Ke starobylému a úctyhodnému umění diplomacie vždy patřila uměřenost, přesvědčení, že méně je většinou více. Mezi posvátné pilíře této uměřenosti patřilo přesvědčení, že domácí a zahraniční politika státu jsou dvě úplně odlišné disciplíny, které se hrají na odlišných hřištích, a že není radno je spojovat – ani jedním směrem. V době sociálních sítí, politiky v duchu Trumpovy „televizní show“ a ideologické války, která běží napříč Západem, jsou všechna tato stará a osvědčená pravidla nenávratně pryč.

Až do českých luhů a hájů doputovaly ozvěny bouře, která propukla v Polsku na linii vládní koalice – velvyslanec Spojených států. Vše začalo vystoupením předsedy Sejmu, Włodzimierze Czarzastého za koaliční Levici (o jeho backgroundu, který sahá až do minulého režimu, jsme psali zde), v němž odmítl americko-izraelský návrh, aby se Polsko připojilo k žádosti o udělení Nobelovy ceny Trumpovi. Následovala emotivní reakce amerického ambasadora Toma Rose, který oznámil přerušení kontaktů s Czarzastym (podle polské ústavy druhý nejvyšší zástupce státu) kvůli údajné urážce amerického prezidenta. Následovala emotivní mediální bouře, ve které americký diplomat a kritici Czarzastého viditelně tahali za kratší konec. To vedlo mnohé komentátory ke konstataci, že trumpovský styl diplomacie nakonec i z největšího spojence USA v Evropě udělá antiamerickou zemi.

Celá kauza v něčem připomínala nedávný střet vyvolaný novoročním projevem Tomia Okamury a podobně emotivní reakci velvyslance Ukrajiny v Česku. Stylisticky je mezi oběma vystoupeními předsedů poslaneckých sněmoven samozřejmě rozdíl třídy, nicméně v jádru Czarzasty vlastně udělal to samé, co Okamura – zpochybnil dosavadní klíčový pilíř zahraniční politiky své země. V případě jeho projevu bylo odmítnutí akce „Nobelovka pro Trumpa“ jen záminkou. To se dá udělat potichu, bez kamer a bez vzbuzování pozornosti. Czarzasty však zvolil oficiální projev před kamerami, v němž vyčetl Trumpovi, že „destabilizuje situaci v EU, NATO a OSN“ a že jeho kroky jsou „ničením politiky principů a hodnot“ a „spojují se s častým porušováním mezinárodního práva“.

Proč to Czarzasty udělal? Hlavně v situaci, kdy se polská diplomacie, nezávisle na ostrém konfliktu mezi konzervativním prezidentem a liberální vládou, snaží nějak balancovat mezi klíčovým spojencem USA a evropskými partnery z EU?

První možná odpověď, stejně jako v případě Okamury, je diktována stále silnější tendencí k instrumentalizaci zahraniční politiky ve vnitropolitickém stranickém boji. Prezident a opozice stojí na straně Trumpa, premiér a ministr zahraničí se snaží nějak balancovat mezi antiamerikanismem západní Evropy a polskými bezpečnostními zájmy. Zároveň veřejnost je znechucená projevy americké imperiální pýchy. Hlasy voličů, kteří mají dost Trumpa a chtějí to slyšet na rovinu, jsou tedy na dosah ruky – tak proč se pro ně nesehnout?

Původce skandálu byl navíc tlačen velmi zištnými motivy: měl zrovna na krku investigativní odhalení poměrně blízkých obchodních a přátelských kontaktů s jistou podnikatelkou z Petrohradu, dobře ukotvenou v ruském společenském a ekonomickém životě. Obvinění se objevila na konci ledna a vyvolala ostrou reakci třeba z prezidentského paláce. Díky konfliktu s americkým ambasadorem už si na ně nikdo nevzpomene…

Co naplat, že kdysi platilo, že by měli ústavní činitelé zvládat oddělovat svoji funkci stranických lídrů od okamžiků, kdy zastupují republiku, obzvláště navenek, vůči zahraničním partnerům. Reflexe na téma odlišnosti stranických a státních zájmů se bohužel nekoná. Tahle doba prostě není pro diplomaty…

Když se podíváme na celou situaci z druhé strany, z perspektivy amerického velvyslance, tak to nevypadá o moc lépe. Mark Brzezinski, předchozí (tedy Bidenův) velvyslanec ve Varšavě, v polské televizi trochu překvapivě potvrdil, že i on by na takové výroky musel reagovat. Stejně jako musel zareagovat na Okamurův novoroční projev šéf ukrajinské ambasády v Praze. Nicméně styl a forma i tady mají význam. Tom Rose vyhlásil embargo na kontakty s druhým nejvýznamnějším ústavním činitelem spojenecké země v situaci, kdy by klasická diplomatická škola doporučovala spíše nepálit mosty, udržovat komunikaci i s lidmi, kteří se nám příčí, a hlavně nedělat to způsobem, který připomíná spíše místodržícího než velvyslance spojenecké země. Což nutně v polské veřejnosti vyvolává špatné vzpomínky na dvě staletí závislosti na cizích mocnostech a provokuje emotivní reakci.

Jde též o syndrom jiného jevu, který v poslední době zcela proměňuje vztahy mezi domácí a zahraniční politikou států v rámci západního světa a který jde na první pohled přesně opačným směrem než zmíněné podřizování zahraniční politiky domácím šarvátkám, ač je příznakem stejné nemoci. Jde o budování nad-národních ideologických koalic, které proti sobě vedou nesmiřitelnou, apokalyptickou válku napříč Západem. Ve střetu „liberální“ a „populistické“ internacionály se na mnoha bojištích, od Los Angeles po Varšavu, odehrávají bitvy stejné války. Alespoň tak to vnímají bojovníci obou táborů. Je rozhodně třeba zdůraznit, že jev je to mnohem starší než příchod Trumpa: jen to po řadu let byla toliko „liberální“ internacionála, která měla prostředky k tomu, aby intervenovala ve prospěch svých členů. „Když volby dopadnou špatně, máme nástroje, jak to řešit,“ zněla slavná poučka Ursuly von der Leyenové před italskými volbami. V tomto ohledu by se dalo říct, že Tom Rose, současný zástupce Spojených států ve Varšavě, jen pokračuje ve šlépějích svého předchůdce Marka Brzezinského, který během volební kampaně před posledními parlamentními volbami zcela nepokrytě poskytl „požehnání“ Bidenova Washingtonu politikům tehdejší opozice v jejich boji s národně-konzervativní koalicí Práva a spravedlnosti.

Trumpova administrativa z toho trendu udělala přímo jeden z pilířů své strategie vůči Evropě a opakovaně zdůrazňuje vlastní podporu těch politických sil, jež sdílejí podobný pohled na „civilizační výzvy“, které před starým kontinentem stojí. Jak prohlásil tento týden na konferenci v Praze James Carafano z republikánské Heritage Foundation: „Trump chce mít takové spojence, jaké potřebuje, ne takové, jaké má v tuto chvíli.“ V tomto duchu lze číst jak „vybírání si“ mezi jednotlivými polskými ústavními činiteli, tak deklaraci, která se shodou okolností objevila ve stejný den: podle deníku Die Welt americké ministerstvo zahraničí na setkání do USA mezi zástupci Kongresu a Bundestagu pozvalo pouze poslance CDU a AfD, levici a střed odmítlo. Vzhledem k atmosféře v Evropě a grácii slona v porcelánu, příznačné pro celé MAGA hnutí, jsou výsledky onoho vměšování zcela opačné od zamýšlených – a tak to podle všeho dopadne i v Polsku.

Co naplat, že mezi posvátné pilíře diplomacie vždy patřilo „co si kdo dělá doma, to je jeho věc a nám do toho nic není“. Veřejné mínění se do jisté míry globalizovalo (mj. díky sociálním sítím se přenos informace z jedné národní veřejné debaty do druhé zkrátil na vteřiny) a také politika – navzdory tomu, že jsme globalizaci za poslední rok obřadně pohřbili – zůstává do jisté míry globální. A týká se to i tábora, který na první místo staví národní suverenitu.

Má být tedy člověku diplomatů ze staré školy líto? Možná ne nutně. Teatrální šarvátky, kterými žijí tradiční a sociální média, jsou totiž jen první vrstva. Sice podstatná, protože působící na emoce publika, nicméně ne rozhodující. Pokud se ukáže, že nás opravdu čeká nestabilní svět nejistoty, založený na síle, jak všichni v posledních měsících opakují, budou mít diplomaté spoustu práce podle svého gusta…