Vztah české společnosti ke šlechtě byl historicky dost odtažitý. Nadnárodní stavovská identita šlechty a její kosmopolitismus neodpovídaly ideám o formování národních států na počátku 20. století. Plebejští Češi vytýkali šlechtě germanofilství, její odpor k demokracii a zejména tzv. bělohorskou zradu.
Ačkoli dnes se k levici nechce skoro nikdo hlásit, v průběhu celého 20. století jsme byli mnohem levicovější než všichni naši sousedé ve střední Evropě. A zejména po II. světové válce vzhlíželi Češi – na rozdíl od Slováků, Maďarů, Poláků, Rakušanů a Němců – k ideálům socialismu s mnohem většími nadějemi a pozitivním očekáváním. Jedním z příčin naší levicovosti byla historicky daná tendence k většímu rovnostářství.
Současné dění bývá často přirovnáváno k 30. létům 20. století. Skutečně lze nalézt řadu podobností: I tehdy vše začalo hospodářskou krizí, která v Československu – stejně jako později i v České republice - trvala déle než v okolních zemích. Tehdy i dnes začaly sílit nacionalistické nálady, odpor vůči establishmentu a elitám vedl k popularitě fašismu (ve 30. letech) nebo pravicového extrémismu (dnes). Obecným jevem byla sílící nedůvěra v systém parlamentní demokracie, která byla – stejně jako je dnes – označována za zkorumpovanou, neakceschopnou, zbyrokratizovanou a skomírající. A do toho přišel agresor – tentokrát v podobě Hitlera, dnes v podobě Putina.
O první republice si vyprávíme, jako o jednom z vrcholů našich dějin. Je to celkem logické, dlouho před ní, jsme vlastní stát neměli a po něm také ne. V našem vzpomínání na první republiku vyzdvihujeme především její demokratickou formu vlády, ale s hrdostí o ní vyprávíme jako o ekonomicky vyspělé zemi, jedné z nejúspěšnějších v Evropě. Bylo to s předválečným Československem skutečně tak, nebo je to jen další český mýtus?
Praxe prvorepublikových stranických sekretariátů vyvolala odpor k politickým stranám. První republika pro nás není jen vrcholem našich novodobých dějin, znamená v řadě ohledů vzor, ze kterého odvozujeme naše takzvané demokratické tradice. Například ústava ČR byla do značné míry opsána od té prvorepublikové. Ovšem praxe politických stran, jak fungovala za I. republiky, rozhodně nepatří k zářným příkladům demokracie.
Proč bývalí disidenti, kteří vyjednali s vedením KSČ sametové převzetí moci, prohráli? – Vše začalo v létě 1990 po volbách, kdy Václav Klaus využil příležitosti, neodjel na dovolenou, a naopak začal objíždět republiku a přemlouval regionální centra OF ke své podpoře. Krajská a okresní centra OF byla tehdy nespokojena s Koordinačním centrem OF a pomalým postupem reforem a toužila si to konečně vyřídit s místními nomenklaturními bratrstvy.
Po pádu komunismu si většina z nás představovala, že svoboda nám přinese především prosperitu. Tato část veřejnosti dodnes pociťuje z liberální demokracie zklamání a důsledky této deziluze se projevují v poslední době v podpoře antisystémových stran. Nutno ovšem dodat, že někteří politici tuto iluzi podporovali. V prosinci 1989 si kapitalismus přála jen 3% populace. Většina společnosti chtěla „třetí cestu“, tedy něco mezi socialismem a kapitalismem. Musel přijít Václav Klaus, aby nás „osvítil“ a nadchnul pro budování ryzího kapitalismu. Z tohoto pohledu ho lze označit za opravdového revolucionáře.
Z hlediska prosazování hodnot svobodné a otevřené společnosti, hájení pravdy a principů demokracie nepřinesl způsob zvolení Václava Havla 29. prosince 1989 prezidentem republiky nic příliš pozitivního. Samozřejmě z hlediska praktické a reálné politiky to byl velký úspěch.
„Byla to společnost srabů.“ Tak označil jeden můj kamarád pocit generace, která zažila ideály roku 1968 a pak vstoupila do společnosti, která rychle dala přednost poslušnému přežívání před vlastní integritou. V ideály socialismu již nikdo – snad kromě Jiřiny Švorcové – nemohl věřit, přesto se k nim poslušně každý den hlásil.
Normalizace představuje ani ne tak temné, ale spíše beznadějně šedivé období našich dějin. Dvacet let nehybnosti a poslušnosti, na které rozhodně nemůžeme být hrdi. A není také divu, že si o období normalizace vyprávíme značně rozdílné příběhy.
