Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky.

Po revoluci se ale ta její osvoboditelská role stala spornou a ten spor už taky nějakou dobu trvá a bude trvat dál. Letos měl trochu intenzivnější podobu – z pochopitelných důvodů. Rusko, jež se k rudoarmějské tradici hlásí, třetí rok vede agresivní válku proti Ukrajině. Debata o osvoboditelské úloze Rudé armády tím získala nový, v něčem snad aktuální rozměr. Dá se vůbec mluvit o osvoboditelích, když přinesli, co přinesli? Nebyli to i tehdy spíš okupanti? Záleží na tom, koho si pod pojmem Rudá armáda představujeme.

Přispěli k porážce nacismu, skutečně od něj osvobodili někdejší Československo, bez jejich vítězství by jeho obyvatele čekaly horší věci než zločiny režimu, který příchod Rudé armády umožnil nastolit. Jeho povahu předznamenávalo i zavlečení mnoha československých občanů ruské národnosti do sovětských gulagů, jemuž zdejší úřady přihlížely, činnost sovětských poradců. To, že primární loajalita vedení tuzemské komunistické strany nebyla vázána k vlastní zemi, ale k Moskvě. Zástupy voličů, jež v prvních poválečných volbách daly komunistům hlas, to neviděly nebo vidět nechtěly, demokratické síly se nedokázaly chovat na výši situace. Miroslav Kalousek včera napsal, že Češi „Rusákům do chřtánu napochodovali sami“. Nevím, jestli se to dá takhle jednoznačně říct, jestli po válce existovala reálná možnost jiného konce. Ale rozhodně jsme se nechali pohltit dost snadno.

Je to všechno už dávno, válka a roky těsně po ní už přestávají být součástí živé paměti. Šeříky a tanky už tu ulice v květnu nezdobí. Přehlídka na Rudém náměstí se ale konat devátého května bude. Část zdejší „vlastenecké scény“ cítí radostné vzrušení, když na ni pomyslí, snad na ni dorazí i Robert Fico a další osobnosti. Jistě budou mluvit o uctění památky rudoarmějců padlých v boji s fašismem. Tím skutečným předmětem uctívání ale bude ruská moc ve vší její krutosti, netečnosti a svévoli, jež spoluurčovaly úděl ruských vojáků, vězňů a mnoha a mnoha dalších v časech druhé světové války. A jistě je pociťují i ti, kdo nocí ruskou uniformu dnes, kdy na ně vyšla role lidských obětí na oltář režimu, jejž nikdo nebude mít důvod vnímat jako osvoboditelský.