Vyšla „skandální“ knížka jednoho spíš méně známého autora, ale zas ne tak úplně neznámého, svým způsobem dalo by se říct kultovního, byť je to kult úzký a elitní. Onen autor píše svým specifickým jazykem intelektuální prózu a eseje, překládá z francouzštiny, je pověstný, tedy mezi svými známými a oddanými čtenáři, svým ostrým, pronikavým a sarkastickým pohledem na svět a společnost, v čemž jsou cítit oni destruktivní „Frantíci“, kterými nasál: on o nich píše jako o fukó, derida, bodrijá, míněni jsou Foucault, Derrida, Baudrillard. Po různých štacích na univerzitách a akademiích, kde přednášel filozofii a francouzskou literaturu, byl v posledních letech zaměstnán v jedné pražské kulturní instituci, kde vedl ediční oddělení a připravoval literární výstavy. Vedle toho a spolu s tím tam poznával prostředí a atmosféru, již se vší parádou popsal v novele či kratším románu, jejž nazval Tajný život institucí. On sám se jmenuje Ladislav Šerý.

Kniha nyní vyšla a mohl by z ní být onen skandál. Je to silně pamfletický text, který na inkriminovaných místech dělá ze svých předloh, tedy pravděpodobných spolupracovníků a kolegů, pitomce. Tedy nikoli ze všech, nejvíc to schytá pan ředitel, jenž je v knize nazýván „dědek“ a vykreslen je jako žvatlavý šantala a samolibý tlachal s omezenou slovní zásobou. Jeho kompetence řídit takovou instituci, jmenuje se Naše malé muzeum, ale podle jasných indicií jde o Muzeum literatury, bývalý Památník národního písemnictví, je velmi mlhavá a nejasná, zřejmě je tam dosazen nějakou spřízněnou klikou a místa se zuby nehty drží. To se mu léta daří a vypadá to, že dařit bude dál. Ne nijak oslnivě jsou představeni i subalterní pracovníci, již jsou především vděčni za teplé místo, kvůli němuž nechtějí riskovat nějakou zbytečnou vzpouru. Ne ovšem všichni, najdou se i rebelové a vzpurní jedinci, kteří s ředitelem jdou do konfliktu, i když není tak jisté, jestli by za chvíli nebyli jako on. Tím rebelem není ovšem vypravěč, jehož jeden den v ústavu s ním čtenář prožije. Hrdina chystá vzpouru až do knihy, pro niž zatím sbírá materiál.

Jde tedy v prvním plánu o dehonestaci nejspíš reálně existujících osob. Mohly by asi padat i nějaké soudní žaloby za nactiutrhání a také zpětně za neplnění pracovních povinností, porušení kázně či něco na ten způsob. Byl by to šťavnatý případ pro bulvár, kdyby měl kulturní rubriku – což je samozřejmě absurdní. Mohla by z toho být vůbec pěkná mela a za starých časů by možná padlo pár políčků a soubojových výzev.

Ale nejspíš k ničemu takovému nedojde. Literatura už dávno takovou sílu nemá, což je svým způsobem dobře, aspoň se jí do toho nic zbytečně neplete. Knížku, o niž jde, si přečte pár věrných, pár zvědavců a pár potrefených. Pro zbylé obecné čtenářstvo je to téma odtažité a prostředí poněkud okrajové, autorův styl je sice velmi živý, výstižný, ba zábavný, ale přece jen jaksi výlučný a intelektuální, než aby se stal poživatelnou stravou pro širší publikum. Naopak kdo autorův styl má rád a zvykl si na něj, ocení, že po aforisticko-filozofické sérii Laserová romance (té vyšly tři díly: jde, zjednodušeně řečeno, o glosy o konci civilizace podané ležérním jazykem intelektuálního „pičuse“) se tady Šerý vypravěčsky odvázal a ukázal skoro jako epik, jako vypravěč, který komponuje tvar novely jako svého druhu hudební skladbu, v níž má každá část dne svůj charakter a ladění. Tak se začíná ráno, kdy „není proč spěchat“, vypravěč se probouzí, je mu 55 let, žije sám, má už jakoby odžito, nějaké vztahy za sebou, nenáročný, ale docela příjemný život, který snad bude nějak snesitelně pokračovat, navzdory úpadku, jenž je evidentní, ale ne nesnesitelný, tlumený technologiemi, jež ho přitom zároveň vytvářejí.

Vypravěč se sám považuje za pragmatika a realistu, své už si odžil v těch skvělých devadesátkách, ale ani teď si moc nestěžuje, i když samozřejmě jde všechno do háje. Je ale pěkný jarní den, cesta do instituce, která sídlí navíc v exkluzivní pražské čtvrti, je příjemná. Hlavou mu probíhají myšlenky, jež se kritickému, francouzským myšlením školenému mozku líhnou v pravidelném rytmu: „Nová doba přála zvídavým a poučeným. Rychle se ukázalo, že všechno, nač jen pomyslíme, se dřív nebo později stane digitálním obsahem. S každou novinkou se otevíral nový prostor, jenž měl netušené perspektivy, jeho potenciál byl ohromný. Jenže všechny báječné vymoženosti nakonec skončí jako další nástroj útlaku, mnohem sofistikovanější než ty předchozí.“

S těmito úvahami v hlavě, s přestávkou na kafíčko, dokráčí vypravěč do Dejvic, kde má domluvený oběd se svými kolegy v restauraci U Veverky, kde si objedná kachničku. Nastává fáze dialogická, s kolegy vede nezávazné intelektuální plkání, v níž probleskuje nespokojenost s vedením jejich instituce. Rodí se jakási mlhavá strategie, co by se dalo dělat. Idealistický postoj („Nejvyšší hodnotou je zdravá, pokud možno spravedlivá společnost. A instituce by tomu měly napomáhat.“) se střetává se skeptickým, který zastává „foucaultovsky“ vyškolený vypravěč, jenž si tím zároveň ospravedlňuje svou pasivitu: „Tak instituce jsou mocenskej konstrukt, že jo. Přizpůsobujou se poměrům, i když by měly být rezistentní. Každá instituce má tendenci směřovat k co největší stabilitě a ideálně i k růstu.“ Spiklenecká disputace nad kachničkou pak ještě nějakou dobu pokračuje, ukončí ji nutnost odebrat se na poradu do… instituce.

Pak nastává čas pro centrální kapitolu, místem děje je „zasedačka“ a metodou dokumentární fraška. Vypravěč sedí na svém místě a pozoruje ansámbl, který se shromažďuje k poradě. Její obvyklý průběh je popsán výstižně takto: „Většinou se porada zvrhne v ředitelské breptání o pitomostech, mikromanažer si prostě nemůže pomoct, všechno musí kontrolovat, do všeho šťourat, ke všemu má tisíc připomínek, ale celková vize veškerá žádná, strategie nulová, taktika připomíná neustálé budování zákopů. Je to jen setrvačný pohyb ve vymezeném prostoru, udržování dosažených pozic, žádný postup vpřed. Zakopejte se a vyčkejte dalších rozkazů. Kdo vystrčí hlavu, dostane polní lopatkou.“ A vypravěč ji zbytečně nevystrkuje, točí si prsty kafemlejnek a pozoruje vedoucího porady, jejž se chystá literárně ztrapnit, k čemuž mu právě ředitel servíruje materiál. I když se lze tvářit, že jde o fikci a autor si to celé vymyslel, pravděpodobnější je denunciační hypotéza, že jde o dokumentární záznam, jenž třeba vznikl za pomoci tajně pořízené nahrávky, již autor v inkriminovaných pasážích přepsal a pravděpodobně upravil, vypointoval a doladil: doladil na vysokou frekvenci grotesky a parodie, která může připomínat nejlepší kousky české humoristické literatury, jmenovitě Jaroslava Haška a Josefa Škvoreckého z Tankového praporu nebo slavný výstup funkcionářského blba z Legendy Emöke.

V průběhu poněkud dadaistického ředitelova výstupu naplňuje jeden význam názvu Tajný život institucí, který je samozřejmě dvojsmyslný. Čtenář se stává mouchou poletující během uzavřené schůze vedení, na níž ředitel oné instituce pronáší dokonale jalové monology, jež jsou zčásti bizarní a z druhé části komické. Jeho podřízení ho poslouchají, nebo to předstírají, nudí se, nebo si myslí své, občas se zapojí nějakou podobně jalovou poznámkou do hovoru. Probírají se úplné podružnosti, jak se musí šetřit energií, že se budou čistit okna a vyměňovat žaluzie, že se musí šetřit, ale není jisté, v čem a jak, že se musí podporovat internet, neboť samozřejmě internet je důležitý. Ředitel nesnesitelně plká, vede samolibé tirády, mluví o nesmyslech. Vypravěč jeho verbální průjem v textu sarkasticky glosuje, přičemž nepotlačuje ani jistý obdivný úžas, že někdo takový zastává takovou funkci, což musí mít nějaký tajemný důvod. Ředitelův monolog pak zakončí výstup nebojácného kolegy Matěje, který podle plánu ředitele napadne. Ředitel je zaskočen, brání se útokem, ostatní se přidávají jen velmi zdráhavě, zkušený vypravěč oportunisticky vyčkává. Porada končí ve všeobecných rozpacích a do vytracena. Na zbytek dne se vypravěč opět přesouvá do příjemného prostředí dejvických kaváren a den zakončí umírněným intelektuálním popíjením na Slamníku, kde se doví závažnou zprávu ze svého osobního života. Ta jako by s tím vším neměla nic společného, ale je to důležitější než všechno kolem.

Ten druhý význam titulu je obecnější a jaksi existenciální. Život institucí podléhá opravdu jakémusi „tajnému“ mechanismu, má svá „tajná“ pravidla, „tajné“ rituály a tedy i „tajný“ život, do něhož jsou zapleteni jeho zaměstnanci, kteří přitom ty instituce „tvoří“, jsou de facto jimi samými. Člověk je zapleten do struktury, jež ho živí, ale zároveň vysává a dusí, snaží se v ní uspět, a přitom ji nenávidí, nebo jí aspoň pohrdá. Dobře ví, že mu škodí, a zároveň je do ní uvězněn, přičemž to uvěznění není nijak kruté a bolestivé, jen prostě deformuje život, jak by ho chtěl vést, přičemž už není jasné, jestli by ho vést jinak uměl. Východisko už jako by nebylo. Možná zkusit o tom napsat knihu. Pomstít se aspoň tak. Ale komu vlastně? A proč?

Ladislav Šerý: Tajný život institucí. Nakladatelství Malvern, 2025, 196 str.