Během svého dlouhého života v médiích jsem prošel vícero redakcemi, i když slovo „prošel“ není úplně správné. Spíše se tam sedí a poposedává, přichází a pak odchází. Byly doby, kdy se tam dalo také polehávat: každá správná redakce měla redakční sofa či gauč, ale to jsem naposledy viděl v Lidových novinách v devadesátých letech, pak už něco tak užitečného nebylo ani tam. Ani my ho v Echu bohužel už nemáme, místo toho máme podcastová studia, snad dokonce dvě, z užitečných věcí pak také kávovar, který speciálně mně vypovídá pravidelně poslušnost. Pak je tam taky lednička a několik televizí, kde stále běží nějaká politika nebo sport. Jinak nic zvláštního.

Nejzajímavější na redakci je ovšem její osazenstvo. V té naší redakci jde myslím o složeninu, která vznikla jakousi gravitací, která měla možná nějaké ideové či profesní zákonitosti, ale nad těmi převažuje mentální ochota to s druhými vydržet – už proto, že jinde by to mohlo být horší. To platí myslím pro většinu z nás. Pro mě určitě.

Ze své zkušenosti bych řekl, že redakce jsou dvojího druhu. Zaprvé to jsou redakce postavené na správném názoru, který vylučuje vlastníky názorů špatných nebo ne dostatečně správných. Takové redakce jsou oblíbené u svého správně smýšlejícího čtenářstva a publika, které se s nimi ztotožňuje, neboť vyjadřuje a formuje i jejich názory a postoje. Takové redakce se obvykle nemýlí, mluví jedním hlasem a jazykem a zaujímají vždy správné názory, což jim umožňuje mít stálý pocit stání na správné straně. To je příjemný pocit, jak pro čtenáře, tak pro jeho zásobitele – těmi správnými postoji. Těžko ale taková redakce snese nějaký oponentní hlas zvnějšku, natož ve svém středu, neboť zaručená správnost postojů takový element přirozeně vyloučí.

Pak jsou redakce, které na správném postoji a názorech založené nejsou, neboť „správnost“ není kritériem, jímž se dávají dohromady. Vznikly spíše nahodilým výběrem, v němž se sice projevoval nějaký společný prvek, ale ten nebyl založen na jednomyslnosti, ale spíše na rozdílnosti. Značně či zcela odlišné pohledy na věc jsou proto spíš považovány za klad a přínos. Redakce se slučovala spíš na základě jinakosti než stejnosti, kádrový výběr byl přenechán náhodě, chuti a výdrži. Někdo sice nějakou selekci vykonával, asi pan šéfredaktor, za něhož tu zaskakuju, ale jak jsem měl možnost trochu pozorovat, žádná zvláštní logika v tom nebyla. Kdo se prosadil, ten zůstal – dokud ho to nepřestalo bavit. Co si kdo myslel, bylo tím zajímavější, čím více si to myslel jinak. Třeba i úplně blbě, ale za sebe a svobodně. Tak k takové redakci má myslím nejblíž současné Echo. Aspoň já jsem jinou takovou redakci nepoznal.

A to je třeba pro mě ten důvod, proč do téhle redakce mi stále stojí za to docházet, i když je to již trochu anachronismus: všichni jsou on-line, takže od určitého věku a zásluh není fyzická přítomnost nezbytná, takže já se do redakce dostavuji jen dvakrát týdně, nikoli už proto, abych něco napsal, ale proto, abych se tam na schůzích soukromě – a v podcastu i veřejně – pohádal.

Ano, to hlavní, co mě na redakci Echa baví a těší, je, že existuje důvod se tam pohádat. Ne vždycky se to podaří, ne z každé věci a tématu musí být hádka a ne každému se do hádky chce – a vy se také nechcete hádat s každým. Především s tím, kdo vám za to nestojí, jehož názor vás vlastně ani nezajímá, možná ho ani nemá, říká obvykle to, co se tak obecně a všeobecně říká. Takových lidí je ostatně – v médiích – většina, nelze jim to vyčítat, je asi dobře, že to říkají. Můžete je mít rádi, respektovat je, uznávat jejich nepřekvapivé pohledy na věci, obvykle s nimi i nějak souhlasit, ale proč byste se s nimi hádali? Byla by to ztráta času a nic zvláštního by z toho neplynulo.

Hádat se naopak s radostí a chutí chcete s tím, kdo je zajímavě odlišný. Kdo vidí způsobem, který vám není vlastní, ale uznáváte, že na to jednak má právo a jednak z nějakých důvodů ke svému náhledu nějak došel. A to vás na tom právě zajímá a baví: proč si někdo myslí něco jiného než vy, když přitom musíte uznat, že ten člověk není lump, darebák ani agent cizí mocnosti. Natož hlupák nebo nudný patron. Je jen protivně jiný, než jsou obvykle ostatní stejní. Ano, někdy vás poněkud, ehm, i sere… Ale to patří k věci. Aspoň mně to tak kdysi v novinách připadalo. Proto jsem u nich těch pětatřicet let zůstal. Nakonec asi v Echu.