Tag: společnost

Články k tagu

Jak kancléř narazil do obrazu

Německý kancléř Friedrich Merz se před několika týdny dopustil výroku o tom, že v migrační politice došlo k řadě chyb, které se již napravují, ale není divu, že jich využívá nepřijatelná AfD, tedy Alternativa pro Německo, která by v současnosti nejspíš vyhrála v Německu volby. Aby nějak přiblížil, jak se ty chyby projevují, použil slova „Stadtbild“ čili obraz (německých) měst, který se změnil, a aby vysvětlil, jak to myslí, dodal: Však se zeptejte svých dcer… Šedesát tři procent Němců sice v průzkumu odpovědělo, že s kancléřem souhlasí, ale je pravda, že to není příliš přesvědčivá většina

Proč se nebát smrti

Smrt blízkého člověka často přijde nečekaně. Vím to i z vlastní zkušenosti – právě proto jsem chtěl mluvit s někým, kdo se s ní setkává každý den a dokáže o ní mluvit beze strachu. O tom, jak o smrti přemýšlet, jak se na ni připravit a proč by měla zůstat součástí našeho života, mluví Petra Černá, vedoucí Poradny domácího hospice Cesta domů.

Druhé dějství

Jedna věc je návrh a realizace, druhá to, jak dokáže stavební dílo stárnout a jak se o něj pečuje. Právě s pravidelnou a důslednou údržbou nemáme v českém prostředí zrovna nejlepší zkušenosti. I ta nejlépe navržená stavba totiž bez řádné péče dříve nebo později přijde o své kvality. A co platí pro domy, platí dvojnásob pro parky – tam se zanedbanost projeví prakticky okamžitě. Právě na tuto mnohdy podceňovanou vrstvu projektů po jejich uvedení do provozu se zaměřila porota mimořádného ročníku soutěže Park čtvrtstoletí, která vybírala nejlepší český park posledních pětadvaceti let.

Chladná mrcha v minovém poli

Už po uvedení filmu na festivalu v Benátkách zaznívalo, že to je dílo antifeministické, oživuje překonané stereotypy, provedením úvodních titulků a výběrem hudby k nim odkazuje ke snímkům Woodyho Allena a podobně. O Obvinění bylo víckrát napsáno, že to je „postMeToo“ film, myšleno to bylo sice většinou pejorativně, je to ale docela přesná charakteristika. Guadagninův film totiž popisuje drama svých postav způsobem, který nerespektuje konvenci příběhů dotýkajících se tématu sexuálního obtěžování a zneužívání, jež se ustavila v několika posledních letech také pod vlivem kampaně MeToo.

Jak incest podrývá demokracii

Loni v prosinci britský konzervativní poslanec Richard Holden představil návrh zákona zakazující svazky mezi bratranci a sestřenicemi. V Norsku již tento zákaz existuje, Švédsko a Dánsko ho zvažují. Manželství mezi bratranci a sestřenicemi je sice ve velké části Evropy legální, ale téměř nepraktikované. Jedná se o široce rozšířené tabu, už jen samotné slovo „incest“ ve většině lidí vyvolá pohoršení, snad i znechucení. Proč tedy severní část Evropy najednou řeší zákaz této okrajové praxe?

Chorvatsko obnovuje povinný vojenský výcvik pro muže nad 18 let

Chorvatští poslanci dnes v parlamentu odhlasovali znovuzavedení povinné vojenské služby. Informují o tom tiskové agentury. Cílem je posílit obranyschopnost téměř čtyřmilionové země uprostřed rostoucího globálního geopolitického napětí. Krok je reakcí na zhoršení bezpečnostní situace v Evropě z důvodu ruské agrese na Ukrajině a závodů ve zbrojení na Balkáně, který v 90. letech prošel krvavou válkou, napsala agentura AP.

Hitler byl loser

V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.

Nazíráme na lidi jako na idioty

„Nenávist je nenávist – nikdo by jí neměl být vystaven,“ prohlásila před časem šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Boj s nenávistí se v Evropě rozmáhá, ale kritici upozorňují na to, že postihy jsou jednak neúčinné a jednak ohrožují svobodu slova. O tématu jsme hovořili s Natalií Alkiviadou, přední odbornicí na nenávistné projevy, která mimo jiné upozorňuje na často přehlíženou roli Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Inflace titulů

Od šedesátých let minulého století prosazuje OECD myšlenku, že vzdělání je klíčem k hospodářskému růstu a blahobytu. Není ale načase tuto jednoduchou rovnici přehodnotit? Zdá se totiž, že se proměňuje společnost i samo vzdělávání. V řadě západních zemí poprvé po desetiletích klesá počet studujících – a to nejen absolutně, což by se dalo vysvětlit demografickým trendem, ale i relativně, tedy v poměru k populačním ročníkům.

Potvrzeno. Transgenderismus je na ústupu

Když zhruba před deseti lety nastal velký nárůst lidí identifikujících se jako transgender, nabízela se v podstatě dvě vysvětlení. První, které tlačili transaktivisté – že jde o důsledek větší tolerance. Detabuizace tématu a větší otevřenost společnosti přijímat lidi takové, jací jsou, vedla k tomu, že ti identifikující se jako trans se mohli přestat skrývat. Oblíbeným faktem, který měl tuto argumentaci podepřít, byl nárůst leváků poté, co pravorukost přestala být považována za standard a skončilo přeučování.

Petice jako rituální tanec kolem totemu

Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v poněkud menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak tím, že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokratických a svobodně lhostejných, ale nějakou sílu a odpovědnost by takové věci mít měly. Třeba by člověk neměl mít pocit, že hned od začátku ví, že přesně tohle přijde, přesně tohle se tam bude požadovat, přesně tihle lidé to podepíšou. To nastává obvykle v případě petic statusových.

Zajímá nás ještě trans?

Česká televize vysílá seriál Ratolesti, de facto volné pokračování svého nepředpokládaného hitu Ochránce, což byla série příběhů školního ombudsmana, která před čtyřmi lety vzbudila ohlas. Patrně i proto, že hlavní roli hrál Lukáš Vaculík, snad také proto, že šlo o seriál s osvětovou ambicí, který usiloval ukazovat, jaké vztahové a osobní potíže řeší současné české školství. Ratolesti v tomto úsilí pokračují (ostatně tvoří je stejný scenáristický tým dua Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek), i když rámec vyprávění si utvořily složitější: příběhy nynějších mládežníků na malém městě jsou podány očima jedné rodiny.

Ponaučení se (zatím) nekoná

V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“. V Polsku je Tuskova vláda, která měla být liberální naději na zvrácení trendu „neliberální vzpoury“, po dvou letech vládnutí negativně hodnocena značnou většinou společnosti a propadá se do marasmu. Mezitím v bublině „expertní komunity“ a v dalších hradech a věžích ze slonoviny liberalismu trvá diskuse, jak „čelit nepříznivým vyhlídkám“ pomoci budování „demokratické resilience“.

Myslím, že táta by mě tam poslal

Čtvrtého října zemřel ve věku devadesáti čtyř let Ivan Klíma, spisovatel ze silné generace šedesátých let, autor ve světě hojně překládaných próz, románů a povídek, člověk velké vnitřní integrity i laskavosti. Pár dní po pohřbu o něm mluví jeho dcera, malířka a nyní již i spisovatelka Hana Bergmannová Klímová, jíž život přinesl do života pozoruhodné muže, jednoho přímo z nebe, kam ho pak doprovodila. Ale popořadě…

ChatGPT od prosince nabídne AI amanty – to nám ještě chybělo

Jedním z často zmiňovaných rizik nové technologie je vznik emocionální závislosti, na níž firma už loni upozorňovala, a užívání model jako náhražku za mezilidské vztahy či jakýsi surogát intimity, jenž povede k paralelnímu odcizování se od lidí z masa a kostí. Užíváte-li ChatGPT, můžete se brzy těšit na novou verzi, která by od prosince měla mít lepší osobnostní rysy, jež budou působit „lidštěji“, a která bude mít méně restriktivní pravidla a bude mimo jiné umožňovat i erotické konverzace.

Člověk směrnicový

Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.

Zprávy ze psí země

V dobách začátků televize Nova mívala její zpravodajská relace na konci příspěvek ze světa zvířátek, především těch roztomilých, velmi často štěňátek (možná to tak je pořád, ale dlouho už jsem ji neviděl celou). Jaksi náročnější publikum včetně mne z toho mělo legraci – jaký to rozpor s ideálem seriózního zpravodajství, jak nicotnou informační hodnotu takové reportáže mají... Dnes už bych se asi nevysmíval, nanejvýš bych se pobaveně pousmál. Může to být věkem, který člověka může činit vnímavějším vůči prvoplánové štěněcí roztomilosti. Může v tom být ocenění kontinuity, vzácné neměnnosti.

Malá domů, takový pěkný infarkt, osmipivo u Jelínků

Ne nadarmo se říká, že každý spisovatel píše za svůj život jen jednu knihu. Když se pročítáme Štindlovým nejnovějším románem, nevstupujeme s přihlédnutím k jeho předchozím rukopisům do nových tematických prostor. Půdorys knihy je znovu vystavěn na groteskně kulminujícím příběhu outsiderů, kteří se vinou náhody i vlastních rozhodnutí ocitnou na osudové křižovatce svých životů. Štindl zde opět praktikuje až jakési ryze existenční eschatologické vnímání skutečnosti, jehož tíhu ale rozlamuje absurdním vnímáním reality. Časový kolorit románu je pak zasazen do současné postinternetové doby.

Nevhodné vtipy, Hitler i plynové komory. Uniklé zprávy odhalily jazyk republikánské mládeže

Známý server Politico zveřejnil tisíce soukromých zpráv z interní komunikační skupiny některých členů organizace Young Republicans (Mladí republikáni). Z uniklých záznamů podle serveru vyplývá, že se v chatu objevovaly i hrubé a nevhodné výroky o menšinách, náboženstvích i politických odpůrcích. Do značné míry to připomíná současnou aféru kolem Filipa Turka, který se obhajuje tím, že příspěvky buď vůbec nepsal, nebo šlo o nadsázku.

Zůstalo něco z české levice?

Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.

Hospoda historií

Kauza kolem údajných příspěvků Filipa Turka na síti Facebook je asi první velký český politický incident čistě digitálního charakteru. Dosud jsme byli zvyklí spíš na to, že politiky dohnala nějaká starší událost z reálného světa, typicky spojená s podnikáním, nákupem akcií a podobnými aktivitami. Dnes jde tedy o událost virtuální – a to má některé zajímavé důsledky. Zaprvé, bez spolupráce samotné sítě Facebook bude velmi těžké prokázat autenticitu, pravost toho, o čem se mluví – a to bez ohledu na to, co Filip Turek skutečně napsal či nenapsal, v čemž já sám nemám moc jasno.

Schizofrenického vraha opakovaně pouštěli ven. „Je nezbytné ověřovat, zda zvládá denní režim“

Schizofrenického vraha pouštěla pražská Psychiatrická nemocnice Bohnice na vycházky opakovaně. Nemocnice na svém webu uvedla, že tak testovala, zda je schopný života ve společnosti. Zařízení tvrdí, že muž, který loni v Praze zabil jednoho člověka a tři další napadl, už není nebezpečný. Z poslední vycházky v pátek se ale pacient nevrátil a policisté varovali, že mu po třech dnech přestanou působit léky a může kohokoli napadnout. V sobotu pak policisté muže našli a zadrželi.

Teraz kurwa my!

Vražda Charlieho Kirka měla ten neblahý dopad, že obnažila autoritářské tendence Trumpovy garnitury. Varování ministryně spravedlnosti Bondiové, že bude stíhat „hate speech“, a vyhrožování předsedy Federální telekomunikační komise Carra televizi ABC kvůli show Jimmyho Kimmela nám připomínají, že Trump opravdu není reaganovský konzervativec. Ale i v širším pravicovém ekosystému se objevuje apetit na to, čemu se, když to dělala levice, říkalo „cancel culture“. V čem se tato tendence opakuje a v čem se liší? Cancel culture, jak ji známe, byla mimo jiné podmíněna technologicky.

Jak jsem se 7. října 2023 mýlil

Když před dvěma lety, ráno 7. října, začaly přicházet zprávy, že se něco neblahého děje v Izraeli, byl autor tohoto článku na pravidelném sobotním výletě s přáteli. Účastní se ho různorodá skupina lidí, mezi nimi někdy i ti, s nimiž se autor raději o Izraeli nebaví. Může si jich vážit třeba kvůli jiným věcem, ale jakmile přijde řeč na Izrael, již léta ví, že je lepší rychle přestat. Už dávno je mu jasné, že používají slova a pojmy úplně jinak, než aby to zaručovalo elementární shodu nutnou k nějakému smysluplnému hovoru.

Souboj o zmenšující se koláč

Různé politické kmeny mohou být z výsledku voleb nadšené, anebo zkroušené. Anebo mohou samy sebe přesvědčovat, že mohou být nadšené, či zkroušené. Strany bývalého vládního tábora se mohou utěšovat, že získaly v součtu stejné procento jako minule. Lidovci se těší z pěkného kroužkovacího vinobraní, ódeesáci kvůli témuž skřípají zuby (lidovci si popravdě nenahospodařili o tolik víc než minule, jenže tehdy se všechny případné rekriminace mohly překrýt uspokojením z toho, že jim výsledek přinesl vládu). Piráti se radují, že porazili SPD, přičemž u této metynaprosto není jasné, jaký by měla mít dopad ve sféře reálné politické moci.

Nic má budoucnost

Na audiozáznamu je slyšet vystoupení začínajícího stand-up komika. Jeho pokusy o legraci v sále nemají žádný ohlas, až ke konci se pár lidí dá do smíchu, zní křečovitě a zní v něm agrese, jako kdyby se ti lidé smáli spíš osobě toho nešťastníka na pódiu než jeho vtipům. Je snadné představit si tu trapnost. Tím amatérským komikem měl být Joshua Jahn. Minulý týden v Dallasu začal střílet na budovu, v níž sídlí tamní rezidentura americké Imigrační a celní služby (ICE). Zavraždil dva lidi, shodou okolností to byli zadržení podezřelí z toho, že jsou v USA nelegálně.

Proč se pořád divíme, že vyhrává Babiš

Zásadní rozpor mezi vnímáním stavu země v centru a na „periferii“ (začíná na polích za Prahou) a zlostná a uražená reakce „centra“ na to, jak Babiš mohl vyhrát s takto vysokými čísly (že vyhraje, bylo myslím zřejmé i v pražských redakcích převládajícího typu). „Babič, toho znám, toho už jste měli,“ zhodnotí můj francouzský manžel znalecky výsledky voleb. „A tady ten je Akamora. Ten už tam byl taky, ne?“ Vidím mu na očích, jak rád by využil nedávno osvojené rčení „odejít dveřmi a vrátit se oknem“, ale udrží se; jako reprezentant národa, jehož první dáma slíbila soudu „obrazovou dokumentaci“, že není prvním pánem, správně vyhodnotí, že náš politický bizár nemá nárok komentovat.

Tajemství v kulisách karikatury

Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.