Nejdřív několik příběhů z dnešní Británie. Příběh první. Ve skotském Dundee zhruba třináctiletá dívka vytáhla sekeru a velký nůž, aby sebe a svou kamarádku bránila před násilníkem na ulici. Muž celý incident natáčel na mobil. Jejímu hysterickému křiku kombinovanému se skotským přízvukem sice není moc rozumět, ale několikrát zopakovaná věta „Kurva, nesahej na mě“ je jasná. Dívka se okamžitě stala hrdinkou internetové pravice. Neohrožená mladá amazonka, která musí chodit ozbrojená, aby se ubránila chlípným migrantům (muž za kamerou mluví anglicky s cizím přízvukem a řekne pár slov cizí řečí), jelikož stát selhal. Když se ukázalo, že dívka byla zatčena policií, její přeměna v novodobé Statečné srdce byla dokonána. Její stylizované obrázky, na nichž ve skotských barvách brání Vysočinu, zaplavily sociální sítě. Elon Musk, který se o incident začal zajímat, označil policii za „zrádce svého lidu“.

Pár dnů nato se objevila úplně jiná verze. The Daily Mail vypátral autora videa. Jde o mladého Bulhara, který se přestěhoval do Británie legálně. Dívka ho začala otravovat na parkovišti místního supermarketu, kam šel nakoupit se svou ženou. Svědci tvrdí, že obě skupinky na sebe sprostě řvaly, ale nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu. To potvrdily záběry z kamer na parkovišti. Místní jsou k bojovnici o dost méně shovívaví než její fanoušci na internetu. Dundee podle mnoha sociálně-ekonomických ukazatelů nepatří k nejlepším místům k životu. Má nejvyšší míru hlášení domácího násilí ve Skotsku, druhý nejnižší předpokládaný věk dožití a druhou nejvyšší míru úmrtí spojeného s drogami v Evropě. Hrubé a problémové děti z vyloučených oblastí potulující se po ulici tam prý nejsou výjimkou. Skotsko má navíc problém s gangy mladistvých. Podle vládní zprávy z června 2025 mají 31 % násilných trestných činů na svědomí lidé mladší 16 let. Autor navštívil Dundee loni. I když tam na něj nikdo nůž nevytáhl, že nejde o zrovna bohaté místo, bylo vidět na první pohled.

Pak nastal poslední zvrat. Policie oznámila, že v souvislosti s incidentem zatkla muže a ženu. Zda se jedná o onen pár, který to celé natáčel, nezveřejnila. Zároveň požádala veřejnost, aby nešířila misinformace. Což samozřejmě podnítilo spekulace, že na první verzi události cosi je.

Příběh druhý. Komik a scenárista Graham Linehan, spoluautor i v Česku oblíbených sitkomů Ajťáci, Black Books nebo Father Ted, byl zatčen po přistání na letišti Heathrow. Linehan je také odpůrcem transgenderismu a své názory nijak neskrývá. Právě tři jeho tweety se staly záminkou k jeho zadržení. „Pokud se transsexuální muž objeví v prostoru určeném pouze pro ženy, dopouští se násilného, urážlivého činu. Udělejte scénu, zavolejte policii, a pokud nic jiného nepomůže, dejte mu pěstí do koulí,“ napsal v jednom. V dalším opatřil fotografii demonstrace transgenderových aktivistů popiskem „Fotka, která je cítit“. K té pak ještě doplnil komentář: „Nesnáším je. Mizogynové a homofobové. Srát na ně.“ Při výslechu se ukázalo, že Linehan má nebezpečně vysoký tlak, nejspíš ze stresu vyvolaného zatčením, a byl převezen do nemocnice na pozorování. Propuštěn byl pod podmínkou, že nesmí tweetovat. V říjnu se má dostavit k dalšímu výslechu. Jeho zatčení odsoudili téměř všichni, včetně členů vlády. Ministr zdravotnictví Wes Streeting prohlásil, že policie by se měla soustředit na patrolování ulic, a ne tweetů. Šéf londýnské policie Mark Rowley se bránil, že zákon je nejasný a jeho lidé jinak jednat nemohli. Vyzval vládu k upřesnění zákona.

Příběh třetí. BBC uvedla nový seriál s názvem King and Conqueror (Král a dobyvatel). Pojednává o normanské invazi do Anglie v roce 1066, asi nejdůležitější události britských dějin, která ovlivňuje britskou společnost dodnes. Například když byl jeden z nejbohatších Britů, šestý vévoda z Westminsteru (zemřel v roce 2016), tázán, jaké má rady pro začínající podnikatele, odpověděl: „Zajistěte, abyste měli předka, který byl blízkým přítelem Viléma Dobyvatele.“ Souzeno podle recenzí, s historií má seriál společného pramálo. Kritika se soustředila především na fakt, že Anglosasové, kteří čelí Vilémovi a jeho Normanům, jsou na 11. století neobvykle etnicky různorodí. Problémů má ale seriál mnohem víc, od skutečnosti, že Normani mají dlouhé kníry, zatímco Anglosasové jsou hladce oholení (tedy přesně naopak než v dějinách), až po zobrazení občanských válek, které se nikdy neodehrály.

Vyvěste fangle

Přes léto zpravodajství z Británie dominovaly záběry z protiimigračních protestů před hotely, kde vláda ubytovává žadatele o azyl. S tím souvisela výzva k rozvěšování anglických a britských vlajek na veřejnosti. Nespokojenost s vysokou mírou migrace a neochotou politiků to účinně řešit vede k vzestupu strany Reform UK. Poprvé za sto let by se mohl dostat k moci někdo jiný než konzervativci či labouristé.

Tři zmíněné příběhy ale ilustrují další britské problémy, které s migrací souvisejí jen částečně. Jedním z nich je chudoba určitých částí Británie. Centrum Londýna patří mezi nejbohatší regiony v Evropě. Ale to se rozhodně netýká celé Británie. Letos v březnu deník The Daily Telegraph vyhlásil, že „Británie již není bohatou zemí“, jelikož části Birminghamu a severovýchodní Anglie jsou chudší než nejchudší části Slovinska a Lotyšska. Severní Irsko je zhruba stejně bohaté jako Polsko.

Británie je také třídní společnost. Sociální třídy nalezneme v každé zemi, ale Britové jsou jimi posedlí. Hlavním ukazatelem třídní příslušnosti je samozřejmě jmění, ale ne pouze. Fotbalisté a rockeři běžně trvají na tom, že jsou stále „dělnická třída“, jelikož pocházejí z relativně nuzných poměrů, i když jsou nyní milionáři. Na druhé straně „genteel poverty“, do češtiny překládaná jako důstojná chudoba nebo chudoba v rukavičkách (stav, kdy se lidé snaží udržet zvyklosti své sociální třídy, i když na ně nemají), je oblíbeným tématem klasických britských románů. Ukazatelem třídní příslušnosti může být i přítomnost nožů na ryby v příborníku (středostavovské, aristokracie to považuje za pozérství a zbytečnost) nebo satelitního přijímače na střeše (dělnické, aspirující střední třída by si takovou ohyzdnost na dům nikdy nedala).

Třídy mají mezi sebou složité vztahy. Bohémská vyšší třída se vysmívá upjaté buržoazii. Ta opovrhuje dělníky. Je známo, že aristokracie a dělnická třída mají lepší vztahy mezi sebou než obě s třídou střední. Samozřejmě jde o stereotypy, které v dnešní době pomalu mizí. Avšak nikdo, kdo pobyl nějakou dobu v Británii, nemůže pochybovat, že třídní systém stále funguje.

Tyto třídní vztahy ovlivňují i politiku. Jeden z důvodů, proč bylo řádění znásilňovacích pákistánských gangů tak dlouho ignorováno, je ten, že dívky byly z chudých poměrů, tedy považované za promiskuitní a bez vlivu, jak si v systému vynutit pozornost. Toho vlády využívají. Analýza deníku The Guardian z roku 2021 zjistila, že čtvrtina žadatelů o azyl je jen v deseti oblastech celé země, přičemž devět z nich patří mezi nejchudší v Británii. Lidé tam postrádají kontakty a znalosti, aby se dokázali vymezit. Jejich pobyt v blízkosti migrantů vede k přirozeným třenicím, jaké lidé z lépe zaopatřených oblastí nezažívají.

Před nástupem masové migrace to byla právě nižší pracující třída, jež bývala objektem zájmu nejrůznějších filantropů a dobrodějů. Vznikaly rozmanité vzdělávací instituce, sociální pracovníci vyráželi do slumů, o osudu nejchudších se psaly romány i sociální studie. Vznik poválečného sociálního státu byl prezentován jako vítězství těch nejnuznějších.

S masovou migrací se ale pozornost upřela na nově příchozí. Dělnická třída se stala podezřelou, jelikož je bílá a její odpor proti imigraci nejspíš rasistický. Nicméně zvlášť její nižší příčky opravdu trpí různými patologiemi, jak ukazuje případ dívky se sekerou z Dundee. Zároveň je to postava, jež by ničím nepřekvapila třeba Dickense. Cílem viktoriánských reformátorů bylo pozvednout právě takovéto zapomenuté osoby.

Ukazatelem třídní příslušnosti jsou i politické názory. Víra v otevřené hranice či transgenderismus je nejrozšířenější ve střední třídě. Naopak dobře zaopatření šlechtici si mohou dovolit mít politicky nekonformní názory. To vysvětluje, proč v čele „populistických“ hnutí často stojí příslušníci vyšší třídy. Boris Johnson, jenž vyvedl Británii z EU, pochází z aristokratické rodiny, šéf Reform UK Nigel Farage je synem burzovního makléře.

Čímž se dostáváme k zatčení Grahama Linehana. Je to příklad toho, co americký komentátor Ross Douthat nazývá „manažerským multikulturalismem“, tedy snahy o udržení klidu a pokoje v rozmanité společnosti obětováním svobody vyjadřování a shromažďování. V Linehanově případě jde o transgender. Ale do stejné kategorie patří třeba zásahy některých radnic proti rozvěšování vlajek. Stát se bojí, že rozpory mezi komunitami povedou k nepokojům. Snaží se proto potlačovat projevy, jež by mohly tyto vášně rozdmýchávat. Disproporčně tyto kroky dopadají na bílé Brity a Angličany. Což vede jen k uvědomění si vlastní anglickosti. Stává se z nich jen další komunita, což vede k dalšímu rozpadu britské sounáležitosti.

I to je jeden z důvodů, proč britská produkce tlačí ahistorické obsazení seriálů. Intelektuální elita se snaží vytvořit dojem, že Británie vždy byla multikulturním ostrovem, že jde v podstatě o „národ migrantů“, podobně jako USA. Začalo to premiérstvím Tonyho Blaira. Tehdejší ministryně pro imigraci Barbara Rocheová v roce 2004 napsala v magazínu Progress: „Přijměme naši minulost jako národ imigrantů. Historie by neměla být jen o králích a královnách, datech a bitvách, ale měla by se zabývat tím, jak je imigrace pevně spjata s jakoukoli představou o tom, co to znamená být Britem.“ Seriály jako King and Conqueror tomu napomáhají, vzbuzují dojem, že Británie opravdu vždy byla směsicí nejrůznějších etnik a komunit, a ne po většinu historie drtivě homogenní společností. A zdá se, že to částečně funguje. Když se jedenáctiletá dcera publicisty Eda Westa zeptala, proč všechny významné viktoriánské osobnosti jsou bílé, opravdu si myslela, že 19. století bylo stejně multikulturní jako to 21. A evidentně nic ve škole ji z tohoto omylu nevyvedlo.

Británie je zemí, jejíž společně sdílená identita se pomalu rozpadá. A politickému vedení pomalu docházejí nápady, jak se s tím vypořádat bez nutnosti bolestivých reforem.