Mezi premiérem a jeho nástupcem se kolem Green Dealu a klimatické politiky rozpoutala zvláštní soutěž: nepřou se o to, kdo bude v EU větší partyzán, kdo bude asertivněji hájit české zájmy, ale kdo byl v minulosti servilnější. Ještě několik týdnů budeme muset snášet přestřelky na linii Babiš–Fiala. Včera Andrej Babiš dosluhujícího premiéra Petra Fialu vyzval, ať teď na unijním summitu odmítne závazné klimatické cíle pro rok 2040.
Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.
S příchodem nového kabinetu skončí ve své roli někteří vládní zmocněnci. Vůli k rezignaci již oznámila Klára Šimáčková Laurenčíková, jež měla na starost oblast lidských práv. Že by mohl sloužit pod novou vládou ANO, SPD a Motoristů, si nedovede představit ani zmocněnec Ladislav Miko, jak někdejší ministr pro životní prostředí uvedl pro Echo24. Šéf Motoristů Petr Macinka, který se má stát šéfem resortu životního prostředí, ho v uplynulých letech nazýval například „zeleným Khmérem“. Redakce mluvila i s dalšími zmocněnci.
Rozhovor s Andrejem Babišem jsme vedli v úterý. Tři dny po skončení voleb jejich vítěze pořád ještě neopustila euforie, byť ho čekala jednání s prezidentem a samozřejmě s potenciálními vládními partnery. V pátek večer Deník N zveřejnil údajné starší posty motoristy Filipa Turka na facebooku, mezi nimi posměšný post o popálené romské holčičce Natálce, načež dal Andrej Babiš Motoristům čas do pondělí, ať Turka obhájí. V pondělí odpoledne jsme tedy rozhovor doplňovali.
Česká republika má za sebou volby do Poslanecké sněmovny. A o překvapení nebyla nouze. Hnutí ANO vyhrálo s více než desetiprocentním náskokem nad koalicí Spolu, zároveň ovšem získalo pouze osmdesát mandátů a čeká je vyjednávání o budoucí vládě. Nečekaný byl propad Stačilo! Kateřiny Konečné, úspěch Motoristů, kteří se do sněmovny dostali hned na první pokus, a také účinky kroužkování, jež mj. vyřadilo ministra financí Zbyňka Stanjuru a zvýšilo počet zastoupených žen v dolní komoře parlamentu. O volbách jsme do detailu hovořili s politologem Ivanem Jarabinským, který nyní působí jako vedoucí výzkumu voleb v Institutu H21.
Letošní volby do Poslanecké sněmovny jsou často rámovány i jako existenční zápas o národní identitu. Nápadný je výrazný morální náboj politické komunikace, například slýcháme, že „teď jde o všechno“ či „o Česko“ – které musíme bránit před ruskými kolaboranty a extremisty. O změnách ve veřejné diskusi, vlivu mytických příběhů, pravdivosti pocitů či o nebezpečném zužování mainstreamu, které může vytlačovat část veřejnosti do „antisystému“, jsme hovořili s českým religionistou Radkem Chlupem, docentem FF UK.
„Proč vedl nástup neoliberálního, postfordistického kapitalismu ke kultuře retrospekce a pastiše?“ ptá se kulturní teoretik Mark Fisher v knize Duchové mého života, která nedávno poprvé vyšla i v českém překladu. Během posledních patnácti let se Fisher stal ikonou české levice – přesněji té málo početné, ale poměrně hlasité části, která se vyjadřuje o kultuře v médiích. Dalo by se říct, že právě jeho četba přivedla tyto lidi k nápadu psát každou recenzi tak, aby z ní vyplývalo, že nějaká kapela bojuje proti nespravedlivému uspořádání světa, prekarizaci práce, kolonialismu a všemožným dalším formám útlaku. Fisher je naučil, že všechno osobní je politické a naopak – jejich psaní pak bohužel až příliš často připomínalo špatně přeložené manifesty, v nichž se autoři často ani neobtěžovali s citacemi a Fisherovy myšlenky vydávali za své.
Existuje ještě česká levice? Ta otázka se může vnucovat při pohledu na výsledky nedávných sněmovních voleb. Žádná ze stran, které překročily pětiprocentní hranici, se nepovažuje za levicovou. Proč? Je krize zdejší levice jenom lokálním projevem nějakého širšího jevu? Přestává platit tradiční politické rozdělení na pravici a levici? O těch i dalších souvisejících otázkách jsme v Salonu Echa debatovali s publicisty, kteří se tuzemskou levicí dlouhodobě zabývají a jsou jí také ideově blízcí.
V sobotu 4. října redakce Echa se svými čtenáři a přáteli v pražském kině Atlas sledovala výsledky sněmovních voleb. Z debaty a vstupů z publika vznikl následující Salon. Moderoval ho šéfredaktor Dalibor Balšínek.
A co mladí? Mají koho volit? Klasická otázka, která se před každými volbami pravidelně vrací. Tentokrát na ni hledali odpověď Jan Špaček, Marek Prchal, Jan Komínek, Tereza Povolná a Dominik Stein – v debatě o tom, jak oslovit mladé voliče, zda jim dát volební právo už od šestnácti let, ale také o roli influencerů a dezinformací.
Co můžeme čekat od umělé inteligence a jaká jsou její rizika? Představuje technologie existenční hrozbu pro lidstvo, anebo naopak přinese vědecký pokrok, vyléčí rakovinu a nastartuje ekonomický růst? V Salonu Echa o tom diskutovala trojice odborníků.
Nápad na tento Salon vznikl při návštěvě Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde právě skončila výstava nazvaná Kde ty všechny kytky jsou. Šlo v ní o historii látek, těch barevných závojů, plných různých ornamentů, vzorů, tvarů – a kytek, do kterých se lidé, především ženy, více či méně zahalovali, přičemž se snažili, aby se nejen do něčeho zahalili, a aby tedy nebyli nazí a nebyla jim zima, což jsou dva důležité důvody oblečení, ale aby jim to také slušelo, aby je to povyšovalo, aby je to činilo nějakým způsobem krásnějšími – a k tomu jim sloužily ty látky, ty barvy, ty vzory… Ta výstava byla poučná a zároveň nostalgická – to už je v tom názvu.
