Adam Růžička (Echo 6/26) trefně popisuje katastrofální důsledky jedináčkovské stárnoucí populace, zejména v Asii (Korea, Japonsko a přidat by se dala i Čína), které prakticky nepřijímají přistěhovalce a začínají vymírat. Poukazuje na všelijaké důvody demografického propadu, o nichž se v poslední době opět hodně mluví, jako by lidstvu hrozilo vylidnění.

Je jich daleko víc než vyjmenovává, zejména antikoncepce, potraty, vysokoškolské vzdělání žen a odklad porodnosti, obtížné navazování milostných vztahů, nepevná manželství, vliv pornografie, ztráta libida či deprese a obavy z budoucnosti světa.

Růžička tuší, že jde o něco daleko podstatnějšího, de facto o smysl života, o němž ve společnosti panuje tabu, a cituje jednoho ekonoma, jenž došel k závěru, že „člověk není naprogramován, aby se rozmnožoval” a „kdyby nám snad někdo dokázal vysvětlit, proč společnost nehodlá mít děti, tak by zasluhoval Nobelovu cenu”.

Ve skutečnosti je to prosté, stačí se podívat na statistiku skupin, jež i v západní společnosti nebo v Koreji děti mají – jsou to katolíci, mormoni, ortodoxní Židé, muslimové. Pamatuji si na své překvapení, když jsem v mládí četl první biblické přikázání: „A Bůh jim (Adamovi a Evě) požehnal a řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zemi, podmaňte si ji! A ještě to dvakrát v knize Genesis zopakoval, jako by to nebyla samozřejmost. Proč takový polopatismus? Existuje snad něco očividnějšího, než existence dvou rovnocenných pohlaví a jejich účel? Z hlediska dějinného času to není tak dávno, co se neplodnost považovala za neštěstí.

Vida, jakou zkázu způsobila ztráta biblické perspektivy. Jestliže náš život končí smrtí a duše se rozplyne v nic, chceme si maximálně užívat – k tomu nám slouží zábavný průmysl, restaurace, cestování nebo četba a děti nás okrádají o to nejcennější. O náš čas.

Lidstvo nezanikne. To jen, řečeno s básníkem, „některé národy opouštějí dvoranu historie”.