Češi mají dlouhodobě nejnižší důvěru v politické strany a hnutí. V roce 2024 důvěřovalo politickým stranám jen 19 % obyvatel. Důvody můžeme nalézt již v krajně nepopulárním stranickém systému První republiky.
Underground nebyl vůbec v kruzích odpůrců komunistického režimu vnímán zvlášť pozitivně. Jeden z „otců zakladatelů“ české alternativní hudební scény Martin Chadima ho obviňoval ze sektářství, Milan Knížák vytýkal Ivanovi Jirousovi, že indoktrinuje a zneužívá kluky, kteří věci nerozumí, Václav Černý kritizoval underground za mělkost a vulgaritu a Ivan Sviták namítal, že undergroundoví hudebníci nenabízí politickou alternativu, že je to útěk. A navíc jim chybí univerzalistický étos kultury.
Václav Havel byl přesvědčen, že Charta říká to, co si většina občanů myslí, ale nemohou to nahlas říkat. Aspoň tak to formuloval v rozhovoru pro rakouský tisk v roce 1978. Chartisté se vůbec domnívali, že dokumenty – alespoň ty základní - zná hodně lidí. Václav Benda mluvil o desetitisících, Jaroslav Šabata dokonce o statisících. Byli přesvědčeni, že principy Charty 77 vstoupily do povědomí národa. Zároveň ale byli natolik soudní, aby si nedělali iluze o široké podpoře veřejnosti. Ta se skutečně nedostavila. Češi hromadně podepisovali Antichartu, aniž Chartu 77 vůbec četli. Slovenský chartista Miroslav Kusý to dobře charakterizoval slovy: „pro komunistickou moc byla Charta 77 nebezpečný protivník, ale pro národ aktuálně slabý spojenec“.
Slavjanofilství mělo v druhé polovině 19. století mezi Čechy velké příznivce. Ovšem zájem českých politiků o Rusko závisel na tom, jak se jim dařilo prosazovat své politické zájmy v rámci Rakouska-Uherska. Dá se najít určitá analogie s dneškem, jen si místo Rakouska-Uherska musíme dosadit Evropskou unii.
Johann Gottfried Herder viděl lidstvo jako velkou louku, na níž je každý národ specifický květ, jímž se lidstvo realizuje. Od něho pochází i koncepce mírumilovných Slovanů, kteří obsadili v míru svou zemi jako pastýři a zemědělci, a byli – oproti bojovným Němcům - svobodymilovní a demokratičtí. Slované byli také podle něho nositelé hluboké duchovnosti, přirozenosti a morální čistoty, což stavěl do kontrastu s materialistickým a agresivním Západem. Náš „Otec národa“ František Palacký Herdera zjednodušil a postavil proti sobě dva principy: germánskou vůli k moci a hierarchii a slovanský demokratismus a svobodomyslnost na stranu druhou.
Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů v Evropě. Přitom sociologické průzkumy uskutečněné v 21. století ukazují, že za jednoznačné ateisty se označuje sotva 15 % české populace. A zhruba třetina si není svým ateismem jistá. Naopak 39 % Čechů v nějakého ducha či vyšší sílu věří. Tím něčím mohou být transcendentní osoby či síly, nějaká forma posmrtného života - čili reinkarnace, zázraky, horoskopy, amulety apod.
Hodnocení bitvy na Bílé hoře rozděluje Čechy. Pro většinu z nás je to počátek doby temna, násilné rekatolizace, útlaku a odchodu národní elity do emigrace. Pro katolíky je to naopak vítězství té pravé víry a počátek kulturního i ekonomického rozkvětu českých zemí.
Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů Evropy. Současný premiér Petr Fiala ještě jako univerzitní profesor vydal v roce 2007 knihu nazvanou Laboratoř sekularizace, ve které – na konzervativního politika poněkud překvapivě - hrdě líčil ateistické Čechy jako jakýsi intelektuální předvoj Evropy.
Naši předci nebyli vůči Slovákům zdaleka tak otevření, jako my dnes. Jazykově jsme si byli odedávna blízcí, nakonec Dobrovský bral Slováky jen jako český dialekt – něco jako Moravany. To ovšem změnila jazyková odluka v roce 1843, kdy Ludovít Štúr a Jozef Hurban odmítli biblickou češtinu, kterou prosazovali evangelíci. Rakousko-Uherské vyrovnání pak výrazně oddělilo Čechy od Slováků, protože vznikly dva téměř samostatné státy.
Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství.
„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“
Je paradoxní, že Češi jako vysoce sekularizovaný národ slaví jako jednoho z největších Čechů katolického kněze, který usiloval o reformu církve. Ovšem svátky – stejně jako pomníky – více vypovídají o nás, než o minulosti.
Konec 50. a celá 60. léta přinesly řadu zcela mimořádných intelektuálních a uměleckých výkonů, které ze západu pronikaly i k nám a okysličovaly zdejší zatuchlou atmosféru.
Historik Dušan Třeštík správně poznamenal, že člověk je zvíře mýtotvorné. Bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Zdeněk Nejedlý tohle pravidlo nějak geniálně vycítil a přepsal příběh o husitech, který si Češi s hrdostí vyprávěli od dob Palackého, Jiráska a Masaryka, v duchu marxistické teorie o pokrokových tradicích českého národa.
Na západě, ale i v některých zemích socialistického tábora volali lidé po větší svobodě, protestovalo se proti konzumní společnosti, místo kolektivismu začal být kladen důraz na individuální lidský osud a řešil se pocit odcizení nebo absurdity lidského údělu, v roce 1960 byla u nás přijata nová ústava, která mimo jiné změnila název státu na „Československá socialistická republika“ – ve zkratce ČSSR.
V roce 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na kterém pronesl Nikita Chruščov tajný projev nazvaný „Kult osobnosti a jeho důsledky“, ve kterém kritizoval některé diktátorské praktiky do té doby nedotknutelného a zbožňovaného Josefa Vissarionoviče Stalina. V Československu byly oficiální informace o Chruščovově projevu velmi mlhavé a vykostěné. Antonín Novotný s obsahem projevu seznámil ÚV KSČ až asi po měsíci, přičemž zcela vyškrtnul zmínku o porušovaní socialistické zákonností. Byla sice provedena prověrka Slánského procesu, ta ale skončila schválením správného postupu. Žádný český Chruščov se nenašel.
Když 5. března zemře Stalin, přijde na tryznu na Václavské náměstí asi 300 tisíc lidí. KSČ drží bezpečně otěže v rukou, i když vzápětí zemře nečekaně i Klement Gottwald. Prezidentem se stane Antonín Zápotocký a stranu vede Antonín Novotný, do té doby nejslabší a nejméně výrazný ze šestice tajemníků ÚV KSČ. Strana pokračuje v nastoupeném kurzu, tedy budování silné armády, podpoře těžkého průmyslu, kolektivizaci a likvidaci kulaků. Příznačně je i to, že Stalinův pomník v Praze byl odhalen až 1955.
O tom, že se v poválečném Československu přistoupí k nějaké formě plánovité ekonomiky, panoval mezi stranami Národní fronty konsensus. Ještě za války se na tom dokonce shodli členové domácího i zahraničního nekomunistického odboje.
Česká společnost zůstala po Únoru 48 stejně ochromená, jako byla po Mnichovu 38. Takzvaně demokratičtí politici - včetně prezidenta Beneše - se už dál na nic nezmohli, Jan Masaryk šel dokonce, až do svého tragického konce, komunistům spíše na ruku.
Během prvních poválečných měsíců bylo vyhnáno z českých zemí přibližně 660 000 Němců.
Po pádu komunismu v roce 1989 jsme se začali učit úctě k soukromému majetku. Majetek, který za komunistů patřil státu, budeme vracet původním vlastníkům a budeme privatizovat, říkali noví demokratičtí vládci.
Ačkoli za protektorátu chodili Češi na jeho komedie a smáli se jeho vtipům, po válce se český národ obrátil k Vlastovi Burianovi zády a obvinil ho z kolaborace. Byl držen ve vazbě od května do září 1945. Nakonec mu nic nedokázali a museli ho pustit.
V českých zemích bylo na základě Velkého retribučního dekretu prezidenta republiky odsouzeno k smrti za válečné zločiny a kolaboraci s nacisty 723 lidí a z toho jich bylo 686 také popraveno.
Češi nebyli během II. světové války ani aktivní odbojáři, ale zároveň ani příliš aktivní kolaboranti. Němcům vyhovovala naše pasivní loajalita, neměli sice s námi pozitivní úmysly, ale během války potřebovali klid na práci.
Příběhy, které si vyprávíme o protektorátu, většinou líčí, jak moc jsme trpěli, jak jsme se statečně zúčastňovali záškodnických akcí a kolik lidí za odboj zaplatilo životem. Skutečnost je trochu jiná. Historikové uvádějí, že v důsledku okupace zemřelo asi tři sta tisíc občanů Československa, přibližně 260 tisíc z nich ale byli Židé, jejichž situace se od jiných obětí radikálně lišila.
Mnichovskou dohodou přišlo Československo o téměř 30 000 čtverečních kilometrů území, na kterém žilo 3,75 milionu lidí. Státnímu útvaru, který tak vznikl, se říká Druhá republika. Představitelé tohoto státu tvrdili, že je třeba se poučit z chyb První republiky.
Film Vlny režiséra a scénáristy Jiřího Mádla je ukázkovým příkladem platnosti teorie, podle které si minulost vždy rekonstruujeme tak, aby odpovídala našim současným potřebám.
O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové.
