Nový komunismus? Etika sdílení proti konzumu
Denis Diderot, radikální osvícenec 18. století, odhodil staré sako, které nosil celý život. Netušil, jak převratná událost to bude.
Pravda neexistuje TM
Filozofové a majetek: Kdo nic nemá, je ctnostnější?
Co dělat s majetkem – a co majetek dělá s námi? Ludwig Wittgenstein si po první světové válce odpověděl přímočaře: Je třeba vše odevzdat.
Ludwig Wittgenstein: Tajemstvím štěstí je forma života
Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích.
Augustin a kulturní války: Když Bůh prý zničil Řím
V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství?
O metafyzické demenci: Paměť v troskách, ta osobní i kolektivní
„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání.
Krach Ladislava Hejdánka: Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy
„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie...
Paradox důstojnosti: je prý nezcizitelná, ale my ji přesto ztrácíme
Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
Filozofie vznešené nízkosti: Už jen nějaký cynik nás může zachránit
Může být cynismus obdivuhodný? Zjevně ano, aspoň to zjistil bulharský politolog Ivan Krastev, který po zvolení Donalda Trumpa inicioval mezinárodní výzkum. Ve státech od Číny, přes Indii po země EU a Brazílii se obyvatel ptal, co si od Trumpa slibují. Překvapivě existovaly jen dvě oblasti, kde se lidé nového amerického prezidenta obávali: byly to země EU a Jižní Korea. Ostatní obyvatelé vyhlíželi budoucnost s nadějí. A Krasteva zarazila ještě jedna okolnost: mnozí lidé udávali, že je fascinuje Trumpův cynismus.
Filozofie a infarkt duše: Je vyhoření opravdu takový strašák?
Jste vyhořelí? Jestli jste se podpálili, není divu. Takto realisticky by na vlnu vyčerpání v celém západním světe možná zareagoval antický myslitel. Únava i stavy těžšího vyčerpání jsou v kontextu antické nauky o čtyřech tělesných šťávách chápány jako jevy nedramatické. Nastávají tehdy, když se člověk zpravidla svým vlastním přičiněním dostal z rovnováhy. Ideální je udržovat harmonii čtyř šťáv.
Charles Taylor o ztrátě kořenů: Jako bychom se všichni nastěhovali do letištní haly
Z míst se stávají ne-místa, non-lieu, jak zní výraz francouzského etnologa a antropologa Marca Augého. Toho cituje Charles Taylor, jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti ve své nové knize Cosmic Connections (2024). Příkladem takového nemísta je pro Taylora letiště. Je místem bez kulturního a historické zakotvení. Procházejí jím lidé z nejrůznějších koutů světa. Různosti je zde tolik, že se převrací v homogenitu. Vše má být bezprostředně srozumitelné, ideální je komunikovat gesty, jakmile se u přepážky začne mluvit, značí to problém. Nejlépe mlčky ukázat pasy, sundat boty, vyprázdnit tašku, nazout boty – a zmizet.
Jen básník je pravým politikem. O revolucích vzešlých z romantismu
Bezzubé básnictví, řekl by jeden. Jenže současný kanadský filozof Charles Taylor ukazuje, že mnohé moderní revoluce stojí na roznícené představivosti.
Neschopní kompromisu. Naše hlavní neřest?
„Ideály nám mohou říci něco důležitého o tom, kým bychom chtěli být. Ale kompromisy nám říkají, kým jsme,“ píše v knize O kompromisu a shnilých kompromisech izraelský filozof Avishai Margalit. Ač nepříjemné bývají kompromisy nevyhnutelné. Bez kompromisu bychom nedaly dohromady snad žádný vztah, přitom vztahy – nejen třeba partnerské, ale i ty mezi občany – jsou právě pro demokracii ústřední: umožňují nám myslet a postihnout složitost situací, v níž se nacházíme.
Filozofie a agrese: Ještě je slabost síla, nebo už zbrojíme?
Protagonista románu Lidská skvrna od Philipa Rotha poznamenává, že západní písemnictví vzniká ze sporu – ze sporu nad krásnou Helenou, který nakonec přerostl ve válku. V nadsázce lze totéž říct i o filozofii. Pro mnohé myslitele napříč staletími je stěžejní Hérakleitův výrok, dle kterého je válka otcem všech věcí. Znamená to, že sklon k agresivitě je vlastní i filozofii a že se snad tato agresivita může přelévat do skutečných válek?
Ztráta ctnosti: Proč je třeba mluvit více o ctnostech než hodnotách?
Když už na veřejnosti zazní slovo ctnost, je to většinou v souvislosti s tzv. virtue signalling, tedy signalizováním ctnosti.
Sókratés dnes: Zničte své názory i svou pověst, osvobodíte se a začnete myslet
Ve středu všeho je poprava. Nejen v případě křesťanství; platí to i o filozofii. Čím Sókratés štval jinak tolerantní Řeky až tak, že jej popravili? Agnes Callardová, americká filozofka maďarského původu, říká v knize The Open Socrates zprvu něco nepřekvapivého: Štval je dotěrnými otázkami, které obnažovaly jejich nevědění. Což je banální. Callardová však tyto otázky blíže určuje jako „nečasové“. Čímže jsou nečasové? Vždy si je pokládáme příliš pozdě, většinou až když je po všem. A pak nás může zamrzet, že jsme si je nepoložili dříve. Vztek však raději obracíme proti Sókratovi než proti sobě.
Filosofie na hranici: Existenciální drama migrace
„Každá migrace je vítězstvím ducha,“ poznamenává Paul Collier, ekonom, který se dlouhodobě zabývá i etickými otázkami migrace.
Hodnoty a nihilismus: Dvě strany téže mince?
Žijeme v nihilistické době? Soudě podle toho, jak se politici předhánějí v tom, kolikrát v jejich projevech zazní slovo hodnoty, ano.
Co s dětmi? Příslib, že vzdělání je klíč k úspěchu, se začíná drolit
Máme zde novou menšinu? Někteří sociologové mají za to, že ano. Kdysi to menšina nebyla, ale časy se mění. Přelomový byl rok 2018, kdy bylo poprvé na světě více lidí nad 65 než pod 5 let. Ano, zmíněnou menšinou jsou děti. Třeba německý sociolog Aladin El-Mafaalani má za to, že daná skupina již vykazuje i jiné „menšinové“ rysy než to, že je malá. Dětem se přestává dařit.
Módní pojem resilience: o našem životě nerozhoduje trauma ani zdraví
Jeden může získat dojem, že máme odpověď na vše: na osobní potíže, zdravotní i psychické, i na těžkosti sociální. Ta odpověď zní resilience. Dnes se s tímto pojmem setkáváme v self-help literatuře, stal se z něho evergreen akademických grantů, politiky, ekologie, psychologie, obrany. Nevýhoda super-pojmů je zjevná: sugeruje se, že na mnoho otázek máme jednu odpověď a hrozí, že nám jeden pojem bude diktovat i jedno hledisko na mnoho různých těžkostí.
Je lež podmínkou života? I toho politického? Vycházejí eseje Hanny Arendtové
Soudě podle sociálních psychologů se bez lhaní neobejdeme. Četnost našeho lhaní je až šokující.
Na životních křižovatkách se o racionalitu neopřeme. L. A. Paulová o transformačních zkušenostech
Základní filozofická výzva „myslete za sebe sama“ by se dnes dala přeformulovat na tezi „čiňte informovaná rozhodnutí“. Na racionalitu, která má být našim nejjistějším průvodcem světem, se vůbec klade značný důraz, nejen ve filozofii. Škoda jen, namítá americká myslitelka L. A. Paulová, že v těch nejdůležitějších věcech, v těch, které opravdu rozhodují o našem životě, se racionálně rozhodovat nemůžeme.
Alkoholová okénka jako filozofická záhada. Posmrtně vycházejí eseje Ivana Dubského
Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.
Žijeme v době dozoru. Proč jsou orwellovské metafory přesto zavádějící?
Když se badatelé z Pew Research Center ještě během pandemie ptali Američanů, co si myslí, že bude v roce 2025 naléhavým problémem, poukázali na digitální technologie.
Filozofie pohádek: Proč bývají kruté?
Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.
Proč jste tak smutní? Bergsonovo hledání ztraceného já
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe.
„Premiéry po čtyřicítce ubývají.“ Je střední věk synonymem pro frustraci?
Není krize středního věku jen výmluva, proč se někdo začne chovat bezohledně? Nebo je dokonce mýtem? Některým sociologům se nicméně podařilo ukázat, že v polovině života, tedy kolem čtyřicátého roku se s člověkem něco děje. Dokonce existují studie o tom, kterak je toto období ze všech nejtíživějších.
Nový Jordan Peterson: Make the bible great again!
Bestsellerům vévodil na americkém Amazonu hned po vydání knihy. Což zaujme zvláště proto, že se v případě spisu My, kteří bojujeme s Bohem jedná o zevrubný komentář ke Starému zákonu. Kniha mezitím sice klesla do druhé desítky, ale jméno Jordana Petersona zjevně nadále táhne.
Americký filozof, který předpověděl Trumpovo vítězství: Pravda odjela na dovolenou
„Voliči seznají, že systém selhal, a začnou se rozhlížet po silném muži – po někom, kdo je ochoten je ujistit, že po jeho zvolení už nebudou rozhodovat samolibí úředníci, úskoční právníci, přeplacení prodejci dluhopisů a postmoderní profesoři,“ napsal americký filozof Richard Rorty roku 1998. Když byl poprvé zvolen Donald Trump prezidentem, mnozí měli za to, že jeho nástup předpověděl.