Když prezident Pavel zveřejnil esemesky od předsedy Motoristů Macinky, dostalo se, myslím, relativně malé pozornosti jednomu aspektu jeho činu: že podal trestní oznámení pro vydírání. Zatímco lidé protestovali v ulicích proti tomu, co v těch textových zprávách stálo, trestní oznámení si žije svým paralelním životem.

Dočetli jsme se, že oznámení bude vyšetřovat NCOZ. To je sice zřejmě dáno nějakou existující regulí, že takto se vyšetřují trestné činy související s členy vlády, nicméně nelze si odmyslet ten estetický efekt, že jednáním místopředsedy vlády se nyní zabývá policejní útvar zřízený ke stíhání organizovaného zločinu.

To prezidenta nijak neodradilo. Stejně jako to, že, jak přiznal v rozhovoru pro Radiožurnál 6. února, si zadal právní analýzu, ale trestní oznámení podal, aniž by čekal na její výsledek. Oznámil, že se tento týden dostaví na policii k podání vysvětlení, a dále pronesl tato pozoruhodná slova:

„Avizoval jsem to s tím, že to považuji za vydírání. Samozřejmě někdo může říct, že s vydíráním se pojí vždycky nějaká hrozba fyzického násilí, ale přestože zákon nerozděluje vydírání a politické vydírání, tak já jsem v tom znaky politického vydírání prostě viděl.“

To je dost nešťastné zmatení pojmů. Zákon nemůže rozdělovat vydírání a politické vydírání, protože politické vydírání neřeší. Tak jako řeší obchodní nebo pracovní dohody, ale ne politické dohody. Tak jako řeší klamání spotřebitele, ale ne klamání voliče. A je to dobře, protože cokoli jiného by bylo šílenství.

Protože politika je slaďování různých zájmů, a to se neobejde bez kompromisů – a ty se zase neobejdou bez ústupků na straně jedné a získání výhod na straně druhé. Již jsme v minulosti v některých trestních kauzách, jež se této oblasti dotkly, měli možnost zjistit, že orgány činné v trestním řízení nejsou na takové posuzování vůbec vybaveny. V podstatě jediným způsobem, jak si politik vystavený takovému vyšetřování může zajistit nevinu, je, že by vycházel vstříc výhradně svým politickým protivníkům a nezískal za to nikdy nic.

Macinka ve svých esemeskách, jakkoli nám mohou připadat nechutné, nehrozil prezidentovi důsledky pro jeho osobu, pro jeho osobní život, což by mohlo být trestné. Hrozil výhradně politickými důsledky. Pokud by vláda například extrémně seškrtala rozpočet Kanceláře prezidenta republiky nebo zcela blokovala jeho oficiální zahraniční cesty, nakonec by to možná nějakou soudní dohru mělo – ale rozhodně ne trestněprávní a rozhodně ne kvůli vydírání. Proti tomu, aby „vešel do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace“, nechrání trestní zákon nikoho, ani prezidenta republiky.

Paradoxně jediným, komu hrozí postih za jednání, jež lze považovat za politické, je prezident, na něhož může parlament podat k Ústavnímu soudu žalobu pro vágně vymezený čin velezrady.

Zálusk na žalobu by měl i předseda Senátu Miloš Vystrčil. V rozhovoru pro Novinky se rozhovořil o tom, že by se mělo řešit, že Andrej Babiš a Petr Macinka jednak porušili svůj slib člena vlády, jednak zneužili své pravomoci. Ale neví přesně, co je co. „Babiš zneužil své pravomoci. Turka navrhl na ministra kvůli tomu, že je vydíratelný a nemá jinou možnost kvůli hlasování sněmovny o jeho imunitě. Tedy zneužil své pravomoci a svůj zájem postavil nad zájem České republiky. Zájmem země je, aby Filip Turek nebyl ministrem.“ A Macinka zase podle Vystrčila „naznačil, že je mu úplně jedno, jestli Ukrajina má, nebo nemá letouny L-159, jestli se může díky nim lépe bránit, nebo ne. Napsal, že mu záleží na tom, aby byl Filip Turek ministrem… Zneužívá svých kompetencí, aby uspokojil svůj zájem. Nestará se o bezpečnost Evropy, a tím pádem ani o bezpečnost České republiky. Porušil tím slib člena vlády“.

To už jsme tedy hodně daleko. Na dokazování něčeho takového by si asi vylámal zuby jakýkoli normální soud, to by šlo vyřešit jen na Staroměstském náměstí. Vystrčil to tuší, takže se utíká k tomu, že „bychom se měli zabývat tím, jestli se to dá žalovat a kdy a jak“. Počkáme si.

Mezitím už se opičí jiní, zveřejňovat výhrůžné esemesky začali taky u plzeňských Pirátů. A hned, že „pokud má někdo podezření na vyhrožování, tak se samozřejmě může obrátit na policii,“ řekl jeden z aktérů. Jedna z výhrůžek zní, že „ho škrtám ze všech komisí a všechny jeho natlačený lidi taky“. Napadlo je, že když už tedy uvažují o tom, že by policie měla dohlížet na pravidla slušného chování v jejich straně a zastupitelstvu, že by se mohla podívat i na ty „natlačené lidi“? I při rozdělování funkcí se možná lze dopustit trestného činu.

Pavel sice impulzivně jednal, zatímco Vystrčil jen bezradně nahlas přemýšlel, ale obojí to má společné jednu věc. Přesvědčení, že spory, jež jsou svou povahou politické, za nás rozhodne nějaká třetí, nevolená, nepolitická autorita, která bude mít určitě pravdu. Je to kupodivu tendence rozšířená víc mezi politiky, kteří se dnes častěji zaštiťují demokracií.