Jestliže náš život končí smrtí a duše se rozplyne v nic, chceme si maximálně užívat – k tomu nám slouží zábavní průmysl, restaurace, cestování nebo četba a děti nás okrádají o to nejcennější. O náš čas.
Vřelý dík redakci a Jiřímu Peňásovi za podnětný rozhovor s doc. historikem Ivo Cermanem o současném globálním a potažmo i českém akademickém antisionismu, jehož bojůvky oslavují teroristy a útočí na samu existenci Izraele. Jde o těžko uchopitelný fenomén, neboť se palestinismus stal součástí pseudonáboženské vize a levicové identity. Redaktor Peňás má za to, že problém tkví v intelektuální potřebě humanitní utopie – a tak jako ve 30. letech byli mnozí přesvědčeni o budování ráje ve Stalinově Rusku, dnes vidí v Palestincích osvobozující sílu.
V rozsáhlém článku Orientace LN (18.10) se Petr Kamberský zamýšlí nad historickými důvody krachu české pravice a dochází k závěru, že byla od počátku politický omyl. Dvě třetiny obyvatel se považují za středové až pravicové voliče, zaujímají ale postoj tradiční levice. A jsme také paradoxně jediná země, kde venkov volí levici a města pravici. To ovšem paradox není, totální kolektivizace (až na jihovýchodní Moravu) zničila venkovské náboženské a konzervativní kořeny.
Od války Hamásu proti Izraeli jsme svědky podivného úkazu. Nejenže po Hitlerovi největší masakr Židů nevyvolal ve světě solidaritu s oběťmi útoku, ale většina západních médií, politiků a veřejných osobností místo odsudku džihádistických teroristů podporovaných Gazany obviňuje Izraelce z přehnané reakce nebo z válečných zločinů. Je to, jako by měl Izrael právo bránit se pouze pasivně, tak jako když po 20 let nechal na své území dopadat až tisíc raket denně. Místo solidarity s židovským státem vypukla na Západě vlna nenávisti.
Páter Tomáš Halík, ač mediální intelektuál, si někdy nedá práci, aby prozkoumal složitý terén událostí a jevů, jež soudí, a staví se do role moralisty, jako by nevěděl, že je situace zamořená protichůdnými názory a skrytými jevy. A zejména to platí o válce mezi džihádisty a Izraelem, která je zahalena mlhou, „The Fog of War“, jak říkají politologové, čili zjevně spornými „fakty“ i dezinformacemi lidskoprávních organizací včetně OSN, jež po desetiletí šíří nenávist vůči Izraeli. Svým antiizraelským postojem si vysloužil špatnou pověst, a to nejen mezi českými Židy, ale i v české společnosti, která Izraeli fandí.
Americký prezident Donald Trump sám sebe označuje za politického obchodníka, jenž dokáže vyjednat nejen výhodné smlouvy pro Ameriku, ale také zajistit mír, aniž by nutně vyhrožoval válkou. Jeho voliči si ostatně po fiasku okupace Afghánistánu a Iráku žádnou intervenci v cizí zemi rozhodně nepřejí. A pro Trumpa osobně to znamená výhru nad hloupým moralizováním svých předchůdců, kteří ve slavné tradici zakladatelů Města na hoře reprezentovali svobodnou republiku, univerzální touhu světa po svobodě a někdy i věřili, že lze násilím prosazovat svobodné volby a demokracii, rovnost mužů a žen i lidská práva.
Strašlivý obrázek z katedrály sv. Petra těsně před mší za mrtvého papeže. Donald Trump domlouvá ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému, aby přijal kapitulaci. V logice války se rovná zradě a trestu smrti. Jednání americké vlády o míru, nebo alespoň o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou zatím valně nepostoupilo, přestože Trumpův vyjednávač Steve Witkoff navštívil Kreml čtyřikrát. Handrkovat se se zločincem, jenž uznává pouze převahu protivníka, není snadné. Od Velikonoc dopadlo na Ukrajinu sedmdesát raket a 145 dronů, a tak ani vychloubačnému prezidentovi nezbylo než vyslat zprávu: „Vladimíre, zastav!“
Rory Stewart, (neúspěšný) expolitik britské Konzervativní strany, zleva kandidoval na předsedu a po porážce stranu opustil, se dnes živí rozhovory a komentáři na centristickém podcastu nazvaném A zbytek je politika, a protože mu to je málo, tak denně „švitoří“ (twittering) na X. „Stewart, v určitých kruzích pověstný jako zdravotní sestra Florencie z Belgravie (exministr pro pomoc Africe), navyklý pátrat v médiích po nějakém výživném výroku politika, jehož by mohl vypráskat, propadl trucovitosti a kvůli neschopnosti vyhnout se vlastnímu blábolu se zapletl do sporu s viceprezidentem USA.“
Minulý týden se v Jeruzalémě konala mezinárodní konference o antisemitismu a lze předpokládat, že ji vláda zamýšlela jako odpověď na tsunami antisionistických demonstrací v západních městech, které vyvolal masakr 7. října 2023. Izraelský levicový deník Haarec okamžitě vyvolal kontroverzi a následně setkání přátel Izraele bojkotovalo několik významných židovských osobností včetně hlavního rabína Velké Británie. Ministerstvo pro diasporu totiž pozvalo, s výjimkou německé AfD, také představitele národněkonzervativních evropských stran (tzv. populistů) – a to nemohla židovská levice v Izraeli a v Americe přijmout.
Světová média (hlavního proudu) postižená předsudkem proti izraelskému zápasu vykořenit teroristy jednou provždy z Gazy (prý to možné není), už týden opět plamenně kritizují invazi a nestydatě lžou. Izrael porušil příměří a opět rozpoutal válku, ve skutečnosti po tři týdny teroristé navzdory dohodě odmítali propustit další zajatce. Zřejmě si uvědomili, že ke své záchraně potřebují trvalý mír a rukojmí jsou pro ně jedinou zárukou přežití. Okamžitě po prvním leteckém útoku před týdnem Hamás oznámil 400 zabitých, podivuhodná rychlost a pěkně kulaté číslo.
Komentáře Jiřího Weigla léta pilně sleduji, málo máme konzervativních vzdělanců, kteří umí precizně analyzovat bolesti našeho světa. Když se však před třemi lety otřepal z ruské agrese, začal postupně obhajovat zločinnou moc a urážet „Zelenského režim“. V posledním „newsletteru“ IVK napsal: „Rusko po pádu komunismu toužilo stát se normální zemí a my jsme je nechali, aby se vrátilo do starých nepřátelských mocenských kolejí. Vina patří Západu, protože měl trumfy na své straně a nesmyslně je prohospodařil.“
Přestože bych si Donalda Trumpa za kamaráda nevybral a mám výhrady vůči jeho mírně „narušené“ osobnosti, patřím k jeho konzervativním politickým příznivcům. Těžko bychom v Americe (nebo v Evropě) našli politika, který by byl schopen tak zásadně pojmenovat veškeré zločiny progresivismu a k tomu disponoval nezbytným lidovým charismatem i možností dostat se k moci. Před sebou mám seznam 45 zásadních prezidentských výkonných nařízení proti této šílené ideologii a jen namátkou ty nejdůležitější.
Proč vznikl tak šílený poplach, jako by šlo o život? Co řekl na mnichovské konferenci o bezpečnosti americký viceprezident J. D. Vance tak strašného? Čím evropské „mandaríny“, jak kariérní diplomaty, poradce, experty fór, komisí a panelů celé té nomenklatury eurounijního provozu nazval Jiří Peňás v Echu, tak vyděsil, že organizátor zasedání nebyl na závěr mocen slova a měl slzy v očích? Někteří delegáti se nad jeho slovy o společných euroamerických zásadách svobody a demokracie, jež spojil s obranou Evropy jako kdysi Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, zašklebili nebo uchechtli. Vance jim totiž s americkou přímočarostí vynadal.
Má židovská duše zajásala jako pták na jaře, ale já té fantastické zprávě nemohl uvěřit, až v neděli, kdy americký prezident v letadle cestou do New Orleans svůj záměr zopakoval a jednoznačně potvrdil. „Ano, rozhodl jsem se, že koupím Gazu. Pod naším dohledem se k práci na rekonstrukci Gazy mohou připojit státy Blízkého východu, my ji ale budeme vlastnit, abychom Hamásu jednou provždy zamezili návrat. Vybudujeme Riviéru na Blízkém východě… Gaza je zdemolovaná a její obyvatelé se nemají kam vracet… Postaráme se o ně a zamezíme vraždění… A některé vezmeme k sobě.“
Elon Musk svými provokativními a mnohdy i lživými tweety rozbouřil Anglii. Od června, kdy poprvé kvůli zamlčování zločinů napadl neoblíbenou vládu labouristů (zvolenou pouze třetinou hlasů), vyšly tisíce rozhořčených článků o popírání a zamlžování případů skupinového znásilňování a mučení, které páchají pákistánské gangy na převážně bezprizorních nezletilých děvčatech z rozvrácených rodin nejnižší dělnické třídy.
Předvánoční masakr v Magdeburku – pět mrtvých a dvě stovky raněných názorně ukázal, jak postižené je německé myšlení pod vládou ideologie. První reakce obyčejných lidí byla: džihád, vraždil islamista. Okamžitá reakce politicko-mediálního kartelu byla: vraždil pravicový extremista, přinejmenším sympatizant AfD, démonizované strany obviňované z náklonnosti k nacismu. Nejlépe se vyjádřila ministryně vnitra: islamofob! Nevšimla si zřejmě, že si útočník na svou vražednou výpravu vybral vánoční trh, kam muslimové na Glühwein a oslavy vánočního kouzla a míru většinou nechodí.
IZRAELOFOBIE, tak se jmenuje český překlad stejnojmenné knihy šéfredaktora britského týdeníku The Jewish Chronicle Jakea Wallise Simonse, jenž v hutném textu na dvou stech stránkách předkládá důkladný výčet nehorázných lží, pomluv a hanobení židovského státu. Zášť vůči Izraeli totiž zachvátila většinu mezinárodních organizací jako UNESCO, ICC (Mezinárodní trestní tribunál), lidskoprávní i nadnárodní charity a zejména OSN s jejími sedmi úřady na podporu Palestinců.
Vytáhl na ně smrtící zbraň. Bullshit, nepřeložitelné slovo, provokoval zjevnými hovadinami jako na estrádě a oni spadli do jeho pasti a napadali jej za nehorázné lži. „Haiťani v Ohiu chytají (k obědu) kočky a psy.“ Jeho přívrženci věděli, že kecá a tímto způsobem upozorňuje na příliv imigrantů. „Vyženu všechny nelegální přistěhovalce!“ Všechny? Jen těch starých a s dětmi je podle odhadu 10 milionů a žijí v Americe bez dokladů po léta. Už osm let na Trumpa levice hystericky útočí jako na šílence, usvědčeného zločince, fašistu a smrtelnou hrozbu demokracie.
Vytáhl na ně smrtící zbraň. Bullshit, nepřeložitelné slovo, provokoval zjevnými hovadinami jako na estrádě a oni spadli do jeho pasti a napadali jej za nehorázné lži. „Haiťané v Ohiu chytají (k obědu) kočky a psy.“ Jeho přívrženci věděli, že kecá a tímto způsobem upozorňuje na příliv imigrantů. „Vyženu všechny nelegální přistěhovalce!“ Všechny? Jen těch starých a s dětmi je dle odhadu 10 milionů a žijí v Americe bez dokladů po léta.
Nedávno jsem četl v Orientaci (příloha MfDnes) smutnou úvahu o naší názorově rozpolcené společnosti. Když se Amerika nachladí, dostaneme chřipku, říkají Angličané, avšak stín ideologické nenávisti z rozštěpené Ameriky dopadá i na naši mírnou českou krajinu. Lidé spolu kvůli odlišným politickým názorům nemluví, tak jako můj celoživotní přítel, a diskutovat s lidmi postiženými „politickým náboženstvím,” by bylo jako debatovat s jehovisty.
Se stoupající dávkou ionizujícího záření stoupá pravděpodobnost poškození organismu (wiki). Stochastický – nový módní výraz amerických komentátorů, jenž má charakterizovat agresivní slovní zamoření veřejného prostoru zvyšující příklon labilnějších osob k terorismu. Po dvou měsících od atentátu na Donalda Trumpa zažila Amerika opět trauma z druhého pokusu o jeho život.
Je malý zázrak, že na malém českém knižním trhu vyšel nový rozsáhlý životopis Winstona Churchilla, ta bichle totiž čítá nějakých 2000 normostran a náklady i riziko českého vydání jsou ohromné. Doufejme, že máme dostatek ctitelů velkého britského státníka i zájemců o jeho historickou roli v porážce nacistů. Autor monografie, anglický historik Andrew Roberts (nar. 1963), napsal poutavý a místy i vtipný životopis, rozhodně ne upovídaný. Ohromná šíře knihy je dána Churchillovým dlouholetým působením v politice od jeho prvního zvolení do Dolní sněmovny roku 1900 až do 50. let dvacátého století, kdy se podruhé stal premiérem.
Málokomu v Anglii nevhrkla slza do oka při zprávě o náhlé smrti královny, a přestože jí bylo šestadevadesát let, málokdo s její smrtí počítal. Je zřejmé, že za těch pět měsíců od smrti svého manžela prince Philipa viditelně chřadla. Ztratila svého celoživotního druha a nenahraditelnou oporu. Alžběta II. svým poddaným kynula ze svého trůnu neuvěřitelných sedmdesát let, a tak po ní zůstalo prázdno. Stala se živoucím a dokonalým modelem majestátu státní moci a tisícileté tradice. Její veřejný život se řídil přísnými pravidly konstituční monarchie a ceremoniálního protokolu, který perfektně zvládala a jemuž naprosto podřídila i svůj život osobní.
Je to zoufalé, přestože se už konečně ozývají rozumné a varující hlasy, že tento způsob léčení bude horší než nemoc a patří jim za to velký dík, zejména lékařům Václavě Adámkové (Seznam TV), Janu Hnízdilovi (Aktuálně.cz), prof. Pavlu Kolářovi (Seznam.cz), imunoložce Lucii Kotlářové (LN), ekonomům Zdeňkovi Tůmovi a Mojmíru Hamplovi (HN) a nepochybně i dalším, které jsem nezachytil, všechno marné. Náš psychicky labilní premiér nejpřísnější karantény na světě, ačkoli patříme k nejméně nakaženým zemím v Evropě, chystá další měsíc nouzového stavu, kterým pohřbí českou ekonomiku.
Kdyby nás navštívil náš nejbližší soused ze souhvězdí Alfy Centauri a pomocí svého analytického superpřekladače zjistil, o čem západní svět nejčastěji píše a čím se politika zabývá, nestačil by žasnout. Mediální komentátoři si libují v apokalyptických vizích, všude vidí jen rozvrat a zmar. Krizi ekonomickou, sociální, ekologickou, demografickou a především krizi liberálního řádu. Dokonce i ti nemnozí, kdo alarmismu nepodléhají a hledají příčinu oné podivné západní skepse, přiznávají, že všeobecné negaci docela nerozumějí.
Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.“ A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.“ Kritici konzervatismu štěkají na nesprávný strom. Jak má z principu obranný postoj brzdit někdy nepochybně zmatený lidový odpor proti šílenému neliberálnímu liberalismu? Konzervativci v obraně národního státu a tradice pravicové liberály ztratili.
Ještě v první polovině 20. století bylo možné hovořit o třech hlavních politických proudech nebo formacích. Socialismus, liberalismus a konzervatismus. Ten první byl kolektivistický, zápasil o emancipaci dělníků, osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnostní a hygienická opatření, zákaz dětské práce, zdravotní pojištění. Ten druhý, individualistický, bojoval za republiku, za autonomii jedince nad tradicí a normativním nátlakem společnosti i církve, za demokracii národního státu. Konzervatismus hájil konstituční monarchii, tradiční ctnosti a usiloval o rovnováhu mezi svobodou jednotlivce a kolektivní tradicí.
Apokalyptické kázání Petra Piťhy způsobilo značný rozruch nejen v katolických kruzích, protože v něm probošt kapituly za největší zlo, jež vede k rozvratu společnosti a pronásledování křesťanů, označil dženderovou ideologii, potažmo feminismus a snahu istanbulské dohody vnutit státu (a represivním organům) pod rouškou ochrany proti domácímu násilí, boj proti stereotypnímu vnímání mužských a ženských rolí. Úmluva vskutku požaduje „intenzivnější školení odborníků pracujících s oběťmi, pravidelné osvětové kampaně, zahrnutí téma genderové problematiky do školních osnov.
Václav Klaus (prezident) uveřejnil se svými kolegy manifest na Obranu demokracie před liberální demokracii (viz Echo, 21.6.2018), na obhajobu parlamentní demokracie bez přívlastku a bez předběžného určení. Odmítá ideologii „pokrokářského” liberalismu, jenž omezuje svobodu projevu a vyřazuje ze hry volnou konkurenci politických programů i sám výraz liberální „navozující svobodu a toleranci” jímž zastírá dnešní elita svůj skutečný cíl a ambici uzavřít politiku i společnost do jediné podoby.
Je příliš časně seriózně posoudit uplynulé čtvrtstoletí republiky od památného listopadového převratu, současníkům jsou dějiny skryté, nevíme, co z kroniky událostí bylo klíčové, a teprve daleká budoucnost ukáže, co, kdy a jaké trendy byly semeništěm dalšího vývoje. Na rozdíl od dnešních starých kňouralů vidím hospodářský a do jisté míry i politický vývoj oněch let v kontextu dějin jako značný rozvoj a úspěch. Kulturní a duševní vývoj společnosti jako relativní a do jisté míry nezasloužené fiasko.
