Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání se severním sousedem vzalo a je vůbec opodstatněné?

Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí. Na druhé straně je zřejmé, že vlna zájmu o Polsko a jeho úspěch je také z velké části projekcí všeobecné české nespokojenosti.

Hledání alter ega

Mnoho let vztah obou zemí charakterizovalo klišé, že Poláci se na Čechy dívají podstatně pozitivněji, než je tomu naopak. Češi vévodili polským žebříčkům popularity sousedů (což, přiznejme, není tak těžké, když je vaše země po staletí vklíněna mezi Německo a Rusko), obdivoval se český film a literatura. Tato sympatie byla pro Poláky určitým vyjádřením hledání svého alter ega. Na Češích vyzdvihovali vše, co jim podle vlastního mínění scházelo: skepticismus vůči abstraktním idejím, odstup od náboženství, schopnost užívat si života tady a teď. Vše české ale muselo mít rysy Švejka, Hrabala či Menzela. Jakékoli temnější či spornější vrstvy českých dějin, například příběhy katolického básníka Jana Zahradníčka či bratrů Mašínů, už do kánonu polské čechofilie nepatřily.

Dnes je tomu podobně, jen v opačném směru. Namísto kultury ale do popředí vystoupila ekonomika a státní správa. Češi obdivují polské dálnice, protože dlouho stagnovala výstavba českých. A nelze popřít, že něco na tom bude: když se začalo hovořit o tom, že by se měla česká D11 potkat s plánovanou polskou S3, končila česká dálnice u Hradce Králové a polská neexistovala vůbec. Dnes stojí S3 celá, od Baltu až k českým hranicím, a D11 mezitím postoupila z Hradce za Jaroměř. Čím víc se řeší další neúspěšné pokusy o digitalizaci některých veřejných služeb v Česku, tím spíš bude někdo připomínat, o kolik je Polsko v této oblasti napřed. A je fakt, že daňové přiznání jsem v Polsku vyřešil během necelé minuty, aniž jsem opustil Prahu. V žádné diskusi o zdlouhavém stavebním řízení v Česku nemůže chybět zmínka o Polsku – a je fakt, že rozdíly mezi oběma zeměmi v rychlosti stavění se počítají na roky.

Jak tedy u Čechů došlo k tomuto posunu od dřívějšího povýšeného nezájmu k současnému místy až nekritickému obdivu? Na začátku hledejme ekonomiku, konkrétně postupný růst obchodní výměny mezi oběma zeměmi – Polsko je dnes spolu se Slovenskem druhým až třetím největším obchodním partnerem Česka a polské firmy jsou zde stále víc vidět. Druhým faktorem je bezpečnost, kdy atraktivitu Polska posílila ruská agrese na Ukrajině. V nové geopolitické situaci se Polsko jevilo jako země, která se nenechala ukolébat iluzí „konce dějin“, nezanedbávala armádu a budovala energetickou nezávislost na Rusku. „Polsko je nejlepší českou bezpečnostní pojistkou,“ vyjádřil to jasně národní poradce pro bezpečnost Tomáš Pojar. A zatřetí „Polsko je in“ (jak zní reklamní slogan Českých drah) i z hlediska cestovního ruchu. „Mezi roky 2019 a 2024 vzrostl počet českých turistů, kteří v Polsku aspoň jednou přespali, o 145 procent,“ dokládá nárůst obliby této destinace Pavel Trojan z Polské turistické organizace.

Jiné podmínky, jiný přístup, jiný výsledek

Je fakt, že polský ekonomický skok nemá v současné Evropě obdoby. Ekonom Marcin Piątkowski začíná knihu Polsko: zlatý věk postřehem, že v roce 1990 byla země v žebříčcích HDP na hlavu až za Ukrajinou či Gabonem. A dodejme – přesně na polovině českých čísel. Nyní má za sebou nejdelší nepřetržité období růstu na světě a Česko dohání (v některých ukazatelích už i předehnalo). Když během prezidentské kampaně v roce 1990 hovořil Lech Wałęsa o tom, že jeho země bude „druhým Japonskem“, sklidil doma spíš posměch. Letos bude polský HDP na hlavu po zohlednění kupní síly právě na úrovni Japonska…

Stejně jako Poláci dlouho viděli v Češích svoje „lepší já“, má nynější české „bičování Polskem“ podobný zdroj – sen o efektivním státu a šlapající ekonomice. Ale stejně jako Poláci ve svém obdivu odmítali vidět i temnější rysy české kultury, dějin či společnosti, tak Češi si v dnešním zápalu nechtějí všímat, že polský úspěch posledních let v mnohém vychází z ekonomických a společenských podmínek zcela odlišných od těch českých.

Například polská ekonomika je výrazně méně „světová“ než česká – v menší míře závislá na exportu (podíl exportu na HDP se v Polsku v průběhu posledních dvou desetiletí pohyboval kolem 50 procent, v Česku dosahoval až 80 procent) a díky tomu i odolnější vůči vnějším otřesům a změnám. Je také založena na menších podnicích: z rankingu miliardářů časopisu Forbes lze vyčíst, že ani sečtené majetky tří prvních Poláků nedosahují na úroveň rodiny Kellnerovy a celková převaha českých miliardářů je zdrcující. Jak je to možné vzhledem k tomu, že Polsko je téměř čtyřnásobně větší? Vedle už zmíněného zaměření na domácí trh a tradici drobného podnikání, která přežívala i za komunismu, jde především o zvláštní kombinaci šokové terapie po roce 1989 s okamžitým otevřením se zahraničnímu kapitálu, ale zároveň se záměrným zadržováním privatizace státních podniků. V řadě sektorů k ní nakonec nedošlo vůbec, stát je považoval za strategické. Přitom v Česku byly právě oblasti jako energetika, petrochemie či těžba surovin pro oligarchy „výtahem“ k jejich dnešní pozici. Největšími hráči v polské ekonomice dodneška nejsou oligarchové, ale firmy s většinovým podílem státu, což vládě usnadňuje třeba reagování na krizové situace, jako byly pandemie covidu či energetická krize spjatá s rusko-ukrajinskou válkou. V polské ekonomice tedy hraje stát mnohem silnější a mnohem aktivnější roli.

Asi nejvýraznějším symbolem polského vzestupu v českých očích jsou právě polské dálnice, které se rozrostly z 1500 kilometrů v roce 2010 na současných 5500. Ovšem jedním z klíčů úspěchu infrastrukturních projektů je poměrně zásadní potlačení v Česku tolik oblíbeného fenoménu NIMBY (z anglického Not In My Backyard) díky výrazně snazšímu vyvlastňování pozemků či zjednodušenému modelu veřejných zakázek. Když si vzpomeneme na české boje o EET, stojí za to poukázat, že v Polsku podobné systémy kontroly a evidence fungují dlouhodobě a „berňák“ představuje respektovanou a obávanou autoritu. Jedním z důležitých momentů poslední dekády polského zázraku bylo právě radikální omezení daňových úniků v roce 2016, které v první chvíli zvedlo příjmy z DPH o čtvrtinu a umožnilo vládě konzervativců financovat nákladné sociální programy. K výrazným rozdílům mezi polským a českým prostředím patří také silnější postavení antimonopolního úřadu. Spíš než kartelová dohoda (za kterou ve výsledku platí spotřebitel) je typickým rysem polského trhu nemilosrdný konkurenční boj, jenž zákazníkům přináší výrazně nižší cenovou hladinu. I proto – kvůli nízkým maržím – je pro řadu českých firem polský trh neatraktivní.

Významnou roli v polském úspěchu, hlavně v poslední dekádě, sehrál také aktivní přístup státu k vyrovnávání regionálních a sociálních rozdílů. Zvýšená podpora chudším regionům na východě země šla na celostátní úrovni ruku v ruce s přímou finanční podporou rodin s dětmi či radikálním zvýšením (víc než dvojnásobným během deseti let) minimální mzdy, která nyní dosahuje v přepočtu přes 24 tisíc korun (v Česku 20 800 korun). Od liberálních ekonomů si tyto kroky vysloužily kritiku, nicméně jejich efektem skutečně bylo, že posílily kupní sílu domácností, poskytly pozitivní impulz pro celou ekonomiku a způsobily, že v posledních letech výrazně vzrostly nejen „abstraktní“ údaje o HDP, ale i reálné pocity spokojenosti a blahobytu ve společnosti.

Existují dva těžce prokazatelné, ale zřetelné rysy fungování státu a ekonomiky, které odlišuji český a polský model. Zaprvé polské „geopolitické“ přesvědčení, že je třeba spěchat, protože „okno příležitosti“ ve střední Evropě není nikdy otevřeno příliš dlouho. Poláci věří, že je třeba napnout síly, toto okno využít a co nejvíc posunout zemi vpřed, a podle toho jednají. A zadruhé – v Polsku převažuje orientace na rozhodování nad deliberací. Zatímco typickým modelem rozhodování pro českou státní správu je vytvoření expertní komise, jejíž posudek nahrazuje zodpovědnost jednotlivce, polský model stojí a padá s důrazem na rychlost a efektivitu, v němž má podstatně vyšší osobní zodpovědnost politik či úředník. Příkladem je fungování samospráv, kdy v městech a obcích je exekutiva jednočlenná – představuje ji přímo volený primátor/starosta a všechny další orgány mají vůči němu pouze pomocné nebo kontrolní funkce.

Vedlejší účinky zázraku

Ve stínu českého zahoření pro Polsko přitom trochu neprávem zapadá mnoho oblastí, v nichž naopak Češi vedou na plné čáře: od úrovně a dostupnosti zdravotnicí přes funkční soudnictví až třeba k regionální veřejné dopravě. Polsko také stále více ochromuje intenzita vnitřního politického konfliktu. A rozjetý vlak polské ekonomiky může v následujících letech začít brzdit přímo na následky vlastního úspěchu.

Ekonom Marcin Kędzierski ukazuje, že jedním z klíčů k dynamice „polského zázraku“ byla shoda náhod: „Když jsme vstupovali do EU, potkal se obrovský zájem zahraničního kapitálu s levnou a zároveň dobře vzdělanou (v Polsku procento vysokoškolsky vzdělaných vzrostlo po roce 1989 mnohem rychleji než v Česku) generací z demografického vrcholu z první poloviny osmdesátých let.“ V této souhře okolností je však zároveň podle něho obsažen i zárodek katastrofy. V průzkumu, který nedávno realizoval Rainer Zitelmann, se ukázalo, že Poláci jsou ze všech zkoumaných zemí „nejvíc nakloněni kapitalismu“, předstihli i USA a Jižní Koreu a nejsilněji upřednostňují étos práce a individualismu před rodinou a soukromím. V Polsku jsou proti Česku výrazně vyšší také ukazatele emancipace žen. Jedním z důsledků těchto trendů je ale dlouhodobě klesající úroveň porodnosti, jedna z nejnižších v západním světě. „Poslední demografickou špičku z osmdesátých let nám pohltil ekonomický zázrak. Místo rodin se budoval kapitalismus. A tím jsme si zadělali na velký problém,“ uzavírá Kędzierski.