Je doba dovolených. I letos strkám klíče do cizího zámku, abych sousedům zalila kocoura. Kocour se nejdřív podlézavě přilísá, po nažrání přezíravě vzdálí. Ačkoli se známe mnoho let, náš vztah se nikam neposouvá a už se ani neposune. Kocour je rád, že se ještě tak nějak zvládne posunout sám. Je mu odhadem asi tak sto let, chodí nakřivo, je orvaný jako pes, uzounký jako gramodeska, granule drtí dásněmi a navzdory tomu, že mě vraždí pohledem, je spolehlivě slepý.

Už dávno čekám, že si mě za dveřmi nevraživě přeměří jiná kočka (se stejně pokryteckým charakterem). Ale kocour rok za rokem cimrmanovsky stále ještě trochu žije na třiceti čtverečních metrech, čímž se naprosto nevymyká tomu, jak se to dnes s kočkami obvykle provozuje.

Už i příručky pro chovatele koček, všímá si biolog Stanislav Komárek, doporučují raději držet je zavřené, neboť by venku mohly přijít k úrazu či onemocnět. „Namísto myší granule, namísto lovu nuda, namísto sexu kastrace. Zato však bude Macík žít dvacet let – proč vlastně, je otázka jiná,“ píše v posledním díle svých memoárů. Když se člověk dá do nepravděpodobného hovoru s někým kolem dvaceti na téma navazování intimních vztahů, doví se v podstatě to samé.

Znám případ, kdy pracovnice kočičího útulku po zájemcích o umístění bezprizorního kotěte požadovala sítě do oken a dostatečně hustý a vysoký plot. Rodina bydlí na vesnici. Kotě nedostala, zřejmě si ho útulek šetří pro někoho s garsonkou. Takové nějaké přežívání se stalo preferovanou životní perspektivou jak pro lidi, tak pro kočky. Těch se ale nikdo neptal. Věřím, že by braly život kratší, ale se vším všudy. Olysalý kocour si svobody aspoň lízl. Jeho majitele totiž v minulosti napadlo, že mu z okna spustí schůdky.

V Česku se to moc nevídá, ale venku to asi nebude takové unikum, jak je vidět z četných videí dalece přesahujících pouhé kutilství. Svažitá rampa napříč fasádou anebo šnek z prkýnek stočený na trávník ze čtvrtého patra jsou za mě kvalitní inženýrská díla. Majitelé tedy svedli kočičí schůdky do relativně klidné ulice pražského sídliště, odkud kocour mohl bez výraznějšího ohrožení života vyrážet na výpravy, což také okamžitě učinil. Domů se vracel za úsvitu, vděčnost vyjadřoval myšmi složenými k patě paneláku.

Ty bylo tedy potřeba posbírat dřív, než sousedi začnou odcházet do práce, což bylo trochu otravné, ale relativní česká flegmatičnost, mylně vydávaná za toleranci, umožnila všem stranám celkem pohodovou koexistenci.

Konec legrace přišel poměrně nečekaně. Sousedům zavolal anonym s velkorysou nabídkou, že buď kocoura opět reinstalují u sebe doma, anebo zavolá odchyt; divokým životním stylem totiž trpí. Kocour, ne anonym. Ten prý trpěl zprostředkovaně. Třeba když pozoroval kocoura pod keřem za deště. Zato doma bude v suchu. Z toho, co vím, opětovná domestikace zvířete neproběhla rychle ani snadno, ale nakonec přece jen upadlo do požadované apatie. To se stalo před mnoha lety. Dál už to znáte. Rozhodně hlasuju pro vypuštění koček všude, kde to aspoň trochu jde. Kéž z pater domů vedou kočičí schůdky! Nechť se fasády ježí žebříčky z prkýnek! Ať po špryclích scházejí chlupaté zástupy vstříc lepší existenci! Kéž se naše ulice zase zadivočí! Svobodu kočkám! A imaginaci.