Jedno z mála anglických slov, které snad může v konverzaci bez pocitů trapna používat i český staromódní boomer, je výraz „cool“. Ten v běžné mluvě (anglické i české) ovšem neznamená jen chladný a studený, ale daleko spíš úžasný, ale přitom úžasný nenuceně, bez křečí, přirozeně, každým gestem a každým vydechnutím – nejlépe cigaretového dýmu. Prostě cool. Je to něco, co se nedá naučit, něco, co se na člověka snese a on už to má jako dar, se kterým si hraje, většinou k radosti své a všech okolo.

Klasický Hollywood miloval a produkoval hvězdy, které byly zatraceně cool: obvykle mužné štíhlé dlouhány, s rysy ostře řezanými, kůží opálenou z Floridy či Kalifornie, perfektně oblečené na koktejl, golf, ale třeba i na večírek k prezidentovi, přitom když se to hodí, dobře vycházející i s mafií, se kterou to uměly podobně jako se zástupy všech okouzlených žen okolo. Třeba takový Dean Martin, nejvíce cool hvězda 60. a 70. let: lidový původ, tmavé jižanské oči, úsměv tak akorát bezelstně odzbrojující, cigareta vždy dobře vytknutá, podmanivý hlas s blížící se rozedmou plic… A hlavně nikdy neselhávající cit pro to, jak být nad věcí, elegantní, suverénní a přitom nevtíravý, sympatický a zároveň trochu obávaný, prostě cool. Ani stopa po neuróze, rozervanosti, přepjatosti, po nějakém rebelství, ať už bez příčiny, nebo s příčinou, natož po nějaké nejisté identitě. Na to byly a jsou jiné typy, dnes spíš dominující. Podstata cool hvězd je, že si na ně nejde hrát, předstírat, že jimi jste, takže byly vždy vzácné a teď už jich je jak šafránu, pokud se ještě vůbec nějaká vyskytne. My jsme jednu takovou měli.

Jiří Bartoška byl českou verzí hollywoodské cool hvězdy, přenesené jakýmsi zázrakem do českých poměrů, které jsou sice s těmi hollywoodskými těžko srovnatelné, ale jakousi svoji vlastní verzi si také vypracovaly. Jiří Bartoška byl přírodní i společenský úkaz par excellence, unikátní případ, na nějž se mohlo pohlížet jako na národní cennost, jež se vyskytuje v každé době jen ojediněle. Člověk by se musel hodně snažit najít v Čechách podobného jedince s takovým magnetismem, který účinkoval téměř na každého a přitom vyzařoval takovou míru výjimečnosti a přirozenosti. Možná nejbližší srovnatelný fenomén byl Ivan Hlinka, také svým způsobem umělec (hokeje) a taky šéf složitého organismu (hokejového týmu). I typově fyziognomií se mu podobal: robustní mužný typ, vášnivý kuřák, vášnivý golfista, obrovská autorita, asi spíš introvert – a přitom dokonale cool, i když byl z Litvínova… V něčem oba symbolizovali naděje českých devadesátých let, Bartoška od roku 1994 úspěšně křísil karlovarský festival, Hlinkův tým v roce 1998 vyhrál na olympiádě. To byly velmi cool časy. Václav Havel byl prezidentem, Václav Klaus předsedou vlády, oba jezdili na festival, jeden na začátek, druhý na konec, potkat se nemuseli a asi ani nechtěli, ale duha českého vzestupu a českých iluzí se klenula nad údolím Teplé. Do Varů jezdili baťůžkáři i sponzoři, nezávislí i hvězdy, mezitím si Barťák, který vycházel se všemi a všichni ho měli rádi, šel zahrát golf s Hlinkou a všechno se zdálo být nadějné a na dobré cestě…

Jiřího Bartošku měli totiž rádi snad úplně všichni. Ale vlastně nejen rádi: lidé si ho dlouhá léta vážili! Vážili si ho, jako si lidé váží podařené odrůdy vína, ušlechtilého koně, krásného stromu, malebné krajiny, starého hradu, pěkně vedeného života. Od mládí představitel archetypu lovce, milovníka a bojovníka, který se přenesl důstojně přes střední věk a v neztenčené míře vydržel tuto sílu a nadání vyzařovat až do konce žitého a přijatého osudu moudrého starého muže, jenž dospěl ke svému naplnění.

Byl samozřejmě obdivovaný z mnoha důvodů: měl obrovské charisma, celý život velmi dobře vypadal, byl vtipný, s bravurou zvládal, co si na sebe vzal. Obklopovala ho skvělá rodina a přátelé, byl dobrý společník a uměl žít naplno, ale přitom bez trapností a křečí některých celebrit. Byl v něm ale i romantismus a fanfarónství, stejně jako věcnost, důslednost a věrnost. Byl to od pohledu švihák, šarmér, elegán, přitom přímočarý chlap se zásadami a s jasným pohledem na stav světa. Nezkazil žádnou legraci a tomu, kdo potřeboval, pomohl. Byl cool a přitom Čech každým coulem.

Každý žije v době, která je mu souzena, a s východisky, která si nevybere. Narozen dva roky po válce, dětství a mládí v Pardubicích, otec chemik, matka úřednice, široko žádný umělec, jediný děda Bartoška hrál na křídlovku. Po maturitě šel na vojnu do Brna, kde víceméně z hecu zkusil přijímačky na JAMU – a oni ho vzali. Sám snad měl předtím představu, že by mohl učit kreslení na škole umění, což je známá legenda, jím samým šířená. V Brně na přelomu 60. a 70. let to kvasí a žije, vzniká Divadlo Husa na provázku, do kterého roku 1972 mladý herec spolu s několika svými spolužáky ze silného ročníku nastupuje, ovšem už bez Husy, neboť to se soudruhem Husákem nešlo dohromady. Začátky Bartoškova herectví jsou tedy spojeny s generačním a autorským divadlem, s kontaktem s publikem, na velké scény neaspiruje po celý svůj aktivní divadelní život. Chce ale hrát divadlo, kde by se projevil jeho typ a druh talentu, který se brzy prosadí a brzy je o něj zájem. V brněnském období vznikají některá celoživotní pouta, blíženecké a velmi cool duo s Karlem Heřmánkem a po osobní stránce pouto nejsilnější, spojí se tam se svou Adélkou, manželkou Andreou, archeoložkou, se kterou zůstane až do konce života, a vytvoří tak snad nejvíce imponující manželskou dvojici české high society. Imponující tím, jak působí a jak to zvládají oba normálně. To je také cool.

Po dvou letech na Provázku odchází, tedy odjíždí, on sám říkal, že trabantem, s Pavlem Zedníček, Svatoplukem Skopalem a samozřejmě s Heřmanem – Heřmánkem do Ústí nad Labem, do Činoherního studia. V páralovském městě, jehož polovinu tvoří chemičky a druhou rozpadající se čtvrti, nalézají uplatnění nejen oni, mladí lvi, ale také divadelní tvůrci, kteří mají zakázanou Prahu. Tady se setkává s režisérem, kterého nejvíc považuje za svého: Evaldem Schormem, jenž ho divadelně „vytvoří“. Schorm má přitom zvláštní schopnost v hercích vzbudit poněkud problematický dojem, že ne on, režisér, ale oni jsou skutečnými tvůrci a autory inscenací. „Tak, děti, povězte mi, co s tím budeme dělat?“ zahajoval prý zkoušení nové hry. Bartoška se tu tak podílí na řadě významných inscenací, z nichž některé snesou pojmenování ikonické: dramatizace Diderotova Jakuba fatalisty s utajeným autorstvím Milana Kundery se stane evergreenem, který budou s Heřmánkem čas od času oprašovat ještě po sedmdesátce, kdy už to hrají pod kunderovským titulem Jakub a jeho pán. O letech v Ústí pak bude mluvit jako o nejintenzivnějším období divadelního života, tady vznikaly nejužší vazby, které se přenesou, když Bartošku a spol. vtáhne Praha, kde se jeho nástupem začíná vyhlášená hvězdná éra Divadla Na zábradlí. Tam se na ně stojí lístky v předprodejích od půlnoci, tam se seznámí s Havlem a vystoupí ze šedé zóny, tam Bartoška a spol. zažijí revoluci a krátce nato také první mediálně sledovanou divadelní krizi, odchod některých hvězd ze Zábradlí, po němž následovalo založení Divadla Bez zábradlí a de facto konec jedné etapy Bartoškova uměleckého života. Předtím tam ovšem dostane další skvělé role, Dona Juana a pak Leopolda Kopřivu v Havlově Largu desolatu, na kterých pracuje s režisérem Janem Grossmanem, kterého pak trucovitě opustí. Ale to už bylo víckrát popsáno i samým Bartoškou, mimo jiné v rozhovoru pro tento časopis (Echo 27/2020).

V té době už je dávno samozřejmě slavný a obdivovaný, na čemž má ovšem hlavní podíl film a snad ještě víc televize, které se herec z divadelní periferie (i když ta byla tehdy centrem) rozhodně nebrání. Devadesát procent jeho obdivovatelů nejspíš neví, kde hraje, ale všichni viděli Bartošku jako na pěšinku učesaného neolitického lovce Sokola v Osadě Havranů nebo jako mladého profesora matematiky Cicvara v teenagery milovaném seriálu Zkoušky z dospělosti. Těch všelijakých rolí bylo více a mnoho, ve filmu mu dá příležitost František Vláčil ve Stínech horkého léta i Otakar Vávra v Oldřichovi a Boženě, nevyhnou se mu role pohraničníků a různých kriminalistů, mladých inženýrů a samozřejmě svůdníků, dobrodruhů a flamendrů. Je spolehlivě fotogenický, má orlí nos, černou kštici, krásný hlas, dlouhé končetiny. S Bartoškou vždy všechno stoupalo vzhůru, takže pokaždé když se objevil, bylo to, jako když projde scénou divoká ušlechtilá šelma. Originálně se v něm spojovala mužnost s jemností, intelekt s dravostí, uměl být ironický a jízlivý a přitom diváky dojmout a třeba i rozplakat. Měl navíc štěstí na skvělé a inspirativní kolegy, režiséry, herce a dramaturgy. Talent ho přivedl k významným osobnostem divadla i filmu své doby, on sám se jí pak stal. Uměl zajisté být i tvrdohlavý a vědomí vlastní výjimečnosti mu nemuselo vždy jen prospět, ale vždy se vše odehrávalo na úrovni respektu a slušnosti, ve které se ozývalo něco ze starých gentlemanských časů, které mu i kostýmově velmi seděly a slušely.

Mohl hrát romantiky, intelektuály (třeba Jana Nerudu) i kněze, nakonec si zahraje Boha v pohádce i filozofa Jana Patočku ve filmu o Havlovi. Ale to už hrál spíš sám sebe, protože čím byl starší, tím více zastupoval archetyp a ideál, stárnoucí mužské božstvo, supermana zmoudřelého odcházením těla a zdraví, ale nikoli kouzla a šarmu, které neztratil, ani když už byl od konce jen krůček.

Odchod Jiřího Bartošky je nepochybně bolestivá a smutná věc, především pochopitelně pro jeho blízké. Ale i za tak bohatým a naplněným životem musí vždy přijít pozemská tečka. Smutek utěšuje celek života, který byl veden radostnou povahou, smyslem pro pravé hodnoty, které uměl přijmout, vychutnat a předat dál. Byl příkladem toho, že i v Čechách, v té zemi malicherností a kňouravosti, se může dařit vitálním elementům, jež nasávají sílu z kořenů, které přitom samy zapouštějí do půdy. Jiří Bartoška se narodil na jaře (24. 3.) a nesl i jarní jméno (24. 4.). Jarní rostlinstvo umí nasát mízu a vláhu země, aby rozkvetlo a rozkošatělo do bujarého květenství. Z těchto plodů má pak užitek doslova celá země, neboť ta takové jarní stvoření potřebuje, aby se znovu radovala, že je po zimě. Když pak Jiří, což znamená „člověk země“, svůj úkol splnil, mohl uprostřed jara z té země také fyzicky odejít. V jiném smyslu tu zůstane napořád. A i to bude cool.