Tag: Historie

Články k tagu

Dobrotivý, nepřízni osudu a nepřejícnosti navzdory

V úterý 29. června roku 1875 krátce po 16. hodině odpolední se z Pražského hradu ozval dunivý hlas největšího zvonu katedrály sv. Víta – mohutného Zikmunda, který svými rozměry zaujímá první místo i mezi všemi zvony v zemi. Tak jak to při mimořádných příležitostech dělává již od roku 1549, byl Zikmund i tento den poslem důležité zprávy určené všem obyvatelům Českého království. Jeho kovové srdce v historické chvíli oznamovalo, že se právě zastavilo jiné srdce – to, jež 82 let bilo v hrudi korunovaného českého krále.

České země byly Metternichův domov. Rozhovor o novém životopisu rakouského kancléře

Kníže Klemens von Metternich byl čelní postavou první poloviny 19. století. Věrný služebník Habsburků se snažil o stabilitu jak doma, tak v zahraničí a téměř tři dekády řídil politiku monarchie. Často považovaný za konzervativního až despotického politika, který potlačoval liberalismus, ale i praktikanta reálpolitiky. Jedním z největších expertů na Metternicha je německý profesor Wolfram Siemann, jehož biografie Metternich: Stratég a vizionář právě vyšla v českém překladu. Právě to, čím je kniha i Metternich výjimečný, popsal v rozhovoru pro Echo24.

Demokracie ve věku technonihilismu

Na kroměřížském sněmu roku 1848, důležité epizodě v boji rakouských národů o ústavní pořádek, si ministr Anton von Doblhoff-Dier vysloužil posměch za větu: „Za našich dnů se nedělá politika v ministerských křeslech… dnes dělá politiku světový duch!“ Česká veřejnost ten výraz přetvořila na posměšné „vláda světového ducha v povětří“, ale v roce 1848 se i Otec národa František Palacký jím dal strhnout: ve svém „osvědčení“ o působení poslanců českých na kroměřížském sněmu říšském napsal, že jen „uposléchali hlasu ducha světového“.

Jak reagují Peršané na vlastní krev

Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.

Slované jsme z nostalgie a ze vzdoru

Úkolem tohoto Salonu Echa je přiblížit čtenářům kout Evropy, který má hodně co dělat s českými dějinami, ale který přitom neprávem přehlížíme. Vyznění debaty je ovlivněno složením: mít mezi sebou rusistu či bulharistu, akcentovali bychom jiné tóny, ale podstatné by zůstalo stejné. Vzhledem k tomu, že se všichni dobře známe, zůstali jsme u tykání i v psané verzi rozhovoru. Ten vedli diplomat a politolog Maciej Ruczaj, polonista a serbista Pavel Trojan a autoři podcastu Echa Hej, Slované! bratři Jakub a Lukáš (ten v roli moderátora) Novosadové – jeden serbista a druhý sorabista.

Poslední argument králů, prezidentů a ajatolláhů

Ludvík XIV., zvaný též král slunce, ozdobil svoje kanony velmi upřímným nápisem „Ultima ratio regum“ – Poslední argument králů. Králů od té doby ve světě značně ubylo, ale jejich náhradníci se tohoto principu drží dál, jen pod jinými tituly a v jiných jazycích. Vznešená latina vyšla z módy (ale to, že v ní po dva tisíce let byla, bylo přímým důsledkem římské vojenské dominance, nikoliv subtilních myšlenek římských intelektuálů). Evropská unie, ve které žijeme, je v tomto smyslu „obětí“ dlouhodobého míru, protože na válku jsme tady přestali věřit.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Cesty soli

Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Barvitý příběh Lidic

Ve středu 10. června uplynulo třiaosmdesát let od vypálení Lidic. No a včera – tedy v sobotu 14. června – došlo na místě tragédie k tradičnímu pietnímu aktu (logicky se čekalo na víkend). Zachytil jsem ho náhodou v České televizi, když jsem chtěl původně sledovat jiný program, a musím říct, že při všech sporech, které se o veřejnoprávní vysílání v současnosti vedou, toto je služba, kterou si představuji. Totiž že se do éteru pustí relace, která má zřejmý úkol udržovat v národním a společenském povědomí jeden z jeho zjevných pojivých punktů.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Zle, matičko, zle, Sudeťáci zde

Sudetští Němci, ten nevymírající kmen téhle země, měli sraz v Regensburgu čili Řezně a dojatý Bernd Posselt sdělil, že není vyloučeno, že příští sraz by se mohl uskutečnit v Brně. O srazu v domovině mluvil už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu možná nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno. Upřímně řečeno, bude to zajímavý experiment a člověk je zvědavý, jak to dopadne. Kdo bude protestovat a bude mít řeči, je jasné. Ale bude to zajímat někoho jiného než demagogy? Nebo nějaká demonstrace přijde?

Proč právě Židé?

Zdá se, že ta otázka je věčná. Proč se právě Židé v průběhu dějin jako jediní na světě stali terčem všeobecné nenávisti? Proč je dodnes tolik lidí hanobí a pomlouvá? Antisemité tvrdí, že sama historie antisemitismu vysvětluje a ospravedlňuje antisemitismus. Skutečnost, že Židé jsou tak dlouhodobě terčem nenávisti a často pronásledováni, má být důkazem, že s nimi něco není v pořádku. Po celé dějiny se nepřátelství vůči Židům řídí určitým vzorcem. Křesťanský a islámský antisemitismus se sice od sebe značně liší, ale mají stejný důvod k nenávisti.

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Zaskočeni drony

William Shirer byl americký rozhlasový novinář, který zůstal jako jeden z posledních západních zpravodajů v Hitlerově Německu. Cenzura jeho reportáží se stupňovala tak, až v prosinci 1940 usoudil, že jeho další zpravodajství by už nebylo užitečné, a odjel. V Americe vzápětí vydal o svém pobytu knihu Berlínský deník, jež zůstává nesmírně poutavým popisem života v nacistickém státě té doby. Mimo jiné měl možnost v létě 1940 navštívit čerstvě dobytou Belgii, Holandsko a Francii a mluvit s občas pozoruhodně otevřenými německými vojáky.

Strašidelný les v Berlíně, básník, který píše zvukem, intelektuál v kině

Klára Hosnedlová, původem z Uherského Hradiště, dnes žijící v Berlíně, je známá svou schopností posouvat hranice sochařství. Česká umělkyně představuje v Berlíně vskutku velkolepou instalaci, jedná se o její dosud nejambicióznější a nejrozsáhlejší dílo. Zahraniční výtvarní kritici už projevují patřičné nadšení, není se jim co divit.

Padesát let Gustáva Husáka

V následujícím týdnu – konkrétně ve čtvrtek 29. května – uplyne rovných padesát let od chvíle, kdy byl osmým československým prezidentem zvolen tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a jeden z tvůrců normalizace Gustáv Husák. Poprvé a naposledy (zahrňme v to i dvoje následující prezidentské volby, v nichž Husák post „obhájil“) v dějinách Československa se tak nejvyšším ústavním představitelem země stal Slovák. Možná i proto se v kdysi populární anketě „Největší Slovák“, jednu dobu jí bylo všude plno, prodral Husák v roce 2019 na sedmé místo.

Strach a hnus na subkontinentu

Před pár dny se svět ocitl na hraně další velké války, možná dokonce jaderné. Armády Indie a Pákistánu po sobě střílely ostrými, letectva sváděla vzdušné souboje, bombardovala se navzájem a Pákistán naznačoval možné použití atomových zbraní. Nejspíše to byla tato výhrůžka, která aktivizovala Spojené státy, jež se zhostily role prostředníka a podařilo se jim vyjednat příměří. Konec konfliktu to ale není ani náhodou. Současná krize začala 22. dubna, kdy islámští teroristé v Pahalgamu v indickém Kašmíru povraždili 26 lidí. K útoku se přihlásilo dosud málo známé hnutí Fronta odporu.

Nový papež není pokrokář

Katolická církev a s ní tak trochu i širý svět mají nového papeže. Je jím Lev XIV., narozený v před 69 lety v Chicagu jako Robert Francis Prevost. Američan papežem, to bylo velké překvapení, často i pro katolické insidery. Kam po pontifikátu Františka Lev svou církev povede? Kde se nachází severoamerický katolicismus? A jak volba papeže probíhá? České země mají dnes jediného kardinála v Dominiku Dukovi, který překročil osmdesátku, a proto tentokrát už nemohl papeže volit. Nicméně ve Vatikánu byl a nového papeže osobně zná z dřívějších setkání.

Slavnosti Navalis navštívil i benátský patriarcha

Ve dnech 14. a 15. května se Praha opět stala dějištěm Svatojánských slavností Navalis, které již posedmnácté připomněly barokní úctu ke sv. Janu Nepomuckému. Historie této tradice sahá až do 18. století a současná podoba slavností na ni důstojně navazuje – duchovní atmosféra, historická symbolika i vizuální podívaná se spojily v jedinečný večer na Vltavě. Karlův most a jeho okolí se proměnily v barokní scénu, kde se odehrála procesí, mše i večerní koncert na vodní hladině.

Trápí mě Trumpova nestabilita

Právník a konzervativní myslitel Christopher DeMuth je veteránem amerických intelektuálních válek. Byl dlouholetým šéfem známého think-tanku American Enterprise Institute (AEI), sloužil pod dvěma prezidenty a dalším radil. O vývoji konzervativního myšlení, o tom, proč vyústilo ve vládu Donalda Trumpa a jaké se k němu vážou naděje i obavy, hovoří pro Týdeník Echo. Vy jste začínal svou kariéru v administrativě Richarda Nixona, nejspíše jednoho z nejvíce fascinujících amerických prezidentů. Jaký podle vás byl?

Betonové ploty – symbol naší nesmrtelnosti. Proč je u nás tolik zprzněných staveb?

Naše debata bude o tom, jak se chováme ke krajině, k domům, budovám, veřejnému prostoru, zkrátka k tomu, co nám na ní zůstalo po předcích a co my předáme dál. Budeme se bavit o tom, proč je u nás tolik ošklivých míst, tolik zprzněných staveb, tolik nevkusných rekonstrukcí. Proč dáváme přednost prefabrikátům, laciným materiálům a imitacím a proč nám je to, v čem žijeme, tak lhostejné.

Napětí na střeše světa

V celém historickém Kašmíru, který je dnes de facto rozdělen na indickou, pákistánskou a čínskou část, nežije ani osmnáct milionů lidí. Shodou okolností to vychází jen asi na jedno procento obrovské lidské masy, která obývá Pákistán, Indii a Bangladéš. Kdybychom připočítali i tu Čínu, rázem bychom se dostali na půl procenta. I jedno procento ale může být solidní rozbuškou velkých problémů; ostatně sudetští Němci tvořili svého času také zhruba jedno procento obyvatel Evropy. Když se z Indie stáhla britská koloniální moc, muslimové požadovali (a dostali) samostatný stát, Pákistán (tehdy byl jeho součástí i Bangladéš).

Jak se skládá portrét doby? „Poválečnou éru zastínil euforický konec války,” říká režisér

"Už nikdy válku, ponížení a nespravedlnost!" Česká televize si v rámci osmdesátiletého výročí od konce 2. světové války přichystala dokumentární minisérii My, budovatelé nové republiky. Třídílná televizní série ukazuje obyčejný život a budování poválečného Československa v mozaice deníkových zápisků, Režisér, scenárista a střihač Ondřej Veverka navazuje na svůj rok starý cyklus My, občané Protektorátu a znovu staví do popředí autentické deníky, dopisy a unikátní rodinné filmové záznamy.

Němci je chtěli vyhladit, Sověti znásilnit, Poláci okrást, Češi chránit. Neznámá story světové války

Po osmdesáté slavíme konec druhé světové války. Zdánlivě o ní všechno víme, přitom ale je pořád mnoho neznámých příběhů i jenom u nás ve střední Evropě. Třeba příběh nejmenšího slovanského národa, Lužických Srbů: slovanští občané Německa byli germanizováni, měli zakázáno používat svou řeč, muži museli sloužit ve wehrmachtu. Na jaře 1945 přišla sovětská armáda a pod ní začleněná 2. polská armáda Lužici osvobodit, na což ženy vzpomínají jako na největší hrůzu svých životů. Sověti znásilňovali, Poláci kradli. Drážďany hořely, Budyšín byl rozstřílen, Lužice vydrancována. Zlato ztratilo veškerou cenu, rodiny byly rozbité, lidé se vydali na cesty. Mnoho z nich i do Čech, válkou dotčených málo. Lužičtí Srbové válku vyhráli, přesto jsou dnes na poražené straně. Poslechněte si příběh, který by vám neměl zůstat utajen, protože v něm jsou významně přítomni i Češi. Jakub a Lukáš Novosadovi v dalším díle svého sourozeneckého podcastu přibližují historii, která neprávem stále stojí stranou pozornosti.

Generál Patton chtěl osvobodit Prahu, ale rozkaz zněl jasně...

Před 80 lety nacistické Německo podepsalo kapitulaci. Právě v českých zemích se přitom bojovalo i krátce poté. Jak probíhalo v roce 1945 osvobozování Čech Moravy a Slezska a jakou roli hrála i rivalita mezi USA a Sovětským svazem či zda velitel americké 3. armády George Patton chtěl osvobodit Prahu, o tom mluví historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu v Praze.

Kdo byli rudoarmějci?

Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně. Každý rok začátkem května bylo vidět ve výlohách obchodů, ve školách a veřejných budovách, v hodinách výtvarné výchovy je žactvo poslušně rozmnožovalo. Tanky a šeříky na oslavu „slavných májových dnů“ na památku Rudé armády – osvoboditelky. Pohled na rozkvetlé šeříky má pro člověka mého věku zvláštní konotaci. Vyvolává představu tanku. To obrazové spojení jsem viděl tolikrát, až se mi zapsalo do mysli, asi nesmazatelně.

Pomněme i jiná květnová výročí

Jsou za námi první květnové dny, neúprosně se blíží osmdesáté výročí konce druhé světové války a atmosféra je zjančená. Může za to několik faktorů: jednak jsou to kulatiny, ale to je nejméně podstatné. Jednak je to výročí doslova živé, jelikož ještě pořád jsou mezi námi pamětníci tehdejšího jara – dokonce i takoví, kteří si ho dobře pamatují, protože jim bylo třeba deset. A jednak, a to je hlavní důvod, proč se jančí, je výročí využíváno a zneužíváno v aktuálních politických bojích, protože druhá světová válka je pořád vztažný bod dějin pro západní Evropu, pro Rusko, vlastně i Ameriku.

Není osvobození jako osvobození

„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností. Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem.

Nečekaný nález na místě Poslední večeře Krista může přepsat dějiny

Právě v době Velikonoc archeologové představili fascinující objev v jeruzalémském Večeřadlu, tradičně označovaném jako místo Poslední večeře Ježíše Krista s jeho apoštoly. Oznámení o objevu zveřejnila ve středu Rakouská akademie věd (OeAW) ve spolupráci s Izraelským památkovým úřadem (IAA). O objevu informovaly i zpravodajské weby Fox News a Daily Mail. Pomocí multispektrální fotografie a technologie RTI (Reflectance Transformation Imaging) badatelé odhalili téměř 40 nápisů a rytin.