Karel Havlíček Borovský – Osobnost, kterou si chtěli přivlastnit všichni – obrozenci, Masaryk i komunisté

Na druhém životě Karla Havlíčka Borovského se dá ukázkově předvést, jak si minulost přetváříme do podoby, která nejlépe vyhovuje aktuálním potřebám ideálů a společenských vzorů. Za svého života se od něho v těžkých časech něho řada lidí odvrátila a někteří ho dokonce veřejně odsuzovali. Po své smrti se ale stal mučedníkem českých vlastenců, ačkoli se nebál jít s českými obrozenci do konfliktů, o čemž svědčí třeba zdrcující kritika Tylova románu Poslední Čech.

MINULOST NENÍ HISTORIE

První povinné sociální pojištění na světě zavedl konzervativní německý kancléř

O sjednotiteli Německa a prvním německém kancléři Ottovi von Bismarckovi asi slyšel každý Čech. Většině se vybaví podobizna tvrdého Prušáka, který vytvořil Druhou říši „krví a železem“. Jeho obraz je tedy negativní, přitom pomohl i nám. Když v roce 1866 vyhrálo Prusko bitvu s Rakouskem u Hradce Králové, tak pruský král Vilém I. by nejraději táhnul na Vídeň. Ale Bismarck viděl dál a byl rozvážný.

MINULOST NENÍ HISTORIE

Příběh záletného šlechtice nadaného mimořádnou prozíravostí

Pokud si dnes vůbec vzpomeneme na knížete Klemense von Metternicha, tak asi jen ve spojení „metternichovský absolutismus“, který označuje dlouhou éru mezi koncem napoleonských válek a revoluce v roce 1848. Ze školních učebnic si pamatujeme veskrze negativní obraz konzervativního rakouského politika, který bránil snahám českých obrozenců. Kníže Metternich byl ovšem český šlechtic, jehož rod vlastnil panství Kynžvart v západních Čechách.

MINULOST NENÍ HISTORIE

Osud F.L. Riegra ukazuje, že pouze politická kariéra na posmrtnou slávu nestačí

František Ladislav Rieger byl v 70. a 80. letech 19. století uznávaným národním vůdcem. Navíc byl zetěm „Otce národa“ Františka Palackého, protože si vzal jeho dceru Marii. Přesto postupně upadal do zapomnění a dnes již návštěvníci Riegrových sadů v Praze na Vinohradech nevědí, po kom jsou vlastně pojmenované. Možná je to tím, že žádný z jeho politických programů, ať již to byla politika pasivní rezistence, drobečková aféra či punktace, neskončily úspěchem. Ovšem dlužno dodat, že neúspěšný byl vlastně program celé české politické reprezentace, v tom se Rieger nijak nevyčleňoval.

MINULOST NENÍ HISTORIE

František Palacký: První český politik s vizí

V anketě „Největší Čech“, pořádané Českou televizí v roce 2005, se František Palacký umístil na 15. místě. Přitom ještě za svého života dosáhl obrovského společenského uznání a byl uctíván jako „Otec národa“. Vděčný lid mu v Praze na nábřeží postavil pomník, který svojí monumentálností překonává i slavnou jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově. Jako politik byl ale velice neúspěšný, alespoň v krátkodobé perspektivě svého života. On se ovšem na politiku díval z dlouhodobého hlediska. Věděl, že pokud se národní otázka nevyřeší uspokojivě, bude otravovat vzduch soustavně a ohrožovat stát.

 

Jak by vypadaly české dějiny, kdyby Masaryk zemřel ještě před rokem 1914?

Otázka, kdo utváří dějiny, tedy kdo měl největší vliv na to, co se v minulosti stalo, zaměstnává lidstvo od nepaměti. Dlouho se mělo za to, že rozhodující roli hrají silné individuality a velcí hrdinové. Tento názor korigoval Karel Marx, když prohlásil: „Děláme svobodně dějiny, ale za podmínek, které jsme si nevybrali.“ Postupně začali historici klást důraz na ekonomické a sociální okolnosti každé doby.

MINULOST NENÍ HISTORIE

Tři nejoblíbenější české mýty: husitství, první republika, Češi jako oběti dějin

Historikové si udržují své řemeslo tím, že vždy jednou za generaci vyvrátí do té doby přijímaný pohled na minulost. Dělá se jim to obvykle poměrně snadno, protože veškerá historiografie je otázkou přidělování důrazu. Vyprávění o dějinách je dialog mezi přítomností a minulostí, v němž se mění akcenty, publikum i otázky, které si klademe. Můžeme to doložit našimi nejoblíbenějšími českými mýty.

 

Český nacionalismus liberalismus zadusil. Opatrní a konzervativní Češi se tradičně drželi při zdi

Strany hlásící se k liberalismu se dnes v Čechách nemohou pochlubit zvlášť výraznou podporou voličů. U nás jsou autentickou liberální stranou vlastně jen Piráti. Ovšem v médiích panuje značný názvoslovný zmatek. Z liberála se stala bezobsažná nálepka. Všichni třeba běžně mluvíme o tom, že žijeme v éře neoliberalismu. To by znamenalo, že všechny systémové strany jsou vlastně neoliberální. To ale není pravda. Podle amerického novináře Jamese Trauba existují 4 složky liberalismu:

 

Není dobré být nejsilnější. Příběh strany, které se ostatní pomstili

Původně se jmenovala Českoslovanská strana agrární, ale po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se přejmenovala na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Byla to strana, která se hlásila k politické pravici a ze všech politických stran První republiky byla nejúspěšnější. Její členové seděli ve všech koaličních vládách a v letech 1922 – 1938 byl premiérem vždy agrárník, ať již to byl Antonín Švehla, František Udržal, Jan Malypetr nebo Milan Hodža. Z našeho současného ideového pohledu ale strana moc pravicová nebyla.