Děti do patnácti let by neměly mít přístup na sociální sítě, myslí si premiér Andrej Babiš. A zdaleka nejen on. Záměr uzákonit něco v tom smyslu už ohlásily různé – především evropské – země. Ten záměr se navíc může opřít o vědecké studie, jež potvrzují destruktivní vliv, který může dlouhodobý pobyt na sítích mít na dětskou psychiku (jistě, najdou se i badatelé, kteří to popírají). I kdybychom ale bezvýhradně přijali všechna zjištění o negativních dopadech sociálních sítí, je tu otázka ceny, kterou by takový krok vyžadoval. A nemyslím tím jen finanční náklady. Aby bylo například možné z provozu na sítích jaksi odfiltrovat děti, musela by na nich probíhat efektivní kontrola věku. A aby byla skutečně efektivní, vyžadovala by i prokázání totožnosti od dospělých uživatelů, možná i spojení jedné konkrétní identity s jedním účtem. To by jistě a výrazně omezilo možnost vystupovat na sítích anonymně, v čemž někteří lidé vidí ohrožení svobody, nemluvě o nebezpečí úniku či zneužití dat, k nimž čas od času dochází.

Digitální svět neškodí jen dětem, v nějaké míře poznamenává všechny svoje obyvatele. Ti dospělí ale mají možnost volby. A to i jako rodiče. A právě možnost volby, ten základní atribut lidství, má člověk dál i v tom zmateném a technologizovaném dnešku. Jistě je možné, že někdo přijde s představou efektivní regulace sociálních sítí, která zároveň nebude představovat hrozbu pro lidskou svobodu. Důležitější ale je, aby tu dál byli lidé, kteří se nechtějí nechat „sežrat“ technologickou mašinou, nechat se jí zglajchšaltovat, převzít její vnímání a jazyk, stát se zploštělou ilustrací svého datového profilu. Lidé, kteří sdílejí tento zájem, mohou také zkusit něco vybudovat odzdola. Výsledky mohou být větší a trvalejší než v případě státní či nadnárodní regulace. A jejich děti pak budou moci být lépe připraveny na život ve světě, kde ta nejvýznamnější dělicí čára bude ve společnosti probíhat mezi těmi, kdo se rozhodli zůstat lidmi, a těmi ostatními.