Tag: Historie

Články k tagu

Černochová v Kyjevě uctila památku československých vojáků

Česká ministryně obrany Jana Černochová o víkendu na Ukrajině uctila padlé československé vojáky, kteří se před 80 lety podíleli na osvobození Kyjeva. V tiskové zprávě to v pondělí uvedlo české ministerstvo obrany. Černochová sdělila, že považuje udržování vojenských tradic za natolik důležité, že se rozhodla vydat na Ukrajinu i přes nepříznivou bezpečnostní situaci. Ukrajina se od loňského února brání ruské vojenské agresi. Osvobození Kyjeva je považováno za nejúspěšnější operaci československých pozemních vojsk za 2. světové války, uvádí se v tiskové zprávě.

Válka je vůl. Ale to ví každý

Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.

Sto pět let od první světové války. Zapomenou Britové?

Dnes před sto pěti lety skončil jeden z nejstrašnějších konfliktů dějin. V jedenáct hodin 11. listopadu 1918 utichly výstřely na západní frontě první světové války. Vyčerpané Německo stálo na pokraji zhroucení a souhlasilo s příměřím, o kterém dobře vědělo, že se jedná o uznání porážky. V Česku je 11. listopad přebit oslavami získání nezávislosti 28. října, i když i u nás existují spolky, jež se ho snaží připomínat. Konec první světové války je spíše čas radosti z vytvoření vlastního státu. Na západ od nás, zvláště v anglosaském světě, tomu tak není. Je to čas rozjímání, vzpomínání na padlé a připomínání válečných hrůz.

Štír českých dějin ve Štýrském Hradci

Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě.

Čeští egyptologové objevili v Abúsíru hrobku královského písaře

Čeští egyptologové objevili letos na jaře na pohřebišti v Abúsíru bohatě zdobenou šachtovou hrobku dosud neznámého hodnostáře Džehutiemhata, který působil jako královský písař. Z kosterních pozůstatků se podařilo zjistit, že zemřel mladý a trpěl osteoporózou. Objev hrobky je důležitý pro další pochopení dějin starověkého Egypta na sklonku jeho slávy, informovala na webu Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, kde Český egyptologický ústav působí.

Co mají Arabové proti Palestincům

„Jsme připraveni obětovat miliony životů, abychom zajistili, že nikdo nenaruší naše území,“ prohlásil egyptský premiér Mustafa Madbúlí. Neměl tím však na mysli možný izraelský vpád, ten stejně nikdo neplánuje, ale oznamoval tím, že Káhira nehodlá vpustit do země palestinské uprchlíky z Pásma Gazy. Egypt s Gazou přímo sdílí hranici, je tedy logickým cílem pro Palestince prchající před válkou rozpoutanou Hamásem. K přijetí Palestinců se však příliš nemají ani ostatní arabské země. Pokud známe historii působení Palestinců v regionu, nelze se příliš divit.

Blízký východ bez pověr a iluzí

Začala očekávaná pozemní invaze izraelské armády do Pásma Gazy. Hrozí, že by tentokrát izraelsko-palestinský střet mohl přerůst v regionální, nebo snad ještě širší válku? Trochu jinou perspektivu nabízí Turecko, tradiční člen západní komunity ve vojenské a bezpečnostní rovině, současně ale sunnitská velmoc, jejíž současný prezident Recep Tayyip Erdoğan má podobně jako Hamás kořeny v Muslimském bratrstvu. V sobotu na obřím mítinku v Istanbulu Erdoğan obvinil Izrael z válečných zločinů a Západ, že je skutečným hybatelem masakrů v Gaze, dokonce z vytváření „atmosféry křížových válek“.

Lví výstup na Bílou horu

Víte, že tady se za první republiky konaly slavnostní vojenské přehlídky? Masaryk tady jezdil na koni, ne na Václavském náměstí nebo na Letné, ale tady na něm jezdil! Tady, kousek od Bílé hory, to bylo velmi symbolické. Všechno je to tady vlastně symbolické, řekl Petr Pithart, když jsme v autě míjeli pláň podél obory u letohrádku Hvězda. Ani jeden z nás neřídil, vezl nás přítel Daniel a zorganizoval to Jan Vít, který navrhoval, že by tam tedy mohla být jeho jezdecká socha, Masarykova, nikoli Pithartova, i když i to by přicházelo do úvahy. Cílem naší podzimní výpravy byla Bílá hora. Velmi symbolické místo.

Úžasný svět rojníků, vazačů a gentlemanů

Mistrovství světa v ragby ve Francii našlo v Česku až překvapivě velké množství nadšených diváků a divaček. Strhla je nejen sportovní stránka věci, ale i svět ragby se svou svébytnou kulturou, chováním hráčů i fanoušků, hodnotami, které se zdají vymykat normám komercializovaného sportu. Ragby je v jejich očích sport, který naplňuje nějaký tradiční ideál. Jsou v něm peníze, ale ne absurdně velké, hráči se navzdory obrovskému fyzickému vypětí a někdy jistě i bolesti dokážou ovládat, projevují vůči soupeři respekt, nesimulují, nechovají se zákeřně, na slovo poslouchají rozhodčího.

Vyhynutí dinosaurů po dopadu asteroidu způsobil prach, zjistili belgičtí vědci

Dinosaury vyhubil prach vyvržený dopadem asteroidu, který před 66 miliony let změnil podobu života na Zemi. Vyplývá to z vědecké studie založené na počítačových simulacích, kterou v pondělí zveřejnili belgičtí výzkumníci. Kataklyzmatický dopad planetky Chicxulub o průměru deseti až patnácti kilometrů v oblasti dnešního poloostrova Yucatán v Mexickém zálivu vyhubil dinosaury. Přesná povaha smrtícího úderu však vědce zaměstnává již celá desetiletí, za viníky jsou považovány požáry, následné saze, sopečné erupce a obří množství síry.

Dobře známá schémata

Upoutáni válkou na Ukrajině a v posledních týdnech také v Izraeli neměli bychom přehlížet, že nejde o jediné konflikty současné Evropy: neustále totiž doutná také západní Balkán – jednak Bosna, jednak Kosovo. To na sebe ostatně v uplynulých týdnech upozornilo právě kvůli bitce: po přestřelce a explozích na severu země 24. září, při nichž byli v obci Bajnska napadeni „zelenými mužíčky“ – neboli po vzoru ruské akce na Krymu nejasně uniformovanými útočníky v autech bez poznávacích značek – tři kosovští policisté. Jeden z nich při útoku zemřel.

Jezuita Balbín pro naši dobu

Bohuslav Balbín (1621–1688) je postava, na níž je v obecném povědomí nejznámější ulice na Vinohradech a pak snad ještě, že to byl jezuita a měl nějaké problémy pro své vlastenectví, přičemž nad tím visí ta záhada, jak mohl být zároveň jezuita i vlastenec. Trochu znalejší té věci vědí, že ty problémy měly intimní ráz, a pokud jde o spojení jezuitství a patriotismus, to bylo v barokních Čechách spíš pravidlem než nějakou výjimkou, natož zapovězenou. Věci jsou zkrátka vždycky trochu složitější.

Poslední hospodář na Rýchorách

Byl konec září na Rýchorách. Z plošiny, kde kdysi stála Maxova bouda, kterou tam na konci předminulého století přivezl továrník Max Hirsch z pražské zemské výstavy, se kraj nejvýchodnějších Krkonoš jevil jako rýha, jež zvolna směřuje do lavoru Čech. Trochu níž nalevo bylo možné si představit městečko Žacléř, odkud jsem se sem vydrápal.

Krajina posedlá nicotou

Určit mentální věk filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce je obtížné. Zpracovává téma toho typu, který vyhledávají pokrokoví mladí autoři. Zpracovává historii, o níž se až donedávna málo vědělo, je to historie odporného zločinu, jehož se dopustili bílí Američané na původních obyvatelích kontinentu. Jeho motivem navíc byla nezřízená chamtivost jdoucí přes mrtvoly, která je v očích pokrokové levice temnou hnací silou kapitalismu. Příběh tu ale vyprávějí a inscenují staří lidé, dokonce patřící do té „nejhorší“ skupiny populace. Sousloví „starý bílý muž“ je některými lidmi vnímáno jako kvintesence všeho, co je ve světě špatně.

Selhání představivosti

Co byla nejspektakulárnější válečná dezinformační operace všech dob? Nebo aspoň moderní doby, protože proslulost trojského koně už těžko něco překoná? Patrně operace Mincemeat. V roce 1943 se Spojenci chystali otevřít novou frontu v Evropě a z mnoha důvodů bylo logické, že to bude invaze na Sicílii. Britové se přesto souborem zastíracích manévrů pokusili přesvědčit nacisty, že cílem bude Řecko a Sardinie. Jejich zlatým hřebem byla operace Mincemeat, na níž se podílel i budoucí tvůrce Jamese Bonda Ian Fleming. Britové si opatřili čerstvou mrtvolu a vytvořili jí falešnou identitu jistého kapitána Williama Martina.

Lichtenštejnové zámky v Lednici a Valticích nedostanou, neuspěli u krajského soudu

Majetek na Břeclavsku, mimo jiné zámky v Lednici a ve Valticích, stát a další instituce nemusí rodu Lichtenštejnů vracet. Krajský soud v Brně dnes potvrdil rozhodnutí soudu v Břeclavi, který zamítl žalobu Nadace knížete z Lichtenštejna požadující vydání majetku od státu, jenž podle ní užívá neoprávněně. Lichtenštejnové přišli o tento majetek v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Právní zástupce nadace Aleš Linhart novinářům po jednání řekl, že podá dovolání k Nejvyššímu soudu.

Za Kaczyńského bylo demokracie víc než za Tuska

Těsně před nedělními parlamentními volbami jsme si o hospodářském i politickém vývoji Polska za osm let vlády konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) povídali s varšavským profesorem finančních věd Zbigniewem Krysiakem. Profesor vede programovou radu Institutu pro Schumanovo myšlení (jde o francouzského politika Roberta Schumana, který stál po válce u zrodu evropské integrace; Schuman si ovšem představoval Evropu volnější, než jak se posléze vyvinula). Do Prahy Krysiak přijel na mezinárodní konferenci Patrimonia Sancti Adalberti nazvanou Budoucnost střední Evropy. Takže – jaká je budoucnost Polska a jaká je budoucnost Polska ve střední Evropě?

Eintopf na rýnských hradech

Na vojenské katedře Univerzity Karlovy vynikal v lampasáckém sboru jistý plukovník Kočíř, který si rád hrál na intelektuála. Měl nás na tzv. politickou přípravu, což byla obzvláštní příšernost, ale aspoň to byla zábava. A tento zelený vzdělanec měl parádní číslo s Loreley… Začalo to tím, že pravil vemlouvavým hlasem: „Soudruzi studenti, jsou mezi vámi germanisté? Pak jistě znáte báseň Heinricha Hajného Loreley…“ A spustil, afektovaně, jako by byl třeba herec Přeučil: „Ich weiß nicht, / was soll es bedeuten, / Daß ich so traurig bin...

„Loajální“ lidé a jejich debaty

Ve dnech, kdy se rozpohybovaly dějiny, těm, kdo ten pohyb sledují zdálky, nezbývá než o nich debatovat – zapáleně, analyticky, nějak. Co tak dělat jiného, když se děje něco tak enormního a děsivého, s tak velkou potencí ovlivnit svět? Soudobá debata má ale taky svoje zákonitosti a zvyky a je někdy, mírně řečeno, udivující pozorovat, jak to vypadá, když je v jejich duchu zpracovávána událost tak ohromná a svou krutostí tak daleko přesahující hranice představitelného.

Dobrá bonnská republika

Kdysi, je i není to dávno, bylo to slovo mnohem víc v oběhu než dnes: znělo bon(n). Jednak to byla poukázka do Tuzexu, což byl, jak víme, takový obchod s nedostupným zbožím, ve kterém se platilo těmi bony. A pak to bylo hlavní město nedostupného státu – odkud často to nedostupné zboží pocházelo.

Země malých pivovarů

„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.

Zkáza a znovuvzkříšení jedné hrázděnky

Přes celou oblast severní a střední Evropy, od Holandska přes Sasko až do Slezska, táhne se oblast hrázděných domů, Němci tomu říkají Fachwerkbau. U nás se podle jejich výskytu dá poznat, kde kdysi Němci žili, i když samozřejmě neplatí, že co Němec, to hrázděnka. Ale téměř vždy platí, co hrázděnka, to Němci, tedy ti bývalí naši. Proto jich taky notně ubylo, od války se jich většina zbourala, což byl jednak jistý druh pomsty, ale hlavně proto, že vůbec není jednoduché se o takovou stavbu starat, ošetřovat ji, rekonstruovat. Kdo to neumí, raději to zbourá. Tam, kde přesto zůstaly, lze mluvit o zázraku.

Havlíčku, Havle!

Odborná konference Havlíčku, Havle! se konala 26.–27. října 2021 v Havlíčkově Brodě, městě nesoucím jméno po muži, jenž se v něm nenarodil ani nezemřel. Sborník čtrnácti referátů pronesených na tomto jubilejním shromáždění (200 let od Havlíčkova příchodu na svět, 165 let od předčasné smrti) dostal knižní podobu a zůstane tu jako dobové svědectví. Jak už to v takovýchto kolektivních monografiích bývá, vedle položek nikterak objevných přináší i několik svěžích textů, které dosavadní havlíčkovské bádání obohacují.

Mnichovský kompromis, který by byl zradou

Mnichov je město v Bavorsku, ale pro nás je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat a nejspíš s ním ani vyjednávat. Což už je tedy přece jen otázka. Hitler byl zajisté zlo, ale byl v roce 1938 absolutní zlo? A bylo Československo jednoznačné dobro? Nyní znovu, tváří v tvář tragédii na Ukrajině, se takové otázky nutně vynořují. Nemohlo se přece jenom udělat před několika lety víc, aby k válce nedošlo? A chtělo se to udělat? A pomohlo by to?

Osmdesát pět roků „poté“

Málokterá událost je takovým stínem nad našimi národními dějinami jako mnichovský diktát. Ačkoliv počet lidí, kteří krizový rok 1938 pamatují osobně, rychle klesá k nule, „o nás bez nás“ se zaseklo do kolektivní paměti jako rezavý hřebík, který nepůjde jen tak vytáhnout a který bude dráždit okolní tkáň dalších sto let. Být zrazen spojenci, kteří se za lepších časů tvářili tak přátelsky, na to se nezapomíná. Ani na to, že v okamžiku slabosti se ukázalo, že i menší predátoři na evropské scéně (Polsko, Maďarsko) si rádi urvou nějaké to „maso“.