Tag: literatura

Články k tagu

Laureátem 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu je Filip Roháč s románem Královna racků

Porota Literární ceny Knižního klubu zvolila vítězem jubilejního 30. ročníku autora Filipa Roháče a jeho knihu Královna racků. Roháčova kniha obstála v konkurenci 78 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub a prémie 100 000 korun. Vítěz 30. ročníku Literární ceny Knižního klubu byl slavnostně vyhlášen ve čtvrtek 11. září v Kaiserštejnském paláci. Práci autora Filipa Roháče vybrala pětičlenná porota

Spisovatelé hromadně žalují Apple. Kvůli využívání knih k trénování umělé inteligence

Americký technologický gigant Apple čelí žalobě ze strany spisovatelů, kteří tvrdí, že firma nezákonně využila jejich knihy k trénování umělé inteligence (AI), uvedl Reuters. Žaloba je podle ní součástí stupňující se právní bitvy ohledně ochrany duševního vlastnictví v éře AI. Žaloba tvrdí, že společnost Apple knihy bez povolení zkopírovala a neposkytla autorům žádnou kompenzaci. "Apple se těmto autorům nesnažil zaplatit za jejich podíl na tomto potenciálně lukrativním podnikání," píše se v žalobě.

Tragická balada z anglických vřesovišť

„Projížděli jsme novou Anglií, nížinatou a šedivou, kde mezi oblohou a betonem nelze rozeznat, co se odráží od čeho. Krajina byla plochá a ospalá – vyčerpaná. Díval jsem se na své ruce na volantu, protože v okolí nebylo nic, co by stálo za pohled. Jel jsem pomalu vlevo, jako bych tím chtěl naznačit, že čím pomaleji pojedu, tím méně se mě to celé bude týkat. A přesto se mi to vlastně líbilo – nevědět, kam jedeme, nevědět, co mě čeká,“ píše Scott Preston ve svém debutovém románu Půjčené kopce, který právě vyšel v českém překladu u nakladatelství Host.

Já už ve svém světě zůstanu

Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.

Barry Lyndon na Žižkově, dojmout se v Berlíně, zapomenutá kreslířka a sochařka

Americký písničkář Christopher Owens se narodil do rodiny náboženských fanatiků – vyrůstal v komunitě, kde byla zakázána televize i rádio, a s populární hudbou se během dospívání prakticky nesetkal. Možná právě proto na něj později zapůsobila tak drtivě. Klišé, že hudba někomu zachránila život, je v jeho případě skutečně pravdivé. Po deseti letech tvůrčího mlčení (ach ty drogy!) se loni vrátil ke skládání a jeho comebacková deska I Wanna Run Barefoot Through Your Hair patřila k nejlepším nahrávkám roku.

Překrásný nový svět Mariel Franklinové

„Nacházíme se ve čtvrtině jednadvacátého století a navzdory neustálému propouštění zaměstnanců digitální ekonomika setrvale roste. Ve vzduchu visí jakási malátnost, nejasný pocit, že něco není v pořádku. Není tajemství, že svět je stále podivnější v ohledech přesahujících prostou ekonomiku. Všeobecně rozšířené povzbuzování, že máte následovat své štěstí, mnoho štěstí nepřináší. Víc než co jiného přináší marketing. Každý okamžik je jím nasáklý. Nekonečný proud marketingového obsahu prosycuje úplně všechno. Za takových okolností je těžké se na cokoli soustředit, obzvlášť na ostatní lidi.“

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Vědci objevili rukopisy Haškova Švejka. V archivu ležely bez povšimnutí skoro 90 let

V archivu Památníku národního písemnictví (PNP) objevili literární vědci větší část rukopisů slavného satirického románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Texty, které spisovatel psal nebo diktoval do své smrti v roce 1923, našli při zpracovávání pozůstalosti Haškova nakladatele Karla Synka. Na síti X o tom dnes informoval ředitel PNP Michal Stehlík. Rukopisy budou po zrestaurování a digitalizaci přístupné badatelům.

Holka, co ji Danny potkal v Praze

Josefa Škvoreckého vždycky těšilo, když někdo nebyl hulvát a patřičnou pozornost věnoval jeho ženě Zdeně. Protože se na ni zapomínalo. Protože se třeba často říkalo: nakladatelství Josefa Škvoreckého ’68 Publishers… A ono to bylo spíš nakladatelství Zdeny Salivarové. To ona totiž doslova na koleně a v garáži vydupala ze země „podnik“, který se stal nejdůležitější kulturní institucí českého exilu a dalo by se říct, že po roce 1968 zachraňoval českou literaturu. To ona dělala všechnu tu úmornou práci, která obvykle není vidět, ale je nutná, aby knížky vyšly a pak je někdo četl.

Zemřela Zdena Salivarová, spisovatelka, která se Škvoreckým založila 68‘ Publishers

Zemřela Zdena Škvorecká Salivarová. Na svém Facebooku to oznámil Generální konzulát ČR v Torontu, kde Salivarová v druhé polovině svého života žila. Společně s manželem spisovatelem Josefem Škvoreckým založila exilové nakladatelství 68‘ Publishers a významně se podílela na šíření samizdatové československé literatury v zahraničí. Salivarová Škvorecká zemřela 25. srpna 2025 ve věku 91 let.

Vrchol Houellebecqova manýrismu

Mapu a území nyní ve třetím dotisku (a se zatím nejkrásnější obálkou) vydává Odeon. Doslov k tomuto vrcholnému dílu Houellebecqa napsala literární kritička Jovanka Šotolová, končí ho silným názorem: jde prý o román, který nás přežije. Mapu a území jsem četl nedávno znovu a souhlasím. Nejniternější a nejcitlivější Houellebecq. A povinná četba pro všechny, kteří ho kdy falešně označovali za mizantropa.

Nemilosrdný k sobě i druhým, ševci ze Zlína, terapie v Chebu

Český rozhlas se letos v létě skutečně činí – skoro jako by chtěl Andreji Babišovi názorně ukázat, že si sloučení s Českou televizí rozhodně nezaslouží. Po audioverzi vynikající knihy Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn přichází na řadu deníkové dílo Pavla Juráčka, jednoho z klíčových tvůrců nové vlny československého filmu. Juráček (1935–1989) si deníky začal psát už ve třinácti letech. Snaha nějak zachytit vnější realitu i vlastní vnitřní pochybnosti byla tehdy vlastní i Janu Zábranovi, Ivanu Divišovi či Ludvíku Vaculíkovi.

Švejk jako stálé pokušení

Rok po smrti Jaroslava Haška napsal Karel Poláček v Peroutkově Přítomnosti, že „literární kritik u nás bývá zpravidla profesor“, což byla jistě narážka na dva koryfeje tehdejší literární kritiky, Františka Xavera Šaldu a Arna Nováka (první z nich byl jmenován univerzitním profesorem roku 1919, druhý roku 1920), a že humorista není „literárnímu profesoru k potřebě. Není stvořen k obrazu kritiky. Račte si představiti, že by měl profesor vykládati o Švejkovi. Mluviti o Haškovi mezi intelektuály je vůbec jakási nepřístojnost.

Až zas někdo řekne „dělnictvo“

Sebevražda ztýraného skláře, příběh zamilovaných estébáků v kulisách babické kauzy, věznění básníka Jana Zahradníčka, smrt statkáře při osvobozování, zatčení faráře na základě vymyšlených obvinění. Miloš Doležal se ve svých dokumentárních povídkách, plných bezmoci a bezpráví, noří do 50. let minulého století v Československu a popisuje osudy skutečných hrdinů i příslušníků Státní bezpečnosti.

Starobylý svět Olgy Tokarczukové

Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

Dan Brown představí nový román z Prahy v Praze. Knihy si všiml i Netflix

Spisovatel Dan Brown v září přijede do Prahy a představí zde svůj nový román Tajemství všech tajemství. Ten se odehrává v pražské metropoli a zaobírá se místními legendami. Kniha vychází v angličtině i češtině 9. září a slibuje další napínavý, akční, konspiracemi a legendami naditý příběh profesora symbologie Roberta Langdona. Není proto ničím překvapivým, že kniha ještě ani nevyšla, ale už byla oznámena filmová adaptace v režii Netflixu.

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Kariéra Marianne Faithfull, terapie ve skafandru, Houellebecq v divadle

Ve svých třiačtyřiceti letech toho má velšská zpěvačka Gwenno Saunders za sebou už dost. Během dospívání byla tanečnicí v Las Vegas, poté zpěvačkou indie popové skupiny The Pipettes. Utopia je její čtvrté sólové album a vychází tento pátek. V textech se objevují odkazy na básníka Williama Blakea, promo materiály hovoří o tom, že jde o její nejvyzrálejší dílo. K takovým prohlášením je vždy třeba být obezřetný, ale v případě Gwenno to smysl dává.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

„Normalizace“ pro nepamětníky

Do jaké doby autor zasadí děj příběhu, je jeho výsostná volba. Kulisami pro milostný román (respektive novelu, což je případ pozdního debutu Roberta Kapala) může být pravěk, biedermeier, německý protektorát..., jakákoli epocha, již si spisovatel troufne líčit. Má to svá pravidla, jistěže. Čtenář je obvykle citlivý na anachronismy, sotva by se třeba smířil s informací, že Žižka si před bitvou na Vítkově dal k večeři brambory na loupačku.

Po atentátu teror i naprosto moderní propaganda

Zdálo by se, že k atentátu na Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě se už nic nedá zjistit. Archivář Vojtěch Šustek předkládá obsáhlou studii Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, která nás vyvede z omylu. Málokdy čteme o historické události takovou až mikroskopickou rekonstrukci. I dnešního čtenáře, který ani nemusí mít speciální zájem o druhou světovou válku či odboj, zaujme detailní líčení akce proti Heydrichovi 27. května 1942 a následného teroru nebo německé propagandy a psychologické ofenzivy, jimž byl český národ během tří týdnů po atentátu vystaven.

České sny, zraňující i zraněné

Románový deník Ludvíka Vaculíka z roku 1979 jako by předjímal deníkový román George Orwella 1984. V ušmudlané normalizaci Gustáva Husáka, opřené o bodáky Leonida Brežněva, se rozeznívá úděsná Oceánie Velkého bratra. Autora, prototyp Valacha, jsem v samizdatovém fejetonu k jeho padesátce oslovil: S tebou se musí každý rozhodnout, bude-li tě mít rád, jaký jsi, nebo trhnout mezi dveřmi!

Hoře z rozumu tlustého klauna

Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování

K čemu nám vůbec jsou nějaké romány?

S četbou jsou od určitého věku akorát samé problémy. Váš čtenářský vrchol je už dávno za vámi (sám vím, že rok 2004 a těch devadesát dva výpůjček z knihovny nikdy nepřekonám), a i když je pořád strašná spousta toho, co byste si měli a chtěli přečíst, už se vám do toho nechce s takovou vervou jako kdysi (kolikátý že rok už mám rozečtený Bledý oheň od Nabokova?). To prvotní nadšení prostě časem vyprchá – ono je to tak nakonec se vším. Lepší to mají ti, kteří čtením usilují o sebevzdělání. I to ale může dopadnout tragicky.

Jevištní báseň ve Viole, přidušená čtvrť, Lynchovská bloudění

Když se v roce 2023 v naší nejprestižnější literární soutěži Magnesia Litera stala knihou roku sbírka básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, bylo to velké překvapení. Ne že by si ocenění zrovna tento titul nezasloužil, ale nezvyklé bylo, že porotci sáhli pro absolutního vítěze do vod poezie, která je často ve stínu prozaické či publicistické tvorby. Doležalovi se povedlo napsat poetické texty, z kterých pramenil intenzivně emocionální, ale přitom zřetelný archetypální prožitek. Ten reflektoval náhlou smrt jeho ženy Jany Frankové Doležalové.

Jak reagují Peršané na vlastní krev

Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.

Když smrt na život nestačí

K dílům přeloženým do češtiny, která zásadním způsobem zprostředkovávají válku v devadesátých letech v Bosně (jsou jimi například komiksy Joea Sacca Bezpečná zóna Goražde nebo Joea Kuberta Fax ze Sarajeva), přibylo po čase nové: autobiografický román Bosňana – jelikož je muslim, tak přesněji Bosňáka – Fedji Štukana nazvaný Blank: příběh střelce. Na rozdíl od zmíněných amerických tvůrců, kteří konflikt v bývalé Jugoslávii popisují v prvním případě jako reportér, v druhém jako přítel jednoho z postižených, Štukan je postižený sám:.

Hello darkness, poťouchle škodit, Elbe

Aktuální výstava v Kunstforum Wien je věnována Antonu Corbijnovi. Narodil se v roce 1955 v Nizozemsku a během své kariéry vytvořil nespočet ikonických, většinou černobílých portrétů umělců ze světa hudby, filmu, literatury, umění a módy. Dojde na obligátní snímky Davida Bowieho, kapel Joy Division a Depeche Mode, vzpomínat se bude také na Corbijnovo působení v kultovním britském hudebním týdeníku New Musical Express (NME). K vidění je i ne tak známá série fotografií výtvarníků v jejich ateliérech (např. německý malíř Gerhard Richter).

Paní Dallowayová jde pro květiny

„Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová.“ To je slavná věta moderní literatury, neboť jí začíná román Virginie Woolfové Paní Dallowayová. Ten spolu ještě s několika díly blízkých autorů před sto lety nově definoval literaturu a přivodil koperníkovský obrat v moderní próze, kdy místo objektivního realistického vyprávění převezme vládu „proud vědomí“ (stream of consciousness), základní technika literárního modernismu.