Naše pojetí národa odpovídá německému Blut und Boden (krev a půda). Proto jsme Židy žijící v Čechách nikdy nevzali za své
V souvislosti s počtem obětí nacismu za II. světové války v českých zemích – z nichž většina byli Židé – se často hovoří o „našich Židech“. Tento termín zazněl i v debatě o vhodnosti konání sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně. Ovšem koho pokládáme za „našeho“, se odvíjí od toho, jak chápeme národ. Naše pojetí národa se odehrává ve smyslu německého „Blut und Boden“, tedy krev a půda. Máme za to, že český národ tady byl od nepaměti – nebo přinejmenším od 6. století n. l. Na svoji historii stále nahlížíme skrze národovecké příběhy Aloise Jiráska. Přitom v té době šlo jen o určitou etnickou skupinu s nám ne zrovna snadno srozumitelným jazykem. Etnická skupina ale ještě není národ tak, jak mu dnes rozumíme. Jednou z důležitých definic národa je totiž třeba rovnostářství – tedy že všichni jeho příslušníci jsou chápáni jako jeden druhému rovní. Proto „naši Židé“ ve skutečnosti nikdy nebyli „naši“.
