Tag: literatura

Články k tagu

Rocker s kapsami plnými básní, intriky a smrt v thajském ráji

Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.

Flora řídce vysázená

Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.

„Drahý Tomáši“ a „Milý Machaře“

Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů.

Kronika virových roků

Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí e přitom děje a obojí je právě na věci příznačné.

Ty naše milé Riesengebirge

„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.

Kolik literárních cen tahle země ještě snese?

Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).

Maminko, věšejí žebráka!

Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.

Konec éry gramotnosti

Mezi filmovými fanoušky zavládlo nadšení. Christopher Nolan, jeden z nejúspěšnějších tvůrců současnosti a režisér sedmi Oscary ověnčeného Oppenheimera, na konci roku oznámil svůj další film – adaptaci Homérovy klasiky Odyssea. Obzvláště nadšený byl jistý Matt Ramos, 36letý americký influencer menšího významu (245 tisíc sledujících na YouTube). Při hledání informací o novém Nolanově projektu totiž s údivem zjistil, že Odyssea je antický epos a jeden ze základních textů západní literatury. Ramos přitom nebyl zdaleka jediný, kdo v životě o Homérovi a jeho díle neslyšel.

Jediný způsob, jak se potkat, je bouračka…, věřit ve zlo, lahodná upířina

Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).

Posmrtný návrat z Paříže. Ostatky Milana Kundery a jeho ženy se vrátily do spisovatelova rodného města

Urny s ostatky Věry a Milana Kunderových se z Paříže vrátily do spisovatelova rodného Brna. Přivezli je nakladatel Antoine Gallimard, jenž je vykonavatelem poslední vůle manželů, a bývalý český velvyslanec v Paříži Michal Fleischmann. V pátek ostatky předali primátorce Markétě Vaňkové (ODS) a řediteli Moravské zemské knihovny (MZK) Tomáši Kubíčkovi. Než bude připravený hrob, zůstanou uložené v knihovně, uvedl Kubíček.

Filmový kritik Quentin Tarantino

Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).

Osm žen obvinilo Neila Gaimana ze sexuálního obtěžování. „Proč obec spisovatelů mlčí?“ diví se Rowlingová

Další vlivný muž byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Slavného spisovatele Neila Gaimana, autora například komiksového Sandmana, Amerických bohů nebo známé fantasy Hvězdný prach, obvinilo osm žen z #MeToo. Třiašedesátiletý britský spisovatel obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění odmítá s tím, že se ničeho nekalého nedopustil, píše magazín Rolling Stone. Na Gaimanovo obvinění reagovala s pochybnostmi spisovatelka J. K. Rowlingová.

Návrat racka do Čechova

Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.

David Lodge, mistr zadních řad

Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.

Jako pára nad hrnkem s vodou

Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.

Jak se Jimmy Carter objevil v české poezii

V souvislosti se smrtí prezidenta Jimmyho Cartera nebyla kupodivu zatím připomenuta jeho stopa v české poezii. Samozřejmě bezděčná, nejspíš se o ní ani nedozvěděl, a kdyby ano, byl by nejspíš velmi překvapen a zaskočen. Ale pro generaci, která vyrůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, šlo o docela silný zážitek, který nejde jen tak z mysli vymazat. Alespoň tedy z myslí některých. Těm to budiž zde připomenuto, ostatní nechť se poučí. Nuže byly doby, kdy se na programu Československé televize vysílaly básně. Šlo o pořad Nedělní chvilka poezie, vždy po zprávách v osm hodin večer.

Rok Pavla Kolmačky, novoromantička, Morgenstern to má u nás dobré

Nejoceňovanějším tuzemským literátem byl loni básník a prozaik Pavel Kolmačka. Zatímco mediálně nejsledovanější cenu Magnesii litera opanovala se svým románem Hella Alena Machoninová, Cenu Jaroslava Seiferta i Státní cenu za literaturu získal právě Kolmačka. Odborné poroty ho ocenily především za poslední román Canto ostinato / Listopad, prožitky blízké zimy s přihlédnutím k jeho předchozí básnické tvorbě. Kolmačku literární kritici od jeho básnické prvotiny Vlál za mnou směšný šos (1994) s oblibou nazývali metafyzickým venkovanem.

Průměr k ničemu není

„Diskuse o překladatelství a problémech v oblasti literárních překladů. Hovoří se o kvalitě překladů, problémech s honoráři, podmínkách pro překladatele a také o roli nakladatelství v procesu překladu a problémech s kvalitou překladů. Diskuse se také dotkla tématu umělé inteligence a strojového překladu, přičemž jeden z účastníků uvedl, že se nebojí nahrazení překladatelské práce umělou inteligencí. Na závěr se účastníci shodli na tom, že je důležité, aby se čtenáři zajímali o kvalitu překladů a podporovali dobré překladatele. Pozvání do diskuse přijali Viktor Janiš, Ladislav Nagy, Alice Flemrová, Radka Smejkalová a Ondřej Bojar.

Sbohem a šáteček

Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.

Na Hradčany, vévodkyně a kuchařky, venetština

Co může být malebnějšího než taková předvánoční procházka po Hradčanech. Spojte ji s návštěvou Galerie Josefa Sudka, kurátor Jan Mlčoch (záruka kvality) zde připravil výstavu dnes bohužel skoro pozapomenuté výtvarnice Heleny van der Kraan. Narodila se roku 1940 v Praze jako Helena Mázlová, v roce 1968 emigrovala do Nizozemska a kolem roku 1970 se začala cíleně věnovat fotografii.

François Bayrou už jednou francouzským premiérem byl. V Houellebecqově románu, dosazený islamisty

S mírným zpožděním oproti plánu jmenoval v pátek francouzský prezident Emmanuel Macron poněkud "profláklého" centristického politika Françoise Bayroua předsedou vlády země dlouhodobě se zmítající v politické a ekonomické krizi. Deník Le Figaro dnes připomíná, že Bayrou už jednou francouzským premiérem byl a to v románu "proroka" a nejznámějšího současného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.

Krvácející srdce Emy Bovaryové

Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.

Zapomenuté povídky

Český čtenář knih Terryho Pratchetta (1948–2015) zpozorní nad jeho knižní novinkou, sbírkou dvaceti povídek Jedním tahem pera, sotva si všimne jména nakladatele. Je to za třicet let totiž autorův kloudně první prozaický titul, který u nás nevyšel pod hlavičkou nakladatelství Talpress. O tuzemské vydání nově nalezených dávných Pratchettových miniatur, jež uveřejňoval v sedmdesátých letech pod pseudonymy na pokračování v novinách, byl mezi nakladateli velký zájem, vítězná Kniha Zlín zaplatila za práva údajně desítky tisíc liber (sumu prodejem spíš nevratnou).

Jelena Mašínová jako Bonnie, Kohout jako Clyde

Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:

Osvobodit pravdy od bludů, díky nimž zvítězily

„Naučme se nechat umírat své ideje místo nás samých.“ Takové je poselství jedné z velkých filozofických škol 20. století – kritického racionalismu Karla Poppera. Podobně jako smrt příslovečných kanárků v dolech varuje horníky před přítomností jedovatých plynů, varují vyvrácené ideje lidstvo, že řídit se jimi dál by bylo sebevražedné.

Estráda v troskách světa

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

„Podněcujte svou vášnivost!“

Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu.