Je na to spolehnutí každé Vánoce už dvě desetiletí: veřejnoprávní televize vyrobí na svátky narození Páně několik nových filmů, které jsou v programu označeny jako pohádky. Tím si zajistí svůj obvykle nejúspěšnější program za celý rok, na jehož průměrnou sledovanost dva a půl milionu diváků nedosáhne ani finále StarDance a kterou překoná pouze sportovní přenos, když hraje česká hokejová reprezentace finále mistrovství světa. No a pak je jasné, že přijde dav a rozčílí se, že je nová produkce pitomá a nedá se se starými pohádkami srovnat.
Zatímco v dějinách náleželi mocní hlupáci většinou mezi příslušníky vlivné kasty, tak v demokracii využívají ke svému vzestupu politické strany a volby, které představují ten vůbec nejmocnější nástroj k dosažení pozice, kde lze nadělat hodně škody. Jeden si musí být vědom toho, že mezi voliči existuje určitá hloupá frakce, která využije voleb k tomu, aby sice nic nezískali, ale aspoň poškodili ostatní. Takový kolektivní čin pak pomáhá vytvářet hloupou skupinu i mezi vrcholnými politiky. Vzestupu hlupáků se dá dobře porozumět, ale jaká je podstata jejich nebezpečnosti?
Zdá se to teď daleko, ale jednou z největších bitev roku 2026 bude vzpoura Maďarů proti migračnímu paktu, který vstoupí v EU v platnost. Toto je legislativa, která má na papíře "zefektivnit evropský uprchlický systém", ale v praxi by to pro Maďarsko neznamenalo nic víc než stav: zaplaťte nebo přijměte. Uvedl to dnes na Facebooku maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó.
Izraelsko-palestinský konflikt se v posledních dvou letech velmi intenzivně projevuje také na Západním břehu. Média obden přinášejí zprávy o útocích židovských osadníků na palestinské civilisty. Aby se dozvěděl, co přesně se tam děje a co je to za lidi, vypravil se známý izraelsko-americký novinář a spisovatel Tuvia Tenenbom do téhle biblické krajiny. Mezi osadníky strávil rok a výsledkem je kniha Bože, čí je tahle země?, která vychází ve světové premiéře v češtině. Svérázný autor, kterého kolega Jiří Peňás označuje za „jednoho z několika opravdu autentických ‚intelektuálů‘ dneška“, rád provokuje, baví, ale zároveň jde pod povrch věcí. Politická korektnost? Ta mu vůbec nic neříká.
Český (a československý) hokej měl více velkých jmen, zcela jistě mezi ně patří Jiří Holík. S bratrem Jaroslavem (zemřel roku 2015) tvořili neslavnější sourozeneckou dvojici, základ slávy Dukly Jihlava, města, které si mnozí spojují právě s těmito skvělými borci. Trojnásobný mistr světa, držitel čtyř olympijských medailí a rekordman v počtu zápasů za československou reprezentaci na mě čekal v kavárně Tuzex na jihlavském náměstí, kde zrovna začínaly vánoční trhy. Tak jsem to bral trochu jako vánoční dárek.
V bývalé komunistické Evropě je málo myslitelů a intelektuálů, kteří by sklízeli ohlas mimo svou vlastní zemi, natož v oné části světa, jejíž součástí jejich země chtějí být, na Západě. Jedním z těch mála je polský filozof a dlouholetý politik konzervativní strany PiS Ryszard Legutko. Jeho kniha Triumf průměrného člověka (polsky 2012, anglicky 2016, česky a německy 2017 atd.) vzbudila pozornost i za oceánem. Do oběhu se dostala v době, kdy byla na postupu woke revoluce.
Velikán francouzského románu Émile Zola byl epik nadaný obrovskou představivostí a schopností zalidnit své románové cykly nepřeberným množstvím života, který je přitom veden v mohutném proudu strhujícího vyprávění. Čtenář, který do Zolova světa vstoupí, se záhy ocitá v jednom velkém víru, jenž však má svá pravidla, svou logiku, svou neodvolatelnost. Jeho romány by se daly přirovnat k velkým malířským freskám, které jsou složeny ze stovek a tisíců situací, a přitom mají svou jednotu a řád.
S časem adventu a vánočních svátků přichází i jisté zpomalení a prostor na to, usebrat se a rozjímat o věcech, na něž není přes rok tolik času. V Salonu Echa jsme tentokrát taktéž odvrátili pozornost od každodenního shonu světa kolem a zaměřili se na téma fundamentální a věčné: na smysl života. Pozvání k diskusi přijala kolegyně z redakce, docentka filozofie Tereza Matějčková, rektor kostela Pražského Jezulátka, bosý karmelitán Pavel Pola a filozofický poradce působící v Ústavu filozofie a religionistiky Univerzity Karlovy Adam Lalák.
Blíží se Vánoce a s nimi i otázka, v jaké kondici je český knižní trh. Proč u nás ubývá čtenářů a co na tom mohou změnit školy, knihovny nebo nové formáty jako audioknihy? Pozvání k debatě přijali ředitel nakladatelství Albatros Václav Kadlec, vedoucí edice angloamerických autorů v nakladatelství Argo Petr Onufer, ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel a Martin Vopěnka, předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů a zakladatel nakladatelství Práh.
Když se dostal na veřejnost nejnovější plán míru na Ukrajině, vyvolalo to zběsilou aktivitu v celém atlantickém prostoru. Není zcela jasné, zda jeho primárním autorem jsou Američané, či Rusové, část expertů ho považuje za ukrajinskou kapitulaci, jiní za nadějný základ. Následná jednání v Ženevě zredukovala původních 28 bodů na 19, ale nová verze nebyla zveřejněna. O tomto plánu a o tom, co prozrazuje o americké zahraniční politice, jsme diskutovali s Jakubem Landovským, Janem Zahradilem a Romanem Jochem.
Život on-line, především na sociálních sítích, se dnes probírá z mnoha stran, zkoumají se jeho společenské dopady, ekonomické možnosti, jež přináší, způsoby, jimiž je možné proměnit popularitu na sítích v nějakou formu kapitálu. To všechno jsou informace, které dokážou snadno vstřebat lidé jako já, kteří dění na sítích tak nanejvýš sledují, ale moc se ho neúčastní. Těžší může být přiblížení toho, jak intenzivní on-line život mění člověka zevnitř, jeho prožívání nebo cena za úspěch v on-line světě či za snahu o něj. Redaktor Echa Ondřej Štindl o tom mluvil s Jakubem Horákem, Pavlem Novotným a Antonínem Dolákem
„Výsledkem naší vlády je, že jsme přečkali obrovské krize a ekonomika roste! Česko je ve výborné formě.“ Tak hodnotí stav ekonomiky odstupující premiér Petr Fiala. Jeho nástupce Andrej Babiš naopak tvrdí, že ekonomika je v katastrofálním stavu a že stávající vláda republiku „přivedla na buben“. Výdaje ve Stanjurově návrhu rozpočtu na rok 2026 údajně nesedí až o 100 miliard korun, což má zřejmě být pravý důvod, proč se vládě nechtělo posílat rozpočet nové sněmovně.
