Rozhovor Daniela Kaisera s rumunským politikem Georgem Simionem Rumunsko jako trenažér pro Francii, možná i pro vás (Echo 15/2025) osvěcuje nejdramatičtější hrozbu pro EU: její struktury budou právem vnímány veřejností v členských státech jako to, co jsme si zvykli nazývat deep state, či vhodněji v tomto případě (europe’s) deep establishment (podle řeckého ekonoma a politika Janise Varufakise).
Mám křivý prst. Od páté třídy, škola v přírodě v Nízké Fatře, obehávačka na preliezačke na betónovom ihrisku. Chrup! Soudružky jsem neinformovala, návštěvu pohotovosti jsem pokládala za zbytečnou, navedena obsesivní četbou Vinnetoua stanovila jsem si léčebný protokol sama. Ráno a večer vymáchat pazouru v teplé a ve studené vodě, zavázat kapesníkem a jede se dál. Oteklý prostředník opravdu přestal, aspoň tak ukrutně, bolet už po týdnu, ale boule na nakřivo srostlém kloubu mi dodnes připomíná, že chirurg není nepřítel. Snubák ale patří na prsteníček, takže to vlastně tak nevadí.
Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.
V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.
Na vstup do baziliky svatého Petra ve Vatikánu, kde je vystavena rakev s papežem Františkem, se dnes ráno čekalo zhruba jednu hodinu. Do Vatikánu přichází jednotlivci i menší skupiny věřící. Dnes je poslední den, kdy věřící mohou papežovi v bazilice poklonit. V Itálii je dnes státní svátek osvobození, v Římě je tak provoz výrazně slabší než v pracovní pátek a ulice v okolí církevního mikrostátu jsou spíše prázdné. "Přišla jsem okolo sedmé a k papeži jsem se dostala v osm," řekla ČTK zhruba 40letá Římanka Angela,
Zasedání české vlády ve středu začalo o 13 minut později, kabinet se posunutým začátkem symbolicky přihlásil k Národnímu dni bez spěchu. Projekt vhodnou formou připomíná, že spěch na silnicích může mít fatální důsledky, řekl po jednání premiér Petr Fiala (ODS). Podle úřadu vlády má akce za cíl varovat veřejnost před riziky spěchu za volantem a přimět řidiče k zamyšlení, zda potřebují kvůli pár ušetřeným minutám riskovat život svůj i ostatních.
Papež František už několik let nebyl tím veselým energickým papežem, kterého si po jeho zvolení tak rychle oblíbili právě i ti, které církev nikdy nezajímala, ba ani by je nenapadlo, že by měla. Katolická církev zjevně odcházela (a odchází) z té části světa, kde kdysi vznikla, její místo zabrala média, sociální sítě a pop-kultura, oblast, do níž se podařilo papeži Františkovi vniknout jako do té doby žádnému jeho předchůdci, tak, jak se o to ani nikdo předtím ani nepokoušel. Papež František se alespoň v prvních letech pontifikátu jevil, jako by si ta stará instituce na posvátno nechala poradit od nějaké píár firmy.
Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.
Na Dačicku býval pozoruhodný velikonoční zvyk, jinde myslím nevídaný: ráno na Velký pátek se ženy svlékly donaha, popadly doma srp a takto vyrazily na louku či k poli dotknout se země, aby v novém roce dobře nesla a dala dost jídla. Jinými slovy, žena neboli stvoření plodu a nového života požádala zemi čili dárkyni krmě, aby přijala semeno a porodila také. Stejně jako spousta jiných obyčejů vymizel dávno i tento. Muži v něm, alespoň co je mi známo, nehráli žádnou roli, hanbatého běhu a srpového dotýkání země se neúčastnili (i když nepochybuji, že čumilů, aťsi schovaných někde v houští, se našlo dosti).
Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“. Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.
„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?
Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.
Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.
„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.
Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.
V posledních letech se v mnoha západních zemích včetně USA ukazuje výrazný pokles počtu sňatků a porodů. V USA dosahuje porodnost historického minima 1,7 dítěte na ženu, což je pod potřebnou průměrnou úrovní 2,1 dítěte pro udržení stabilní populace. Tento trend je součástí širšího fenoménu, kdy stále více lidí volí svobodný život místo tradičního manželství a zakládání rodiny. Klesající porodnost je příznakem toho, čemu se podle odborníků říká „recese vztahů“ vedoucí k pandemii nezadaných.
Už delší dobu vyzývám členy naší kulturní redakce, která je mimochodem zřejmě jednou z největších v českých časopisech (natož mezi umírajícími deníky), aby napsali něco o veřejných štvanicích – ne nepodobných našim současným kulturním válkám –, které se vedly mezi intelektuálními elitami v předminulém století. Stálo by za to připomenout, co třeba zažíval Tomáš Garrigue Masaryk, když se vzepřel étosu doby a postavil se proti pravosti Rukopisů. Boj o Rukopisy se stal největší „kulturní válkou“ národního obrození, a kdo jako Masaryk poukazoval na to, že se jedná o falzifikáty, byl označen za zrádce českého národa.
Je jaro, i pár těch slunečných dnů se venku rozsvítilo, zprávy jsou plné různých možností a forem apokalypsy – tak proč jednu nepřidat. Navíc ještě ne moc probíranou. A ne, nemám na mysli apokalyptické důsledky zavedení letního času. Jde mi o apokalypsu sémantickou, která není jen vzdálenou možností, ale už se rozbíhá. Před několika dny uvedla společnost OpenAI nový model chatbotu GPT. Jeho schopnost formulovat a vytvářet obrazy má být výrazně lepší. V oznámení o startu nového modelu se to ilustrovalo také schopností chatbotu vytvářet na základě fotografií obrázky ve stylu japonské animace anime.
Když se v Rumunsku „odnikud“ vynořil tzv. populistický kandidát Călin Georgescu a vzápětí Ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb a Georgescovi zakázal v těch budoucích kandidovat, přivolala na sebe tato velká balkánská země nárazovou pozornost. Co se to u nich děje? A co vlastně o té zemi víme? Co se tam za poslední léta stalo? Jak to, že tam najednou soud ruší volby? Může se to stát také někde jinde? Lidí, kteří Rumunsko sledují soustavně, není zas tak mnoho. Určitě mezi nimi ale je diplomat a historik Jiří Šitler, který byl v letech 2010 až 2015 velvyslancem České republiky v Bukurešti.
Asi každý umělec sní o tom, že jeho dílo bude mít zásadní společenský přesah, že vyvolá diskusi, upozorní na důležitý problém, možná dokonce donutí politiky k akci. To se přesně povedlo tvůrcům seriálu Adolescent. Tento hit od Netflixu od svého uvedení 13. března posbíral přes 96 milionů zhlédnutí a stal se devátým nejsledovanějším seriálem na platformě. Vypráví o vraždě dívky, kterou ubodal internetem radikalizovaný spolužák. A i když redakční kolegy Ondřeje Štindla a Jakuba Peřinu příliš neohromil, kritici ho z velké části vychvalují do nebes.
Jaké problémy trápí české mileniály a generaci Z? Mezi hlavními body je nákladné bydlení, klimatické změny, politická nestabilita, nebo globální napětí. Téměř polovina tuzemských mileniálů a více než třetina příslušníků generace Z považuje náklady na bydlení za svůj největší problém. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte, který zkoumá postoje mladých lidí k zaměstnání, společnosti i podnikání. Česká mládež v mezinárodním srovnání také méně věří, že firmy a podnikání mají pozitivní dopad na společnost.
Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit.
Výskyt jména F. X. Šalda není mezi běžnými mediálními komentáři naší doby právě vysoký, což má svou logiku. Jako by osobnosti jeho formátu byly opravdu už z jiné epochy, takoví pozapomenutí giganti na cestě do loutkového divadla dneška. Co by takový Šalda také mohl říct téhle době? A přitom jaká byla jeho doba? Zajisté v mnohém velmi odlišná, ale doby jsou vždy odlišné – ale třeba je lidé mohli prožívat jako my dnes. Šalda zemřel 4. dubna 1937, v tom samém roce umřely tři sloupy české společnosti, v lednu Josef Pekař, v září Masaryk
V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.
Příběh nemocné Madlenky hýbe Českem. Výzva jejího otce Lukáše Přibyla na Instagramu zmobilizovala tisíce lidí. Počet registrovaných dárců za letošek překročil 5 tisíc, z toho za poslední týden se podařilo zaregistrovat 4 715 osob. To je víc než za poslední dva roky dohromady. Madlenku propustili lékaři v sobotu do domácího ošetřování. Momentálně není v přímém ohrožení života, její krvetvorba ale stále nefunguje.
Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.
Minulý týden patřil rodině Ledeckých, alespoň částečně. Ester vyhrála mistrovství světa ve snowboardingu v paralelním slalomu (na čemž by zrovna v jejím případě nebylo nic zvláštního, kdyby si o nějakou dobu dřív nevyjela bronz na mistrovství světa lyžařském a kdyby celou sezonu neupřednostňovala lyže – a pak prostě nepřišla a nevyfoukla zlato kolegyním, které na prkně dřou konsekventně celý rok).
Tři roky před vypuknutím první světové vyšla v Británii kniha Velká iluze (The Great Illusion). Byl to hned po vydání obrovský bestseller, který se četl po celé Evropě a vycházel v opakovaných vydáních. Autor knihy, anglický novinář a politik Norman Angell (1872-1967) v ní se vší přesvědčivostí hájil tézi, že k válce v Evropě již nikdy nemůže dojít, neboť věk globalizace, který již v onom roce 1911 značně pokročil, každou takovou válečnickou chuť znemožní. Země Evropy jsou přece hospodářsky, finančně, komunikačně i kulturně již tak provázány, psal tento pokrokový Angličan, že k válce nemůže dojít, a kdyby náhodou ano, pak ji právě ona ekonomická provázanost okamžitě udusí.
„Bidenova vláda pustila do země miliony lidí, mnozí jsou zločinci nejhoršího typu. Čelíme invazi, je to v podstatě válka,“ vysvětlil Donald Trump, proč jeho administrativa používá pro zdůvodnění deportace ilegálních migrantů zákon o nepřátelských cizincích během válečného konfliktu (Alien Enemies Act) z roku 1798. Jistě, drogové kartely z Latinské Ameriky představují pro USA společenský a bezpečnostní problém, nicméně je otázka, zda lze nazvat tento stav válkou. Zpochybnil to i federální soud a vyzval k zastavení vyhoštění členů venezuelského gangu do středoamerického Salvadoru.
