Mezi ořešáky a ořeším je velký rozdíl. V obsahu i v čase. Líska tu s námi byla od nepaměti, ořešák přišel z Balkánu zřejmě keltskou cestou a nepochybně ho rozšířili Římané. Díky své omezené mrazuvzdornosti se ovšem šířil především v teplých oblastech. Zdomácněl tedy zejména ve vinařských oblastech. Líska byla přítomná coby domácí druh prakticky všude a jejím velkým přínosem se stalo všestranné využití. Mnozí sušíte houby na „lískách“, aniž víte, kde se toto pojmenování vzalo.
Výborné texty hledám v poslední době ponejvíce na Substacku, on-line platformě pro nezávislé publikování autorů, které z různých důvodů v mainstreamových médiích nenajdete. Dá se tu najít to, co by jinde pohledal: kritické, ideologickým balastem nezatížené uvažování a názorová otevřenost. Jedním z témat, která je zajímavé zde sledovat, je krize duševního zdraví u mladých lidí. Za čtení stojí americký sociální psycholog Jonathan Haidt a další autoři, které přizvává na svou platformu After Babel. Jednou z nejpozoruhodnějších autorek, které tu lze číst, je Freya India.
Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim. Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce.
Angela Merkelová seděla na kancléřské židli dlouhých 16 let. Stačilo to k tomu, aby mladší generace Němců neznaly roku 2021 jiného kancléře než ji. Nemajíc rodinu ani žádné zjevné koníčky, žila hlavně politikou a trvalo to velmi dlouho, než ji její kolegové ze špičky CDU přesvědčili, že v dalších volbách už kandidovat nemá. O přesném průběhu tohoto přesvědčování víme jen málo, ale prý to hraničilo s donucením. Za několik let, po něž je Merkelová v politickém důchodu, se základy jejího politického systému stihly rozsypat napadrť.
Nejprotivnější na nastupující generaci Z je zetkařská schopnost vymýšlet speciální, rádoby učené termíny pro věci, které žádné speciální ani učené termíny nepotřebují. Zetkaři jsou schopni onálepkovat naprosto běžnou a banální lidskou zkušenost jako zbrusu nový a překvapivý psychologický fenomén, který z bambilionu generací před nimi nikdy nikdo neprožil, a když už se tak nějakým nedopatřením stalo, žádný z těch necitlivých zabedněnců věci nepřikládal takovou váhu, jakou si podle empatických mládežníků zaslouží.
Dánsko žádá své obyvatele, aby se předzásobili vodou, potravinami a léky v přípravě na možný vojenský útok nebo jinou zásadní krizi. Dánové si mají zajistit i jodové tablety, používané pro ochranu štítné žlázy před zvýšenou radiací. Úřad rovněž zveřejnil seznam, kterým se občané při přípravě na neočekávanou situaci mají řídit. Podle něj je potřeba si zajistit například tři litry pitné vody na osobu na den
Boje na umělecké frontě bývají někdy zábavné i vzrušující. Jenom jim musí člověk trochu rozumět, což není tak jednoduché. Například jak je možné, že mezi signatáři včera uveřejněné petice „umělců a kulturní veřejnosti“ se skoro hned vedle sebe sešly podpisy Milana Knížáka a Davida Černého, jejichž vztahy by se ještě před nedávnem daly nazvat přímo krvelačnými? No protože časy se mění, generační pohyby pracují, houfy se nově formují. Mladí revoltéři se stávají starými hofráty a společně zírají, kam se to ten svět pohnul.
„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.
Národní hokejová vášeň už přece jen trochu vyprchala a to znamená jediné. Ano, budeme se moudře bavit o fotbale. Za chvíli pravděpodobně budou opět plná náměstí, až slavně remizujeme s Tureckem. Řeč nebude jen o blížícím se mistrovství Evropy, pohovoříme obecně o vzrůstající úrovni tuzemské ligy, aspoň co do mohutných ekonomických injekcí od nových sponzorů a majitelů, o národním stadionu, o něco méně vábném stadionu ve vršovickém Ďolíčku, o tom, jak se samotná hra za poslední dekády proměnila (k horšímu?), a dojde i na věčnou otázku, jestli je fotbal opravdu sport pro simulující metrosexuály. Debatovat do Echa přišli: Petr Nerad, Roman Polom, Matouš Veselský.
Byly to asi první volby do Evropského parlamentu, v nichž i takzvaně obyčejní lidé uznali, že v nich o něco jde, tedy že se jich týkají. Doposud se to mohlo mnohým jevit tak, že jde především o vyslání pár šťastlivců do jakéhosi polomytického velkovýkrmu. Opravdu několik funkčních období poslance v EU představuje pro příslušníka politické třídy, zvláště z těch nám podobných zemí, docela slušný základ pro spokojené stáří. Obyvatelstvo se pak dělilo na ty, kdo neviděli důvod, proč jim k tomu pomáhat, takže volit nešli: buď to zcela ignorovali a bylo jim to raději jedno
Volby do Evropského parlamentu skončily, podívejme se na jejich hlavní trendy v Česku i Evropě. V České republice tentokrát rozhodla volební účast. Předchozí evropské volby se pohybovaly mezi 18 a 28 procenty, tentokrát to bylo 36,5 procenta. Oproti posledním průzkumům se účast zvedla o několik procent. Vyplývá z toho, že koncovka volební kampaně spojená s prognózou STEM, velmi nakloněnou vládní koalici, zvedla ze židlí voliče ANO, a především neparlamentních formací Stačilo! a seskupení kolem Filipa Turka. Ještě při 32procentní účasti by SPOLU vyhrálo, při účasti 36,5 procenta už dominoval Babiš a především dvě neparlamentní strany Přísaha / Motoristé sobě a Stačilo!
V Londýně se loni odehrála malá revoluce, když největší zahradnickou show světa vyhrál opakovaně pokus o transplantaci divočiny. Strhla se diskuse o podstatě zahradního umění samého a jeho vztahu s všemocnou a moudrou Přírodou, která má na všechno patent. Prostě proto, že zjevně nejlepší zahrada nevyhrála jen proto, že nebyla dost divoká. S velkým napětím jsem tedy mířil do pobrexitové velmoci letos.
Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát. Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem.
Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od neúspěšného atentátu obrátil k veřejnosti. Na Facebooku zveřejnil čtrnáctiminutový projev, při jeho přednesu působil velice jistě. Nakonec i obsah jeho vyjádření nepůsobí jako emotivní projev zraněného člověka, ale jako vystoupení mocensky uvažujícího politika.
Po dvou letech konečně reálně vzrostla hrubá měsíční mzda. To je dobrá zpráva od Českého statistického úřadu. Za zmíněné poslední dva roky se totiž reálné mzdy snížily o skoro dvanáct procent a životní úroveň v Česku se tím razantně propadla, dokonce nejprudším tempem mezi zeměmi OECD. Inflace teď velmi klesla, proto ji mzdy konečně předehnaly. Nesmí se ovšem zapomínat na to, že domácnosti si od letošního roku po vládním zásahu v podobě konsolidačního balíčku o dost pohoršily. Všem se totiž zvedly daně a vzrostly životní náklady.
Agentura Dilia, která zastupuje filmového režiséra Jiřího Stracha, vyzvala ke stažení předvolebního videa kandidáta Pirátské strany do Evropského parlamentu Mikuláše Ferjenčíka. Žádá také zaplacení pokuty 150.000 korun, oznámil Ferjenčík v tiskovém prohlášení. Předvolební klip pracuje s motivy ze Strachových filmových pohádek Anděl Páně. Ferjenčík uvedl, že neustoupí a bude bojovat proti pokusům o omezování svobody slova.
„Nazdar bojovníci, jak to jde? Jsem Karel Řehka a tohle je můj nový brífink,“ přesně takto představil svůj nový formát komunikace s veřejností náčelník generálního štábu armády Karel Řehka. Svůj nový pořad představil na sociální síti X. Jedná se o krátký souhrn událostí posledních dní z jeho pohledu. Celé video se nese v neformální atmosféře i mluvě. Řada lidí, včetně některých politiků, nápad přivítala. Naleznou se však i skeptici.
Odvěký boj s přírodou nás přenesl přes touhu ji ovládnout, zušlechtit, zglajchšaltovat či proměnit k obrazu svému. Ve chvíli, kdy jsme její zdroje dostatečně zplundrovali, začali jsme žít v romantických představách o její podobě. Těm se ostatně oddáváme i dnes, a jelikož jsme o skutečné divočině ztratili ponětí, děsíme se postapokalyptickými světy. Trošku se bát. Jako by jedinou zbylou emocí byla mateřská láska k poslednímu existujícímu zrnku hrachu klíčícímu na vatě. Tak se rádi bojíme. A smějeme se tomu.
V nejsledovanější slovenské televizi Markíza probíhá konflikt mezi managementem a novináři, který může být po příštích volbách inspirací i pro budoucí novou českou vládní sestavu. Podzimní parlamentní volby na Slovensku se ze strany dnešních vládních sil, v čele se Směrem premiéra Roberta Fica, nesly v duchu boje proti tradičním médiím typu novin nebo televizí. Bylo v tom hodně nepochopení moderního mediální světa, který se odehrává daleko víc na sociálních sítích a v internetových podcastech.
Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.
Je tohle Sarajevo 1914? Dojde v Íránu k zásadní změně? To byly otázky, které kolovaly po sociálních sítích, když se objevila zpráva, že íránský prezident Ebráhím Raísí zahynul při pádu vrtulníku. Odpovědi jsou Ne a Nejspíš ne, a pokud ano, tak jenom k horšímu. Prvním podezřelým z pádu byl samozřejmě Mosad. Izrael je s Íránem de facto ve válce a s eliminacemi íránských představitelů má zkušenosti. Jeruzalém se ale zatím omezoval na likvidaci osob přímo pracujících na atomovém programu, jaderný inženýr je v Íránu celkem nebezpečné povolání, a na členy ozbrojených sil, hlavně Islámských revolučních gard. Politické představitele nechával na pokoji.
Ještě ani neopadla euforie z hokejového zlata a byl zahájen diskurz. K čemu je vítězství na hokejovém šampionátu vlastně dobré? Vytěží vláda něco z dobré nálady? Jak velká byla uhlíková stopa celé akce? A není projevovaná národní hrdost vlastně zpátečnická až nebezpečná? Dělat si legraci z levice je občas těžké. Člověk se pokusí o satiru, jen aby záhy její reálné kroky tyto vtípky překonaly. Stává se to americkému satirickému webu Babylon Bee a nyní se to stalo videohernímu vývojáři Danielu Vávrovi.
Finálový zápas mistrovství světa v hokeji připoutal k obrazovkám 3,74 milionu diváků, zaplnil hospody a řadu veřejných míst. Po dlouhé době se nějaká událost stala masově sdílenou. A to je v době hluboké atomizace společnosti vyvolané digitálním věkem s dominancí sociálních sítí významný moment, důležitý pro každou společnost. Hry jsou stabilizujícím prvkem společnosti, jejímž základem nehledě na bohatství nakonec vždycky byl chleba, jak to formulovala už civilizace starověkého Říma. Davové semknutí a prožívání vyvolané významným úspěchem, ale hlavně vítězstvím v týmového sportu.
Sedíte v pražské restauraci Lokál nedaleko Stromovky a kolem úplně neznámí lidé. Část z nich má tlustá těla narvaná v rudých dresech fotbalové Sparty, která před chvílí nedaleko odtud oslavila ligový titul. Jiná část jsou známí neznámí jako v každé hospodě. Všichni civíte na obrazovku, kde po kluzišti létají chlapi na bruslích. Najednou siréna ukončí zápas a vy se nepochopitelně objímáte s cizími lidmi od vedlejších stolů. Kdybyste je potkali na noční ulici, nejspíš přejdete na opačnou stranu. Pak však společně vstanete a zpíváte českou hymnu. Ne proto, že musíte, ale proto, že chcete. I ti největší cynici mají ruku na srdci, nebo se drží za ramena.
U nás jsme zvyklí v časném předjaří vídat koberce hajniček zejména v lužních lesích. Oblíbené jsou sněženky na soutoku Labe s Vltavou či v Poohří, bledule na Semilsku, dymnivky v luzích Dyje nebo ladoňky u Náměšti na Hané či u Kolína. Jistě byste doplnili každý tu svou lokalitku, kam stojí za to zjara dojet a pokochat se „koberci“. Jisté popularity dosáhly i koberce medvědích česneků, ale bohužel ne toliko kvůli kráse. I když by si právě tuto pozornost zasloužily.
Český hokejový tým vybojoval na domácím mistrovství světa zlatou medaili a svými výkony probudil v Česku vlnu národní hrdosti. Tu během celé dvoutýdenní akce dávali najevo také politici. Experti oslovení deníkem Echo24 uvádí, že sport obecně pomáhá politikům přibližovat se k lidem, působit jako jedni z nich. V tomto smyslu působila působila zvláštně vláda oddělená ve VIP zóně, nezvykle působil i prezident Petr Pavel přímo na střídačce.
Podvodníci si s různými druhy nekalostí nedají pokoj. V posledních měsících se objevila nová vlna podvodných telefonních hovorů, ve kterých se podvodníci vydávají za banky a zástupce České bankovní asociace (ČBA). Tato taktika, známá jako vishing, patří podle odborníků k nejnebezpečnějším a nejzákeřnějším metodám, které e-šmejdi používají k získání citlivých údajů od klientů bank. Informovala o tom ČBA v nové zprávě.
Pražské Staroměstské náměstí zaplnilo už hodinu před úvodním vhazováním finále mistrovství světa několik tisíc hokejových fanoušků, kteří přišli podpořit domácí tým v souboji se Švýcarskem. K velkoplošné obrazovce instalované na prostranství mezi radnicí a Týnským chrámem ke sledování obou dnešních zápasů o medaile zamířila většina z nich v národních dresech. Podle organizátorů akce přišlo ještě před začátkem přímého přenosu České televize 5000 lidí. Přivítala je hlasitá hudba, lidé skandují.
Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.
Když atentátník střílí na politika, jsou jen dvě možnosti. Pokud by Robert Fico zemřel, Slovensko by to oslabilo, vzniklo by mocenské vakuum, politika by se ocitla v chaosu anebo v těsné blízkosti chaosu, pubescentní politici z obou stran by začali hrát vybíjenou, kdo s koho. Jestli Robert Fico přežije, atentát ho navzdory možným zdravotním komplikacím politicky posílí. Získá něco, co žádný politik nedokáže získat volbami, a další vývoj politiky bude určovat on.
