Nedávno vyšla v českém překladu kniha Leszka Kolankiewicze Svatý Artaud. Kolankiewicz (nar. 1954) je polský divadelní antropolog a kulturolog, osobností Antonina Artauda se zabývá od svého mládí, dalo by se tedy říct, že je pro něj jeho životní prací. Kniha shrnuje a uvádí do kontextu Artaudovy myšlenky obsažené ve sbírce esejí Divadlo a jeho dvojenec i v jiných textech, jejichž hlavním tématem je hledání takových forem divadla, které by byly lékem na – podle Artauda – nemocné lidství, nemocný svět.

Odhaluje a komentuje paradoxy spojené s jeho osobností a dílem: Artaud je vizionář, který své vize nikdy neuskutečnil, a inspirátor bezpočtu divadelních tvůrců, sám přitom ale zrealizoval pouhých pár výstupů – neúspěšných a nepřijatých. A stejně jako je divadelníkem bez her, je vlastně i spisovatelem bez díla. To samo o sobě není rozsáhlé, jde v podstatě jen o ony eseje o radikální formě divadla a pár deníkových záznamů z cest. Přesto jeho dílo zůstává buď slepě adorované (je to trochu i Kolankiewiczův případ – těžko ho ovšem vinit z místy trochu suché akademičnosti, je ze své podstaty spíše sběratelem již řečeného), či rovnou nepochopené. Většina z těch, kdo se považovali za jeho následovníky, totiž jen reprodukovala povrchní představy o něm bez větší snahy o pochopení podstaty jeho myšlenek. V originále kniha Svatý Artaud vyšla už v roce 1988, sám Artaud zemřel v roce 1948. Bylo mu tehdy jednapadesát let. Jeden by to tomu bezzubému kostnatému pánovi ani nehádal.

Dnes jde o jedno z největších jmen historie divadla 20. století, jistě. Ale mě osobně – a troufám si říct, že ani mnohé jiné – Artaud neuchvátil primárně svými novátorskými představami o smyslu divadla, které v jeho podání nezůstává pouhou imitací života. Četl jsem ho a vnímal tak, že píše o samotném žití, o marné snaze vymanit se ze všeprostupující průměrnosti. Umění v jeho podání nemělo být zábavou, ale metafyzikou nebo alchymií, proměnou toho, co je fyzické, do toho, co je duchovní. Divadelní spolek Living Theater (všichni zarputilí obdivovatelé Artauda) sehrál v roce 1968 velkou roli během květnové revoluce v Paříži. Fyzický akt se realizacím Artaudových myšlenek blížil více než jakýkoli večer strávený v divadle na sebelepším představení (stejně jako později všelijaké umělecké happeningy, jejichž základní koncept Artaud vlastně vynalezl). Artauda dnes ale vnímáme především skrze jeho texty. A v tom je další paradox, protože on sám měl s jazykem, se samotnou možností vyjádřit se ve slovech, celoživotní problém. Básník, to je vždy někdo, kdo bojuje, kdo soupeří, kdo je v agonii s jazykem. To se u Artauda dovršilo, když konec života strávil v ústavu pro choromyslné, kde začal psát texty v idiolektu, jazyku, který si sám vymyslel. Stejně jako síla jeho divadelní vize spočívala v živočišnosti a metaforách (tedy v něčem, co působí na naši představivost, ale nelze to racionálně vysvětlit), i jeho texty jsou neustálým zoufalým bojem s neměnnými zákony formy. Přestože Artaud jazyku mnohokrát vyslovil nedůvěru, nikdy před ním nekapituloval, naopak coby literát a divadelník s jazykem pracoval jako s nástrojem, který je mu vlastní a zároveň cizí. Mnoho Artaudových textů lze proto číst jako zápas s limity vztahu jazyka a života. Filozof Jacques Derrida Artaudův životní pocit popsal takto: „Pokud má řeč již není mým dechem, pokud má slova již nejsou mou řečí, tak je to proto, že můj duch již nenáleží mému tělu, mé tělo již nenáleží mým gestům, má gesta již nenáleží mému životu.“ Žít život, který vám nepatří, to už není jen vágní filozofická otázka, to je dennodenní, předem prohraný boj.

„Pro jednoho jed, pro jiného potrava, pro jednoho agonie, pro jiného lahůdka, Artaud žil s krkem pevně vsazeným do oprátky, oči černé bolestí, končetiny v křečích, zkroucené, divadlo a jeho dvojník, nicota,“ zní v písni gothic rockové kapely Bauhaus. Kdyby se Artaud narodil do jiné doby, dost možná že by v podobné kapele sám hrál. Vždycky na mě působil ne jako poslední prokletý básník, ale jako první rocková hvězda. Příliš divoká fantazie? To, že se nakonec stal objektem divadelních antropologů, by ho asi překvapilo obdobně. Jeden takový, Leszek Kolankiewicz, je fascinován přednáškami a články, které Artaud psal poté, co zklamaný ze své divadelní „kariéry“ odjel do Mexika. Když se k němu tyto zápisky na počátku 80. let dostaly, nebyly ještě přeloženy, nikdo je v Polsku neznal (u nás vyšly v souborech Texty během 90. let). „Já jsem si to přečetl na začátku 80. let a zjistil, že je to naprostá senzace,“ říká autor knihy Svatý Artaud. „Řekl jsem si, že Artaud je vlastně patronem divadelní antropologie. A že bude zajímavé napsat knížku o tom, jak on s těmihle vizemi jel do Mexika k indiánům z kmene Tarahumara.“ Ti žijí v jihozápadní části mexického státu Chihuahua, přijali poměrně brzy křesťanství (vlivem jezuitských misií v 17. až 19. století) a v jejich kultuře se zachovala celá řada původních představ a rituálů – právě ty Artauda fascinovaly nejvíce, nabízely mu možnost vnímat umění ve svém prapůvodním smyslu, který podle něj na západě už nikdo nechápal. Artauda k návštěvě indiánů ovšem nevedlo jen zkoumání divadla jako rituálu, měl i „spirituálnější“ motivaci: věděl totiž, že Tarahumarové užívají narkotický kaktus peyotl. V přenosu ryzí divošské kultury do Evropy selhal, rituál s halucinogenem byl úspěšnější. Poté, co Artaud drogu zkusil, řekl, že šlo o jeho tři nejšťastnější dny v životě.

Artaud většinu života prožil sám, v chudobě, bolestech, nepochopení a pod drtivým tlakem toho, že se mu jeho myšlenky nikdy nepodaří pravdivě zachytit. Jeho příběh v něčem připomíná legendu o Kašparu Hauserovi, který se v polovině 19. století znenadání zjevil v našem světě, neuměl mluvit lidskou řečí a nikdo nikdy nepřišel na to, kým je a odkud přišel. Také Artaud byl celoživotním vyděděncem. Kašpara Hausera tehdy nazývali „člověkem přírody“, byl to údajně muž obdařený jakýmsi až nelidským, prorockým vytržením a stejně jako Artaud během svého nepříliš šťastného života často působil jako slepec, který je přesto odhodlán převést „svůj lid“ přes poušť. Něco na způsob přátelství zažil snad jen s básníkem Jacquesem Prevelem a hercem Jeanem-Louisem Barraultem (o něm Artaud řekl, že je to jediný herec, který rozumí jeho duši). Snad nejdůležitějším ale pro Artauda bylo seznámení s Paulou Théveninovou, která po jeho smrti zasvětila svůj život přepisování a vydávání jeho textů. Právě Paula Théveninová nabízí v doslovu v knize Antonin Artaud – Poslední z prokletých (životopisná práce z pera Jana Kopeckého, vyšla v roce 1994) asi nejpřesnější návod, jak rozporuplného Artauda chápat. Ne jako tvůrce „divadla krutosti“, ale jako člověka, který zažil skutečnou krutost života. Théveninová na Artauda vzpomíná velmi něžným způsobem, nevykresluje ho jako nějakého blázna, ale spíš jako poněkud vytřeštěného až roztomilého člověka, který žije ve světě svých představ, ale je si vědomý i toho našeho světa, toho, že v něm, ať chce, nebo ne, musí existovat. Artaud v jejích vzpomínkách (zažila ho vysíleného na sklonku života po propuštění z ústavu) působí jako dobrosrdečný, velmi empatický člověk, na míle vzdálený stereotypním a trochu přihlouplým představám o „šílených géniích“. Pozoruhodné je, že u něj psychická choroba nevedla k rozkladu osobnosti, Artaud si dokázal zachovat svou integritu. Zvládl, byť často s vypětím všech sil, stále žít v přítomnosti. Ve francouzském filmu En compagnie d’​​​Antonin Artaud (natočil Gérard Mordillat v roce 1993) je moc pěkná scéna, ve které přichází tehdy zhruba třicetiletý básník Jacques Prevel na návštěvu k o dvacet let staršímu Artaudovi, kterého adoroval. Artaud zrovna mlátí kladivem do špalku dřeva, aby dal rytmus své recitaci. A křičí. Co křičí, vřeští jako smyslů zbavený. Jacques Prevel ho poslouchá za dveřmi a říká si: Tak a je to tady, už se úplně zbláznil. V tu chvíli Artaud dokončí své představení, otevře dveře, usměje se a klidným hlasem řekne: Tak pojďte dál, pane Prevele.

Artaud se nikdy necítil jako oběť života. Vlastní psychickou nemoc analyzuje, zoufale hledá východisko. V dnešní době, kdy je kultura oběti brána za něco až ctnostného, kde je žití vnímáno jako něco nebezpečného a proradného, co nám neustále staví překážky, nenechá nás na chvíli v klidu, by mu dost možná někdo vmetl, že takovýto heroický přístup není přece vůbec zdravý, dokonce že jím znevažuje utrpení ostatních. Nikdy nebyl pochopen jako umělec, protože o mnoho let předběhl svou dobu. Několik let zbytečně dostával elektrošoky, protože nikdy nebyl pořádně diagnostikován. Artaud ale jako kdyby vůbec nevěděl, co sebelítost je. Bojoval s chorobou, se společností, se světem, s kulturou. Přesto sám sebe nikdy nevnímal jako poraženého. Takoví lidé se dnes už nerodí, řeklo by se trochu klišovitě. Spíše než škoda pro nás je to ale dobře pro ně. Téměř vždy totiž hovoříme o těch, kterým se za jejich života zrovna moc lásky a pochopení nedostalo. Pokud jste svůj život nežili, dodá mu zpětně smysl, že vaše dílo přežilo? Že o vás vycházejí knihy od lidí, kteří by se s vámi tehdy pravděpodobně vůbec nebavili? Nemyslím si.

Leszek Kolankiewicz: Svatý Artaud, Malvern, přeložil David Zelinka, 260 str.