Tag: Historie

Články k tagu

Fosilie 3,2 milionu let starých předků člověka Lucy a Selam jsou poprvé v Praze

Fosilie předků člověka, samice a dítěte druhu Australopithecus afarensis, přistály dnes odpoledne v Praze. Národní muzeum je vystaví od 25. srpna, zapůjčilo je etiopské národní muzeum. Jedny z nejcennějších a nejstarších paleoantropologických exponátů na světě, které dostaly přezdívky Lucy a Selam, si zájemci budou moci prohlédnout po dobu šedesáti dnů. V Evropě jsou poprvé. Transport 3,2 milionu let starých předmětů kulturního dědictví provázely mimořádná bezpečnostní opatření

Archeologové odkryli pod Řípem pravěkou mohylu s hrobem významné ženy

Archeologové ze Západočeské univerzity (ZČU) odkryli pod Řípem pravěkou mohylu, která ukrývala hrob významné ženy. Bohatý pohřeb z doby kamenné čítal měděné artefakty a náhrdelník ze psích zubů, řekla ve čtvrtek ČTK mluvčí ZČU Kateřina Dobrovolná. Podle ní jde o další významný objev plzeňských archeologů z dlouhodobého výzkumu rituální krajiny Podřipska. Vedoucí výzkumu Petr Krištuf z katedry archeologie Fakulty filozofické ZČU uvedl, že teď zkoumají kruhovou pohřební mohylu u obce Račiněves na Litoměřicku.

Kde je na Ukrajině Mnichov?

Kolem pátečního setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce se neodbytně vynořuje jméno města, jež je od nás nesrovnatelně blíž: Mnichov. Člověk jen s elementární znalostí historie a s elementárním citem pro spravedlnost musí jednání těch dvou mužů očekávat jaksi nedůvěřivě, s obavami, s nevolností, jež vzniká, když se připravuje a předpokládá nějaká křivda na někom třetím, na někom, koho se to týká, ale on není u stolu. Jako tehdy u stolu nebyli Češi. Mnichov je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat – a nejspíš s ním ani vyjednávat.

Čeští vědci zaujali příběhem pravěkých sester podivně pohřbených v dole na Moravě

Práce českých vědců zaujala prestižní časopis o světové vědě a historii. Unikátní vědecký projekt archeologů z Moravského zemského muzea v Brně se dostal na stránky světově uznávaného vědeckého časopisu Archaeological and Anthropological Sciences. Studie detailně mapuje život dvou sester z doby kamenné, které pracovaly v drsných podmínkách pravěkého dolu na jižní Moravě. Jejich příběh vědci završili realistickými 3D rekonstrukcemi tváří, píše magazín LiveScience.

Zakázali jsme komunismus. Všiml si toho někdo?

V Česku vstoupila v platnost novela trestního zákona, nového znění se dočkal i paragraf 403. Stojí v něm teď: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Změna spočívá v tom, že paragraf explicitně zmiňuje dvě ideologie – nacismus a komunismus. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom mluvil s Petrem Blažkem, Luďkem Bednářem a Adamem Růžičkou.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

„Milá teto a kmotro!“ Mnichovský archiv chce doručit dopisy obětí nacistů, hledá i Čechy

Krátce před popravou napsaly oběti nacistické zvůle ve věznici v Mnichově-Stadelheimu dopisy svým blízkým, slova rozloučení ale k adresátům nikdy nedorazila. Desítky let zůstaly dopisy skryté ve složkách popravených. Nyní Bavorské státní archivy a Arolsen Archives spustily celoevropský projekt, jehož cílem je najít potomky obětí a poslední slova jejich příbuzných jim předat. Ve věznici Stadelheim umírali kromě Němců, Francouzů či Poláků také Češi. I oni jsou mezi pisateli nedoručených dopisů.

Válka, na kterou Češi zapomněli, aby se jim pohodově jezdilo k moři. Třicet let od bojů v Chorvatsku

Letos si připomínáme několik třicátých výročí v souvislosti s válkami na Balkáně: mimo jiné operaci Bouře, která znamenala konec bojů v Chorvatsku. Ty mají u nás zvláštní privilegium – na rozdíl od konfliktu v Bosně, bombardování Bělehradu pod hlavičkou NATO nebo války v Kosovu je válka o Chorvatsko v podstatě zapomenutá. Jako by se nikdy neodehrála, rozhodně jsme dávno zapomněli, jak k ní došlo, kvůli čemu se vedla, jak se vyvíjela, jak skončila.

Unikátní nález na tajném místě Moravy. Archeologové objevili část zbroje z doby bronzové

Muzeum města Brna se pyšní unikátním archeologickým nálezem z mladší doby bronzové, tedy z časů legendární trojské války. Torzo bronzové zbroje tvořilo součást pokladu objeveného na utajeném místě na jižní Moravě díky spolupráci archeologů a veřejnosti. Odborníci už dokončili analýzu cenného zlomku a muzeum připravuje jeho veřejnou prezentaci. Nález je z roku 2023 z archeologického výzkumu, který dělá Muzeum města Brna ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově na Břeclavsku a spolky amatérských hledačů kovů.

Záhadné zmizení malých princů. Zavraždil je skutečně Richard III.? „Mám nové důkazy, že přežili“

Velká záhada anglických dějin, kterou si nenechal ujít ani slavný dramatik William Shakespeare, získává po více než pěti stoletích nový vývoj. Příběh o zradě, touze po moci a vraždě dvou malých princů, synů krále Eduarda IV., Eduarda V. a jeho bratra Richarda ze Shrewsbury. Oba princové v roce 1483 zmizeli z londýnského Toweru. Nyní je však teorie, že je zabil jejich strýc a poručník Richard, který poté vládl jako král Richard III., zpochybňována.

Fiume, první influencerský stát

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři.

Inflace doběhla i Komenského v Naardenu. Vláda patrně zvýší příspěvek na péči o památník

Na financování Památníku Jana Ámose Komenského u učencova hrobu v nizozemském Naardenu by český stát mohl dávat více peněz než dosud. Každoroční příspěvek na provoz činí podle usnesení z roku 2004 necelých 2,8 milionu korun. Vláda má na návrh ministra kultury Martina Baxy (ODS) ve středu kvůli inflaci a dodatečným potřebám památníku rozhodnout o uvolnění pevných pravidel jeho financování. Kabinet by měl změnit usnesení z roku 2004, plyne z předkládací zprávy materiálu, kterou poskytlo ministerstvo kultury.

Když vědci kazí vědu

„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové.

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

Vyvolávání ducha Železné lady

Je to jedna z ikonických fotek Margaret Thatcherové. Britská premiérka na ní, celá v bílém, vykukuje z věže tanku Challenger. Přestože má nasazené ochranné brýle, vypadá velmi přísně. Vlevo od ní vlaje britská vlajka. Thatcherové se podařilo něco, o čem si většina politiků může nechat jen zdát – vyfotit se s vojenskou technikou a nevypadat u toho trapně. Snímek je z návštěvy britských jednotek v Západním Německu v roce 1986. O dva roky později se Thatcherovou pokusil napodobit demokratický kandidát na prezidenta Mike Dukakis, když sedl do tanku Abrams.

Ten kluk židovská

V románu Josefa Škvoreckého Mirákl vzpomíná jakýsi komunistický podržtaška Štípek, jak těsně po zatčení Rudolfa Slánského v roce 1951 potkal jistého člena vlády. Jindy veselý ministr byl bledý, „a když se ho Štípek žertem zeptal, co to bylo za flám, pravil: ,Hovno flám, Pepíčku. Ale už je to dobrý. Soudruh Stalin rozhod, že do toho spadne Rudla, ten kluk židovská. Chybělo ale, Pepíčku, málo a spadli sme do toho my s Klémou!‘“ V administrativě Donalda Trumpa se nyní stahují mračna malinko podobným způsobem, byť samozřejmě ne v tak drastických rozměrech.

Richmanovo srdce na dlani, přítomný okamžik, hlad, krev a revoluce

Jonathan Richman patřil ke generaci kluků, kteří obdivovali The Velvet Underground. Na rozdíl od většiny z nich ale nikdy netoužil být jako oni – nelákala ho sebedestruktivní dobrodružství. Výmluvná je historka z nahrávání debutu The Modern Lovers, kdy se píseň Someone I Care About pořád nedařilo zachytit podle představ producenta Johna Calea. „Musíš bejt nasranej jako Lou! Musíš znít, jako kdybys chtěl někoho zabít!“ křičel rozčileně. Richman se zamyslel a klidně odvětil: „No, ale já… nechci nikomu ublížit.“

Výbor UNESCO doporučil Praze nebourat železniční most na Výtoni

Výbor světového dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) doporučil Praze nebourat železniční most na Výtoni. Varuje také před další výstavbou výškových budov na Pankráci. Vyplývá to z rozhodnutí, které v Paříži výbor přijal na závěr svého 47. zasedání. ČTK to potvrdila představitelka českého ministerstva kultury. Rekonstrukci památkově chráněné stavby dříve doporučila i poradní mise Centra světového dědictví UNESCO a ICOMOS

„Morální provokace.“ V Polsku způsobila poprask výstava „Naši chlapci“ o příslušnících Wermachtu

Výstava zabývající se příběhy někdejších obyvatel území současného Polska, kteří byli naverbováni a odvedeni do německého Wermachtu, vyvolala v Polsku bouři i na nejvyšších politických místech. Prezident Andrzej Duda ji dokonce nazval „morální provokací“ a historickým podvodem“. Podle dalších politiků je Polsku podsouván válečný německý narativ. Informuje například Polska24. Autoři výstavy ji popisují jako příběh generací, které vyrůstaly ve stínu mlčení a nyní se snaží pochopit rozhodnutí svých předků.

Docent svobody

Anton Heinrich Springer (1825–1891) byl patrně nejvýznamnějším historikem umění, který kdy působil v českém hlavním městě. Jeho hvězda však zazářila na předních německých univerzitách, neboť ta pražská zamítla jeho žádost o soukromou docenturu. Protože pochyboval o možnosti češtiny stát se jazykem kultury, a tudíž se neztotožnil s programem českého národního hnutí, vysloužil si mezi obrozenci pověst odpadlíka, od Františka Palackého rovnou nálepku „českého Jidáše“. Jedním z mála, komu Springerovo „odnárodnění“ nevadilo, byl Tomáš Garrigue Masaryk.

O Věstonické venuši a Janečkových

Právě dnes uplynulo sto let od dne, kdy byla na jižní Moravě objevena Věstonická venuše. Existuje vůbec slavnější česká socha? Stará skoro třicet tisíc let, před časem ohodnocená na čtyřicet milionů dolarů, což je přitom pořád málo, vzhledem k tomu, že soška změnila lidský pohled na vlastní minulost a zároveň nás obohatila o tolik dalších uměleckých děl. Psal o ní Eduard Štorch, maloval ji Zdeněk Burian, to každý zná. Pro jistotu připomeňme, že v Knize apokryfů o ní psal v povídce O úpadku doby také Karel Čapek, jenž na ní ukazoval s humorem sobě vlastním přesvědčení starých o tom, že mládež je zkažená a nemravná.

Jak se z vlků stali beránci

Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli.

Dobrotivý, nepřízni osudu a nepřejícnosti navzdory

V úterý 29. června roku 1875 krátce po 16. hodině odpolední se z Pražského hradu ozval dunivý hlas největšího zvonu katedrály sv. Víta – mohutného Zikmunda, který svými rozměry zaujímá první místo i mezi všemi zvony v zemi. Tak jak to při mimořádných příležitostech dělává již od roku 1549, byl Zikmund i tento den poslem důležité zprávy určené všem obyvatelům Českého království. Jeho kovové srdce v historické chvíli oznamovalo, že se právě zastavilo jiné srdce – to, jež 82 let bilo v hrudi korunovaného českého krále.

České země byly Metternichův domov. Rozhovor o novém životopisu rakouského kancléře

Kníže Klemens von Metternich byl čelní postavou první poloviny 19. století. Věrný služebník Habsburků se snažil o stabilitu jak doma, tak v zahraničí a téměř tři dekády řídil politiku monarchie. Často považovaný za konzervativního až despotického politika, který potlačoval liberalismus, ale i praktikanta reálpolitiky. Jedním z největších expertů na Metternicha je německý profesor Wolfram Siemann, jehož biografie Metternich: Stratég a vizionář právě vyšla v českém překladu. Právě to, čím je kniha i Metternich výjimečný, popsal v rozhovoru pro Echo24.

Demokracie ve věku technonihilismu

Na kroměřížském sněmu roku 1848, důležité epizodě v boji rakouských národů o ústavní pořádek, si ministr Anton von Doblhoff-Dier vysloužil posměch za větu: „Za našich dnů se nedělá politika v ministerských křeslech… dnes dělá politiku světový duch!“ Česká veřejnost ten výraz přetvořila na posměšné „vláda světového ducha v povětří“, ale v roce 1848 se i Otec národa František Palacký jím dal strhnout: ve svém „osvědčení“ o působení poslanců českých na kroměřížském sněmu říšském napsal, že jen „uposléchali hlasu ducha světového“.

Jak reagují Peršané na vlastní krev

Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.

Slované jsme z nostalgie a ze vzdoru

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.

Poslední argument králů, prezidentů a ajatolláhů

Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů). Evropská unie, ve které žijeme, je v tomto smyslu „obětí“ dlouhodobého míru, protože na válku jsme tady přestali věřit.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.