Zachovávat analytickou objektivitu a nestrannost může být těžší, než se zdá. Nestačí prostě jen popřát sluchu všem argumentům, vyhledávat informace bez ohledu na to, které straně prospívají. To všechno není dost na to, abyste pochopili stav ducha druhé strany.
„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.
Blanka Čechová vystudovala práva, tvůrčí psaní v Oxfordu, s Ladislavem Smoljakem napsala knižní rozhovor, poté se provdala za rybáře z Dalmácie a zůstala žít v Chorvatsku. Oblíbenou letní destinaci Čechů zná jako své boty – a to doslova, jelikož spolu se svými dětmi zemi projela dodávkou a prošla, k několika svým románům o Jadranu loni přidala netradičního průvodce. Jak se na dalmatském venkově cítí pražská intelektuálka?
V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil.
Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla po extatickém premiérovém týdnu do kin a vyráží i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný, důležitý film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.
„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.
Od začátku října, kdy Írán vypálil na Izrael zhruba 200 balistických raket, se čeká na slibovanou izraelskou odpověď. Jde o poslední kolo dlouhé izraelsko-íránské války, většinou vedené skrytě, ale nyní stále víc veřejně. O důvodech íránsko-izraelského nepřátelství, ale také o budoucnosti íránského režimu a náladách v íránské společnosti hovoříme s íránsko-americkým historikem a novinářem Arashem Azizim.
„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává. I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).
Ve Velké Británii se očekává významná debata o legalizaci eutanazie a asistovaného umírání. Návrh zákona, který by terminálně nemocným osobám v Anglii a Walesu poskytl právo zvolit si konec svého života, bude v příštích dnech představen v britském parlamentu. Momentálně lze eutanazii v Británii trestat jako vraždu i doživotím, uvádí BBC. Zatímco zastánci argumentují právem na důstojné a autonomní rozhodování o vlastním životě, odpůrci vyjadřují vážné obavy.
Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD. Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu.
Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v nich nacházel. Pro hnutí byl naprosto zásadní, protože bez jeho vojenských vítězství by se s husity nikdo nebavil. V zaplněné Betlémské kapli v Praze to dnes ve své přednášce při příležitosti 600 let od Žižkovy smrti řekl historik a přední odborník na husitství Petr Čornej.
Bylo nás pět, ale teď už jsme čtyři, i když se tváříme, že jsme stále v plném počtu. Takhle by se dala charakterizovat situace uvnitř vládní koalice. Ono se však něco podstatného stalo, takže i opozice bude muset najít jinou nadávku pro současnou vládní sestavu, protože „pětikolka“ prostě už není a nebude. Každá vláda má svůj nesmazatelný styl a způsob fungování. Ta dnešní byla založena na tom, že Petr Fiala byl především nekorunovaným šéfem pětikoalice, následně lídrem volebního uskupení SPOLU a teprve někde na konci předsedou ODS. Provoz vlády založil na podobných principech, jako když stál v čele brněnské fakulty a univerzity.
Plány francouzské vlády na vyšší zdanění bohatých by mohly některé z nich přimět k odchodu z Francie. Další lidé s velkým majetkem by pak mohli přehodnotit své plány usadit se ve Francii. S odvoláním na finanční a daňové poradce to uvedla agentura Bloomberg. Vyšší zdanění bohatých je součástí širšího plánu francouzské vlády na zlepšení stavu veřejných financí. „Bohatí jsou ve Francii čím dál více stigmatizováni,“ uvedla odbornice na daňové záležitosti Xenia Legendreová z právnické společnosti Hogan Lovells.
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili na uměleckém festivalu Fall.
Němci mají letos největší obavy kvůli stoupajícím cenám a následkům migrace. Vyplývá to ze studie, kterou ve středu v Berlíně představila pojišťovací společnosti R+V Versicherung. Podle ní je ale průměrný strach ve společnosti ve srovnání s předchozím rokem o něco nižší. „Lidé vnímají aktuální vývoj skepticky,“ uvedl hlavní autor studie Grischa Bower-Rabinowitsch. Pozitivní zprávy o vývoji inflace, která je nyní v Německu na nejnižší úrovni od února 2021, podle něj Němce neuklidnily..
Paul Biya, nejstarší úřadující prezident na světě, je podle přesvědčení mnohých Kameruňanů mrtev. Vláda to popírá a tvrdí, že hlava státu se těší dobrému zdraví a momentálně pobývá v Ženevě, píší média. O prezidentovi je dlouhodobě známo, že je nemocný. Přesné informace o jeho zdraví však veřejnost nezná. Kamerunská vláda tento týden vydala prohlášení, ve kterém ujišťovala, že prezident je živý a zdravotně v pořádku. V prohlášení označila lidi, kteří spekulují nad možným skonem 91letého prezidenta, za „zlomyslné“.
Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.
Minulý týden Izrael oznámil, že zabil v Gaze Azize Salhu. Ten nechvalně proslul v roce 2000, kdy dav Palestinců zlynčoval dva izraelské armádní rezervisty, kteří špatně zatočili a vjeli do středu Ramalláhu. Salha byl jedním z vrahů. Je zvěčněn na fotografii, kde davu ukazuje své zakrvácené ruce. Následně byl odsouzen na doživotí, ale v roce 2011 propuštěn v rámci výměny za Gilada Šalita, vojáka zadržovaného Hamásem. Nezdá se, že by Salha byl nějak vysoce postaveným teroristou. Jeho likvidace je hlavně zprávou Izraele nepřátelům: Dostaneme vás všechny. Sedmý říjen 2023 je přelomový den v dějinách Blízkého východu.
Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“
Nástup Marka Rutteho do čela NATO mě přiměl překonat jistou vnitřní bariéru, jíž filtruju zprávy z Nizozemska dle principu „Žádné zprávy, dobré zprávy“. Prostě pokud hrozí, že by novinky byly zlé, je lepší se novinkám vyhýbat. Důvod je ryze sentimentální. V Nizozemsku jsem kdysi prožila dva a půl roku, a ačkoli bych si na to tenkrát nevsadila ani gulden (ano, tak to bylo dávno!), čas učesal některé z těch dramatičtějších situací a země dnes v mých vzpomínkách figuruje sice ne přímo jako Šangri-La, ale určitě jako kout světa, který mám ráda.
Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.
Pověry a symboly štěstí jsou v Česku velmi rozšířené. Nový průzkum agentury PerfectCrowd, kterou zadala sázková kancelář Sazka, přináší zajímavé zjištění o roli pověr a symbolů štěstí v životě Čechů. Podle průzkumu pověrčivost není fenoménem pouze starších generací, ale naopak je výrazně rozšířená mezi mladými lidmi. Z průzkumu provedeného na vzorku 1 020 respondentů ve věku 18 až 70 let vyplývá, že pověrám věří až 72 % Čechů.
Moderní stát Libanon je rozhádaným svazkem komunit křesťanů, šíitů, sunnitů a drúzů, jejichž bohové na sebe žárlí (aspoň v hlavách svých vyznavačů), a nevedou-li spolu rukama svých věrných vysloveně válku, aspoň vytvářejí znepřátelené a oddělené politické struktury, které svým tvrdým soupeřením oslabují už beztak dost slabý stát a vtahují do něj vnější hráče, jako je Sýrie, Írán a Izrael.
Na Borneu jsem byla před dvaceti lety a mně už zbylo jen pár dojmů. Třeba že v zemi tak zelené a šťavnaté působí islámské šátky jak pěst na oko. Že islámská přísnost a betonové regule třeba dávají nějaký smysl v poušti arabského poloostrova, kde člověka může představa kruté vertikály asi nějak dohnat, a k lecčemu, ale že tady, uprostřed džungle, na pozadí té úžasně kýčovité flóry, co tou svojí mlsnou přebujelostí demonstruje nekomplikovanou radost ze života, zůstává islám prvkem uměle vneseným a cizím.
„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.
Se stoupající dávkou ionizujícího záření stoupá pravděpodobnost poškození organismu (wiki). Stochastický – nový módní výraz amerických komentátorů, jenž má charakterizovat agresivní slovní zamoření veřejného prostoru zvyšující příklon labilnějších osob k terorismu. Po dvou měsících od atentátu na Donalda Trumpa zažila Amerika opět trauma z druhého pokusu o jeho život.
Na tomto místě jsme již podstoupili mnohá nebezpečenství postmoderní existence. Za pěkného počasí jsme smrděli doma, protože sunshine guilt. Na body pozitivních festivalech jsme normalizovali extrémní obezitu a snažili se stihnout umřít do čtyřicítky. V rámci bedrottingu jsme vlezli do postele zaživa hnijící mládeže. Nechali jsme si od DINKAŘŮ vysvětlit, že jenom bez dětí stojí za to žít. Aktuálně se z chorých záhybů kolektivní mysli vynořila tolyamorie. Krátký exkurz se může hodit nejen s ohledem na nadcházející čtvrteční Mezinárodní den antikoncepce.
Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu.
Vážení spoluobčané, tento dopis je datován na svátek sv. Ludmily, naší první světice a zároveň našeho prvního křesťanského státníka. Jde mi o to, aby se určitě dostal ke čtenářům v den sv. Václava, dědice České země, vladaře, který se stal vzorem a úměrou všech našich vladařů. Není třeba připomínat, že ho vychovala právě jeho babička, sv. Ludmila.
Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní.
