Jason Arday, druhdy prominentní britský akademik, na nějž prasklo plagiátorství a bájivé vymýšlení si o vlastní životní dráze, zemřel, velmi pravděpodobně spáchal sebevraždu. V Londýně se na Trafalgar Square sešlo několik tisíc na vigilii, Ardaye v proslovech popisovali jako oběť rasistické kampaně a dožadovali se jejího důkladného vyšetření a vyvozování důsledků. Podobné postoje zaznívají i v širší debatě o Ardayově skandálu a jeho smutném vyústění.
První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla spuštěna před čtrnácti lety. Seznamování on-line tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i ti, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav on-line seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem, emotivní texty v médiích a na sociálních sítích doslova překypují frustrací, rezignací a depresí.
Kam se poděly kruhy v obilí? Bývaly s námi vždy na přelomu července a srpna, kdy se pravidelně objevovaly na titulních stránkách novin. Ale zdá se, že mizí stejně jako uvadající tištěné deníky, které spíš připomínají horkem spálené zahrady a stráně české krajiny.
Mizející stát. Mizející Balkán. Na prahu katastrofy. Národ, který se rozpouští. Republika seniorů. Toto jsou názvy jednotlivých článků analýzy, kterou v posledních dnech publikoval polský vládní think tank Centrum východních studií (OSW). Týká se demografických změn v postkomunistické Evropě v období po roce 1990. Není to veselé čtení. Rozsah problému částečně demonstruje mapa, která se v publikaci objevila. Z devatenácti zemí mezi Estonskem a Bulharskem mají jen tři po 35 letech od pádu železné opony vyšší populaci než tehdy.
V kontextu globální krize porodnosti je Izrael zemí zaslíbenou. Dětí ubývá napříč světem a většina bohatých států se propadla hluboko pod záchovnou hranici úhrnné plodnosti, již symbolizuje magické číslo 2,1. Tedy dvě děti na ženu, které nahrazují rodičovský pár, plus zbývající desetina, která vyrovnává skutečnost, že se rodí o něco více chlapců než dívek a že ne všechny dívky se dožijí dospělosti. Nejde přitom jen o neduh blahobytného Západu.
Instinktivní odpor proti státním zákazům a příkazům je standardním pojítkem české pravice. Dokáže spojit její různé proudy. Může se napájet dědictvím odporu proti komunismu anebo ideologičtějším uvažováním – každému podle jeho gusta. Je to něco, s čím se může politik či influencer vytasit ve veřejné diskusi.
Podoba rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad vyvolala letos v červnu velké emoce. Kritici hodnotí mimo jiné to, že velká část náměstí se skládá z otevřeného prostoru bez dostatečného množství zeleně. Jiní naopak říkají, že jde o kvalitní veřejný prostor. Náměstek pražského primátora pro oblast územního a strategického rozvoje a volební lídr hnutí STAN Petr Hlaváček například výslednou podobu označil za velmi povedenou, lídr SPD Milan Urban mluví o „naprosté katastrofě“.
Před několika lety jsem se jako vedoucí zúčastnil letního tábora, na němž jsme se středoškoláky hráli hru, kterou bych zde rád představil. Jednak proto, že je zábavná a mohu ji čtenáři doporučit. Jednak proto, že je relevantní (nejen) pro bizarní příběh, který v posledních dnech dorazil z Velké Británie. K němu se dostaneme, teď ale zpět ke hře. Soutěží proti sobě týmy a pravidla jsou jednoduchá. Vyhlásí se kategorie (film, barva, stát…) a každý hráč za sebe na papír tajně napíše jeden příklad, který do ní patří (Nuda v Brně, růžová, Uganda…). Následně se odpovědi odkryjí a vyhrává tým, jehož členové se v odpovědích nejčastěji shodnou.
Léto 2026 v kinech patří mýtům, respektive jejich modernizovaným verzím, jež mají mytické hrdiny přizpůsobit soudobému vnímání světa, proměnit je v postavy až typicky dnešní, s jejichž pomocí je vyjadřováno nějaké aktuální téma. K jejich mytičnosti i mýtu jako takovému pak přistupují s opět velmi moderní skepsí. Platí to o Odyssey Christophera Nolana, nejdiskutovanějším filmu a jednom z nejúspěšnějších filmů tohoto roku. Hrdinu ukazuje jako traumatizovaného válečníka pronásledovaného pocity viny.
Moderátor, mediální podnikatel a člen Rady České televize Luboš Xaver Veselý (vlastním jménem Lubomír Veselý) v červenci prožil velmi nepříjemnou chvíli. Svěřil se s tím publiku svého pořadu Deníček na YouTube kanálu své televize XTV, rozprávěl na to téma něco přes dvacet minut. Pan Veselý je dlouholetý fanoušek tvorby hudebníka a textaře Roberta Křesťana. Přispěl proto i do veřejné sbírky na natočení další desky Křesťanovy kapely Druhá tráva, jména donorů mají být vytištěna v bookletu alba. Po nějaké době se mu ozval manažer skupiny s tím, že Druhá tráva tam jeho jméno mít nechce a příspěvek mu vrátí.
Spisovatel Michal Ajvaz kdysi Františka Skálu trefně označil za stvořitele světů. Právě v tom možná spočívá jedna z nejpřesnějších definic umělce: vytváří něco, co by bez něj vůbec neexistovalo. Do kin právě vstoupil dokument Veřejný prostor Františka Skály. Na malebné zahradě výtvarníka náš rozhovor bedlivě poslouchal i režisér filmu Petr Slavík. Mluvili jsme o cestách, kráse, současném umění i šumu moderní doby. Ale hlavně o „ohrožených druzích myšlení“ – výrazu, který Skála použil už u své Rajské zahrady na Sluňákově, již pojal jako loď či archu chránící vzácné způsoby vnímání světa. Stejně jako totiž mizí některé druhy rostlin a zvířat, mizí možná i některé způsoby myšlení.
To, jak se choval jistý muž loni na Chebsku, „představuje určité divokovýchodní praktiky, kterými se snažil něčeho domoci. Jestliže je zvyklý ve své mateřské zemi řešit spory tímto způsobem, tak ať si je tam řeší. Do naší společnosti takové metody nepatří“. Kdo to řekl? Okamura? Rajchl? Nebo snad nějaký „obránce demokracie“ takto popsal chování nějakého Rusa? Ne, ta slova pronesl soudce Okresního soudu v Chebu Miroslav Tomis na adresu obžalovaného Ukrajince.
Islámský terorismus se v poslední dekádě etabloval jako poněkud ponurý, ale jinak ustálený rys západní Evropy. Jde o typ události, u níž si lze poměrně bezpečně vsadit, že se někde v průběhu roku objeví, pravděpodobně to bude v jednom ze starobylých hlavních měst, a už jen málokoho to skutečně překvapí. Betonové zátarasy na bulvárech a náměstích, jež sice podvědomě stále připomínají možnost dalšího útoku, se staly trvalou součástí městského mobiliáře a už dávno nešokují, stejně jako útoky samotné postupně zevšedněly a proměnily se v samozřejmý díl evropského koloritu.
Já myslím vlastní hlavou. Na tohle s hrdostí formulované konstatování často narážím v debatách v reálném životě a na sociálních sítích. Mluvčí se tím vymezuje vůči těm, kdo automaticky přejímají názory a postoje, jež jsou jim předkládány zvnějšku. Většinou tím jen vyjadřují, že žijí v iluzi. I pro ty „vlastní hlavou myslící“ je charakteristické bezmyšlenkovité přejímání, jen z jiných zdrojů. A na tom, že názory jednotlivce nejsou tak úplně jeho, že je odněkud vyčetl nebo od někoho převzal, na různých místech všelijak pobral, není ani nic nenormálního.
Stíny horkého léta dostávají letos podobu nekonečných, často banálních emocionálních výpadů mezi znepřátelenými politickými tábory. Svorně si přitom podávají ruce aktivističtí novináři s politiky, kteří sice mají propagandu jako nedílnou součást své práce, ale o její účinnosti lze oprávněně pochybovat, protože zatím jen utvrzují své voličské jádro, které se jim daří pouze radikalizovat. Nic nenasvědčuje tomu, že by od voleb docházelo ke znatelné změně rozložení voličské podpory mezi opozicí a vládnoucí koalicí.
O chorobné zálibě liberálních soudkyň v převychovávání vrahů, zlodějů a vůbec odporných lidských zrůd už jsem tu psala. Tragický ideologický pokus o převýchovu Abdula Ballouta, vraha a teroristy z Christopher Street Day, podnikla i jeho berlínská soudkyně. Svévolně zmírnila Balloutův (už tak směšný) trest vězení za „přípravu závažného činu ohrožujícího stát“ (pouhý jeden rok a deset měsíců) na podmínku a deradikalizační kurz, ačkoli z mezitím zveřejněných podkladů jasně vyplývá, že se islamista s radikálním islámem opravdu nerozloučil a že není schopný a/nebo ochotný nápravy.
V týdnu nezvykle bohatém na úmrtí významných lidí u nás i ve světě šokovala leckoho smrt fyzikálního chemika Pavla Jungwirtha. Obrovské (možná překvapivě obrovské) množství spontánních a dobrosrdečných ohlasů doložilo, že i vědec se v této zemi může stát všeobecněji známou osobností, což je dobrá zpráva zejména pro českou vědu, která náležitou reklamu potřebuje jako sůl.
Pět set let od bitvy s Turky u Moháče, v níž zahynul český král Ludvík Jagellonský, znamená i pět set let od nástupu Habsburků na český trůn. Sto a něco málo roků poté, co tento rod s koncem první světové války přišel o své postavení, žijí doslova stovky Habsburků rozesety po světě a napříč různými obory. K nejznámějším patří Eduard Habsbursko-Lotrinský, praprapravnuk Františka Josefa, do loňských Vánoc dlouholetý velvyslanec Maďarska ve Vatikánu. Pro široké publikum napsal přednedávnem knížku o sedmi zásadách, které prý Habsburkům pomohly prosadit se a udržet na evropském, chvílemi i světovém jevišti. Navštívili jsme Eduarda na dolnorakouském venkově, kde bydlí, když vzácně není na cestách.
Zkraje osmdesátých let si novozélandský filozof James Flynn všiml podivuhodné skutečnosti: vydavatelé inteligenčních testů museli vždy po několika letech přenormovat výsledky a upravovat skladbu otázek, protože respondenti byli postupem času v jejich řešení čím dál lepší. Zdálo se, že s každou novou generací roste i inteligence – nebo přinejmenším ty schopnosti, které inteligenční testy zachycují. Filozof tento posun systematicky popsal nejprve ve Spojených státech a následně i v několika dalších západních zemích. Posléze byl obdobný vývoj vypozorován také u jiných států, včetně Číny a Indie, a najdeme jej rovněž v datech z České republiky.
Akcie Netflixu během posledních dvanácti měsíců ztratily něco mezi čtyřiceti a padesáti procenty hodnoty. Streamovací společnost na to zareagovala mimo jiné i omezením zveřejňování čísel sledovanosti. I to málo, co je známo, pro ni nevyznívá nijak příznivě. Mnoho analytiků psalo o prudkém propadu sledovanosti mezi prvními a druhými sezonami seriálů na Netflixu, s tím souvisí i značné omezení titulů, které se druhé sezony vůbec dočkají.
„Pořádně se uč, jinak skončíš u lopaty,“ říkávají rodiče, když se snaží přinutit potomky k alespoň nějaké školní aktivitě. Rozhodně nejde o špatnou motivaci, jen se lehce začíná měnit celkový kontext. Zatímco pro všechny dnes žijící generace převažovala a stále převažuje spíše snaha vyhnout se fyzické práci a živit se hlavou v klidu kanceláře, děti, které se dnes rodí, budou mít možná poněkud odlišné vyhlídky a ambice.
Copak Jirous, ale Milan Knížák, to je pravý vůdce undergroundu, na toho nikdo nemá, ten je nad všema a přede všema, slyšel jsem někdy v polovině osmdesátých let od jednoho informovanějšího znalce poměrů v neoficiálních kruzích, do nichž bych rád pronikl. „Ty neznáš Knížáka?“ podivil se, ale když jsem se pak ptal, co vlastně ten Knížák dělá, nebyl ten znalec, nyní kolega v Echu, moc schopen odpovědět: „No, dělá vlastně všechno, ale nedá se to moc popsat, jen se před ním každej třese, protože Knížák je hlavně – Knížák.“
Češi jsou smějící se bestie. Tuhle nelichotivě míněnou charakteristiku, kterou prý formuloval Reinhard Heydrich, vzala část zdejší společnosti za svou. Interpretovala ji jako uznání porážky tváří v tvář specificky české podobě nezlomnosti. Dějiny mohou Čechy smýkat na jednu či druhou stranu, vydávat je napospas té či oné nepřátelské moci. A oni přežívají, aniž by – zdánlivě – kladli větší odpor. Jejich zbraní je ale smích, výsměch. Schopnost demaskovat a vystihnout grotesknost Reinhardů Heydrichů tohoto světa, vysmát se jí a díky tomu nepodlehnout zcela jejich moci, nevzít za své jejich vidění světa, prokouknout je.
Již jsme doporučovali Eda Westa jako jednoho z nejlepších britských komentátorů a máme příležitost to zopakovat. Ve svém posledním textu West srovnává bezpečnost letecké dopravy s veřejnou bezpečností v Británii. Bezpečnost letecké dopravy se totiž za poslední půlstoletí úžasně zvýšila; natolik, že nehody, k nimž dnes dochází, často nejdou na vrub běžné chyby nebo závady, nýbrž nějaké neproniknutelné podivnosti, třeba náboženského pominutí pilota. Zatímco v roce 1970 připadalo na jeden milion letů asi 6,5 smrtelných havárií, v roce 2025 to bylo při ohromném nárůstu letů méně než 0,5.
Vlastně ten fotbal letos nikdy neskončí, neoddychneme si od něj. Protože sotva se dohrálo mistrovství světa, už začala liga, ale také poutavé přestupové tahanice a námluvy. Včerejšek patřil dvěma trenérským – jedné úspěšné, jedné nakonec neúspěšné. Německá fotbalová federace se dohodla se svou největší aktuální hvězdou Jürgenem Kloppem, v Itálii to nedopadlo s námluvou španělské superstar Pepem Guardiolou. Což je škoda, je nádherné sledovat velkorysost myšlení jinde, zatímco u nás pořád hrajeme onen tradičně skloňovaný okresní přebor, a pokud jde o trenéra nároďáku, tápeme.
Ani dnes vlastně pořád přesně nevíme, jaká data technologické firmy sbírají ani jak fungují algoritmy, které rozhodují o tom, co se nám na internetu zobrazuje. Rakouský právník a aktivista Max Schrems před patnácti lety jako první zažaloval Facebook a donutil společnost vydat data, jež o něm shromažďovala. Jeho organizace se později pokusila zjistit také to, jaká data sbírá Microsoft prostřednictvím školních aplikací. Ani tým špičkových právníků a IT odborníků však přes soudní spory nedokázal celý systém úplně rozkrýt. Od školního roku 2027/2028 nebudou moci žáci ve škole používat mobilní telefon, a to ani o přestávkách.
Před třemi lety vzbudila velkou pozornost antropologická studie nazvaná Mýtus muže lovce, kterou vydal odborný časopis PLOS One. Její autorky tvrdily, že ženy se účastnily lovu v 79 procentech zkoumaných pravěkých společností, což mělo zpochybnit zažitou představu o pohlavních rolích a prehistorické dělbě práce.
Kromě toho, že pořádá zimní setkávání elit v Davosu, vydává Světové ekonomické fórum každoročně také zprávu o globálních rizicích. Jde o destilát předpovědí vyšších stovek až tisíců expertů z různých oborů i koutů světa, kteří se pokoušejí odhadnout, co nás v nejbližších letech bude nejvíc ohrožovat. Když se zkraje roku 2024 sestavoval žebříček hrozeb pro následující dva roky, na prvním místě se umístily „misinformace a dezinformace“. Období je za námi, a můžeme tedy bilancovat.
Na film Odyssea režiséra Christophera Nolana mělo mnoho a mnoho lidí velmi silný názor ještě předtím, než vůbec vstoupil do kin. Na sociálních sítích i jinde se o něm vedly značně intenzivní spory, jejich tón udal Elon Musk, když Nolana v tweetu kvůli obsazení dvou epizodních rolí označil za „zrádce západní civilizace“. Tímto způsobem nastartovaný „diskurz“ místy dosahoval až mozek rozežírající míry stupidity.
Tržby filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana za první víkend předčily značně vysoká očekávání. Stalo se tak po týdny a týdny trvající kampani vedené různými osobnostmi online pravice včetně Elona Muska, podle nichž koupě lístku na ten film rovná se podílení na zradě západní civilizace a Odyssea si nezaslouží nic než bojkot.
