Hodnocení bitvy na Bílé hoře rozděluje Čechy. Pro většinu z nás je to počátek doby temna, násilné rekatolizace, útlaku a odchodu národní elity do emigrace. Pro katolíky je to naopak vítězství té pravé víry a počátek kulturního i ekonomického rozkvětu českých zemí.
Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů Evropy. Současný premiér Petr Fiala ještě jako univerzitní profesor vydal v roce 2007 knihu nazvanou Laboratoř sekularizace, ve které – na konzervativního politika poněkud překvapivě - hrdě líčil ateistické Čechy jako jakýsi intelektuální předvoj Evropy.
Naši předci nebyli vůči Slovákům zdaleka tak otevření, jako my dnes. Jazykově jsme si byli odedávna blízcí, nakonec Dobrovský bral Slováky jen jako český dialekt – něco jako Moravany. To ovšem změnila jazyková odluka v roce 1843, kdy Ludovít Štúr a Jozef Hurban odmítli biblickou češtinu, kterou prosazovali evangelíci. Rakousko-Uherské vyrovnání pak výrazně oddělilo Čechy od Slováků, protože vznikly dva téměř samostatné státy.
Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství.
„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“
Je paradoxní, že Češi jako vysoce sekularizovaný národ slaví jako jednoho z největších Čechů katolického kněze, který usiloval o reformu církve. Ovšem svátky – stejně jako pomníky – více vypovídají o nás, než o minulosti.
Konec 50. a celá 60. léta přinesly řadu zcela mimořádných intelektuálních a uměleckých výkonů, které ze západu pronikaly i k nám a okysličovaly zdejší zatuchlou atmosféru.
Historik Dušan Třeštík správně poznamenal, že člověk je zvíře mýtotvorné. Bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Zdeněk Nejedlý tohle pravidlo nějak geniálně vycítil a přepsal příběh o husitech, který si Češi s hrdostí vyprávěli od dob Palackého, Jiráska a Masaryka, v duchu marxistické teorie o pokrokových tradicích českého národa.
Na západě, ale i v některých zemích socialistického tábora volali lidé po větší svobodě, protestovalo se proti konzumní společnosti, místo kolektivismu začal být kladen důraz na individuální lidský osud a řešil se pocit odcizení nebo absurdity lidského údělu, v roce 1960 byla u nás přijata nová ústava, která mimo jiné změnila název státu na „Československá socialistická republika“ – ve zkratce ČSSR.
V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonín Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.
Když 5. března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.
O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje.
Česká společnost zůstala po Únoru 48 stejně ochromená, jako byla po Mnichovu 38. Takzvaně demokratičtí politici - včetně prezidenta Beneše - se už dál na nic nezmohli, Jan Masaryk šel dokonce, až do svého tragického konce, komunistům spíše na ruku.
Během prvních poválečných měsíců bylo vyhnáno z českých zemí přibližně 660 000 Němců.
Po pádu komunismu v roce 1989 jsme se začali učit úctě k soukromému majetku. Majetek, který za komunistů patřil státu, budeme vracet původním vlastníkům a budeme privatizovat, říkali noví demokratičtí vládci.
Ačkoli za protektorátu chodili Češi na jeho komedie a smáli se jeho vtipům, po válce se český národ obrátil k Vlastovi Burianovi zády a obvinil ho z kolaborace. Byl držen ve vazbě od května do září 1945. Nakonec mu nic nedokázali a museli ho pustit.
V českých zemích bylo na základě Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky odsouzeno k smrti za válečné zločiny a kolaboraci s nacisty 723 lidí a z toho jich bylo 686 také popraveno.
Češi nebyli během II. světové války ani aktivní odbojáři, ale zároveň ani příliš aktivní kolaboranti. Němcům vyhovovala naše pasivní loajalita, neměli sice s námi pozitivní úmysly, ale během války potřebovali klid na práci.
Příběhy, které si vyprávíme o protektorátu, většinou líčí, jak moc jsme trpěli, jak jsme se statečně zúčastňovali záškodnických akcí a kolik lidí za odboj zaplatilo životem. Skutečnost je trochu jiná. Historikové uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů Československa, přibližně 260 tisíc z nich ale byli Židé, jejichž situace se od jiných obětí radikálně lišila.
Mnichovskou dohodou přišlo Československo o téměř 30 000 čtverečních kilometrů území, na kterém žilo 3,75 milionu lidí. Státnímu útvaru, který tak vznikl, se říká Druhá republika. Představitelé tohoto státu tvrdili, že je třeba se poučit z chyb První republiky.
Film Vlny režiséra a scénáristy Jiřího Mádla je ukázkovým příkladem platnosti teorie, podle které si minulost vždy rekonstruujeme tak, aby odpovídala našim současným potřebám.
O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové.
Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu.
Ačkoli dnes se k levici nechce skoro nikdo hlásit, v průběhu celého 20. století jsme byli mnohem levicovější než všichni naši sousedé ve střední Evropě. A zejména po II. světové válce vzhlíželi Češi – na rozdíl od Slováků, Maďarů, Poláků, Rakušanů a Němců – k ideálům socialismu s mnohem většími nadějemi a pozitivním očekáváním. Jedním z příčin naší levicovosti byla historicky daná tendence k většímu rovnostářství.
Současné dění bývá často přirovnáváno k 30. létům 20. století. Skutečně lze nalézt řadu podobností: I tehdy vše začalo hospodářskou krizí, která v Československu – stejně jako později i v České republice - trvala déle než v okolních zemích. Tehdy i dnes začaly sílit nacionalistické nálady, odpor vůči establishmentu a elitám vedl k popularitě fašismu (ve 30. letech) nebo pravicového extrémismu (dnes). Obecným jevem byla sílící nedůvěra v systém parlamentní demokracie, která byla – stejně jako je dnes – označována za zkorumpovanou, neakceschopnou, zbyrokratizovanou a skomírající. A do toho přišel agresor – tentokrát v podobě Hitlera, dnes v podobě Putina.
O první republice si vyprávíme, jako o jednom z vrcholů našich dějin. Je to celkem logické, dlouho před ní, jsme vlastní stát neměli a po něm také ne. V našem vzpomínání na první republiku vyzdvihujeme především její demokratickou formu vlády, ale s hrdostí o ní vyprávíme jako o ekonomicky vyspělé zemi, jedné z nejúspěšnějších v Evropě. Bylo to s předválečným Československem skutečně tak, nebo je to jen další český mýtus?
Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.
Proč bývalí disidenti, kteří vyjednali s vedením KSČ sametové převzetí moci, prohráli? – Vše začalo v létě 1990 po volbách, kdy Václav Klaus využil příležitosti, neodjel na dovolenou, a naopak začal objíždět republiku a přemlouval regionální centra OF ke své podpoře. Krajská a okresní centra OF byla tehdy nespokojena s Koordinačním centrem OF a pomalým postupem reforem a toužila si to konečně vyřídit s místními nomenklaturními bratrstvy.
