Valí se na nás zprávy, že sport je zásadní nejen pro zdraví těla a duše, ale dokonce i pro inteligenci: dozvídáme se například, že trénink nohou pomáhá uchovávat, dokonce obnovovat šedou mozkovou kůru.
„Už to, že chce zavádět novoty, jej odsuzuje k neumění,“ píše Robert Walser v Nočních myšlenkách. Nejsme v době, která nás neúnavně vyzývá k inovaci, originalitě, „updateování“ všichni odsouzeni k neumětelství? Křesťanství nese jinou novinu. Nenabízí únik z proměny ani rezignaci na růst, ale jiný rytmus: vedle výzvy k překonávání klade důraz na věrnost, na ochranu dobrého počátku, který v sobě každý člověk nese a nikdy zcela neztrácí, byť by to usiloval sebevíc.
Ve své knize Anarchie, stát a utopie z roku 1974 předkládá Robert Nozick myšlenkový experiment, jehož pomocí ukazuje, že lidé netouží v první řadě po slasti.
„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.
Ještě nikdy jsme na spánek nevznesli tolik nároků. Možná právě proto máme dojem, že spíme hůře než kdy dřív.
Když britský filozof Roger Scruton poznamenává, že krása je „způsob, jímž se věci ukazují jako hodné lásky“, míří proti samozřejmosti, že pravda leží „pod povrchem“.
Rozvod jako „institucionalizovaná forma ne-lásky“ otevírá staré napětí mezi svobodou a věrností.
Nevěra kdysi bývala komickou zápletkou filmu, dnes však dokáže rozložit celou rodinu, ne-li několik pokolení.
Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“.
„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná.
Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.
Strach nás spojuje víc než rozum či řeč, říká Judith Shklarová.
TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.
Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.
Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování?
Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?
„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.
Zásadní zlom v dějinách Západu? Podle kanadského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha to možná nebyl rozum, renesance ani reforma, ale církevní zákaz sňatků mezi bratranci. Právě ten prý rozbil klanové vazby a otevřel prostor pro menší, svobodnější rodiny – a s nimi i pro individualismus, důvěru v pravidla a vznik západního typu myšlení. Detaily církevní regulace se tak mění ve stavební kámen civilizační revoluce. Výsledkem byli „nejpodivnější lidé na světě“, jak píše ve svém bestselleru z roku 2022.
Denis Diderot, radikální osvícenec 18. století, odhodil staré sako, které nosil celý život. Netušil, jak převratná událost to bude.
Co dělat s majetkem – a co majetek dělá s námi? Ludwig Wittgenstein si po první světové válce odpověděl přímočaře: Je třeba vše odevzdat.
Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích.
V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?
„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání.
„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie...
Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
Může být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus.
Jste vyhořelí? Jestli jste se podpálili, není divu. Takto realisticky by na vlnu vyčerpání v celém západním světe možná zareagoval antický myslitel. Únava i stavy těžšího vyčerpání jsou v kontextu antické nauky o čtyřech tělesných šťávách chápány jako jevy nedramatické. Nastávají tehdy, když se člověk zpravidla svým vlastním přičiněním dostal z rovnováhy. Ideální je udržovat harmonii čtyř šťáv.
Z míst se stávají ne-místa, non-lieu, jak zní výraz francouzského etnologa a antropologa Marca Augého. Toho cituje Charles Taylor, jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti ve své nové knize Cosmic Connections (2024). Příkladem takového nemísta je pro Taylora letiště. Je místem bez kulturního a historické zakotvení. Procházejí jím lidé z nejrůznějších koutů světa. Různosti je zde tolik, že se převrací v homogenitu. Vše má být bezprostředně srozumitelné, ideální je komunikovat gesty, jakmile se u přepážky začne mluvit, značí to problém. Nejlépe mlčky ukázat pasy, sundat boty, vyprázdnit tašku, nazout boty – a zmizet.
Bezzubé básnictví, řekl by jeden. Jenže současný kanadský filozof Charles Taylor ukazuje, že mnohé moderní revoluce stojí na roznícené představivosti.
