pozice. Fatální by ten boj začal být teprve tehdy, kdyby jeden z možných premiérů projevil odvahu udělat něco s hlubokým státem, konglomerátem ústřední správy a neziskového sektoru, jištěným zpravidla penězi a směrnicemi Evropské komise. Nebo kdyby si ten možný premiér k sobě pořídil menšího partnera, který tento český „deep state“ vnímá jako problém a bude ve vládě ochoten s ním jít do střetů.

Konec stoleté jistoty?

Velkou Británii znovu zachvátily protiimigrační protesty. Ale letos je situace jiná než loni v létě. Vláda i policie tehdy rázně proti násilným demonstracím zakročily, nyní je ale nedoprovází rabování a vypalování, takže se úřadům jeví jako bezpečnější. Táhnou se již několik týdnů a nezdá se, že by nějak utichaly. A zatímco loni s protesty chtěl být spojován málokdo, letošní mírnější podoba má mnoho zastánců v médiích i v politice. Epicentrem dění je nyní předměstí Londýna Epping, kam úřady do jednoho z hotelů umístily migranty čekající na vyřízení žádostí o azyl.

Zatčen kvůli slanině. Z Británie se stal dystopický stát

Britský zákon o veřejném pořádku z roku 1986 původně postihoval úmyslné urážlivé jednání. Novelizován ale postihuje chování, které v někom může pocit obav, obtěžování nebo úzkosti jen vyvolat – bez nutnosti úmyslu. V praxi to znamená, že k tomu, státi se zločincem stačí v Británii stále méně a méně. Tak například před týdnem policie zatkla mladého muže, protože prohlásil, že má rád slaninu. Ošklivá provokace padla během demonstrace proti stavbě ještě další mešity v západoanglickém městečku Dalton-in-Furness.

Češi už tráví v penzi v průměru téměř 25 let, doba pobírání starobního důchodu se opět prodloužila

Doba, kterou lidé tráví ve starobním důchodu, se loni zase prodloužila. V průměru trvala 24,74 roku, tedy skoro o 44 dnů déle než v roce 2023. U žen se v minulém roce penze meziročně protáhla průměrně téměř o 55 dnů, u mužů asi o 25,5 dne. Vyplývá to z nové důchodové ročenky České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Podle údajů se za posledního půl století čas v důchodu víc než zdvojnásobil. Od začátku tisíciletí je delší o pět let.

Solidarita mezi globalismem a lokalismem

Už je to 45 let. 30. srpna 1980 na baltském pobřeží, v Gdaňsku a ve Štětíně, došlo k uzavření dohody mezi stávkujícími dělníky a režimem. Totalitní režim poprvé podepsal se svým „lidem“ nějakou formu smlouvy, povolil vznik samostatných odborů – Solidarity. A vzhledem k tomu, že poskytnutí statusu nezávislých politických subjektů jde přímo proti logice totalitního státu, začal tímto i středoevropský „počátek konce komunismu“.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Proč se s těmi druhými vůbec bavit?

Ještě nedávno patřilo k často (i mnou) užívaným floskulím tvrzení, že je důležité, aby se v rozdělené společnosti lidé spolu – bez ohledu na to, kam v tom rozdělení patří – dál bavili. Zdá se mi, že tohle přesvědčení nebo aspoň sklon ho veřejně deklarovat poslední dobou slábne. V závěru hojně diskutovaného dokumentu Velký vlastenecký výlet říká jeho režisér Robin Kvapil, že ho zkušenost z natáčení na Ukrajině přivedla k tomu, že s lidmi pevně ukotvenými na druhé straně nemá význam se bavit a snažit se je přesvědčovat. Na podobně formulované stanovisko jsem narazil víckrát a přicházelo od lidí ze všech stran dnešních kulturních a dalších válek.

Východní Němci se neztotožnili se západní hymnou a vlajkou. Potřebujeme nové, zní z Levice

Německo by mělo změnit svou hymnu a vypsat referendum o podobě vlajky. V dnes zveřejněném rozhovoru s listem Rheinische Post k tomu vyzval místopředseda německého Spolkového sněmu Bodo Ramelow. Podle člena postkomunistické strany Levice a bývalého durynského premiéra se prý mnoho východních Němců nedokáže se současnou hymnou ztotožnit. Mnoho lidí žijících na východě Německa, podle Ramelowa "z mnoha důvodů" nezpívá, když se hraje současná německá hymna.

Evropa má problém: populace stárne, stále více lidí čelí riziku chudoby ve stáří

Chudoba ve stáří bude normou pro velkou část evropské populace, pokud nedojde k rozsáhlé reformě současné důchodové politiky, varuje evropský regulátor zaměstnaneckých důchodů. A protože evropská populace rychle stárne a porodnost klesá, náklady na financování důchodových systémů prudce stoupají, píše list Politico. „Každý pátý Evropan již nyní čelí riziku chudoby ve stáří,“ uvedla pro list Politico Petra Hielkema, šéfka Evropského orgánu pro pojišťovnictví a zaměstnanecké důchody (EIOPA).

Nešťastní panicové

Loňský průzkum CzechSex zjistil, že u nás 54,4 procenta mužů ve věku 18–25 let nikdy nemělo pohlavní styk, u žen to bylo 30 procent. Nízká míra sexuální aktivity u mladých lidí překvapila výzkumníky vzhledem k tomu, že příležitostný sex s sebou již dávno nenese společenské stigma a zdálo by se, že seznamování s široce dostupnými digitálními aplikacemi jako Tinder bude jednodušší než kdy předtím. To se ovšem evidentně neprojevuje v realitě tak, jak bychom očekávali.

A co děti? Pomyslel někdo na děti?

Starší řady seriálu Simpsonovi jsou zásobárna citátů dobře využitelných při debatě o prakticky každé otázce, včetně těch nejvážnějších. Když se dozvídám o záměru dánského předsednictví EU prosadit tzv. chat control, tedy plošnou kontrolu zpráv, jež si posílají uživatelé různých chatovacích aplikací, aby se tak zamezilo šíření dětské pornografie, hned mi jedna simpsonovská citace naskakuje. V tom seriálu se čas od času objevila postava maloměstské dámy, která ráda navštěvuje různá veřejná shromáždění, a když se tam rozproudí debata, pokaždé s patosem vzkřikne: „A co děti? Pomyslel někdo na děti?“

Britská bitva o vlajku

Rozpadá se Británie? To je otázka, kterou si vážně klade řada komentátorů a pozorovatelů ostrovního dění. Pravda, stejnou otázku si kladli před deseti a více lety, ale tehdy se týkala především možnosti, zda Skotsko vyhlásí nezávislost. Nyní ale narůstá napětí napříč Británií, často napříč městy. Poslední projev tohoto napětí je rozvěšování britských a anglických vlajek na veřejnosti, následované rychlou reakcí úřadů, které je zase strhávají. Epicentra boje o vlajku jsou dvě, druhé největší britské město Birmingham a londýnská čtvrť Tower Hamlets.

Duch hlubiny

Můžeme si představit skutečnost, ve které žijeme, jako hluboké moře. Nahoře fouká vítr, děje se spousta událostí, které se hladiny dotýkají a vyvolávají vlny. Všechno se neustále mění, co je chvíli veliké, vzápětí zaniká. Když se začneme nořit hlouběji, pohyb postupně ustává, co nahoře vyvolá velikou vlnu, v hloubce deseti metrů se odrazí daleko slabším pohybem. A když se ponoříme do hlubiny několika kilometrů, nepohne se vůbec nic, mnohakilometrová vrstva vody dokonale izoluje od veškerého hemžení na povrchu. Události na hladině řídí Duch doby, jeho působení je povrchové a krátkodobé, dokáže vyvolávat silné emoce, hýbat davy, umí svádět a ovládat.

Virtuální přátelství s AI je nakažlivé, varují vědci. Sehrává svou roli i v sebevraždách

Stále více lidí po celém světě má svého vlastního virtuálního přítele - chatbota s umělou inteligencí, se kterým si povídají, hrají hry, sledují filmy nebo si dokonce vyměňují lechtivá selfie. Podle nedávného průzkumu neziskové organizace Common Sense Media více než sedm z deseti amerických teenagerů alespoň jednou použilo AI společníka a více než polovina dotázaných se označuje za pravidelné uživatele, píše list Politico.

V zajetí pravdy filmových dokumentů

V Česku už několik dní rezonuje snímek Velký vlastenecký výlet, který popisuje výpravu filmového štábu a tří nevěřících tomášů z lidu na Ukrajinu za zjištěním, jestli skutečně v Evropě zuří válka. Anebo jestli žádná není, protože obrázky, které nám servírují média, jsou důmyslný a jistě drahý filmový špektákl, jenž má za úkol ověsit nosy celého důvěřivého světa bulíky. Svár o tento film už několik dní sytí sociální sítě, podcasty, intelektuální i veřejnou debatu. Nechci se k této vlně připojovat posouzením filmu – především proto, že jsem ho ještě neviděl.

Až přijdou roboti

Nástup dostupného internetu značil natolik zásadní změnu fungování lidského společenství, že jsme tímto milníkem definovali celou jednu generaci: Z neboli iGen, internetové pokolení digitálních domorodců, již nezažili svět bez všudypřítomných chytrých telefonů a sociálních sítí. My ostatní, kteří pamatujeme nejen dobu před internetem, ale i počátky této technologie, můžeme v posledních letech zažívat určité déjà vu: v podobě umělé inteligence opět přichází proměna, zatím pouze v zárodku, ale je již téměř jisté, že bude stejně dramatická, ne-li víc.

Nebuďte jako Kundera

Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.

Nový šerif ve městě

Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti.

Taková okupace se jen tak nepovede

Možná se ještě dočkáme rehabilitace sovětské etc. okupace ze srpna dávného roku 1968. Hlasů, že režim nastolený okupací vlastně nebyl tak špatný, přibývá, nyní už si to nešpitají mezi sebou jen staří kolaboranti, ale dorůstá nová generace, která nezažila nejen ten historický srpen, ale ani valnou část doby po něm, přesto dochází k závěrům, že šlo o nějakou kosmetickou operaci, která „lidskou tvář“ jen tak trochu štípla, ale k prospěchu věci.

Lidé s názorem na cestách

Záběr ukazuje scénu z Charkova někdy v roce 2024. Ulice druhého největšího města na Ukrajině jsou i přes den prakticky prázdné, na domech jsou vidět stopy po ruském ostřelování, co chvíli se rozezní sirény, lidé přežívají hodiny a hodiny v protileteckých krytech, i děti se učí v podzemí, z dálky je slyšet dělostřelba, občas dopadne raketa. Ulicí jdou návštěvníci z Česka, štáb dokumentárního filmu a jeho aktéři. Blíží se auto, hodně omlácený žigulík na pokraji rozpadu. Jeden z aktérů si ho všimne, obličej se mu roztáhne do vřelého úsměvu.

Vraťte nám patolízala!

Před měsícem jsem v článku „Zamilovat se do stroje“ citoval varování psychologa Michaela Inzlichta před nekonečnou empatií a přílišnou úslužností velkých jazykových modelů. Umělá inteligence je natolik vřelá a povzbuzující, že se s ní uživatelé, často osamělí, baví čím dál častěji a popisují dokonce pučící vztahy, v některých případech i emocionální závislost. Objevila se i řada svědectví o tom, že modely nadšeně přiživovaly zjevně iluzorní či přímo psychotické představy konverzačních protějšků, což bludy dále posilovalo, a několik nešťastníků kvůli tomu muselo být i hospitalizováno.

Slova se přeceňují

Jsme rozhádaní, protože se spolu nebavíme, anebo protože naopak mluvíme až příliš? Přeceňují se slova, komunikace a konsenzus? Proč v politice nenajdeme výrazné osobnosti? A potřebujeme náraz, aby se věci ve společnosti začaly měnit? O tom se diskutovalo v sobotu 9. srpna ve Stodole myšlenek na festivalu Krásný ztráty ve středočeských Všeticích.

Sebetravičství otevřené společnosti

Pakliže bychom se zeptali na to, co definuje západní civilizaci, svoboda by se na žebříčku nejčastějších odpovědí umístila jistě vysoko. Těžko si představit zemi, jež by byla autoritářská a zároveň „západní“ v kulturním smyslu. Ostatně když diskutujeme o tom, co Západ ohrožuje, jde povětšinou o síly tyranie, ať už ve formě rozpínavých zahraničních nepřátel, anebo vnitřních aktérů, jejichž ideologie, populismu či náboženského fanatismu se obáváme právě proto, že by mohly vést k nesvobodě. Narazíme ovšem na značné úskalí, pokud bychom chtěli na bedra svobody naložit celou váhu civilizačního určení.