O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje.
Česká společnost zůstala po Únoru 48 stejně ochromená, jako byla po Mnichovu 38. Takzvaně demokratičtí politici - včetně prezidenta Beneše - se už dál na nic nezmohli, Jan Masaryk šel dokonce, až do svého tragického konce, komunistům spíše na ruku.
Během prvních poválečných měsíců bylo vyhnáno z českých zemí přibližně 660 000 Němců.
Po pádu komunismu v roce 1989 jsme se začali učit úctě k soukromému majetku. Majetek, který za komunistů patřil státu, budeme vracet původním vlastníkům a budeme privatizovat, říkali noví demokratičtí vládci.
Ačkoli za protektorátu chodili Češi na jeho komedie a smáli se jeho vtipům, po válce se český národ obrátil k Vlastovi Burianovi zády a obvinil ho z kolaborace. Byl držen ve vazbě od května do září 1945. Nakonec mu nic nedokázali a museli ho pustit.
V českých zemích bylo na základě Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky odsouzeno k smrti za válečné zločiny a kolaboraci s nacisty 723 lidí a z toho jich bylo 686 také popraveno.
Češi nebyli během II. světové války ani aktivní odbojáři, ale zároveň ani příliš aktivní kolaboranti. Němcům vyhovovala naše pasivní loajalita, neměli sice s námi pozitivní úmysly, ale během války potřebovali klid na práci.
Příběhy, které si vyprávíme o protektorátu, většinou líčí, jak moc jsme trpěli, jak jsme se statečně zúčastňovali záškodnických akcí a kolik lidí za odboj zaplatilo životem. Skutečnost je trochu jiná. Historikové uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů Československa, přibližně 260 tisíc z nich ale byli Židé, jejichž situace se od jiných obětí radikálně lišila.
Mnichovskou dohodou přišlo Československo o téměř 30 000 čtverečních kilometrů území, na kterém žilo 3,75 milionu lidí. Státnímu útvaru, který tak vznikl, se říká Druhá republika. Představitelé tohoto státu tvrdili, že je třeba se poučit z chyb První republiky.
Film Vlny režiséra a scénáristy Jiřího Mádla je ukázkovým příkladem platnosti teorie, podle které si minulost vždy rekonstruujeme tak, aby odpovídala našim současným potřebám.
O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové.
Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu.
Ačkoli dnes se k levici nechce skoro nikdo hlásit, v průběhu celého 20. století jsme byli mnohem levicovější než všichni naši sousedé ve střední Evropě. A zejména po II. světové válce vzhlíželi Češi – na rozdíl od Slováků, Maďarů, Poláků, Rakušanů a Němců – k ideálům socialismu s mnohem většími nadějemi a pozitivním očekáváním. Jedním z příčin naší levicovosti byla historicky daná tendence k většímu rovnostářství.
Současné dění bývá často přirovnáváno k 30. létům 20. století. Skutečně lze nalézt řadu podobností: I tehdy vše začalo hospodářskou krizí, která v Československu – stejně jako později i v České republice - trvala déle než v okolních zemích. Tehdy i dnes začaly sílit nacionalistické nálady, odpor vůči establishmentu a elitám vedl k popularitě fašismu (ve 30. letech) nebo pravicového extrémismu (dnes). Obecným jevem byla sílící nedůvěra v systém parlamentní demokracie, která byla – stejně jako je dnes – označována za zkorumpovanou, neakceschopnou, zbyrokratizovanou a skomírající. A do toho přišel agresor – tentokrát v podobě Hitlera, dnes v podobě Putina.
O první republice si vyprávíme, jako o jednom z vrcholů našich dějin. Je to celkem logické, dlouho před ní, jsme vlastní stát neměli a po něm také ne. V našem vzpomínání na první republiku vyzdvihujeme především její demokratickou formu vlády, ale s hrdostí o ní vyprávíme jako o ekonomicky vyspělé zemi, jedné z nejúspěšnějších v Evropě. Bylo to s předválečným Československem skutečně tak, nebo je to jen další český mýtus?
Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.
Proč bývalí disidenti, kteří vyjednali s vedením KSČ sametové převzetí moci, prohráli? – Vše začalo v létě 1990 po volbách, kdy Václav Klaus využil příležitosti, neodjel na dovolenou, a naopak začal objíždět republiku a přemlouval regionální centra OF ke své podpoře. Krajská a okresní centra OF byla tehdy nespokojena s Koordinačním centrem OF a pomalým postupem reforem a toužila si to konečně vyřídit s místními nomenklaturními bratrstvy.
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy.
Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila oblíbený příběh o tom, jak jsme se stali obětí silnějších a bezohlednějších mocností, ačkoli pravda byla na naší straně. Nejpatetičtěji tento příběh Pražského jara odvyprávěl Milana Kundery ve svém eseji Český úděl, uveřejněném o Vánocích 1968, čili čtyři měsíce po okupaci: „To byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“ Příběh o zadušení pokusu o socialismus s lidskou tváří vojsky států Varšavské smlouvy plynule navazuje na příběh o Mnichovské zradě.
Cenzura byla v roce 1968 původně zrušena proto, aby novináři mohli psát o stalinistické minulosti prezidenta Novotného, jehož potřebovalo nové vedení KSČ zdiskreditovat. Jenže pak se to celé trochu zvrhlo…
Rok 1956 byl v socialistickém bloku docela bouřlivý. Nejdříve na XX. sjezdu KSSS Nikita Chruščov vystoupil proti tzv. kultu osobnosti a odhalil některé Stalinovy zločiny. Pak následovalo Poznaňské povstání proti komunistické vládě v Polsku. Proti dělníkům museli nasadit polští komunisté 10 000 vojáků Polské lidové armády a příslušníků státní bezpečnosti s asi 360 tanky a 30 obrněnými transportéry. O život přišlo asi 70 protestujících a 8 příslušníků bezpečnostních sil. V říjnu vypuklo v Maďarsku celonárodní povstání proti sovětské diktatuře. Maďaři proti komunistům statečně bojovali se zbraní v ruce a Sověti nakonec museli podniknout masivní vojenskou intervenci za pomocí tanků a nejmodernějších bojových letadel. Maďarů padly desetitisíce, možná statisíce. Již v roce 1953 došlo i v NDR k lidovému povstání, kdy statisíce dělníků vstoupily do stávky a na mohutných demonstracích požadovali odstoupení vlády a svobodné volby.
Více o chování většiny českého národa během 50. let v nejnovějším díle podcastu „Minulost není historie“.
V novodobé historii českého národa existuje několik příběhů, na které bychom nejraději zapomněli.
Komunisté plánovali po osvobození v roce 1945 dvě revoluce: nejdříve nacionálně- socialistickou a potom komunistickou. Demokratičtí politici komunistům ovšem při těchto revolucích dost pomáhali. Zejména se jim vymstilo nedodržování principů právního státu, jak pokud jde o retribuci, tak vyhánění Němců, nebo ostudný zákon č. 115 z roku 1946, který vyvinil pachatele všech brutálních poválečných excesů, až po znárodnění dekretem prezidenta republiky.
Komunisté se nedostali k moci až v únoru 1948, postupná sovětizace Československa začala již během II. světové války. Sovětský svaz uznal 18. července 1941 Benešovu vládu. Uznání zahrnovalo i uznání právní kontinuity vlády, Benešova prezidentství - o které velice stál - a hranic předmnichovské republiky. Nic z toho Francie ani Anglie nebyly ochotné v takové míře Benešovi přiznat.
Největším problémem českého národa - jak říkal historik Dušan Třeštík - je naše komunistická minulost. S komunistickou minulostí se potýkáme stále, viz debaty o estébácké minulosti bývalého a pravděpodobně i budoucího premiéra Andreje Babiše. Neustále pořád mluvíme o vyrovnání se s minulostí a přijali jsme v tomto smyslu několik zákonů.
