Česko by se mohlo zdát přeborníkem v žánru ne zcela podařených omluv. Proslul v něm například Miloš Zeman, který se svého času neomluvil za to, že Ferdinandu Peroutkovi připsal článek „Hitler je gentleman“. Omluvil se totiž nikoli za to, že Peroutkovi připsal autorství textu, nýbrž za to, že „zpaměti citoval článek, který se nyní nemůže najít“.
„Žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivita slov daleko větší než jinde,“ pronesl 15. října 1989 Václav Havel. Dnes slovo svou radioaktivitu ztratilo. Je všudypřítomné, levné, podléhá inflaci. Nejinak je tomu s informacemi. A slova mezitím začal vyrábět stroj. To nemůže nezasáhnout instituce, které jsou na práci se slovy založeny. Jak upozorňuje Ethan Mollick ve své knize Život a práce s AI. Co-Inteligence, třeba vysokoškolští učitelé tvoří většinu z dvaceti profesí, jejichž pracovní náplň se nejvíce překrývá se schopnostmi umělé inteligence.
„Já totiž vůbec nejsem mužem vědy. Nejsem ani pozorovatelem, experimentátorem či myslitelem. Mám temperament conquistadora, dobrodruha – s náležitou zvídavostí, odvahou a vytrvalostí.“ Takto se v jednom dopise charakterizoval Sigmund Freud. Zakladatel psychoanalýzy nechoval velké sympatie ani k filozofii. Přesto bývá mj. za filozofa označován – už proto, že předložil teorii lidského já, s níž se vyrovnávala řada myslitelů, a zároveň nabídl cosi jako nový jazyk moderního světa.
„Disproporce jsou součástí naší reality,“ poznamenal v jednom rozhovoru kolumbijský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. To, co se jeví jako nerealistické, mnohdy není deformací skutečnosti, ale jejím popisem. Fantazie v tomto pojetí není přídavkem k realitě – je nástrojem, jak ji vůbec zachytit. Proto možná nepřekvapí, že kniha Sto roků samoty z roku 1967 mluví dokonce i k našemu světu.
Jak to máte s kalorickým deficitem? Je to základní cesta k hubnutí: vydávat více energie než přijímat. Existuje však dobrý důvod, proč se tímto principem zabývat i v širším kontextu toho, co dnes znamená být člověkem. Podle německého psychiatra a filozofa Thomase Fuchse, který spolu se svým kolegou Thomasem Arnoldem napsal knihu Nenasytné já. Fenomenologie narcismu (2026) nelze o lidském já ani o jeho poruchách uvažovat bez jeho vtělení. Tím se dostáváme k jejich originálnímu přístupu k narcismu – jinak už poněkud ohranému tématu.
Potýkají se západní společnosti s leností, anebo naopak žijeme ve světě, který fetišizoval práci? Tyto dvě protichůdné teze se střetávají v samém středu naší společnosti. Když se podíváme na počet odpracovaných hodin, zjistíme, že Češi pracují výrazně méně než například v šedesátých letech, před zavedením pětidenního pracovního týdne. Přesto má řada lidí pocit, že pracujeme intenzivněji než kdy dříve. A možná je to v jistém smyslu pravda – protože práce není jen otázkou času, ale i energie, soustředění, únavy a nasazení, které nelze vyjádřit v hodinách.
Co fascinuje na Donaldu Trumpovi i ty lidi, kteří z jeho činů neprofitují? Knihu Situace a konstelace (2026) od německého sociologa Hartmuta Rosy můžeme číst jako pokus o odpověď. Rosa sám upozorňuje na „lehkost“, s níž Donald Trump a jeho okolí jednají. Možná ta lehkost fascinuje právem – a zároveň odpovídá na jednu z hlubokých bolestí současnosti. V moderních, přeregulovaných společnostech jsme totiž tuto schopnost z velké části ztratili. Naše jednání je stále více svázáno procedurami, pravidly a kontrolními mechanismy.
Před nedávnem se stal virálním článek „Je už dnes trapné mít přítele?“ v britském Vogue. Výstižně zachytil překvapivý posun současnosti. Zvláště ženy se podle něj začínají stahovat ze vztahů a oslavují samotu jako opojný zdroj tvořivosti i radosti ze života. Jestliže ve filmu Vše o mé matce z roku 1999 může jedna z hrdinek říct: „Ženy udělají vše, aby nebyly samy“, dnes jako by stále častěji platilo – a nejen pro ženy: „Dobře si rozmysli, co ti partnerství vezme.“
Kniha Dar smrti Jacquese Derridy patří i do české filosofie. Derrida, který v roce 1981 přijel do Prahy přednášet o Patočkově pojetí odpovědnosti, zde navazuje právě na Kacířské eseje o filosofii dějin českého filosofa. Pojem odpovědnosti, živý v české filosofické tradici, se pro něj stává ústředním motivem. Francouzský myslitel – věrný své dekonstruktivní metodě – jej však rozvíjí radikálním směrem.
I koně jsou v našem světě tlustí. Dokonce i divoká zvířata, pokud žijí v blízkosti lidí. Alespoň to tvrdí četné výzkumy, které ukazují, že nadváha a obezita zdaleka nejsou jen lidským problémem. Toto zjištění staví do nového světla otázku, jak nadváhu tematizujeme. Tlustému koni sotva budeme vysvětlovat, že by měl posílit svou vůli; spíše upravíme prostředí tak, aby nedostal příležitost se přejídat. Překvapivě ve stejném duchu uvažují i někteří současní filozofové, například Matthew Haug, když mluví o tzv. silné vůli.
„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“.
„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda.
Valí se na nás zprávy, že sport je zásadní nejen pro zdraví těla a duše, ale dokonce i pro inteligenci: dozvídáme se například, že trénink nohou pomáhá uchovávat, dokonce obnovovat šedou mozkovou kůru. Pokud se v této záplavě doporučení přece jen rýsuje něco trvalejšího, pak to, že současné výzkumy stále přesvědčivěji potvrzují ideu vtělené mysli spíše než tradiční dualismus těla a ducha. A jakkoli lze sportovat s cílem být zdravější, krásnější a – kdo ví, třeba i – chytřejší, stojí za to připomenout i jiný rozměr sportu
„Už to, že chce zavádět novoty, jej odsuzuje k neumění,“ píše Robert Walser v Nočních myšlenkách. Nejsme v době, která nás neúnavně vyzývá k inovaci, originalitě, „updateování“ všichni odsouzeni k neumětelství? Křesťanství nese jinou novinu. Nenabízí únik z proměny ani rezignaci na růst, ale jiný rytmus: vedle výzvy k překonávání klade důraz na věrnost, na ochranu dobrého počátku, který v sobě každý člověk nese a nikdy zcela neztrácí, byť by to usiloval sebevíc.
Ve své knize Anarchie, stát a utopie z roku 1974 předkládá Robert Nozick myšlenkový experiment, jehož pomocí ukazuje, že lidé netouží v první řadě po slasti. Vyzývá nás, abychom si představili, že bychom byli napojeni na „stroj na prožívání“: mohli bychom si zvolit typ života, který chceme vést – stát se velkým spisovatelem nebo zažít ideální partnerství. Po dobu trvání iluze bychom nevěděli, že jde o iluzi. Uspokojil by nás takový život? Nozick tvrdí, že nikoli.
„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.
Ještě nikdy jsme na spánek nevznesli tolik nároků. Možná právě proto máme dojem, že spíme hůře než kdy dřív. Ačkoli jsou tvrzení o „úpadku spánku“ přinejmenším sporná, téměř jisté je něco jiného: proměnil se rytmus mezi bděním a spánkem. Umělé světlo, nepravidelné pracovní doby, všudypřítomné obrazovky i stálé teplo v ložnicích nutí tělo fungovat lineárně, ačkoli jeho přirozenost je cyklická. Spánek jsme navíc proměnili v disciplínu sebehodnocení: měříme ho, porovnáváme, optimalizujeme – až se i odpočinek stává výkonem.
Když britský filozof Roger Scruton poznamenává, že krása je „způsob, jímž se věci ukazují jako hodné lásky“, míří proti samozřejmosti, že pravda leží „pod povrchem“. Navazuje na Wildeovo „jen lidé povrchní nesoudí podle zevnějšku“. Tvář, gesto, tón – to nejsou přívěsky reality, nýbrž její jazyk. Z toho plyne i Scrutonova polemika se stanoviskem, podle něhož je biologie a fyzika základní klíč ke světu. Věda sice popíše příčiny a mechanismy, ale nevysvětlí, čeho se naše vnímání týká a proč na tom záleží.
Rozvod jako „institucionalizovaná forma ne-lásky“ otevírá staré napětí mezi svobodou a věrností. Jean-Paul Sartre vidí v lásce „marnou vášeň“ – touhu být pro druhého vším, a zároveň odpor k omezení, které tato touha nevyhnutelně přináší. Gabriel Marcel naproti tomu chápe věrnost jako odvahu zůstat: není to pouto, ale tvořivá schopnost stát se tím, kdo dokáže závazek, do něhož vstoupil, naplnit. Sociologické výzkumy ukazují, že toto dilema proniklo hluboko do struktury společnosti. Rozvádí se zhruba třetina manželství a přibývá i takzvaných „šedivých rozvodů“, tedy rozchodů po padesátce.
Nevěra kdysi bývala komickou zápletkou filmu, dnes však dokáže rozložit celou rodinu, ne-li několik pokolení. Rakouský filozof Robert Pfaller v tom spatřuje symptom širší kulturní proměny: od komediálního paradigmatu jsme přešli k paradigmatu tragickému. Nejde přitom jen o film či divadlo, ale o převládající styl v politice, umění i mezilidských vztazích. Vládne patos, extrém a vážnost – a možná právě tím společnost maskuje svou nedůvěru v sebe samu, svou nejistotu přehlušovanou okázalostí a velkými slovy.
Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“. Do debaty byla navíc zatažena i Hannah Arendtová s výrokem, podle něhož kultura odmítající empatii upadá do barbarství. Jde však o manipulaci. Třeba u Kirka se opomnělo zmínit, že v daném citátu nezavrhoval ohled na druhého, ale rozlišoval mezi empatií (vciťováním), kterou odmítal, a sympatií (soucitem), k níž se hlásil.
„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná.
Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.
Strach nás spojuje víc než rozum či řeč, říká Judith Shklarová. Dokud žijeme, obáváme se ublížení – tělesného, duševního i duchovního. Na tomto prostém vhledu staví svůj „liberalismus strachu“. Esej stejného jména vyšel roku 1989, v době, kdy Francis Fukuyama oznamoval „konec dějin“. Shklarová odmítá politický romantismus i spásné příběhy. Liberalismus podle ní nevyrůstá ze vznešených ideálů ani ze svobodného trhu, ale z potřeby chránit lidi před fanatismem a krutostí.
TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.
Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.
Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného. Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď.
Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?
„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.
