Kniha Dar smrti Jacquese Derridy patří i do české filosofie. Derrida, který v roce 1981 přijel do Prahy přednášet o Patočkově pojetí odpovědnosti, zde navazuje právě na Kacířské eseje o filosofii dějin českého filosofa. Pojem odpovědnosti, živý v české filosofické tradici, se pro něj stává ústředním motivem. Francouzský myslitel – věrný své dekonstruktivní metodě – jej však rozvíjí radikálním směrem.
I koně jsou v našem světě tlustí. Dokonce i divoká zvířata, pokud žijí v blízkosti lidí. Alespoň to tvrdí četné výzkumy, které ukazují, že nadváha a obezita zdaleka nejsou jen lidským problémem. Toto zjištění staví do nového světla otázku, jak nadváhu tematizujeme. Tlustému koni sotva budeme vysvětlovat, že by měl posílit svou vůli; spíše upravíme prostředí tak, aby nedostal příležitost se přejídat. Překvapivě ve stejném duchu uvažují i někteří současní filozofové, například Matthew Haug, když mluví o tzv. silné vůli.
„Proč jsme cancelovali vědomí?“ ptá se německo-americký fyzik a filozof Christof Koch ve své knize Then I Am Myself the World. Po dlouhou dobu totiž v anglosaské, převážně analytické filosofii dominoval názor, že vše, co existuje, je v posledku vysvětlitelné fyzikou – a že i vědomí lze chápat jako druhotný produkt mozku. Subjektivní prožívání a jeho stavy nás sice mohou znepokojovat, skutečná podstata reality však má ležet jinde: v neuronech, synapsích a výpočtech. Samy prožitky – bolest, radost či úzkost – snadno vyznívají jako iluzorní „divadlo v hlavě“.
„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda.
Valí se na nás zprávy, že sport je zásadní nejen pro zdraví těla a duše, ale dokonce i pro inteligenci: dozvídáme se například, že trénink nohou pomáhá uchovávat, dokonce obnovovat šedou mozkovou kůru. Pokud se v této záplavě doporučení přece jen rýsuje něco trvalejšího, pak to, že současné výzkumy stále přesvědčivěji potvrzují ideu vtělené mysli spíše než tradiční dualismus těla a ducha. A jakkoli lze sportovat s cílem být zdravější, krásnější a – kdo ví, třeba i – chytřejší, stojí za to připomenout i jiný rozměr sportu
„Už to, že chce zavádět novoty, jej odsuzuje k neumění,“ píše Robert Walser v Nočních myšlenkách. Nejsme v době, která nás neúnavně vyzývá k inovaci, originalitě, „updateování“ všichni odsouzeni k neumětelství? Křesťanství nese jinou novinu. Nenabízí únik z proměny ani rezignaci na růst, ale jiný rytmus: vedle výzvy k překonávání klade důraz na věrnost, na ochranu dobrého počátku, který v sobě každý člověk nese a nikdy zcela neztrácí, byť by to usiloval sebevíc.
Ve své knize Anarchie, stát a utopie z roku 1974 předkládá Robert Nozick myšlenkový experiment, jehož pomocí ukazuje, že lidé netouží v první řadě po slasti. Vyzývá nás, abychom si představili, že bychom byli napojeni na „stroj na prožívání“: mohli bychom si zvolit typ života, který chceme vést – stát se velkým spisovatelem nebo zažít ideální partnerství. Po dobu trvání iluze bychom nevěděli, že jde o iluzi. Uspokojil by nás takový život? Nozick tvrdí, že nikoli.
„Pojem davu je kvantitativní a zrakový,“ poznamenává José Ortega y Gasset ve své nejslavnější knize Vzpoura davů. V roce 1929 dokázal pojmenovat něco, co všichni viděli, ale chyběla k tomu slova – tak přelomová byla tehdejší zkušenost. „Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Ulice plné chodců. Divadla plná diváků. Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ Ortega tím nemyslí jen množství lidí. Ukazuje, že v moderním světě se násobí i příležitosti, produkty, emoce, dokonce i myšlenky. Všeho je zkrátka víc.
Ještě nikdy jsme na spánek nevznesli tolik nároků. Možná právě proto máme dojem, že spíme hůře než kdy dřív. Ačkoli jsou tvrzení o „úpadku spánku“ přinejmenším sporná, téměř jisté je něco jiného: proměnil se rytmus mezi bděním a spánkem. Umělé světlo, nepravidelné pracovní doby, všudypřítomné obrazovky i stálé teplo v ložnicích nutí tělo fungovat lineárně, ačkoli jeho přirozenost je cyklická. Spánek jsme navíc proměnili v disciplínu sebehodnocení: měříme ho, porovnáváme, optimalizujeme – až se i odpočinek stává výkonem.
Když britský filozof Roger Scruton poznamenává, že krása je „způsob, jímž se věci ukazují jako hodné lásky“, míří proti samozřejmosti, že pravda leží „pod povrchem“. Navazuje na Wildeovo „jen lidé povrchní nesoudí podle zevnějšku“. Tvář, gesto, tón – to nejsou přívěsky reality, nýbrž její jazyk. Z toho plyne i Scrutonova polemika se stanoviskem, podle něhož je biologie a fyzika základní klíč ke světu. Věda sice popíše příčiny a mechanismy, ale nevysvětlí, čeho se naše vnímání týká a proč na tom záleží.
Rozvod jako „institucionalizovaná forma ne-lásky“ otevírá staré napětí mezi svobodou a věrností. Jean-Paul Sartre vidí v lásce „marnou vášeň“ – touhu být pro druhého vším, a zároveň odpor k omezení, které tato touha nevyhnutelně přináší. Gabriel Marcel naproti tomu chápe věrnost jako odvahu zůstat: není to pouto, ale tvořivá schopnost stát se tím, kdo dokáže závazek, do něhož vstoupil, naplnit. Sociologické výzkumy ukazují, že toto dilema proniklo hluboko do struktury společnosti. Rozvádí se zhruba třetina manželství a přibývá i takzvaných „šedivých rozvodů“, tedy rozchodů po padesátce.
Nevěra kdysi bývala komickou zápletkou filmu, dnes však dokáže rozložit celou rodinu, ne-li několik pokolení. Rakouský filozof Robert Pfaller v tom spatřuje symptom širší kulturní proměny: od komediálního paradigmatu jsme přešli k paradigmatu tragickému. Nejde přitom jen o film či divadlo, ale o převládající styl v politice, umění i mezilidských vztazích. Vládne patos, extrém a vážnost – a možná právě tím společnost maskuje svou nedůvěru v sebe samu, svou nejistotu přehlušovanou okázalostí a velkými slovy.
Slovo empatie se dávno stalo střelivem v kulturních válkách. Elon Musk prohlásil, že západní kulturu oslabuje, a po smrti Charlieho Kirka zaplavila sociální sítě jemu připsaná věta, že „empatii nesnáší“, protože je to „smyšlený new age pojem“. Do debaty byla navíc zatažena i Hannah Arendtová s výrokem, podle něhož kultura odmítající empatii upadá do barbarství. Jde však o manipulaci. Třeba u Kirka se opomnělo zmínit, že v daném citátu nezavrhoval ohled na druhého, ale rozlišoval mezi empatií (vciťováním), kterou odmítal, a sympatií (soucitem), k níž se hlásil.
„Poctivě učit znamená dotýkat se toho, co je v lidské bytosti životně nejdůležitější. Znamená to hledat přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejvnitřnějšímu v osobnosti dítěte i dospělého. Mistr útočí, proniká, pustoší, aby mohl vyčistit a znovu postavit,“ poznamenává George Steiner v knize Lekce mistrů. Zvlášť zaujme závěr citované pasáže: tento literární vědec a celoživotní učitel je přesvědčen, že každá výuka je svým způsobem násilná.
Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.
Strach nás spojuje víc než rozum či řeč, říká Judith Shklarová. Dokud žijeme, obáváme se ublížení – tělesného, duševního i duchovního. Na tomto prostém vhledu staví svůj „liberalismus strachu“. Esej stejného jména vyšel roku 1989, v době, kdy Francis Fukuyama oznamoval „konec dějin“. Shklarová odmítá politický romantismus i spásné příběhy. Liberalismus podle ní nevyrůstá ze vznešených ideálů ani ze svobodného trhu, ale z potřeby chránit lidi před fanatismem a krutostí.
TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.
Jsme země recidivistů? Česká republika patří k zemím s nejvyšším počtem vězňů v EU – a zároveň k těm s největší mírou recidivy. Tvrdé tresty jsou u nás vnímány jako spravedlivé a odstrašující, ale praxe ukazuje, že čím více lidí zavíráme, tím častěji se po propuštění vracejí. Využití alternativních trestů a mediace je ve srovnání se západními zeměmi méně časté. Počet vězňů tak vypovídá nejen o kriminalitě, ale i o našem chápání viny a spravedlnosti.
Jakou roli hraje riziko v našem morálním rozhodování? Už sám fakt, že riziko je relativně nové slovo, mnohé napovídá. Ve starověké filozofii se pracovalo s náhodou, možností, s týché – neuchopitelnou souhrou okolností. Až moderní doba proměnila nejistotu v něco měřitelného, pravděpodobného, plánovatelného. Riziko se stalo strukturou. Vyhovuje to naší potřebě jistoty, jak dokládá známá historka z druhé světové války: poté, co ekonom Kenneth Arrow upozornil americkou armádu, že její meteorologické předpovědi jsou bezcenné, dostal odpověď.
Co stojí za boomem self-help literatury? A jak souvisí s filozofií? Není pochyb, že určitý typ filozofického psaní má k self-help literatuře blízko. Patrné je to třeba i na současném zájmu o stoiky. Navíc nelze popřít, že filozofie byla tradičně spjata s ideou, že člověk nemá jen žít, ale svůj život má sám vést – a k tomu potřebuje… co vlastně?
„Právě jsem se vrátil z večírku, kde jsem byl za lva salonu; z mých úst se linul vtip, všichni se smáli a obdivovali mě – já odešel, a chtěl jsem se zastřelit,“ píše si do deníku dánský spisovatel, který se teprve posmrtně proslavil jako filozof. Tahle věta v sobě skrývá klíč k celé jeho existenciální dráze: člověk je rozporuplný, je vztahem – nikoli pevností.
Zásadní zlom v dějinách Západu? Podle kanadského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha to možná nebyl rozum, renesance ani reforma, ale církevní zákaz sňatků mezi bratranci. Právě ten prý rozbil klanové vazby a otevřel prostor pro menší, svobodnější rodiny – a s nimi i pro individualismus, důvěru v pravidla a vznik západního typu myšlení. Detaily církevní regulace se tak mění ve stavební kámen civilizační revoluce. Výsledkem byli „nejpodivnější lidé na světě“, jak píše ve svém bestselleru z roku 2022.
Denis Diderot, radikální osvícenec 18. století, odhodil staré sako, které nosil celý život. Netušil, jak převratná událost to bude. V novém saku si připadal skvěle – a zároveň nepatřičně. Jeho ostatní oděvy se ve světle nového kousku zdály ošuntělé, a tak je začal jeden po druhém měnit. Nakonec došlo i na nábytek. „Byl jsem absolutním pánem svého starého saka, ale stal jsem se otrokem svého nového,“ poznamenal. Tento mechanismus známe jako Diderotův efekt: jedna koupě spustí lavinu dalších. Konzum se mění v rituál identity, ne-li v náboženství po smrti Boha.
Co dělat s majetkem – a co majetek dělá s námi? Ludwig Wittgenstein si po první světové válce odpověděl přímočaře: Je třeba vše odevzdat. Zřekl se svého dědictví, které z něj učinilo jednoho z nejbohatších mužů Evropy. On byl však přesvědčen, že ponechat si majetek by mu neprospělo. Vše daroval sourozencům, něco zbylo i pro umělce. Jeho notář prý toto počínání označil slovy finanční sebevražda. Ale podobné pokušení – a rozpaky – nezažívají jen postavy z minulosti.
Bolest je výlučná zkušenost; jen my můžeme cítit vlastní bolest. Přesto je v ní něco sdíleného – a často rodinného. Fyzioterapeut Pavel Kolář v rozhovoru pro Týdeník Echo připomněl, že vnímání bolesti je zakořeněné ve vztazích. Dítě, které spadne, se učí nejen snášet bolest, ale také chápat, jak na ni okolí reaguje. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Dítě spadne, odře si koleno, třeba mu i teče krev. Když se v tu chvíli všichni seběhnou a začnou dítě hystericky utěšovat a někoho ještě napadne dítě pro jistotu odvézt k lékaři, je to problém.
V roce 410 se stalo nemyslitelné: byl vypleněn Řím. Pohané měli jasno: „Řím padl, protože jsme opustili své bohy.“ Křesťané prý oslabili sílu impéria – vždyť jak může obstát společnost, která věří, že její Bůh zemřel na kříži? Umučený spasitel? Neměli bychom se vrátit ke starým bohům – k síle, kráse, bohatství? V roce 413 na tuto otázku odpovídal Aurelius Augustin, tehdejší biskup z Hippa. Přes den řešil církevní záležitosti, po večerech a nocích psal O Boží obci. V první části knihy zasazuje pád Říma do řetězce dějinných katastrof.
„Hlavně žádné biflování!“ doslechne se člověk občas od odborníků na vzdělávání. Je to jen jeden z těch mnohých hlasů, které nás tu výslovně, tu nevýslovně zrazují od toho, abychom trénovali svou paměť. Je to logické, proč se zatěžovat pamatováním údajů, když máme vše v chytrém telefonu. Akorát filozofové tradičně upozorňovali na to, že paměť je jen druhá strana myšlení. Dnes na tyto filozofické základy navazují mnozí neurologové, třeba německo-rumunská neuroložka Hannah Monyerová.
„Předpokládám, že v roce 1968 ještě rok 1968 neexistoval. Nikdo si v tom roce neříkal, ty vole, to, co teď žijem, to je ten slavnej šedesátej vosmej, kterej se zapíše do historie. Všechno se děje až několik let po tom, co se to dělo,“ píše bulharský spisovatel – a hvězda letošního Světa knih – Georgi Gospodinov v knize Časokryt. Jako by citoval Ladislava Hejdánka. Ten si právě v roce 1968 poznamenal: „Po událostech se formuje zkušenost. A teprve skrze zkušenost se události stávají událostmi. Teprve teď se na tom začne pořádně pracovat, na tom, co je, co byl rok 1968.“
Filozof Arthur Schopenhauer považuje pojem důstojnosti za bezvadnou věc pro vyšperkování řečí. Člověk, který má plná ústa důstojnosti, působí hned lidštěji. Horší je, když po dotyčném chceme, aby nám vysvětlil, cože to je, ta důstojnost. Pak se prý ukáže, jak je to mlhavý pojem. Možná nemá žádný obsah, jen falešně prohlubuje řeč.
