O sjednotiteli Německa a prvním německém kancléři Ottovi von Bismarckovi asi slyšel každý Čech. Většině se vybaví podobizna tvrdého Prušáka, který vytvořil Druhou říši „krví a železem“. Jeho obraz je tedy negativní, přitom pomohl i nám. Když v roce 1866 vyhrálo Prusko bitvu s Rakouskem u Hradce Králové, tak pruský král Vilém I. by nejraději táhnul na Vídeň. Ale Bismarck viděl dál a byl rozvážný.
Pokud si dnes vůbec vzpomeneme na knížete Klemense von Metternicha, tak asi jen ve spojení „metternichovský absolutismus“, který označuje dlouhou éru mezi koncem napoleonských válek a revoluce v roce 1848. Ze školních učebnic si pamatujeme veskrze negativní obraz konzervativního rakouského politika, který bránil snahám českých obrozenců. Kníže Metternich byl ovšem český šlechtic, jehož rod vlastnil panství Kynžvart v západních Čechách.
Když se řekne František Josef I., vybaví se dnes většině Čechů známá scéna z Haškova Švejka, kdy hostinský Palivec vysvětluje, proč v jeho hospodě U kalicha nevisí portrét Císaře Pána: „Visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku...“
František Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.
V anketě „Největší Čech“, pořádané Českou televizí v roce 2005, se František Palacký umístil na 15. místě. Přitom ještě za svého života dosáhl obrovského společenského uznání a byl uctíván jako „Otec národa“. Vděčný lid mu v Praze na nábřeží postavil pomník, který svojí monumentálností překonává i slavnou jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově. Jako politik byl ale velice neúspěšný, alespoň v krátkodobé perspektivě svého života. On se ovšem na politiku díval z dlouhodobého hlediska. Věděl, že pokud se národní otázka nevyřeší uspokojivě, bude otravovat vzduch soustavně a ohrožovat stát.
Otázka, kdo utváří dějiny, tedy kdo měl největší vliv na to, co se v minulosti stalo, zaměstnává lidstvo od nepaměti. Dlouho se mělo za to, že rozhodující roli hrají silné individuality a velcí hrdinové. Tento názor korigoval Karel Marx, když prohlásil: „Děláme svobodně dějiny, ale za podmínek, které jsme si nevybrali.“ Postupně začali historici klást důraz na ekonomické a sociální okolnosti každé doby.
Historikové si udržují své řemeslo tím, že vždy jednou za generaci vyvrátí do té doby přijímaný pohled na minulost. Dělá se jim to obvykle poměrně snadno, protože veškerá historiografie je otázkou přidělování důrazu. Vyprávění o dějinách je dialog mezi přítomností a minulostí, v němž se mění akcenty, publikum i otázky, které si klademe. Můžeme to doložit našimi nejoblíbenějšími českými mýty.
Strany hlásící se k liberalismu se dnes v Čechách nemohou pochlubit zvlášť výraznou podporou voličů.
Původně se jmenovala Českoslovanská strana agrární, ale po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se přejmenovala na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu.
Prezident republiky má u české veřejnosti mnohem větší autoritu, než by odpovídalo jeho postavení v ústavním systému nebo jeho pravomocem. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, může hledat v archetypu „posvátného krále“, který i v moderní době přežívá v podobách sekularizovaných vůdců. Současní státníci totiž rádi používají symboly a rituály původně spojené s monarchií, jako je inaugurace prezidenta, vojenské přehlídky a podobně. Tyto rituály mají podobnou funkci jako korunovace – legitimizují moc a vytvářejí pocit výjimečnosti vůdce.
V období I. republiky se KSČ projevovala jako klasická antisystémová strana. To se jí vyplatilo po skončení II. světové války, když řada voličů byla zklamaná z poměrů panujících za První republiky. Všechny konkurenční politické strany na prvorepublikový establishment navazovaly, jedině komunisté nikoli, protože byli vždy v opozici. To ovšem KSČ nebránilo během trvání První republiky hlasovat s politickým establishmentem, když to bylo výhodné.
Původní levicí byli v 19. století všude v Evropě liberálové. Ale naši liberálové byli všeobecným českým nacionalismem tlačeni doprava. Takže třeba v rakouském parlamentu kolem roku 1870 levici představují němečtí liberálové. Ovšem je třeba dodat, že čeští poslanci tehdy setrvávali v pasivní rezistenci.
Ačkoli politická pravice je od pádu komunismu u českých voličů stále v kurzu a dnes získává na oblíbenosti dokonce i krajní pravice, v dobách, kdy vznikal první politický program Čechů, to národní pravice vůbec neměla lehké.
Češi mají dlouhodobě nejnižší důvěru v politické strany a hnutí. V roce 2024 důvěřovalo politickým stranám jen 19 % obyvatel. Důvody můžeme nalézt již v krajně nepopulárním stranickém systému První republiky.
Underground nebyl vůbec v kruzích odpůrců komunistického režimu vnímán zvlášť pozitivně. Jeden z „otců zakladatelů“ české alternativní hudební scény Martin Chadima ho obviňoval ze sektářství, Milan Knížák vytýkal Ivanovi Jirousovi, že indoktrinuje a zneužívá kluky, kteří věci nerozumí, Václav Černý kritizoval underground za mělkost a vulgaritu a Ivan Sviták namítal, že undergroundoví hudebníci nenabízí politickou alternativu, že je to útěk. A navíc jim chybí univerzalistický étos kultury.
Václav Havel byl přesvědčen, že Charta říká to, co si většina občanů myslí, ale nemohou to nahlas říkat. Aspoň tak to formuloval v rozhovoru pro rakouský tisk v roce 1978. Chartisté se vůbec domnívali, že dokumenty – alespoň ty základní - zná hodně lidí. Václav Benda mluvil o desetitisících, Jaroslav Šabata dokonce o statisících. Byli přesvědčeni, že principy Charty 77 vstoupily do povědomí národa. Zároveň ale byli natolik soudní, aby si nedělali iluze o široké podpoře veřejnosti. Ta se skutečně nedostavila. Češi hromadně podepisovali Antichartu, aniž Chartu 77 vůbec četli. Slovenský chartista Miroslav Kusý to dobře charakterizoval slovy: „pro komunistickou moc byla Charta 77 nebezpečný protivník, ale pro národ aktuálně slabý spojenec“.
Slavjanofilství mělo v druhé polovině 19. století mezi Čechy velké příznivce. Ovšem zájem českých politiků o Rusko závisel na tom, jak se jim dařilo prosazovat své politické zájmy v rámci Rakouska-Uherska. Dá se najít určitá analogie s dneškem, jen si místo Rakouska-Uherska musíme dosadit Evropskou unii.
Johann Gottfried Herder viděl lidstvo jako velkou louku, na níž je každý národ specifický květ, jímž se lidstvo realizuje. Od něho pochází i koncepce mírumilovných Slovanů, kteří obsadili v míru svou zemi jako pastýři a zemědělci, a byli – oproti bojovným Němcům - svobodymilovní a demokratičtí. Slované byli také podle něho nositelé hluboké duchovnosti, přirozenosti a morální čistoty, což stavěl do kontrastu s materialistickým a agresivním Západem. Náš „Otec národa“ František Palacký Herdera zjednodušil a postavil proti sobě dva principy: germánskou vůli k moci a hierarchii a slovanský demokratismus a svobodomyslnost na stranu druhou.
Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů v Evropě. Přitom sociologické průzkumy uskutečněné v 21. století ukazují, že za jednoznačné ateisty se označuje sotva 15 % české populace. A zhruba třetina si není svým ateismem jistá. Naopak 39 % Čechů v nějakého ducha či vyšší sílu věří. Tím něčím mohou být transcendentní osoby či síly, nějaká forma posmrtného života - čili reinkarnace, zázraky, horoskopy, amulety apod.
Hodnocení bitvy na Bílé hoře rozděluje Čechy. Pro většinu z nás je to počátek doby temna, násilné rekatolizace, útlaku a odchodu národní elity do emigrace. Pro katolíky je to naopak vítězství té pravé víry a počátek kulturního i ekonomického rozkvětu českých zemí.
Češi jsou pokládáni za jeden z nejvíce ateistických národů Evropy. Současný premiér Petr Fiala ještě jako univerzitní profesor vydal v roce 2007 knihu nazvanou Laboratoř sekularizace, ve které – na konzervativního politika poněkud překvapivě - hrdě líčil ateistické Čechy jako jakýsi intelektuální předvoj Evropy.
Naši předci nebyli vůči Slovákům zdaleka tak otevření, jako my dnes. Jazykově jsme si byli odedávna blízcí, nakonec Dobrovský bral Slováky jen jako český dialekt – něco jako Moravany. To ovšem změnila jazyková odluka v roce 1843, kdy Ludovít Štúr a Jozef Hurban odmítli biblickou češtinu, kterou prosazovali evangelíci. Rakousko-Uherské vyrovnání pak výrazně oddělilo Čechy od Slováků, protože vznikly dva téměř samostatné státy.
Léto láká většinu Čechů – pokud nemíří do nějakého přímořského turistického resortu – k pobytu v české přírodě.
Po konci II. světové války panovala v Evropě i v USA víra v blahodárný vliv státu na řízení ekonomiky. Po velké krizi 30. let, kterou si všichni ještě dobře pamatovali, panovala nedůvěra v neviditelnou ruku trhu a všichni spoléhali na keynesiánský ekonomický model. Tehdejší československá vláda, ve které ještě seděli tzv. demokratičtí ministři, spustila už v roce 1947 dvouletý plán obnovy a rozvoje národního hospodářství.
„Věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“
Je paradoxní, že Češi jako vysoce sekularizovaný národ slaví jako jednoho z největších Čechů katolického kněze, který usiloval o reformu církve. Ovšem svátky – stejně jako pomníky – více vypovídají o nás, než o minulosti.
Konec 50. a celá 60. léta přinesly řadu zcela mimořádných intelektuálních a uměleckých výkonů, které ze západu pronikaly i k nám a okysličovaly zdejší zatuchlou atmosféru.
Historik Dušan Třeštík správně poznamenal, že člověk je zvíře mýtotvorné. Bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Zdeněk Nejedlý tohle pravidlo nějak geniálně vycítil a přepsal příběh o husitech, který si Češi s hrdostí vyprávěli od dob Palackého, Jiráska a Masaryka, v duchu marxistické teorie o pokrokových tradicích českého národa.
Na západě, ale i v některých zemích socialistického tábora volali lidé po větší svobodě, protestovalo se proti konzumní společnosti, místo kolektivismu začal být kladen důraz na individuální lidský osud a řešil se pocit odcizení nebo absurdity lidského údělu, v roce 1960 byla u nás přijata nová ústava, která mimo jiné změnila název státu na „Československá socialistická republika“ – ve zkratce ČSSR.
