Žilina je město, o němž slyšel každý, ale myslím, že jednak se u nás obecně moc neví, že je to město docela hezké, zajímavě a dobře položené, a pak se také neví, že má hrad, i když ten správně k Žilině už nepatří. Jmenuje se Budatín a nachází se za tratí a za vodou, tedy za Váhem, do kterého tam bystře vtéká řeka Kysuca. Je to tedy hrad vodní, takže se nevypíná, nýbrž je obtékán a někdy zaplavován. Od vody se prý odvozuje i jeho jméno: Wudatín, Vodatín, Budatín, tak ale Slováci vysvětlují i původ Budy, tedy Budapešti – Vodapešť.

Po utrpěném šoku z Rajeckých Teplic (psal jsem o té bizarnosti minule) jsem zatoužil po nějakém skutečném kamení, po něčem opravdovém, letitě robustním a zavalitě věkovitém. A nabízel se hrad Budatín, rozležená masa bíle omítnutého zdiva, z nějž trčí mohutná okrouhlá věž, která je pravá, středověká, vhodná na to, aby se z jejího cimbuří od 14. století strážila krajina, jíž se přes Jablunkovský průsmyk dalo vlézt od Slezska a Moravy do Horních Uher. Hrad byl, jak se sluší, několikrát vypleněn a vypálen, také našimi husity, kteří se roku 1431 hradu a Žiliny náhlým přepadem zmocnili, načež je musel k úlevě obyvatelstva vypudit císař Zikmund, jenž má tady v Uhrách úplně jinou pověst než u nás. Pak tady koncem 17. století řádili Thökölyovci, protihabsburští povstalci, kteří už díky těm dvěma temným ö budili hrůzu a strach. Také se tady odehrály nějaké šarvátky v (kontra)revolučním roce 1848/9, o čemž se ještě zmíním. Střídaly se tady různé rody se slovenskou a maďarskou variantou jmen, o jednom, jenž se jmenoval Szúnyogh, ale mohl to být taky slovenský Sunek, se vypráví, že nechal v té věži zazdít svou nebohou dceru, neboť se odmítala provdat za postaršího grófa, jehož pro ni krutý tatínek vyhlédnul. Podle různých verzí pověsti je dcera ve věži stále a za měsíční noci se prochází v průsvitné podobě po cimbuří. Podle jiné verze ji ze zdi včas vysekal její mladý milenec, jenže pak je oba zabil ten zhrzený starý ženich. Podle další naopak oni zabili jeho. Nejpravděpodobnější je, že tam nějaký spor mohl nastat, ale zazděním otec jen vyhrožoval, dcera si sice starce vzala, ale ten brzy umřel, takže na tom vydělala. Každý pořádný hrad nějakou historku tohoto druhu potřebuje, takže se nějaká nerovnost na stěně najde. Posledními majiteli byli Čákiovci/Csákyovci, kteří mají morbidní erb s uťatou hlavou bradatého a nosatého muže v čepici s bambulí, není prý jasné, o koho má jít, asi nějaký zasloužilý předek. Poslední majitel byl gróf Gejza Čáki, jemuž hrad sebrali až roku 1946, a to ještě protiprávně, neboť ani po válce na něj neměli nic, co by mu mohli vytknout. Odstěhoval se pak k nějakým svým poddaným do domku u hradu a chodil se procházet po Žilině, kde ho obyvatelstvo uctivě zdravilo. Byl hubený a vysoký skoro dva metry, kouřil dýmku, smekal klobouk, jak jen to grófové uměli. Nakonec mu povolili odstěhovat se za dcerou do Francie, kde pak v roce 1964 umřel. Hrad, který on opravil ve třicátých letech, nechali socialisticky zpustnout, pak ho dlouhá léta složitě spravovali, když jsem ho viděl asi před dvaceti lety poprvé, vypadal dosti zuboženě, ale za poslední dekády ho velmi polepšili a teď je v něm muzeum Kysuce, neboť ten rázovitý zbojnický kraj začíná hned z Budatínem. „Na Kysuci pána není, čo by ma dal do vezení, ani pán ani kňaz, čo by ma dal na reťaz,“ zpívá se ve veselé vychloubavé písni.

Když jsem tam byl před těmi dvaceti lety poprvé, zaujalo mě, že k hradu vedla cesta jen přes koleje té velmi frekventované trati z Bohumína do Košic. Dojel jsem tam městským autobusem, vystoupil jsem na zastávce Budatín, a když jsem se snažil přiblížit k hradu, došel jsem ke kolejím, nikde žádný přechod, jen taková vyšlapaná cesta mezi kolejnicemi. Velmi jsem se tomu divil, ale vedle mě právě nějaký kysucký ujo tahal přes trať dvojkolák s haraburdím. Zíral jsem na to užasle, pak jsem tedy koleje rychle přeběhl, za mnou se už řítil rychlík Košičan. Mezitím tam tedy udělali podchod, takže jsem se teď po dvaceti letech cítil jistěji. Nedaleko toho tehdy ještě neexistujícího podchodu už ovšem stála monumentální socha jezdce na koni, jenž zdviženou paží se šavlí zdraví či vyhrožuje automobilovému provozu. Je to socha Jozefa Miloslava Hurbana, giganta slovenského obrození, básníka a hegeliána, romantického divouse, proti němuž byli naši buditelé mírní holoubci. A tuto sochu na tom zvláštním místě hned u silnice nechal vztyčit pověstný Ján Slota, dlouholetý starosta Žiliny, jež se díky němu stala v devadesátých letech hlavním městem bojovného slovenského nacionalismu. Proslul například výrokem „pojďeme do tankoch a zrovnáme Budapešť“, jímž do určité míry navázal na úmysly „slovenských dobrovolníků“, v jejichž čele stál právě šavlí mávající Hurban. Oni dobrovolníci, romantici z generace Štúrovy, v roce 1848 vytáhli proti vzbouřeným Maďarům, čímž se stali de facto hrobaři jejich pokrokové revoluce, v níž se ale moc nepočítalo se Slováky: Tóth nem ember, říkali tihle demokraté nehezky, což znamená Slovák není člověk. To samozřejmě nepotěší, takže není divu, že Tóthové se k nim nepřidali. Tady v Budatíně na přelomu roku 1848/49 naopak obklíčili spolu s císařským vojskem maďarskou revoluční posádku, jež musela vyklidit hrad, který aspoň zapálila, inu Maďaři. Shořela cenná knihovna s archivem a obytné budovy, rozbořili také most přes Váh, vyklidili Žilinu. Ta byla však nacionálně vlažná, měšťanstvo spíše maďaronské, prostý slovenský lid lhostejný a neprobuzený. Když se Hurban snažil ve městě dělat nábor, nepřihlásil se mu nikdo. Na slovakizaci Szolny, jak se město jmenovalo maďarsky, bylo nutné ještě nějakou chvíli počkat. O osmdesát let později už tu byli ale Slováci tak jistí, že na konci roku 1918 slovenské orgány nově vzniklého Československa měly pár měsíců sídlo tady v Žilině, než jim Češi obsadili Prešpurk a mohli se odstěhovat do Bratislavy. Společný stát to tady ale nikdy neměl jednoduché a na začátku roku 1938 tady Andrej Hlinka prohlásil, že je čas dát Čechům sbohem. Možná i za to mu tady postavili pěknou sochu a pojmenovali hlavní náměstí. Ale do toho jim opravdu žádný Čehůn nemá co mluvit.

Avšak jednu věc bych zmínil a skromně doporučil. Nemohl jsem v Žilině nemyslet na doktora Miloslava Žilinu… Znal jsem, můžu se tím snad pochlubit, toho pozoruhodného člověka s výraznou siluetou dravčího muže, postavou připomínající bytost z romantických románů „plášť a dýka“, nočního ptáka snášejícího se na zšeřelé pražské putyky, v nichž sedával obklopen podobnými, ale zdaleka, ba ani zlomkem tak vzdělanými kumpány – měl jsme občas příležitost být u toho. Doktor Žilina byl ve skutečnosti polyglot, překladatel ze všech možných jazyků, esejista, kritik, slavný redaktor Odeonu, který je jako editor podepsaný pod desítkami náročných knih světové literatury. Zemřel v roce 1999, letos uplyne sto let od jeho narození: mohli by si ho v Žilině, nejlépe ve skvěle vedeném knihkupectví Artforum na Mariánském náměstí, třeba drobně připomenout, byť s tím městem nejspíš neměl nejspíš nic společného. I když něco přece: vzpomínám na historku, jak jela v dávném roce 1990 pražská bohéma do Medzilaborců, odkud pocházela rodina Andyho Warhola. Byl pro ten slavný výlet vypraven zvláštní vlak, celý český underground a alternativa se toho účastnily a samozřejmě nemohl chybět ani doktor Žilina. A když v noci zastavil vlak na jakémsi nádraží, doktor Žilina se prý, aniž by se zvedl, zeptal, kde to jsme, a kdosi, bohužel nevím kdo, se vyklonil z okna, přečetl si nápis a pak pravil: Nebudete tomu, pane doktore, věřit, ale právě jsme přijeli do Žiliny. A protože vím, že doktor Žilina během těch nočních sezení nepil pivo ani víno, nýbrž pomalu usrkával vodku či slivovici, tak i já jsem si dal na jeho počest destilát, který jsem večer pomalu usrkával v jednom podniku na tom pěkném starém žilinském náměstí, jež bylo posypáno čerstvým sněhem.