Každému se asi někdy za život naskytl pohled na čerstvě rozhrabané mraveniště. Organizovaný celek zasažený nečekaným šokem, v němž jednotliví mravenci zmateně pobíhají sem a tam. Tak nějak vypadá v poslední době i světová politika. A nepomohlo ani to, že minulý týden se většina světových lídrů shromáždila na jednom místě – na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Americká analytička Zineb Riboua popsala svůj dojem z fóra jako „biblickou babylonskou věž těsně poté, co Hospodin lidem zmátl jedinou řeč“.

Mediální titulky vyznívaly apokalypticky: Svět, jak jsme ho znali, skončil, mezinárodní řád založený na hodnotách je pryč, přichází epocha hrubé síly a velmocenských her… Německý kancléř Friedrich Merz ve svém projevu mluvil o „tektonických pohybech na světové scéně“ a „starém řádu, který se rozpadá v dechberoucím tempu“. Temný tón pak ještě podtrhla eskalace sporu o Grónsko těsně před začátkem summitu.

Snad jediný jednoznačný silný hlas na obranu dosavadního mezinárodního pořádku a ekonomické globalizace zazněl z úst místopředsedy vlády Čínské lidové republiky: „Svět se nesmí vrátit k právu džungle, kde silnější požírá slabšího.“ Čína je spokojená se světem takovým, jaký je – aby ne, je totiž největším beneficientem globalizace. Dokazuje to i její obchodní přebytek za loňský rok, který dosáhl historicky rekordní výše 1,2 bilionu dolarů.

Američané a Evropané mluvili o změně a nové realitě, ale úplně jiným tónem. Z hlasu „antitrumpovského“ Západu znělo znepokojení až strach, byť maskované výzvami k jednotě a deklaracemi vůle a odvahy čelit výzvám. Naopak z Trumpova nesouvislého proudu vědomí, za nějž by se nestyděl ani James Joyce, vyvstala zřetelně vyslovená naděje: Žijeme v neuvěřitelné době, době změny. A musíme tento čas využít.

Není divu. Navzdory zdánlivému chaosu a kolotoči změn nálad a názorů je Trumpova Amerika nejen tím, kdo se rozhodl mraveniště rozhrabat, ale také tím, kdo stále udává tempo událostí. A navzdory zmatenému Trumpovu blábolení v Davosu neskrývá své skutečné cíle, formulované v Národní bezpečnostní strategii a konkretizované v Národní obranné strategii, již Pentagon publikoval těsně po skončení fóra. Je to vize světa, v němž musí Spojené státy vzít v potaz vzestup nového hlavního vyzyvatele na globální scéně, prvního takto silného od pádu Sovětského svazu: Číny.

Kouzelným slovíčkem nové strategie, jak poukazuje analytik Wess Mitchell, je konsolidace. Na domácí frontě to vedle masivních investic do zbrojení znamená především konec globalizace, konec světa, který se vyznačoval vírou, že úspěchu se dosáhne „dovozem zboží a migrantů“ a „vyexportováním“ vlastních průmyslových kapacit do zemí mimo západní svět. Navenek se pak vyznačuje potvrzením dominance na západní polokouli (Panamský průplav, Venezuela, Grónsko, zítra možná Kuba) a omezením závazků v oblastech méně podstatných z hlediska hlavního konfliktu, tedy například v Evropě.

Když se to přežene s popostrkováním

S omezováním závazků je spojená nutnost „konsolidace spojenců“. „Spojenci jsou zásadní pro úspěch celé strategie nejen kvůli tomu, že na sebe vezmou větší díl břemena bezpečnosti ve svých oblastech, ale také kvůli nutnosti agregovat populaci, bohatství a inovace v dlouhodobém technologickém a průmyslovém závodu s Čínou,“ píše Mitchell. Kroky Trumpovy administrativy vůči spojeneckým zemím pak charakterizuje jako „tvrdé popostrčení“ směrem ke kýžené změně politiky, která má v posledku posílit pozici celého Západu, samozřejmě pod americkým vedením.

„Chceme silný a sjednocený Západ,“ prohlásil v Davosu Trump. Nelze si ovšem nevšimnout, že prozatím jsou výsledky této konsolidace, vedené ve specifickém Trumpově a MAGA stylu, poměrně dvojsečné. Ano, byl to Trump – nikoli Obama – a následně Putin a jeho agrese na Ukrajině, kdo konečně donutil zbytek NATO, aby začal bezpečnost řešit seriózně. Nicméně pokud se podíváme na euforické přijetí, jakého se v Davosu (a v celém liberálním světě) dostalo kanadskému premiérovi Marku Carneymu za jeho řeč, v níž se dožadoval společného odmítnutí velmocenského diktátu (USA nejmenoval, ale všichni pochopili), je zřejmé, že „tvrdé popostrkování“ se zvrtává ve stále větší odcizení mezi Amerikou a velkou částí „kolektivního Západu“.

Proslov, na který svět čekal, proslov, který vstoupí do dějin, hlásila média od Varšavy po Toronto. Polský levicový europoslanec Krzysztof Śmieszek tento většinový sentiment liberálního publika vyjádřil následovně: „Odvážný projev, bez strkání hlavy do písku tváří v tvář Trumpovi, jenž ničí výdobytky naší civilizace.“ Premiér Kanady totiž udělal to, co všichni toužebně vyhlíželi: postavil se imperiální bezohlednosti Trumpa, ukázal, že máme nejen svou důstojnost, ale i svaly a nenecháme si diktovat. Vše navíc podpořeno morální autoritou Václava Havla, jehož Moc bezmocných umístil Carney do středu své úvahy o nutnosti „opustit život ve lži“. Starý liberální řád možná zmizel, ale jsme dost silní na to, abychom si mezi soupeřícími velmocemi vybudovali pomocí „flexibilních spojenectví“ založených jak na hodnotách, tak na pragmatismu alespoň jeho zmenšeninu, v níž si budeme i nadále užívat dobrého pocitu morální nadřazenosti.

Ve skutečnosti měl Carneyho projev k naivitě mnohých liberálů daleko. Působil spíš jako součást politické hry, kterou v tuto chvíli hraje Amerika a její spojenci – státy EU, Británie, Kanada. Tato hra je teď plná mnoha silných slov a teatrálních gest, která skrývají boj o to, jakou budou mít transatlantické vztahy podobu do budoucna. A nejlepší kartou, kterou mají „střední mocnosti“, tj. Kanada, Francie, Německo, Británie, je ukázat Američanům, že na ně nejsou odkázány. Proto to zběsilé hemžení na diplomatické scéně: Berlínem a Bruselem za každou cenu tlačená smlouva z Mercosurem či evropští lídři uctivě klepající na dveře kanceláře indického prezidenta Módího. A sám Carney do Davosu přiletěl z Pekingu, kde okázale celebroval „strategické partnerství“ Kanady s Čínou.

Čína totiž posílá směrem k Evropě a anti-
trumpovské části Západu jasnou nabídku. Orgán komunistické strany, deník China Daily, během Davosu publikoval editorial, podle něhož Trumpova administrativa „uráží evropské schopnosti a ignoruje potenciál kontinentu hrát roli nezávislé velmoci na světové scéně“. Evropa podle Číňanů musí využít příležitosti, „posílit svoji strategickou autonomii“ a – jak jinak – „diverzifikovat partnerství“, aby dosáhla zaslouženého místa mezi velkými hráči tohoto světa. Vzývání Havla tak nakonec bylo spíše zástěrkou mocenské hry, jejímž cílem je dokázat Washingtonu, že na něj také „máme páku“: rozuměj možnost výměny spojence, kdy se namísto s USA budeme domlouvat s jeho hlavním soupeřem, Pekingem.

Bezmoc bezmocných

Podle komentátorů jako Zineb Riboua, Velina Tchakarova nebo známý historik Niall Ferguson spočívá klíčový rozdíl v přístupu dvou rozhádaných částí Západu v tom, že zatímco USA už uvažují v kategoriích návratu určité formy studené války mezi dvěma supervelmocemi, a tedy oné nutnosti konsolidace Západu, pro evropské mocnosti a EU jde stále o svět globalizace, v němž „mezinárodní pořádek“ zahrnuje i Čínu a její spojence.

V této hře ovšem Evropa nehraje podle všeho tak úplně v jednom týmu. Na „čínskou vlnu“ naskočil Emmanuel Macron a v souladu s francouzskou tradicí antiamerikanismu otevřeně vyhlásil nutnost „Evropu co nejvíce otevřít čínským investicím“. Friedrich Merz byl mnohem uměřenější: uvítal náznaky dohody v otázce Grónska a ve svém projevu zdůraznil hodnotu NATO a obrovskou převahu, kterou ve velmocenské hře dává USA důvěra a podpora spojenců. Ne náhodou hned po skončení fóra web Politico ohlásil, že místo tradiční osy Paříž–Berlín, jež rozhodovala o směrech evropské politiky, nastupuje spolupráce Merze s italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou. Oba politiky, zdá se, spojuje vědomí, že konfliktem s Trumpem Evropa může víc ztratit než získat. Pro Merze tuto skutečnost ještě podtrhuje značná míra závislosti německé ekonomiky na vývozu do USA a naopak destruktivní vliv, který má na německý průmysl čínská konkurence. Merzův projev byl navíc velmi kritický ke stávající podobě EU: „Stali jsme se mistry světa v regulacích,“ prohlásil a volal v podstatě po evropské
variantě „vnitřní konsolidace“.

Ovšem největší ránu Evropě v Davosu zasadil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Zatímco mnozí Evropané v posledním roce investovali hodně morálního pobouření do vyjádření o Trumpově „zradě Ukrajiny“, Zelenskyj byl ve své bez-
ohledné kritice evropské bezmoci podstatně ostřejší než americký prezident a jeho lidé. Jednotlivé citace v podstatě nepotřebují komentář. „Evropa ráda diskutuje o budoucnosti, ale vyhýbá se tomu, aby konala teď.“ „Proč může prezident Trump zastavovat tankery ze stínové (ruské) flotily, a Evropa nemůže?“ „NATO existuje díky tomu, že všichni věří, že Spojené státy v případě potřeby zasáhnou.“ „Když posíláte čtyřicet vojáků do Grónska, jaký je důvod? Jakou tím vysíláte zprávu Putinovi, Číně a hlavně Dánsku, svému spojenci?“

Pochopitelně – i ukrajinský prezident hraje svoji hru. Nikdy neměl problém poměrně bezohledně opouštět spojence, když už je nepotřeboval, Polsko by mohlo vyprávět. V tomto okamžiku viditelně sází Kyjev na USA. Zelenskyj to vyjádřil pregnantně: „Evropa potřebuje ještě čas, aby posílila. Amerika je velmi silná teď.“

Všichni hrají o čas

Čas je klíčová hodnota, o niž se v současném hemžení na světové scéně hraje. Zelenskyj čas nemá – na rozdíl od evropských virtuálních válečníků o Grónsko vede válku opravdovou a nemůže čekat na vznik „evropské velmoci“. Donald Trump také spěchá – chce toho změnit co nejvíce, než ho doženou vnitrostátní okolnosti, ať už v podobě voleb do Kongresu, nebo stále neúnosnější polarizace americké společnosti. Ale samotná strategie konsolidace naopak čas potřebuje – vyzbrojení nebo reindustrializace jsou projekty na roky. I proto je pravděpodobné, že Trump bude hledat v nejbližší době nějakou formu napjatého modu vivendi se svým hlavním soupeřem.

O čas hraje i Evropa: na jedné straně jde o čas na dotvoření po desetiletí zanedbávaných vojenských kapacit. Merz k tomu musí také urychleně hledat okamžitou záchranu pro německý průmysl, který z dlouhodobé stagnace klesá ke dnu. Proto také ta německá bezohlednost v prosazování smlouvy s Mercosurem i za cenu obcházení běžných procedur, proto spěch při dalších obchodních smlouvách, především s Indií. Zároveň se ze stejných důvodů, tedy z potřeby dát německé ekonomice chvilku oddechu, bude snažit o deeskalaci v transatlantických vztazích.

Ani Čína viditelně nespěchá, ačkoli dovnitř režimu není příliš vidět a svět znejistěly v těchto dnech zprávy o rozsáhlé čistce ve vedení armády. Peking má v rukou hodně karet – především v ekonomické oblasti, kde bez problémů může vydírat jak USA, tak Evropu, což stále okázaleji předváděl v posledním roce, především v otázce vzácných zemin. Zároveň potřebuje pokračovat v budování svých vojenských schopností.

A co střední Evropa?

Kdo čas naopak nemá, je Rusko – mocnost na sestupu, která za poslední čtyři roky krvácí na Ukrajině a ztrácí ve světě vybudované pozice, od Afriky přes Sýrii až po Jižní Kavkaz, navíc ji tlačí ekonomická situace a vidina demografické katastrofy, která dopadne dříve než na soupeře.

To samozřejmě otevírá prostor k úvahám, jak se v tomto hemžení mají chovat státy východního křídla NATO a EU. Ze zástupců této skupiny byli v Davosu viditelnější pouze finský prezident Alexander Stubb a polský Karol Nawrocki. Na rozdíl od Carneyho, jehož Kanada s výdaji na obranu často až pod jedním procentem HDP byla dlouhodobě černým pasažérem NATO, Finsko a Polsko k bezpečnosti přistupují zodpovědně: Stubb dokonce zdůraznil, že Finsko je připravené si s případnou ruskou agresí poradit. Přesto ani jedna ze zmíněných zemí na vlnu rétoriky „rozvodu s USA“ nenaskočila.

Nejde jenom o racionální posouzení vojenských schopností USA a Evropy, ale také uvědomění, že odchod „rozhodčího“ v podobě USA by v Evropě okamžitě znamenal nárůst vnitřní rivality. Klíčová věta z projevu Carneyho „Nemůžeme žít ve lži vzájemné prospěšnosti integrace, jestliže se integrace stává zdrojem naší podřízenosti“ vyzní úplně jinak, když ji pronese premiér Kanady nebo francouzský prezident, a úplně jinak, když se jí dopustí někdo z periferie Evropské unie, které stále více vadí status subdodavatele pro německého regionálního hegemona.

Ne Havel, ale Thukydides

V polské debatě posledních týdnů se obzvláštní popularitě těší fráze „deformační zóna“ – pojem z oblasti automobilových technologií, jenž označuje tu část karoserie, která je při nárazu určená k deformaci, aby tak omezila poškození klíčových částí vozidla. Pohled z deformační zóny Evropy na pobouření z Trumpovy politiky se dost liší od pohledu z bezpečného interiéru.

Navzdory českému nadšení z toho, že na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se „aktualizovalo“ myšlení Václava Havla, byl nakonec mnohem podstatnějším „duchovním patronem“ setkání Thukydides. Právě citací tohoto athénského dějepisce začal Carney svůj projev: „Silní dělají, co mohou, slabí trpí, co musejí trpět.“ Připomenout bychom měli i jiný fragment ze slavného Melského dialogu, v němž Athéňané přesvědčují obyvatele ostrova Melos, že jim nezbývá nic jiného než se podřídit silnějšímu. Melští se odvolávají na svoji neutralitu v probíhajícím konfliktu, a když to nezafunguje, tak na příbuzenské svazky se Spartou, která určitě přijde na pomoc. „Zdá se nám, že jste jediní lidé na světě, kteří více spoléhají na budoucnost než na přítomnost, kteří se řídí vlastním zbožným přáním a věci nejisté pokládají za realitu,“ odpověděli Athéňané. „Tím větší vás potká zklamání.“ P