Zdálo by se, že k atentátu na Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě se už nic nedá zjistit. Archivář Vojtěch Šustek předkládá obsáhlou studii Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, která nás vyvede z omylu. Málokdy čteme o historické události takovou až mikroskopickou rekonstrukci. Této monografii předcházely od téhož autora čtyři svazky dokumentů, přičemž řada z nich byla zveřejněna poprvé, včetně Pannwitzovy interní zprávy pro Berlín, výslechových protokolů několika zatčených parašutistů a mnoha odbojářů nebo řady hlášení gestapa a Sicherheitsdienstu. I dnešního čtenáře, který ani nemusí mít speciální zájem o druhou světovou válku či odboj, zaujme detailní líčení akce proti Heydrichovi 27. května 1942 a následného teroru nebo německé propagandy a psychologické ofenzivy, jimž byl český národ během tří týdnů po atentátu vystaven. Hlavně v posledním bodě je to kniha nadčasová.

Proč nás heydrichiáda, atentát i obě stanná práva, dodnes tak fascinují?

To velice dobře vystihl badatel a historik Jaroslav Čvančara: bylo to období mravního vzepětí českého národa. A žádnému odbojovému hnutí v okupovaných zemích Evropy se nepodařilo zlikvidovat tak vysokého pohlavára, jakým byl Heydrich. On nebyl pouze zastupujícím říšským protektorem, ale především šéfem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, takže nad ním byl v represivním aparátu už jen Himmler a nad Himmlerem samozřejmě jen Hitler.

Když jste s knihou začínal, jak vás vůbec mohlo napadnout, že u takhle známé události ještě mohou na objevení čekat nové prameny?

Historik Zdeněk Jelínek mi kdysi dávno, ještě v osmdesátých letech, u piva říkal: Dneska už lidi na atentátu budou zkoumat, jaké měl Gabčík trenýrky. Já se archivním výzkumem heydrichiády zabývám od poloviny 90. let. Jelikož před převratem byl přístup k dokumentům z okupace hodně restriktivní, tak jsem správně předpokládal, že jsme znali jen fragmenty – což mi pak archivní výzkum potvrdil. Díky výborným historikům, kteří publikovali o druhém stanném právu nebo o parašutistech – právě Zdeněk Jelínek nebo Oldřich Sládek, po převratu Jaroslav Čvančara, Jiří Šolc a další –, jsme znali jakýsi základní rámec. Ale za komunismu se tito dobří historici při nejlepší vůli k těm dokumentům nedostali. Obdivuji je, jak ten rámec přesto trefili. Zajímavé je, že navzdory jejich práci, přesto, že klíčové dokumenty k těm událostem byly vydány v mých čtyřech svazcích, se nové filmy a vůbec mediální diskurz drží v koridoru, jak ho před šedesáti lety svým filmem Atentát určil Jiří Sequens. A třeba film Seana Ellise Anthropoid s historickou skutečností nemá nic společného až na to, že skutečně operace Anthropoid se odehrála v roce 1942 a že jejím cílem byl Heydrich.

Co konkrétně je dnes díky práci vaší či vašich kolegů definitivně vyvráceno z tradovaných představ?

Jak detaily, tak podstatné věci. Příklad detailu: není pravda, že při útoku na Heydricha Gabčíkovi s Kubišem další parašutista Josef Valčík signalizoval zrcátkem, to je prostě nesmysl. A z těch podstatných věcí byl veřejnosti málo znám zásadní význam spolupracovníků z domácího odboje. Sokolský odboj nesestával mimochodem jen z poskytnutí pomoci při likvidaci Heydricha, činnost sokolského odboje je dodnes málo probádaná.

Z podporovatelů Anthropoidu jsou, myslím, dobře známi Moravcovi, Jan Zelenka-Hajský…

To jistě, ale zapojeno bylo mnohem víc lidí, bez nichž by se atentát nepovedl: Fafkovi, Novákovi, Svatošovi, Oktábcovi, Khodlovi a desítky dalších rodin. Nedoceněna zůstává klíčová role pravoslavné církve. I když o ní vyšla skvělá monografie od historika Martina Jindry. V Sequensově filmu se pravoslavní kněží pohybovali na úrovni komparzu. Podrobně popisuji, jaké všechny nástrahy a překážky musel Anthropoid překonat, aby se dostal do vzdálenosti 1,5 metru od Heydricha a Josef Gabčík na něj mohl namířit samopal. V protektorátu existoval už před atentátem velmi důmyslný pátrací policejní systém. Taky se vydávaly nové doklady – kennkarty –, byla spuštěna perlustrace takzvaně cizích osob, lidí v určitém věku, co byli v místě bydliště noví. Němci provedli řadu opatření proti, jak je nazývali, agentům-parašutistům. Gestapo v protektorátu situaci rozhodně nepodceňovalo a v polovině května naléhavě žádalo Heydricha o souhlas s posílením jeho osobní bezpečnosti.

Jsou i mýty kolem odboje?

Například se traduje, že odboj si atentát na Heydricha nepřál, což vyvrátil už kolega Čvančara. K tomu mám v knize samostatnou kapitolu. Domácí odboj ten atentát chtěl, proti jeho vůli by se prostě nepodařil. Pokud vím, tak jediní, kdo byli proti, byl docent Vladimír Krajina, Arnošt Heidrich a sokol Ladislav Vaněk, od září 1942 spolupracovník gestapa.

Kolik lidí o atentátu na Heydricha předem vědělo?

Gabčík s Kubišem se po příchodu do protektorátu snažili zachovávat pravidla konspirace a svůj úkol svěřovat co nejpozději a co nejméně lidem. Ale jelikož potřebovali součinnost, nemohli si s domácími spolupracovníky hrát donekonečna na slepou bábu. Z toho, co vypátralo gestapo a co po válce vypověděl Emanuel Filípek, jediný z úzkého kruhu spolupracovníků Anthropoidu, který přežil, to odhaduji na osmnáct. Některým zasvěceným byl cíl akce prozrazen doslova pár dní před atentátem. Filípek po válce vypověděl, že Zelenka-Hajský se už na podzim 1941, když Němci v rámci akce Sokol zatýkali stovky sokolských činovníků a bez ohledu na to, jestli byli v odboji, je posílali na smrt do Osvětimi a Mauthausenu, vyjádřil, že by bylo dobré Heydricha zlikvidovat. Taky mně dosvědčily sestry kněze Petřka, že když byl u nich nedlouho před atentátem na návštěvě a mluvilo se o tom, že by bylo dobré, aby byl zlikvidován K. H. Frank, tak že Vladimír Petřek poznamenal: Věděl bych o někom vhodnějším.

A co ani zainteresovaná veřejnost neví o druhém stanném právu?

Zase – je toho víc. Dodnes není dostatečně známa masivnost policejního nasazení, které Němci spustili okamžitě po atentátu. Už dva dny po atentátu byly v protektorátu rozsáhlé posily z Bavorska, Saska a Rakouska. Prováděly velkou pátrací akci, tak aby se postupně prohledalo celé území protektorátu, včetně polí, luk a lesů. Dokonce nutily k účasti lesní dělníky, zaměstnance lesní správy… Velká pátrací akce končila teprve 20. června, v závěrečném hlášení se chvástavě uvádí, že postupně bylo pročesáno všech pět tisíc měst a obcí. Razie vypadala tak, že německá policie přijela v autech, vyzbrojená jako lehká pěchota kulomety a dlouhými zbraněmi, obec obklíčila a prohledávala dům od domu. Němci se snažili vzbudit dojem všudypřítomnosti. Pravda je, že ta pátrací akce nesla ovoce v podobě nálezů zbraní, obilí, ale i zlata nebo stříbra, a ovšem i jinak. Zatčeno bylo mnoho gestapem hledaných lidí, kteří často, aby neohrožovali své ukrývače, vyšli z úkrytů a  Němci je odchytávali ve volné krajině.

Pokusil jsem se zkrátka o plastický obraz dění na území protektorátu do 3. července, kdy stanné právo formálně končilo, ale v některých ohledech jde výklad dál, včetně masového zatýkání příbuzných zahraničních vojáků – asi 2700 lidí – a vůbec Čechů žijících v nepřátelské cizině. Některé lidi poslali do vyhlazovacích táborů, například příbuzné prezidenta Beneše. Od exilového ministra Nečase vyhubili celou rodinu. Zabývám se detailně popravou 294 spolupracovníků v Mauthausenu. Popisuji činnost stanných soudů, tady vycházejí najevo zajímavé souvislosti: kdo se stával obětí poprav. Teror nedopadal jen na odboj, na lidi, kteří se aktivně zapojovali do odboje, ale i na tzv. destruktivní inteligenty, lidi, proti nimž chyběly důkazy o zapojení do odbojové činnosti, ale kteří byli vyhodnoceni jako osoby nepřátelské Říši. Takto byla postřílena většina vysokých úředníků ministerstva zemědělství, pro pasivní rezistenci. Takto zahynula senátorka Františka Plamínková, různí středoškolští i vysokoškolští učitelé, profesor Maxa, bratr Vladimíra Krajiny Emanuel a další.

Pro mě byl nejnovější a nejzajímavější váš rozbor ohromné psychologické kampaně proti českému národu v době, kdy Němci neměli ještě ani stopu. Překvapilo mě, jaké ta kampaň měla moderní rysy.

Byla velice moderní a tady mohu s čistým svědomím říct, že takto důkladně jsem ji skutečně zmapoval asi první. Dramaturgii navrhl šéf oddělení pro kulturní politiku v Úřadu říšského protektora, sturmbannführer Martin Wolf, vystudovaný historik a lingvista. Mezi jeho spolupracovníky byli zpravidla sudetští Němci a ovšem protektorátní ministr Emanuel Moravec. Nejprve, hned po atentátu, odjel K. H. Frank coby vyšší velitel SS a policie v Čechách a na Moravě za Hitlerem. Frankovi se v Berlíně podařilo revidovat příkaz Himmlera, který hned první noc po atentátu do Prahy dálnopisem nařizoval, že má být zatčeno deset tisíc Čechů a prvních sto, kteří mají – cituji – politicky něco na hrbu, okamžitě zastřeleno. V Praze se zatím čekalo, s jakou se vrátí Frank. Kdyby v Berlíně skutečně rozhodli, že vůči Čechům bude zavedena stejná politika jako vůči Polákům nebo Srbům nebo obyvatelům obsazených sovětských území, byla by celá ta důmyslná propaganda předem zbytečná. V Polsku, Srbsku nebo například v Bělorusku byl v odboji s nadsázkou řečeno každý, protože když vás okupanti střílí v podstatě na potkání, nemáte co ztratit. Frank u Himmlera a Hitlera ale vyjednal, aby se v protektorátu takto nepostupovalo, že by se nevyužil průmyslový potenciál českých zemí a že by si to zraněný Heydrich takto nepřál. Frank doslovně: Tisíce Čechů bychom nahnali do zoufalého odboje a už bychom z tohoto prostoru neměli užitek. Což měl pravdu.

K. H. Frank se vrátil do Prahy ještě 28. května a na druhý den se v Černínském paláci sešly německé špičky v protektorátu k poradě. Tady už Wolf předložil plán: s využitím Emanuela Moravce a vybraných protektorátních politiků a novinářů byla uskutečněna velkolepá dramaturgie. Začalo to oznámením, že nejen ten, kdo podporoval atentátníky, ale i ten, kdo maje vědomost a neučiní udání, bude zastřelen s celou svou rodinou. Jedním dechem byli Češi ultimativně vyzváni k aktivní kolaboraci s tím, že v Čechách a na Moravě budou pasivní diváci současného velkého zápolení považováni za nepřítele a podle toho se s nimi bude jednat. Současně ve Wolfově konceptu už byla obsažena teze určená pro šíření, že atentát je ojedinělá akce, která s národem nemá nic společného, že to je akce vrahů zaplacených emigranty, Benešovou klikou a židovskou smečkou v Londýně. K dopadení vrahů Heydricha vypsali Němci odměnu deset milionů korun a o několik dní později milostivě dovolili protektorátní vládě vypsat dalších, svých deset milionů.

Další fáze: 31. května měl ministr Moravec proslov v rozhlase, kde už zmiňoval, jak byl ve Francii zastřelen německý poddůstojník, a když se nepodařilo dopadnout vrahy, bylo zastřeleno deset místních Francouzů. A co teprve udělá Říše, pokud jí nebudou vydáni atentátníci na obergruppenführera? Moravec tehdy řekl: Stojíme-li jako vlastenci před volbou, má-li národ dále žít bez neplodné inteligence, anebo s ní společně zahynout, pak volím záchranu národa a neplodnou inteligenci i se všemi pražskými darmošlapy hodím přes palubu.

Vymýšlel to sám, nebo pod německým dohledem?

S Moravcem to psali jeho dva tajemníci, olomoucký Němec Adolf Leitgeb a Rakušan Franz Stuchlík-Poschenburg, bývalý katolický kněz. Oni sami byli instruováni K. H. Frankem a Wolfem a kontrolovali Moravce při psaní. Pak ještě v Moravcově textu vlastní rukou K. H. Frank i Wolf škrtali a do něj připisovali. Když s dalšími návrhy přicházel Moravec, oni mu to házeli na hlavu, že to není ono. Moravec prostě směl říkat, jen co s ním dohodli, dokonce kontrolovali, jestli se pak v češtině neodchyluje od schváleného textu, a nepatrné odchylky evidovali. Vedle toho se začaly svolávat apely pracujících. Dělníci, nejdřív ve zbrojovkách, měli na továrních manifestacích prohlašovat loajalitu k Říši, odsuzovat zločinnou emigraci a vyjadřovat přání, aby byli Židé konečně odsunuti z našeho prostoru. Německá propaganda dělníkům současně nadbíhala. Novináři například dostali pokyn psát, jak český dělník miluje Heydricha a současně jaký dobrý vztah měl obergruppenführer k českému pracujícímu člověku. Téměř denně se uveřejňovala jména desítek popravených, přičemž až na výjimky u zastřelených dělníků, řemeslníků, malorolníků nezveřejňovali profesi. Zato se s velkým gustem zveřejňovaly akademické tituly popravených, nebo když měli povolání: bankéř, továrník, advokát, učitel, lékař, bývalý československý důstojník, policista, četník.

Touto německou propagandou vznikl falešný dojem, že do odboje se zapojovali hlavně intelektuálové a vojáci z povolání. Přežívá dodnes, ale není to pravda. Odboj šel napříč profesemi a nejvíc popravených tvořili námezdně pracující, kterých bylo i ve společnosti nejvíc. Každý stupeň dramaturgie měl svou klíčovou floskuli, kterou Emanuel Moravec uváděl v oběh, aby pak byla následně přežvykována tiskem a rozhlasem. Při apelu Pražanů z 2. června na Staroměstském náměstí vyslovil obrat: Beneš se zasloužil o utrpení národa. Vedle toho byly jakési sektorové apely. Takže třeba loajalitu k Říši na svém shromáždění museli projevit všichni zaměstnanci ministerstva vnitra. Zaměstnanci pošt a spojů, zaměstnanci továren. Lidé se báli nepřijít, účast se kontrolovala. Postupně se ty apely organizovaly v jednotlivých větších městech. Cílem apelů bylo vytvořit dojem poslušného českého pracujícího, který si plní své povinnosti, jde si pokojně za svou prací, když tu náhle byl zaskočen zločinem agentů krvavého Beneše. Že čím lépe budou Češi u Němců zapsaní, tím lepšího postavení dosáhneme po konečném vítězství Říše.

Co bylo interním cílem kampaně?

Vyděsit Čechy, že když nebudou dopadeni atentátníci, čeká Čechy genocida. Souběžně bylo cílem manifestací přesvědčit světovou veřejnost, že Němci mají protektorát plně pod kontrolou a Češi jako rezignovaná, téměř blahobytná společnost jsou rozčíleni, že k takové nerozvážnosti došlo. Jak prezidentu Háchovi a ministru Moravcovi Němci vsouvali do proslovů teze, tak první zněla: Beneš, nepřítel českého národa číslo 1. Tu přidělili Háchovi. Moravec zas přednesl, že Beneš se zasloužil o utrpení českého národa. Kromě toho vypustili šeptandou – o což se asi postaral Sicherheitsdienst –, že pokud nebudou atentátníci dopadeni, každý desátý Čech bude zastřelen. Tu decimaci ostatně naznačoval kolaborantský tisk.

Heydrich zemřel 4. června a gestapo sice do té doby popravilo stovky lidí za různé posměšné výroky na Heydrichovu adresu nebo už dřív pozatýkané odbojáře a jinak nepohodlné lidi. Ale při vyšetřování nemělo žádné výsledky, a jak se blížilo datum Heydrichova pohřbu, těžko mohl K. H. Frank přijet do Berlína na pohřeb s prázdnýma rukama. Proto provedli ten známý podvod s Lidicemi.

Devátého června po Heydrichově pohřbu byla v Berlíně Hitlerem přijata protektorátní vláda s prezidentem Háchou za přítomnosti Franka. Tam Hitler, určitě po předchozí dohodě s Frankem, začal hovořit o tom, že pokud nebudou vrahové obergruppenführera dopadeni, český národ čeká zkáza. Hitler mluvil o tom, že český národ bude vysídlen ze své domoviny, evakuován na východ, což byl v jeho slovníku pravděpodobně eufemismus pro zplynování, ačkoli to Hácha asi nevěděl. Hitler mu říkal, že mají-li český a německý národ v tomto prostoru žít, tak se spolu musejí snést. A pokud se nesnesou, tak nezbude, než aby v zájmu příštích generací jeden z obou národů z Evropy zmizel. A který to asi bude. Prostě situace buď, anebo; a aby dodali váhu těm výhrůžkám, Hitler a Himmler se chytli toho, co jim předhodil Frank, to jest vylhaných informací o pobytu agentů-parašutistů v Lidicích. Takže 9. června večer zatelefonoval z Berlína Frank veliteli bezpečnostní policie na území protektorátu: Vůdce nařídil, aby Lidice byly vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni atd. Martin Wolf nechal vypálení Lidic nafilmovat s tím, že se záběry měly promítat v kinech, aby Češi věděli, že jim jde skutečně o všechno.

Skutečně to i promítali?

Nakonec ne, zabrzdil to pravděpodobně sám Goebbels, že už by to bylo příliš. Propaganda, kterou on v Praze nemohl přímo řídit, mu připadala nešikovná. Nelíbilo se mu chlubivé vyhlášení zprávy o vypálení Lidic rozhlasem. Po vypálení Ležáků 24. června si Goebbels do deníku napsal: V protektorátu byla vypálena další vesnice, která poskytovala útočiště atentátníkům na Heydricha, všichni obyvatelé byli zastřeleni. Toto poučení bude velmi léčivé. Zajistím, aby rozhlas komuniké nezveřejnil, protože jinak se do toho hned opře nepřátelská propaganda. Samozřejmě že i Ležáky byly aspoň v novinách.

Vraťme se o pár dní zpět. Po Lidicích Němci pořád neměli skutečné stopy, načež vysoký úředník gestapa Heinrich Berger navrhl svým způsobem ústupek: amnestii pro všechny, kteří až dosud věděli a nepromluvili, pokud teď svým udáním pomohou dopadnout atentátníky. Načež Emanuel Moravec 12. června při manifestaci v Brně jednak dost vulgárně nadával Čechům jako celku, nikoli už jen rezistenci a destruktivním inteligentům, jednak otevřeně vyhrožoval genocidou: Tyto dny jsme byli svědky, jak Říše trestá zradu jednotlivců a celé vesnice. Běda proto, bude-li nucena přistoupit k rozsudku nad celým národem. Takže – jsme dva dny po vypálení Lidic – Moravec Čechy ujišťuje, že je nezachrání, cituji: Desítky tisíc dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky, nýbrž jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů. Konec amnestie byl Němci stanoven na 18. června ve 20 hodin. Začaly vycházet noviny s titulky typu Už jen 50 hodin nás dělí od katastrofy českého národa.

K těm titulkům byli novináři přímo instruováni?

Ano. Němci, konkrétně Anton Zankl z Wolfova oddělení, na tiskových poradách dávali šéfredaktorům velmi pečlivé instrukce. A do toho vyhlašování vykonaných rozsudků smrti nad celými rodinami včetně patnáctiletých děvčat a chlapců přišel ten slib beztrestnosti. Pak přijel Karel Čurda z úkrytu u své matky do Prahy na gestapo. Jedna legenda, kterou bohužel šířili i někteří historici, tvrdí, že ho donutila rodina. Nejsou pro to ovšem žádné indicie. Myslím, že se rozhodl sám.

Co je dnešní postnacistická revizionistická propaganda, jak to formulujete v úvodu knihy?

Tak znáte jistě z médií takové to: Čechům se za války zas tak špatně nevedlo. To přece kdysi řekla i ministryně spravedlnosti Helena Válková, dokonce v rozhovoru pro Echo (Kdyby byl Babiš agent, mrzelo by ji to. Ministryní by Válková zůstala, Echo24.cz 22. 3. 2014 – pozn. red.). A souběžně s tím zamlčování a bagatelizace zločinů spáchaných Němci na Češích. Podle těchto propagandistů, ať mezi novináři, nebo politiky, začalo bezpráví u nás až po 8. květnu 1945. V českých veřejnoprávních i soukromých médiích se už skoro nepřipomíná výročí mnichovské dohody nebo 15. březen 1939. Konečně lež o ohromném českém udavačství. S tím začali Němci už za heydrichiády. Gestapo schválně zadalo inzerát – poděkování do novin za spolupráci českým lidem. Ze stejného soudku bylo po atentátu ostatně i vyplácení vysokých odměn českým svědkům atentátu, i když zpravidla vypovídali nedobrovolně a jejich výpověď byla gestapu často k ničemu. Přitom neochotu udávat trestali Němci smrtí. V této taktice chtěl K. H. Frank zajít tak daleko, že navrhl omilostnit a štědře odměnit Vlastimila Moravce. To byl onen blízký spolupracovník parašutistů, na kterém si Němci po zatčení zvlášť drastickým trýzněním vynutili informaci o úkrytu parašutistů. Frank v odůvodnění návrhu píše: Českému národu neposkytneme obraz o boji do poslední chvíle a hrdinství. Doložíme, že agenti-parašutisté nejsou jednotkou bojující do posledního dechu, nýbrž že to jsou lidé, co změknou, zhroutí se a pak se sami přihlásí na úřadech. Dlužno dodat, že Frank svůj návrh neprosadil a Vlastimil Moravec byl popraven.

Nedá mi to, abych na konec necitoval prezidenta Pavla. Před dvěma lety řekl v Terezíně u Malé pevnosti: Musíme přijmout odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové.

Tohle právě považuji za důsledek revizionistické propagandy. Cílem toho je všechno zrelativizovat, jako kdyby třeba za holocaust a další genocidní zločiny v Evropě mohly ostatní národy ve stejné míře jako Němci.