Protagonista románu Lidská skvrna od Philipa Rotha poznamenává, že západní písemnictví vzniká ze sporu – ze sporu nad krásnou Helenou, který nakonec přerostl ve válku. V nadsázce lze totéž říct i o filozofii. Pro mnohé myslitele napříč staletími je stěžejní Hérakleitův výrok, dle kterého je válka otcem všech věcí. Znamená to, že sklon k agresivitě je vlastní i filozofii a že se snad tato agresivita může přelévat do skutečných válek?
Když už na veřejnosti zazní slovo ctnost, je to většinou v souvislosti s tzv. virtue signalling, tedy signalizováním ctnosti.
Ve středu všeho je poprava. Nejen v případě křesťanství; platí to i o filozofii. Čím Sókratés štval jinak tolerantní Řeky až tak, že jej popravili? Agnes Callardová, americká filozofka maďarského původu, říká v knize The Open Socrates zprvu něco nepřekvapivého: Štval je dotěrnými otázkami, které obnažovaly jejich nevědění. Což je banální. Callardová však tyto otázky blíže určuje jako „nečasové“. Čímže jsou nečasové? Vždy si je pokládáme příliš pozdě, většinou až když je po všem. A pak nás může zamrzet, že jsme si je nepoložili dříve. Vztek však raději obracíme proti Sókratovi než proti sobě.
„Každá migrace je vítězstvím ducha,“ poznamenává Paul Collier, ekonom, který se dlouhodobě zabývá i etickými otázkami migrace.
Žijeme v nihilistické době? Soudě podle toho, jak se politici předhánějí v tom, kolikrát v jejich projevech zazní slovo hodnoty, ano.
Máme zde novou menšinu? Někteří sociologové mají za to, že ano. Kdysi to menšina nebyla, ale časy se mění. Přelomový byl rok 2018, kdy bylo poprvé na světě více lidí nad 65 než pod 5 let. Ano, zmíněnou menšinou jsou děti. Třeba německý sociolog Aladin El-Mafaalani má za to, že daná skupina již vykazuje i jiné „menšinové“ rysy než to, že je malá. Dětem se přestává dařit.
Jeden může získat dojem, že máme odpověď na vše: na osobní potíže, zdravotní i psychické, i na těžkosti sociální. Ta odpověď zní resilience. Dnes se s tímto pojmem setkáváme v self-help literatuře, stal se z něho evergreen akademických grantů, politiky, ekologie, psychologie, obrany. Nevýhoda super-pojmů je zjevná: sugeruje se, že na mnoho otázek máme jednu odpověď a hrozí, že nám jeden pojem bude diktovat i jedno hledisko na mnoho různých těžkostí.
Soudě podle sociálních psychologů se bez lhaní neobejdeme. Četnost našeho lhaní je až šokující.
Základní filozofická výzva „myslete za sebe sama“ by se dnes dala přeformulovat na tezi „čiňte informovaná rozhodnutí“. Na racionalitu, která má být našim nejjistějším průvodcem světem, se vůbec klade značný důraz, nejen ve filozofii. Škoda jen, namítá americká myslitelka L. A. Paulová, že v těch nejdůležitějších věcech, v těch, které opravdu rozhodují o našem životě, se racionálně rozhodovat nemůžeme.
Filozof a esejista Ivan Dubský věnoval velkou část svého života, který skončil v roce 2023, otázkám času. Pro filozofii je čas základní: to, jak rozumíme času, poukazuje k tomu, jak si rozumíme na rovině osobní i společenské. Patrné je to už na politickém smýšlení. Šablonovitě se rozlišuje na progresivisty prý vzývající lepší budoucnost a konzervativce údajně toužící po starých dobrých časech. Je zřejmé, že obojí je karikatura, podstatné je, jak ochotní jsme v politických otázkách karikovat druhého skrze jeho vztah k času.
Když se badatelé z Pew Research Center ještě během pandemie ptali Američanů, co si myslí, že bude v roce 2025 naléhavým problémem, poukázali na digitální technologie.
Děťátko osiřelo; jindy jej rodiče opustí uprostřed temného lesa; tatínek si vytesá ze dřeva loutku, jíž se pak směje za její natvrdlost. Máme ve zvyku se na pohádky dívat jako na produkci pro děti, která má svět ukazovat ve vlídném světle. Když však odložíme tento „disneyovský“ předpoklad, možná nám nezbude než seznat, že přinejmenším klasické pohádky ztvárňují ty nejhrůznější obavy. Tematizují bolest ze ztráty nejbližšího, chudobu, strach a hrůzu ze samoty. Ostatně když vznikaly jako literární útvar v šestnáctém a sedmnáctém století, nebyly určeny ani dětem. V učených salónech si je předčítali dospělí.
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe.
Není krize středního věku jen výmluva, proč se někdo začne chovat bezohledně? Nebo je dokonce mýtem? Některým sociologům se nicméně podařilo ukázat, že v polovině života, tedy kolem čtyřicátého roku se s člověkem něco děje. Dokonce existují studie o tom, kterak je toto období ze všech nejtíživějších.
Bestsellerům vévodil na americkém Amazonu hned po vydání knihy. Což zaujme zvláště proto, že se v případě spisu My, kteří bojujeme s Bohem jedná o zevrubný komentář ke Starému zákonu. Kniha mezitím sice klesla do druhé desítky, ale jméno Jordana Petersona zjevně nadále táhne.
„Voliči seznají, že systém selhal, a začnou se rozhlížet po silném muži – po někom, kdo je ochoten je ujistit, že po jeho zvolení už nebudou rozhodovat samolibí úředníci, úskoční právníci, přeplacení prodejci dluhopisů a postmoderní profesoři,“ napsal americký filozof Richard Rorty roku 1998. Když byl poprvé zvolen Donald Trump prezidentem, mnozí měli za to, že jeho nástup předpověděl.
„Jsem švorc,“ zní název jedné eseje od současného sociologa a filozofa Hartmuta Rosy. Autor si nestěžuje na to, že jeho práce málo nese, ale že on sám už nic dalšího nesnese. Nemá na mysli finanční, ale časovou insolvenci. Hartmut Rosa v eseji poznamenává: „Už nejsem schopen plnit své závazky. Naprosto selhávám. Kdyby měl tento příspěvek k něčemu být, potřeboval bych aspoň tři dny, ale já jej musím napsat za pár hodin.“
Jeden z nejvýraznějších filozofů druhé poloviny dvacátého století, vzdělaný v analytické tradici, vyzývá v knize Mysl a vesmír z roku 2012 k přehodnocení našich převládajících materialistických úvah o vzniku vesmíru.
Ve vztahu k přirozenosti kolují na veřejnosti dvě teze. Těžko přitom říct, zda mají své reálné zastánce, anebo se ve skutečnosti přeme o argumentační pahýly, které přisuzujeme oponentům či nepřátelům. Jedni prý tvrdí, že existuje přirozenost, kterou buď zjevil Bůh nebo vědec a my se podle ní máme řídit, protože nám tato přirozenost rovnou i přikazuje, jak žít. Druzí tvrdí, že přirozenost neexistuje, vše je konstrukt; kdo navíc mluví o přirozenosti, usiluje nejčastěji o naši svobodu. Takový člověk chce druhým namluvit, že něco, co záleží jen na libovůli, je ve skutečnosti dané, přirozené, posvátné. Takž: nevěřit mluvčím přirozenosti, jdou po vaší svobodě – a hlavně zůstat hraví!
Poslušnost platila tradičně za ctnost, nejen náboženskou, ale i intelektuální. Být disciplinovaný se většina z nás učí tím, že nejprve poslouchá druhé, teprve poté se naučí poslouchat sebe sama. Ostatně i osobní autonomii, tuto nejvyšší moderní ctnost, chápe Immanuel Kant jako schopnost být poslušen mravnímu imperativu, svému lepšímu já, dát mu přednost před svým nejmilovanějším já, jinými slovy před sobectvím.
„Kdyby se toto vydařilo, už bych byla s životem spokojená,“ říkáme si a těmi slovy dosvědčujeme nepoučitelnost. Touhy se po dosažení mety záhy adaptují na nový normál a na „vyšší“ úrovni se znovu roztočí. Výsledek? Cíl nic neznamená a říkáme si znovu: „Kdyby jen ještě…“
Jedni si stěžují na nedostatek svobody; je to trochu móda. Druzí si stěžují na ty, kteří si stěžují na nedostatek svobody; je to taky trochu móda. Začněme u druhé skupiny.
„Kdo se vypisuje na sociálních sítí, páchá hřích,“ pravil Nassim N. Taleb, shodou okolností v jednom tweetu. Slovem hřích poukazuje k původu písma. To je od svých počátků spjaté s náboženstvím, s posvátnou oblastí. Je možné, že jsme ani v kapitalistické společnosti tuto posvátnost zcela nevytěsnili. Jak praví Jules Renard: „Psaní je jediná profese, kde vás nikdo nepovažuje za směšného, když nevyděláváte peníze.“
Kde je blízký, má být vzdálený. Samota je láska. Milosrdenství tkví v opuštění. Pandemie nám podle Giorgia Agambena pořádně zamíchala tím, co jsme měli ve zvyku označovat jako hodnoty. Taky jsme zahalili tváře. Přitom pro západní kulturu byla odhalená tvář – vedle důrazu na bližního – podstatná: v tváři prý začíná politika. Tvář vyjevuje, že se všichni lišíme, a přesto se musíme domluvit a pokusit se vytvořit labilní jednotu uprostřed plurality.
Masaryk otevírá svou knihu Sebevražda slovy: „Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující.“ Šestnáct let nato věnuje stejnému tématu monografii s totožným názvem Emile Durkheim. Vznikne tak jedna ze zakládajících prací vznikající sociologie.
Je rozšířeným předsudkem, že člověk je tvor, který umí mluvit. Dlouhou dobu se přitom na západě vědělo, že mluvit umí jen ten, kdo je ochoten se to učit, i v dospělosti. Proto se do vzdělávání zapojovala rétorika. Kdo se naučil mluvit ve třech letech, zvládl základ. Chce-li někdo skutečně umět mluvit, nezbývá, než se mluvu učit na podruhé v dospělosti – s jiným typem soustředěnosti a na vyšší úrovni reflexe. Ještě ve středověku se musel třeba i lékař vzdělávat v rétorice. Člověk neumí mluvit napoprvé, ale napodruhé.
Postmoderna bývá zaměňována s neomarxismem, absolutním relativismem, platí za synonymum pro slabost západu. Přitom může být právě naopak nahlížena jako tresť toho, proč může být západ intelektuálně mocný. Máme-li porozumět tomu, co je postmoderna, je nevyhnutelné položit si otázku, co je moderna. Postmoderna je jednou z jejích tváří.
Já je nebezpečné; my nebezpečnější, říká Simone Weilová, teoložka, která byla po dobu svého života vnímána především jako levicová novinářka. Přesto cítila značný odpor vůči kolektivním emocím, vůči institucím, tomu, co označuje jako my. Sama říká, že je příliš ovlivnitelná na to, aby mohla být součástí skupiny.
Když v roce 2005 vyšel v češtině útlý spis Bullshit od amerického filozofa Harry G. Frankfurta, překladatel převedl titul jako „sračka“. Uplynulo skoro dvacet let a slovo bylo mezitím i počeštěno. František Koukolík, který vydal knihu na stejné téma v roce 2021, již mohl spoléhat na obeznámenost a knihu nazval Bulšit. Sám fakt, že se obrat v češtině tak zabydlel, poukazuje k potřebě uchopit fenomén, který se svou všudypřítomností jeví jako obzvláště dotíravý.
